Krajina věčné zimy

Goto down

Krajina věčné zimy

Příspěvek pro Admin za Sun Aug 05, 2018 8:34 pm

avatar
Admin
Admin

Poèet pøíspìvkù : 153
Join date : 07. 07. 18

Zobrazit informace o autorovi http://gameofthrones-rpg.forumotion.eu

Návrat nahoru Goto down

Re: Krajina věčné zimy

Příspěvek pro Gillanoir Thorne za Fri Aug 17, 2018 5:37 pm

Nastal ten příšerný, osudný den, kdy se jeden nejmenovaný Benjen Stark ztratil za Zdí a nikoho nejmenovaného lorda Mormonta nenapadlo nic lepšího než se vydat za Zeď toho nejmenovaného Benjena Starka hledat, najít a dovést zpět v pěti, šesti kusech nebo vcelku. Jistěže se vydají hledat jednoho muže, když mu jméno končí na Stark a je to bratr strážce Severu a pobočníka krále, tituly, tituly. Kdyby mu končilo jméno na Thorne, tak po něm by neštěkl ani Duch, který ani neštěkal. Ač by šlo o mladého nebo starého, na Černém hradě by rozrazili sud a náležitě se na tu ohromnou ztrátu napili. U starého by se jim nedivil, ale on přeci nebyl tak špatný. Však jim vykopal tolik děr, do kterých se mohou vysrat. Dokonce vlastnoručně postavil na nádvoří malou budku, kde přijímal hříšníky ke zpovědi pro Pána Světla. Sice většinou přišli jen tací, kteří se jej ptali, zda si někde neschoval nějakou flašku nebo drobásek na vnadnou, smrdutou dívku z Krtince, ale pro R´hllora cokoliv! Jenže ani to jim nebylo dost! Ne, oni jej prostě museli vytáhnout z postele, nabalit do huňatého kabátce, vykopnout jej na koně, navíc ještě předem a hnát jej několik mil daleko, aby čmuchali po stopách muže, do kterého se načisto už pustila zima a on měl od všeho pokoj. Ale oni mu ten pokoj nedopřáli a tak hledali i ty poslední pavučiny, do kterých se mohl zaplést a nechat se sežrat obřím pavoukem. 
Cítil, jak mu prdel dřevění, u nosu mu raší nudle, která zamrzla dřív než by jí stačil odcvrnknout do dáli. I ten pečlivě ukrytý alkohol mu jistě zmrzl na led, tudíž bude muset najít nějaký ohýnek, aby si ho řádně zkapalněl. Cítil se využit i zneužit. Chtěl dál kopat hovnodíry a klouzat se po vršku Zdi. Ale R´hllor mu nepřál. Řekl si: "Ne, Gille! Ty budeš šlapat, ty děvko! Tak padej!" a on padal. Přímo do jámy pekelné. Nebo spíš extrémně mrazivé. Po několika dnech, kdy se ze sedla musel seškrábat mečem, se chtěl pořádně a solidně vysrat, kde by nebyl rušen ani jedním ze svých teplých bratrů, tudíž si to odkráčel do dostatečné vzdálenosti, přičemž řekl Bertovi, aby na něj počkali. Po zdlouhavém vykonání potřeby, kdy čekal, že mu i to hovno zamrzne u zadku, se s úsměvem na rtech plahočil po svých vlastních stopách. Jenže kde nic tu nic. Ani bratr, ani Mormont, natož nějaký kůň nebo jeho kůň! Proklínal hluchého Berta, jež měl svou přezdívku od toho, že byl dokonale a naprosto hluchý jako poleno. Tudíž po ozáření mysli začal dosti nahlas proklínat sebe. A jak se tak proklínal, náhlá sněžná bouře mu odvála veškeré stopy, které po bratrech zbyly. Mohl sledovat jen to, co stačil nakoukat, jenže to nestačilo. Křičel, volal, kopal do sněhu a nikdo jej neslyšel. Ani bratři ani Divocí. Což bylo v jistém slova smyslu štěstí. Přeci jen nechtěl skončit napíchnutý na rožni a upečený nad plamínkem Pána Světla. Ten by jej jistě upekl do křupava a ještě si pochutnal. A tak se plahočil několik dní, sám a opuštěn. Až narazil na stejně osamělou a opuštěnou vesnici, kterou prakticky vzato prošel v těch dnech asi stokrát. Celý ztrápený usedl na pařez, vytáhl flašku a začal to do sebe klopit.
"Vidíš to? No, vidíš to? Že já toho Tywina hubičkoval, teď bych si seděl za teplým stolem s teplou ženou na klíně a třeba bych i choval. Teda, ona by chovala, já bych koukal, jak chová a přemýšlel, za jak dlouho se vrátit, aby to už bylo velké a celé noci to neprořvalo," upřeně pozoroval polínka, jakoby čekal, že R´hllor přihlásí svou přítomnost, rožne mu plameny a mrkne na něj. No, to by se stát mohlo, jelikož těch několik dní nejedl nic jiného než alkohol. Jelikož hlad je převlečená žízeň. A on byl vyprahlý, hladový a zajisté mu hrabalo více než obvykle. Navíc nechal na koni svou sekeru a toho koně mu nejspíš někdo velice debilní odtáhl, aniž by si řekl "Hej, chybí mu jezdec! Kdepak asi může být?" A to o něm říkali, že je patos, škumpa a největší idiot. Teď se mají čím chlubit, když jej tu zapomněli jako poslední polínko na poušti. Oni si někde hledají nějakého Starka a on tu chudák dřepí jako největší pí ... a okusuje z hladu svůj křížek pro štěstí, který si vlastnoručně vyrobil. Možná by s trochou štěstí mohl ulovit veverku nebo bobra. Cokoliv, co mělo maso a bylo to dost mrtvé, aby to nemusel vraždit. Vstal na svých vrátkých nohách a rozhodl se obhlédnout okolí. Což si po pár krocích rozmyslel a znovu si sedl. Tentokrát do sněhu, ten byl měkčí a více mu připomínal hřejivou postel. Akorát tahle byla ledová a brzy mu prostydl spodek, který stejně neměl ani na kom využít. Byl tak sám. Osamocený. Zbědovaný a opuštěný.
avatar
Gillanoir Thorne

Poèet pøíspìvkù : 8
Join date : 12. 08. 18
Location : Černý hrad

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Krajina věčné zimy

Příspěvek pro Jon Snow za Wed Aug 29, 2018 9:46 pm

V posledních několika dnech slýchával od starších bratrů, že Benjen je tam venku už příliš dlouho. Někteří ho utěšovali, když zjistili, že je slyšel, a říkali mu, že Benjen je více než schopný a zajisté stále žije. Pouze mu něco brání v návratu. Mnohem raději byl za ty upřímné, kteří následně dodali, že spousta dobrých průzkumníků se z tama v poslední době nevrátila. Tak jako tak byl připraven vydat se ho hledat. Klidně i sám. Klidně i bez povolení lorda velitele. Ostatní rekruti pro něj sice byli jeho bratry, jeho novou rodinou, ale strýc Benjen byl víc než to. Plánoval si, jak v noci ukradne zásoby pro sebe a pro Ducha, ukradne výbroj a poníka a vydá se za Zeď. Stejně tak toužil vyjet zpět na Zimohrad, protože se k němu donesla zprává o uvěznění jeho otce. Ser Alliser si náramně užíval, když mu mohl připomenout, že jeho otec je zrádce, a nepropásl jedinou příležitost. Občas mu to připomněl, i když příležitost zdánlivě nebyla.
Veškeré jeho plány útect ať už na jih anebo na sever vzaly za své, když se lord velitel rozhodl uspořádat výpravu za Zeď, aby našli Benjena Starka a zjistili, co je příčinou smrti tolika bratří. A tak se většina posádky Černého hradu vydala na výpravu za Zeď. Čím dál na sever byli, tím víc si Jon uvědomoval, že ser Alliser ani zdaleka nepřeháněl, když jim říkal, že tam na severu je i vykonování potřeby velice rizikovou činností. Ve dne pochodovali a v noci se snažili nezmrznout i přes množství kožešin, které měli na sobě. I přes tu příšernou zimu, jídlo ještě horší než na Černém hradě a faktu, že byl stále jen majordomem a tedy náplní jeho práce i tady za zdí bylo starání se o lorda velitele, byl rád, že tu je. Dokonce i přesto, že musel dávat pozor, aby lordu Mormontovi nezamrzlo hovno u zadku, jak to popsal ten otravnější ze dvou Thornů. Když nad tím teď tak přemýšlí, tak ho už pár dní neviděl a hlavně neslyšel. Nedá se říct, že by mu chyběl, jeho přítomnost je jen o něco málo příjemnější než přítomnost sera Allisera, aspoň pro něj. Něco ho však nabádá, že by měl zjistit, kde je mu konec. Jestli se tolik opil, že spadl z koně a duchapřítomní bratři noční hlídky ho nechali ležet ve sněhu. Možná si jen našel nějakou jinou oběť. Nebo ho lord Mormont poslal, aby dělal přední či zadní voj. Každopádně se nejdříve zeptá Grenna a Eda, jestli ho neviděli či neslyšeli. Při záporné odpovědi se rozhlédne a snaží se vyhledat buďto přímo Gilla anebo někoho, kdo by ho mohl znát. Díky ukrytým zásobám alkoholu by měl být velmi oblíbenýcm, ale nezdá se mu, že by ho kdokoliv postrádal. Nakonec nemusí vyvinout ani moc snahy, protože zahlédne jeho koně, ale sedí na něm někdo jiný. Je si jistý, že je to jeho kůň, to zvíře ho až mockrát žduchlo hlavou do zad, když jeho majitel přijel s něčím duchaplným, co mu musel okamžitě sdělit. Zastaví, aby ho jezdec na koni dojel a on se mohl zeptat, co je s Gillem. Jezdci svitne o koho se jedná, až když ho popíše jako opilého R’hlorova kněze. Částečně tak připomíná Thorose z Myru, o kterém mu jeho otec vyprávěl, především pak o jeho kousku s plamenným mečem. Dozví se, že hluchý Bert vedl koně bez jezdce. Nemá tušení, kdo je hluchý Bert, ale už jeho přezdívka mu napovídá, že nemá cenu jít se ho na cokoliv zeptat. Vyrazí radši rovnou za lordem Mormontem, aby ho informoval, že jeden z jeho mužů se pravděpodobně ztratil.
avatar
Jon Snow

Poèet pøíspìvkù : 6
Join date : 19. 08. 18
Location : za Zdí

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Krajina věčné zimy

Příspěvek pro Ygritte za Fri Sep 07, 2018 8:52 am

Zablúdená vrana - mŕtva vrana. Mŕtva vrana - dobrá vrana. Pohrala sa s myšlinkou, že tej vrane čiernej zablúdenej vystrelí šípom oko. Ale ktoré? Ľavé alebo pravé? Možno oboje, aby si nemali čo závidieť, aby sa neskôr nesťažovalo ani jedno, že ostalo v hlave opustené, osamotené. Už tú vranu sledovala niekoľko hodín. Hodín… Bah! Kto tu dokáže počítať hodiny? Kto tu dokáže sledovať plynutie času? On? Lebo ona áno. Slobodný ľudia sa v divočine vyznajú viac než dobre. Každý jeden. Narozdiel od vrán, ktoré sú rozdelené do rôznych skupín aby slúžili svojim pánom ako poslušný pes. Odporný kľakači. Možno by ho mala zabiť okamžite, potom jeho telo spáliť, aby sa nemohol v noci vrátiť, nájsť si ju a vykonať hrôzostrašnú pomstu. Pri myšlienke, že by tá vrana ožila a dívala na ňu modro-modrými očami ju striaslo až do morku kostí. Vydýchla malý obláčik teplého dychu a sledovala tiene, ktoré sa stále viac predlžovali, prehlbovali. Deň tu trval len pár chvíľ, ale noc celú večnosť.
Nebola od neho tak ďaleko, akoby sa na prvý pohľad zdalo, ale nebola ani príliš blízko. Mala dobrý výhľad. Stačí natiahnuť tetivu, vystreliť šíp a jeho hrot by sa zabodol snáď do ktorejkoľvek časti jeho prekliateho tela. Lenže… Je tu sám. Už nejaký čas. Opustený, zdrevený, hundrajúci svoje nezmysli. Na čo vlastne čaká? Na zvyšok skupiny? Poslali ho sem ako prieskumníka? Hlúposť. Ten by sa nesprával takto. Tento je príliš ľahký cieľ ako pre slobodných ľudí, tak aj pre divoké zvieratá a o nočných prízrakoch sa ani nehovorí. Zaťala zuby. Možno by mu predsa len mala vysteliť obe oči. Alebo aspoň jedno. Zajať ho, vziať ho k Mancovi na výsluch. Táto vrana nevyzerá príliš odhodlane, ani životaschopne. Skôr či neskôr ho niečo zabije. Tak prečo nie radšej neskôr s tým, že ešte zakráka? Tá myšlienka jej ležala na srdci čoraz viac.
Nie. Z takej diaľky nech tetivu natiahne akokoľvek, šíp mu prejde nie len okom, ale aj lebkou. Postihne ho rýchla, čistá smrť. Dlhé chvíle ju primeli k tomu, aby začala vymýšľať plán. Dobrý plán. Slobondý ľudia neboli hlúpy. Ba naopak, boli veľmi skúsený v lovení, ale človek nie je zviera. Je pravda, že občas to zviera má viac rozumu ako ľudská bytosť ale i tak. Zdvihla svoju hlavu, zazrela na streche chatrče orla. Vedela že Orell spolu s ostatnými nie je ďaleko. Predsa len, stále ju ten trubiroh skrz svojho vtáka sledoval. Neostavične, vždy keď opustila aspoň tábor a šla na lov. Dnes bola tiež na love. Sledovala krásneho jeleňa. Mohutného, vznešeného. Jeho snehobiela srsť sa na slnku ligotala ako čerstvý sneh a parožie mal tak obrovské, že by mohol mať aj sto rokov. Navzdori tomu vyzeral mlado, plný sily. Bola ním natoľko ohromená, až zabudla vystreliť. A tak jej jeleň ušiel. Istý čas prechádzal týmito končinami, ale napokon natrafila na ľudskú stopu. Vraniu stopu, ktorú začala zo zvedavosti sledovať. Predsa len, vrana tak blízko ich tábora neveští nič dobrého.
Opustila svoj bezpečný úkryt, rozhodla sa zariskovať. Ostatne, keby sa stala situácia nepriaznivá, Orell by o tom vedel a dobehol by zvyšok tábora. Luk bol natiahnutý, takmer nedýchala od vzrušenia. Ak šíp preletí vzduchom, isto si nájde svoje miesto v teplom mäse. Mierila pre istotu na stehno. Ak by sa vrana rozhodla pre útek, nedobehla by ďaleko. Má na tú vranu prehovoriť? Alebo je lepšie mlčať? Má prv vystreliť, alebo ho má iba zajať? To boli otázky, ktoré ju zdržovali pri čine. Neznášala to. Radšej mala sledovať stopy jeleňa. Teraz je už však neskoro. Ukázala sa mu v plnej svojej kráse a divokosti. Pomalé, rozvážne kroky, predsa tak ľahké, že v snehu nezanechávala hlbšie stopy. Vo svojich kožušinách vyzerala neohrabane a mohutnejšie než v skutočnosti bola, ale každý kto ju pozná vie, je jedno koľko má alebo nemá na sebe kožušín. S lukom v ruke je nebezpečný protivník a nie je o nič prívetivejšia ani so sekerou. Nespustila z neho svoje oči. Pery roztiahla do zákerného, škodoradostného úsmevu. Ak zaspieva, môže považovať dnešný lov za viac než núspešný napriek tomu, že žiadnu zver na jedenie neprienesie. Ona ani jej skupina nie sú predsa ľudia od Zamrznutej rieky, aby požierali ostatných ľudí. Až tak zle na tom ešte nie sú.
- Opustená vrana príliš ďaleko od svojho hniezda. Môžeš si vybrať. Umrieš pomaly v ukrutných bolestiach, alebo pôjdeš so mnou a ja ti potom uštedrím čistú a rýchlu smrť - prehovorila naňho pobaveným hlasom. Keby neboli v takej situácií v akej sú, keby Mance neverboval ostatných divokých a nemal v pláne zaútočiť na Múr, už by bola táto vrana dávno mŕtva. Avšak aj ona chápe cennosť jeho jazyka.
avatar
Ygritte

Poèet pøíspìvkù : 4
Join date : 19. 08. 18

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Ontario Azgeda

Příspěvek pro Dyrett Dur Kodavkiin za Fri Sep 07, 2018 4:45 pm



Cinkot. Občas dutý a hlboký, občas tenký a vysoký. Kostičky a vyrezávané ornamenty z dreva do seba narážali, spolu s malými železnými, či zlatými kúskami kovu, ktoré sa hojdali na povrázkoch, či tenkých kusoch kože. Vytvárali dojem zvonkohry, ktoré viseli na totemoch okolo domu. Po lese však neblúdil žiaden vietor či vánok, ktorý by ich vo vzduchu roztancoval. Zneli potichu, napriek tomu hrozivo. Ako zvuk, ktorý má odohnať všetko živé i neživé. Ako zvuk, ktorý má upozorniť akúsi bytosť na prítomnosť nepozvaných hostí. Chatrč. Nebola to ani riadna chatrč, skôr pripomínal nános dreva, kameňov a kožušín, husto zviazaného suchého rákosia, ktoré ktosi poukladal na kopu, snažil z toho vyrobiť akýsi...prístrešok. Neboli tam žiadne okná, aspoň na prvý pohľad. Iba dvere. Drevené, aj keď nemali pánty či kľučku. Neboli totiž vytesané, ale niekto veľmi silný strhol kôru z mohutného stromu a položil tam, kde by inak bola diera. Nad strechou sa rozopínali dlhé, silné konáre čarostromu. Božieho stromu. Stromu, ktorý sa díval svojimi krutými očami, pevne zatvorenými ústami. Jeho výraz nenaznačoval nič dobrého, avšak jeho koruna sa tiahla ďaleko a ešte ďalej. Ako ochranná náruč matky, ktorá chce objať svoje deti, schovať ich pred nástrahami a krutosťou sveta.
Nech už sem privádza kohokoľvek čokoľvek, toto miesto nikoho nevíta s láskou, ani prísľubom bezpečia. Aspoň to tak môže pripadať pre tých, ktorý nepoznajú tajomstvá sveta, ktorý nemôžu vidieť voľným okom. Môžu ho cítiť, vnímať, ale nie vidieť. Na povrchu padajúceho snehu neboli vidieť žiadne čerstvé, či staršie stopy po živej, ale ani po neživej bytosti. Prichádzajúci je tu stále sledovaný mnohými očami, aj keď on sám nikoho nevidí.
Totemy, strážcovia podivného miesta postávali v dokonalom kruhu. Ochraňovali ako chatrč, tak i čarostrom, ktorý svojim padnutým lístím, či naťahujúcimi sa konármi neprekročil ich hranice. Neboli vyrezané zo žiadneho dreva. To vôbec nie. Jediné, čo na nich bolo drevené, bola konštrukcia. Konštrukcia v rôznych tvaroch. Či už kríž, nebodaj čosi kruhovité. Vytvárali kostru bytostiam, ktoré boli na nich znázornené. Lesné, horské, vodné ale i vzdušné zvieratá. Poskladané z ich vlastných častí tiel, doplnené látkami, aby tak nabrali istým spôsobom i ľudskú podobu. Jeleň, ktorému na parohoch viseli zvonkohry z kostí malých zvierat; sokol, zahalený do rubáša, spod ktorého mu trčal zobák a na hlave mal perie. Vlk, s korunou zo zimných ruží, ktorému po boku stál hrdý medveď. Drak, teda aspoň konštrukcia, ktorá sa snažila pripomínať jeho hlavu. Telo mal zošité z hadov, ktoré boli stiahnuté z kože. Avšak bolo ich tam viac. Mnoho iných zvierat, s natiahnutými "rukami", či boli skrčený, akoby sa modlili. Niektorý vzývali nemým hlasom svojich bohov, pri čom ich oči uprene hľadeli ku korunám čarostromu. Do 12ky však patril aj malý obor, či natiahnutá ľudská koža. Symboly, ktoré boli aj symbolmi rodov Západozemských lordov.
Vzduch bol čoraz chladnejší. Jej dych sa zrážal čoraz okatejšie, slnko už nad krajinou dávno zapadlo. Vkrádalo sa do lesa šero, ktoré predlžovalo, prehĺbovalo temné tiene. Tie nikdy nesľubovali nič dobrého. Ani pre takých, ako sú slobodný ľudia, ktorý v týchto končinách žijú už celé stáročia. Nie v týchto časoch... Vločka za vločkou, postupne sa ňu usádzali. Chladné, ľahšie ako pierko, no i tak ju ťažili. Už je tomu zopár dní, čo neprestajne tancujú zo sivých, veľkých perín oblohy. Občas jej prešlo hlavou, či aj inde sa snažia tak horlivo zahaliť svet do bielej periny. Alebo len ich chcú strestať bohovia? Zakaždým, keď pohľadom zavadila o čarostrom, kládla Bohom otázku: Prečo? Ako dlho ešte? Bude tomu niekedy koniec? Ale odpoveď nikdy neprišla. Opustili ich snáď už aj Bohovia? Alebo na nich prišla Zima?
A tak dýchala ďalej. Každý nádych bol bolestnejší než ten predošlí. Vzduch ju mrazil až v pľúcach, bodal ju ako ľadová čepeľ Nočného kráľa. Únava ju sprevádzala ako verný priateľ. Ako dlho dokáže ostať bez tepla? Bez jedla a ošetrenia? To možno čoskoro zistí. Uložila svoju ruku dlaňou dole na hrubý konár čarostromu, ktorý ju objímal. Snažila sa z neho čerpať silu, život, ale necítila nič. Vôbec nič. “Bohovia ma predsa len opustili…” Vzdychla v duchu a tá myšlienka ju ubíjala viac ako skutočnosť, že z nej prchá život. Hlasy. Ďaleké hlasy doliehajúce z minulosti. Krik. Plač, nárek. Smiech. Teplé objatie a láska. Jeho hlas, ktorý sa strácal za hmlistou oponou. Spomienky zmrzačené časom. “Sú to len spomienky.” Upokojovala sa. Robila to príliš často. Zatvorila oči, aby sa na tie spomienky nemusela dívať. Napriek všetkej snahe ju prenasledujú ako svorka hladných vlkov. “Je to len tieň.” Tieň, ktorý sa verne drží za ruku s chladnou smrťou a robia jej jedinú spoločnosť. Urobila by ešte jeden krok. Krok vpred. Tam, do svojej chatrče, kde ju nečaká nič. Nič, len vyhasnuté, chladné ohnisko. Možno keby sa zakryla tým množstvom kožušín, ktoré jej slúžia ako posteľ… Možno keby… Nie. Nie je žiadne možno keby. Nedokáže sa ani len pohnúť. Len ležať, chrbtom opretá o biely kmeň čarostromu. Aspoň že ju chráni kožušina z medveďa. Jeho hlava zakrýva tú jej. Vyzerá ako zúbožený medveď, ktorý sem prišiel skonať. Už nevidieť ani tie červené kvety, ktoré zanechala za sebou. Všetko bolo pokryté tými bielymi vločkami. Pomaly sa zo sveta strácala aj ona.
A kým vyjde slnko, možno zmizne i ona. Kým sa prebudí ďalšia noc, prebudí sa aj ona. Ale s modrými očami...
avatar
Dyrett Dur Kodavkiin

Poèet pøíspìvkù : 4
Join date : 07. 09. 18
Location : krajina večnej zimy

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Pro Joníska a Ygrittínku

Příspěvek pro Gillanoir Thorne za Thu Sep 13, 2018 2:06 pm

Umrzne tu, zaručeně tu umrzne a R´hllor? Ten? Ten se na něj učiněně vysral! Měl takový vztek! Celý svůj život ... nebo dobrou půlku se mu klaněl, staral se důkladně o jeho děvušky a jak se mu odvděčil? Mrzla mu prdel, mrzly mu kulky i klobáska a do očí se mu hnaly slzy. Jenže vykanout je tak mu zamrznou na tváři. A on už bude tuplem vypadat jako chodící rampuška. Ano, měl by se přejmenovat z Gilla ochlasty nebo z Gilla magora na Gilla rampušku, jelikož i kdyby ho nyní viděl vlastní otec, tak s tou kuší bude mířit, ale nenajde cíl, protože ten cíl byl tak zmrzlý, že splýval s okolím!
"R´hllore?! Proč jsi mě opustil?!" vyjekl do tichého ticha, i když i ten hlas se mu lámal. Však taky po několik dní nechlastal nic jiného než okenu a nežral nic jiného než sníh a něco zmrzlého, co raději neidentifikoval. Nevysral se od doby, co ho hluchý Bert nechal na holičkách a nevychcal od té doby, co mu bylo jedno, že to pouští do kalhot. Pochcaná vrána, stále dobrá vrána. Raději ani nepomýšlel nad tou důležitou otázkou, proč jim divocí říkají "vrány". Třeba až na nějakého narazí, tak se ho zeptá. Než ho ten divočák důkladně proklaje čímkoliv, co bude mít v pazouře. I kdyby to měla být mrkev! Ach, jak rád by byl za mrkev. Vesele by si jí hryzal a hryzal, dokud by se nedostal na prsty, ale ty by v rauši ohryzal taky. Slýchal o průzkumnících, kteří se v té nejhorší zimě požrali navzájem, ale nikdy o nikom, kdo by sežral sám sebe. No, nejspíš bude první. Zmrzlý, ale stále unikátní. Úplně slyšel, jak se boří ledy, protože se ser Aliprd poprvé usmál. Ta ztuhlá tvář se rozpohybovala do bolestné křeče, když se doslechl, jak jeho synovec pošel v divočině. Sám. Samotinký. Jako poslední hrášek v lusku. Ach, jak by si dal hrášek. Klidně i hrachovou kaši by zdlabal jako hladové nemluvně. Ano, sežral by jakoukoliv zeleninu, kterou by před něj postavili. Kdyby se na něj nevybodli a nenechali ho tu hnít jako lejno v kadiboudě. A to jim nechal nejlepší léta svého života!
Otevíral pusu, aby opět začal nadávat na Pána Světla, když se z okolí ozvalo cosi, co si myslel, že v životě neuslyší. Lidský hlas! S radostnou tváří vyskočil na mátožné nohy a otočil se tím směrem, odkud přilétl. Jen aby se mu z hrdla vydral téměř ženský vysoký jekot. Co měl taky dělat jiného, když na něj mířil extrémně špičatý a jistě pichlavý šíp. Zatěkal očima sem a tam a popadl první věc, která mu přišla pod ruku.
"Jdi pryč! Huš! Kšá! Zmiz! Mám ... mám ..." podíval se do dlaně, zatímco podupával na místě. ..."Mám sníh a nebojím se ho použít!" uplácal si v rychlosti sněhový dělobuch a namířil s ním na tu zakuklenou ženu, aby věděla, že to myslí smrtelně vážně. Vážně, ale vážně to po ní hodí a vážně, ale vážně ji s tím zasáhne. I když by na to měl jít nejspíš chytře. Ono ten šíp nejspíš doletí dřív a bude mít horší následek než sněhová koule. Kolečka v hlavě se mu přeskládaly.
"Hele, jsme přeci rozumní lidé. Můžeme se nějak domluvit. Oba složíme zbraně a co jsme si, to jsme si. Pak si půjdeme každý svou cestou. Přeci nikdo nemusí nikoho zabíjet ... teda, ty mě nemusíš zabíjet. Já tě těžko touhle koulí zabiju. To by musela být nabitá nejlépe elektřinou, aby to mělo nějaký efekt. Ale to není. Je to naprosto obyčejná, tuctová koule, která bude mít stejně obyčejný a tuctový efekt jako každá jiná. Je to prostě koule!" poslední větu vyjekl a s koulí praštil o zem. V záchvatu čirého zoufalství po ní začal skákat a hlasitě přitom nadávat slova, která ani smysl nedávala.
"Ale ne ..." zarazil se a padl na kolena. ..."Moje malá ubohá koulička! Já nechtěl! Odpusť mi!" padl hubou do sněhu a začal se mu hluboce omlouvat. Poté z něj opět vykoukl, z tváří celou omrzlou, že téměř připomínal nějakou tu obludu s ledově modrýma očima. Však takovou barvu i měl!
"Víš co? Víš co?! Mě je to buřt! Mě je to všechno jedno! Klidně mě zabij!" usadil se do tureckého sedu a ruce si založil na hrudi, přičemž nafoukl tváře jako nasrané dítě. ..."Nikomu na mě stejně nezáleží! Matka mě nenávidí, otec mě nemůže ani cejtit, sestře nestojím ani za pohled! Noční hlídka si ještě na moji smrt radostně připije a uspořádají bujarou parádu, že se mě konečně zbavili. Určitě to byl jejich proradný plán! Způsobili mi sraní tím nedostatečným a nekvalitním jídlem a pak mě nechali, abych se šel dalece a kvalitně vysrat! Aby mě tu nechali bloudit a někým sežrat! A nebo taky znásilnit, protože jsem až moc hezká prdelka k okamžitému sežrání. Ach, to je život. I ten R´hllor na mě mrdá! A víš ty co? Já na ně taky jebu! Já jim dám umřít! Neumřu a ještě se proti nim spiknu! Jo!" přestal se plácat po zemi a vyskočil na nohy. ..."Vše vám povím! I to co, nevím! Tak kde je ten Lance? Honem, musíme za ním jít!" poskočil párkrát na místě, přičemž čekal až se ta ženština v kožešině rozhýbe.
avatar
Gillanoir Thorne

Poèet pøíspìvkù : 8
Join date : 12. 08. 18
Location : Černý hrad

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Krajina věčné zimy

Příspěvek pro Anonymní za Mon Sep 17, 2018 10:20 pm

Držal ho pevne za ruku. Pozeral sa na jeho tmavé vlásky, ktoré mu on sám uplietol do malého copu pričom pocítil ako mu v hrudi niečo zahrialo. Bol to práve pocit  pyšnosti, ktorý má každý jeden otec pri pohľade na svojho prvo rodného chlapca. videl v ňom seba, pri každom jednom pohľade do jeho modrých očí videl práve svoj odraz. bol na neho pyšný a ak by sa dalo, dokázal by to vykričať do celého sveta. držal ho za ruku tak pevne ako sa dalo aj napriek tomu, že stále tu bol ten pocit, že sa niečo nachádzalo medzi nimi. nechcel ho pustiť aj napriek tomu, že vedel, že každý jeden človek jedného dňa vyletí z rodičovského hniezda. napokon sa rozhodol svojho syna pustiť.
sledoval ako utekal, ako s úsmevom na tvári utekal miestom, ktoré sa zdalo ako rajom. nebolo to miesto, ktoré by bolo zavalené snehom. ba naopak. bola to krásna záhrada v ktorej sa nachádzalo malé jazierko obklopené klzkými kameňmi. krásna záhrada v ktorej sa nemalo nachádzať nič zlé, žiadne nebezpečenstvo ani nič podobné. no v jednom momente, kedy sa pozeral okolo seba na tú nádheru, ktorú nemal možnosť nikdy predtým vidieť len vo svojich snoch, uvedomil si jednu jedinú vec. pozeral sa naokolo, na miesto kde naposledy videl svojho syna pričom nevidel nič. ani len jeden náznak siluety v diaľke. chcel vykríknuť, chcel zavolať jeho meno no z jeho pier sa nevydal ani len jeden jediný náznak hlasu. ontario si končekmi prstov prešiel po pokožke na hrdle pričom následne cítil ako mu končekmi prstov postupne omrzávali. Ontario v jeden moment videl ako sa miesto, na ktorom sa nachádzal sa postupne menilo. pocit samoty, pocit bolesti a pocit vlastnej nenávisti sa v ňom stále nachádzal. prišiel o svojho syna každý jeden deň, každý jeden okamih, kedy vôbec zatvoril svojvoľne oči.


ontario pocítil ako sa mu chlad dostával pod kožuch aj napriek tomu, že kožušina mala vydržať oveľa viac. no stále to bol len kus oblečenia, ktoré ho malo chrániť. uvedomil si, že tie strávené sekundy, kedy sa chcel len posadiť a na moment zatvoriť oči sa premenili na celé minúty jeho času. a čo je horšie ako zaspať v takom počasí. kedy sa z oblohy jedna vločka za druhou nesie ako samotné kúzlo no v konečnom dôsledku každá jedna dokáže spôsobiť svoje zlo. ontario vedel, že takto to dalej určite nepôjde a budú musieť nájsť miesto, kde by sa mohli na niekoľko dní zložiť. nemohli celé týždne len kráčať, na pleciach tiahu mnohých vecí, ktoré boli avšak potrebné a na tvárach výraz, že sú spoločne silnými. samozrejme, že ontario mohol myslieť len a len na seba, ak by vládal on sám kráčať dalej určite by dokázali aj ostatný ľudia v jeho radoch, no on to neriešil podobným štýlom. sám sa prechádzal medzi ľudmi, sám sa pozeral na to ako sa na to cítia alebo nie. dokonca pred niekoľkými dňami to bol práve on, kto dal mladšiemu chlapcovi, ktorí mohol mať šestnásť rokov kus svojho oblečenia, pretože na jeho tvári videl dokonalý obraz mrazu.
ontario vedel, že silou a zlými rozhodnutiami by sa ďaleko nedokázal pohnúť. vedel, že v momente ak by potiahol svoj klan ešte niekoľko desiatok kilometrov cestami ne cestami horami niekde do diaľky určite by prišiel o mnohých ľudí vrátane svojho vlastného života. a to on nemienil riskovať.jeho cieľ cesty pre túto výpravu bol takmer istým. vedel, že iba s menšou pomocou šťastia a vlastného osudu ju bude môcť nájsť no aj napriek tomu chcel opäť vidieť jej tvár. chcel jej povedať, že napokon to zvládol. chcel jej poďakovať a povedať, že tie emócie, ktoré v ňom kypeli a hľadali si neustále priestor ako sa prejaviť chytil za pačesy a snaží sa ich ovládať. samozrejme, že príde okamih, kedy si jednoducho spomenie na tú bolesť, ktorá mu bola spôsobovaná, no on to dokáže premeniť na hnaciu silu k tomu, aby on sám neprišiel už o ďalších ľudí.

" stojíme! " jeho hlas zaznel ako mohutný hrom uprostred búrky. ľudia, ktorí ušli popri nich a taktiež aj za nimi zastali a na malý moment sa v ich tvárach objavil ten pohľad, ktorý hovoril za všetko. ontario v tento moment zavelil a to znamenalo, že na niekoľko dní ostatnú na mieste, ktoré vybral. bolo to miesto, kde sa nachádzali stromy na vôkol. prečo? pretože to bola istota, že ich nič nenapadne z vrchu. nemohol pociťovať tak strach, kedy by sa bál urobiť jeden krok vpred. nebol by dobrým vodcom, to určite nie. no samozrejme nemohol byť človekom, ktorý by sa nebál ničoho. v ten moment by sám seba nútil ísť po stopách smrti.
ontario si vzal jedného muža, ktorí bol v jeho klane ako jeho rodinou. bol od neho mladším no spoločne jeden druhého dokázali naučiť mnoho vecí. nevedel ostať na mieste, vedel že jeho ľudia postavia obydlie pre nich všetkých no on musel skontrolovať okolie. miesto aj napriek tomu, že bolo zasnežené dokonalou pokrývkou snehu mu niečo pripomínalo. možno to nebolo miestom, možno to nebolo stromami alebo skalami, ktoré sa tam nachádzali. ale ten pocit, ktorý sa nachádzal v jeho vnútri, kedy cítil, že to miesto má svoju energiu hovorilo za všetko. cítil to stále bližšie a bližšie. možno sa to nachádzalo len v jeho hlave a bolo to spôsobené práve zimou, ktorá sa mu dostávala neustále pod kožu no on mal pocit ako keby ho srdce a dokonca aj nohy viedli na jedno dané miesto.
" daj mi chvíľku čas a ja sa vrátim.." povedal ontario svojmu mužovi pričom mu potľapkal po hrudi v tom zmysle aby ho v tejto chvíli poslúchol a sám sa donútil kráčať vpred. prešiel niekoľko desiatok metrov pričom si prešiel prstami po náhrdelníku, ktorý sa nachádzal na jeho krku. práve náhrdelník s kosťami jeho syna, ktorý sa neustále nachádzal pri ňom a mnohokrát mu vedel pomôcť v situáciách, kedy nevedel kde sa má pohnúť. ontario kráčal, kráčal až do toho okamihu, kedy ho jeho nohy zastavili a on sa ocitol na kolenách na zemi. pozeral sa na zem, ktorá bola pokrytá snehom pričom sám seba sa pýtal, prečo to je vlastne tak. no v momente, kedy sa pozrel okolo seba, kedy videl tie znaky, ktoré boli pre toto miesto priam charakteristické pochopil, že bohovia chceli aby sa dostavil na to miesto. " Dyrett? .. Dyrett.." povedal pričom sa pozeral okolo seba. v diaľke, možno niekoľko metrov videl pri strome niečo, čo sa mohlo podobať na človeka. mohlo to byť telo nejakého zvieraťa alebo dokonca nejakého divokého. no jeho vnútorný hlas mu nedovolil aby sa na to nepozrel o čosi bližšie.

Anonymní
Anonymní


Návrat nahoru Goto down

Gill a Ygritte

Příspěvek pro Jon Snow za Wed Sep 26, 2018 5:14 pm

Ještě nikdy neslyšel od Lorda Mormonta tolik peprných výrazů jako právě teď, když mu oznámil tu špatnou zprávu. Navíc tomu odmítá uvěřit, nejspíš není schopen pochopit, že některý z jeho mužů je natolik hloupý a neschopný, že ztratí skupinu pár stovek lidí. Ještě ke všemu, když všichni ví, kam jdou. Pěst Prvních lidí nejde zrovna snadno přehlédnout.
Raději se nijak nevyjadřuje a jen mlčky čeká na jeho rozhodnutí. Zdá se mu, že snad zvažuje, že by ho nehledal a nechal svému osudu. A jeho domněnka se záhy potvrdí. Nechce ohrozit ostatní muže kvůli hlouposti jiného, tedy nikomu nepřikáže, aby podstoupil několikadenní pochod zpět a snažil se najít jednoho muže, který už dávno může být mrtvý. Nedostatek jídla, umrznutí, Divocí, zvěř anebo…  Je jediný, kdo se přihlásil. Rozhodně ne kvůli nějaké náklonnosti vůči Gillovi, o tom rozhodně nemůže být řeč, ale tohle vypadá jako jeho jediná příležitost okusit práci průzkumníka. Nikdo jiný se však nepřihlásí a Mormont ho odmítá pustit samotného.
„Lorde veliteli, neměli bychom riskovat, že padne do rukou Divokým. Ví toho příliš.“ A je nad Slunce jasné, že by jim pověděl vše, co ví, a nejspíš i to, co neví. Tento argument zafungoval a Mormont se nakonec rozhodne vyslat skupinu průzkumníků zpět, aby se ujistil, že je Divocí nesledují a při té příležitosti se mohou podívat i po ztraceném bratrovi.
Je tu však další problém, lord Mormont ho s touto skupinou nechce poslat. Není průzkumník, ale majordomus, ještě ke všemu jeho osobní majordomus, takže by mu měl být k ruce a ne se brodit sněhem a jít zcela opačným směrem. Situaci zachrání Sam, který se k debatě nějakým způsobem nachomýtl, podobně jako spousta ostatních bratrů, zjevně zvědavých, co tak důležitého Lord Mormont řeší, že zastavil celou kolonu a přestal je tak hnát k jejich cílové destinaci. Ale zpět k Samovi, který se nabídl, že všechny jeho povinnosti v době jeho nepřítomnosti zastane. Navíc zdůraznil fakt, že to Jon přišel na to, že Gill chybí a poznamenal, že je pro ně nebezpečné přenechat ho Divokým, pokud ještě žije. Po těchto argumentech dostal svolení jít, i když Lord Mormont nevypadal z jeho horlivosti nadšeně.
„Díky, Same.“ Poděkuje svému příteli, kterého by sice nechtěl mít po svém boku v boji, ale jsou to právě tyto situace, v nichž Sam vyniká.
Sbalí si své věci, rozloučí se se Samem, Grennem a Pypem a přidá se k ostatním bratrům s nimiž má vyrazit zpět po jejich vlastních stopách.
Na nic se neptá, i když ho napadá jeden dotaz za druhým, jelikož jedním z bratrů, se kterým jde, je Qhorin Půlruký. Slyšel o něm, jak by taky ne. Téměř každý na Zdi o něm slyšel, o nejlepším průzkumníkovi Noční hlídky. Tento muž je jeho vzorem, podobně jako strýc Benjen, právě proto vstoupil do Noční hlídky, aby se z něj stal muž jako Benjen nebo Qhorin, a ne aby udržoval nočník Lorda velitele. Snaží se s nimi držet krk, i když jdou mnohem ostřejším tempem než šli předtím. Už pochod na Pěst Prvních lidí ho vyčerpával, není to snadné brodit se hlubokým sněhem, mrznout a ještě nemít pořádné jídlo. Ale nestěžuje si, nepřizná jim, že je unavený a že by ocenil, kdyby zpomalili. Akorát by se mu vysmáli, měli ho za slabocha a poslali ho zpátky, aby je nezdržoval. Raději potichu jde, s rukou na jílci meče, nervózně se rozhlíží při každém zapraskání větvičky. Navíc Duch se mu někam zaběhl a podle Qhorina se už nevrátí. Ten zlovlk patří sem, není to pes, který by se dal vycvičit a poslouchal na slovo, ta divokost v něm se musela nějak projevit. Trápí ho to, měl Ducha rád, ale opět si na nic nestěžuje a raději drží krok. I když mu to nedá a rozhlíží se, jestli svého zlovlka neuvidí běžet někdy mezi stromy s králíkem či jinou zvěří v tlamě.  
Toto se opakuje den co den a každý den je těžší a těžší držet s nimi krok. Zároveň už ale není tak vyklepaný, netrhne sebou při každém zapraskáním větve, jako to dělal první den, protože si uvědomil, že jsou mnohem snazším cílem pro Divoké nebo něco jiného, co zahlédl, když byli u Krastera.
Jeden den zaslechnou hlasy, ne zrovna daleko od nich, takže se vydají tím směrem. Potichu našlapují a skrývají se mezi stromy. Bedlivě pozorují okolí, jestli mezi zasněženými keři a pařezy nezahlédnou šedé kožešiny značící nehybně číhající Divoké. Nechtěli by jim padnout do rukou. Neví, co je na tom pravdy, ale stará chůva mu vyprávěla historky o tom, že Divocí jí lidské maso. Při té představě mu přejde mráz po zádech a on se ještě trochu víc přikrčí.
avatar
Jon Snow

Poèet pøíspìvkù : 6
Join date : 19. 08. 18
Location : za Zdí

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Krajina věčné zimy

Příspěvek pro Dyrett Dur Kodavkiin za Mon Oct 01, 2018 4:45 pm

Sneh neľútostne padal a každou vločkou z nej viac a viac sálalo to teplo menom život. Nepociťovala už ani svoju krv na hrudi, na bruchu, na rukách, ktoré ju doteraz príjemne hrialo. Bolo suché, stvrdnuté. Ako tenká ľadová námraza. Ticho. Hlboké, nekonečné a predsa svojim spôsobom divoké ticho. Už ani nevie, či to malo na ňu upokojujúce účinky, alebo skôr ťaživé. Možno za to ticho bola aj svojim spôsobom vďačná. Žiaden hluk, žiadna vrava. Žiadne boje. Nič. Len ona a prchavý život. Vydýchla obláčik teplého vzduchu. Malá nádej, malé stebielko trávy, ktorého sa môže chytiť. Teplo ju opustilo, cítila iba ten chladný vzduch okolo seba. Nevadí. Vedela ako skončí. V náruči bieleho čarostromu odpláva do ríše, odkiaľ sa už ľudia nevracajú. Bola unavená. Tak veľmi unavená z tých vnútorných bojov ktoré viedla… Akoby ani nemala jeden, ale sto životov za sebou. Akoby dokázala veľké a ešte väčšie činy, napriek tomu mala pocit, že nedokázala nič na svete. Už aj ten chlad prijala. Bol príjemný. Už sa ani telo nebránilo pod kožušinami. Netriasla sa, nechvela sa. Len… ležala s privretými očami. A napriek tomu, napriek tomu že vedela čo príde mala na perách úsmev. Malý, krehký, ale spokojný. Bola zmierená so svojim osudom. Konečne sa stretne so svojou láskou, bude sa môcť hrdo postaviť pred tvár starých bohov, aby niesla zodpovednosť za svoje pozemské skutky.
Ľahkosť. Pociťovala tú krásnu ľahkosť, ktorá prichádzala s opúšťaním vlastného tela. Už nebol chlad, nebola žiadna ubolená telesná schránka. Nebolo nič. Iba tá čarovná krajina, iba tá nesmierna túžba ísť niekam. Ísť na to miesto, ktoré môže nazvať svojim večným domovom. Vnímala stromy, driemajúce v objatí zimy. Vnímala zvieratá, opatrné v týchto nebezpečných krajoch. Vnímala ten život, ktorý človek často voľným okom ani nevidí. Ach… ten teplý a krásny život! Divoký vo svojej podstate a neskrotný. Húževnatý! Ako rada by ešte žila. Aspoň pár sekúnd, aspoň deň. Aspoň jednu hodinu, aby sa ešte mohla pokochať jasom hviezd z Medvedej skaly. Ešte naposledy pocítiť jemný dotyk mesačného svitu, začuť ako osamelý vlk so žialom v srdci vyje za svojou láskou. Videla však len čarostrom. Jeho mohutné konáre, jeho krvavé listy. Videla ako malé medvieďa leží v objatí bielych koreňov a spí spánkom, z ktorého sa už neprebudí. Maličké medvieďa, opustené matkou. Srdce by jej zovrelo žiaľom keby mohlo. Necítila už žiadnu ľútosť. Len… povznesenosť nad to všetko. Odtrhla od krajiny tvár, zdvihla oči k nebesiam. Natiahla ruku, aby sa mohla dotknúť vločky.
Vrčanie. Hlboké, ohromné vrčanie, ktoré sa ozvalo za chrbtom votrelca. Krákanie vrany, ktorá posedávala na streche chatrče. Otvorila svoj silný zobák, aby znova vydal ten varovný hlas. Obaja si všimli odchod, obaja pocítili tú zmenu. A našli votrelca, ktorý tu nemá v tejto posvätnej hodine čo robiť. Hlas muža, ktorý tu kedysi bol. Spomínajú si naňho obaja. Ona i on. Roztiahli sa čierne krídla. Znova to krákanie na mladého divokého. A znova to vrčanie. Zo šera temných stromov vystúpil medveď. Nebol však tak malý, ako väčšina medveďov. Bol čierny ako beznádej a snáď mohutnejší ako ten najväčší kôň, akého mohol kedy muž zo slobodného ľudu vidieť. Spravil krok vpred, takmer pod jeho tlapami zadunela zem. Urhea nemal v úmysle zaútočiť. Len ochraňovať. Sledovať, aby sa tomu krehkému telíčku nič zlého nestalo. Medveď bol Ontariovi hneď naproti. Už sa stretli. Urhea ho spoznal podľa pachu, ktorý k nemu zavial zblúdený vánok. Presunul sa k Dyrett, svojim ňufákom drgol do nej. Napriek svojej sile a mohutnosti ktorú reprezentoval to spravil mimoriadne opatrne, ba až ustarostene. Pootočil svojou hlavou k mladému mužovi a vydal zo seba… prosebné mručanie?
avatar
Dyrett Dur Kodavkiin

Poèet pøíspìvkù : 4
Join date : 07. 09. 18
Location : krajina večnej zimy

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Krajina věčné zimy

Příspěvek pro Ygritte za Thu Oct 04, 2018 11:51 am

Prv vypleštila svoje oči, potom skrčila obočie. S pootvorenými ústami a nechápavým výrazom sledovala Vranu, ako robí scénu. Vyzeral pri tom prinajmešnom zábavne, pomätene, až netušila, či to všetko myslí vážne a nemá to v hlave v poriadku, alebo sa ju snaží iba nejakým spôsobom vyviesť z miery. Aj keby platila jedna i druhá úvaha, efekt bol rovnaký: nechápala. Takmer sa pozabudla a takmer zložila svoj luk. Krátka tichá chvíľa, v ktorej nebolo počuť vôbec nič, ani padanie snehu, ani ich vlastné dychy. Pozbierala všetky svoje myšlienky, vydala zo seba tichší smiech, pri ktorom odhalila svoje veľké zuby. Keď už nič iné, aspoň ju tá Vrana pobavila. To však neznamená, že ho nezabije ak bude musieť. Hoc vyjadril svoju ochotu ísť s ňou a pridať sa k divokým, aby ukázal svetu že nie je ochotný len tak zhebnúť, príliš mu neverila. Vlastne mu neverila vôbec. Všetci čo nosia čierne oblečenie sú klamári, podvodníci. Myslia si, že pobrali viac rozumu ako slobodný ľudia a môžu ich zaviesť do pasce. Ygritte síce nikdy nebola tak vzdelaná ako väčšina Vrán, ale zdravého rozumu mala na rozdávanie.
- Tebe ten rozum vzali buď bohovia alebo sneh - povedala napokon s pobaveným hlasom. Oblizla si jemne pery, akoby bola hladná šelma ktorá si obzerá svoju chutnú korisť. Hlavu natočila mierne do boku, ten zvláštny úsmev mala stále na perách.
- Odhoď všetky svoje zbrane do snehu, inak ti prestrelím jednu a potom druhú nohu a k Mancovi sa môžeš plaziť ako had - prikázala mu tvrdým, nekompromisným hlasom. Zatiaľ uňho žiadnu zbraň nevidela, ale to neznamená, že nejakú tú dýku alebo krátky meč nemôže mať schovaný pod všetkým tým oblečením. Pohrala sa s myšlienkou, že pôjde na istotu a nechá ho povyzliekať sa donaha, aby si bola istá, že jej neprejde cez rozum.
- Keby si nemal bradu, myslela by som si, že si nejaká škaredá ženská, ktorá prišla o rozum. Ale takto si len pekná Vrana ktorá prišla o rozum - znova sa tichšie zasmiala, avšak svoj ostražitý pohľad z neho nespustila. V kútiku svojho zorného poľa videla siluetu orla, ktorý odlepil svoje telo od strechy opustenej chatrče a vzlietol medzi stromy. Buď šiel pre zvyšok ich prieskumno-loveckej skupiny, alebo na obhliadku okolia. Netuší. A príliš ju to ani netrápilo.
- Taká pekná prdel ako ty je medzi Vranami určite žiadaná. Ale to budeš aj medzi slobodnými ľuďmi keď s tebou Mance skončí - venovala mu krátky nadržaný pohľad. Je pravda že táto Vrana aspoň vyzerá dobre a hoc podľa Ygritte nemá veľa zdravého rozumu, je aspoň zábavný. Pekný a zábavný... Takých mužov často nevidí. A ak nebodaj áno, väčšinou majú svoje ženy. Nie že by nemohli spávať s kým chcú, ale mať takého muža iba pre seba... Zahryzla sa laškovne do spodnej pery.
- Pohni sa. Inak na nás padne tma a nechám ťa tu skapať - posúrila ho a čakala, či nejakú zbraň do toho snehu hodí alebo nie. Ak nie, budú môcť konečne vyraziť k Mancovi. Bola by radšej, keby svoju skupinu obišli, lebo táto Vrana je jej úlovok. Nechce sa oňho deliť s ostatnými.
avatar
Ygritte

Poèet pøíspìvkù : 4
Join date : 19. 08. 18

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Krajina věčné zimy

Příspěvek pro Gillanoir Thorne za Sat Oct 06, 2018 5:43 pm

"Sníh! Jon Sníh! Po něm by taky pátrali radši než po mě! Prošmejdili by každý kout, jen aby toho černovlasáka vyhrabali!" rozhořčeně začal házet rukama jako jeblý lachtan. Zezadu si je lidé občas pletli, proto se z jeho vlnky stalo něco mnohem delšího, co si mohl zaplést do culíčku. Kdysi hladké líce, nyní byly pokryty mírným vousem. Tudíž se od toho cucáka konečně odlišoval dostatečně. Což bylo na druhé cestičce. Jelikož ... no, kdosi na něj mířil. Nejspíš žena. Pod těmi kožešinami šel poznat špatně hezký hoch nebo ošklivá žena. Teda, obráceně. Nejspíš. Občas mu R´hllor zamlžil očička, především když šilhal hlady a žízeň zaháněl alkoholem, který mu taky pomalu docházel.
"Moje zbraně? Ale zlato, mého fufase zahodit nemůžu," zamrkal na ní, přičemž se pokusil o velice laškovný tón. Přeci jen, je to stále žena. Mohl by na ní zkusit pár triků. Na tady tom místě určitě frčela huňatá móda, tak ze sebe snad nebude muset něco shodit, aby jí nějak zaujal. Krásné tělo musí nahradit krásným ksichtíčkem a charismatem. Prohrábl si krátký vous a dál se usmíval jako měsíček na hnoji. Kdyby mu nebyla zima a neměl neskutečný hlad, tak by se dokázal tvářit svůdněji. Tak svůdně, že by mu i samotný Tywin Lannister podlehl. Prakticky mu podlehl, kdyby je nevyrušil tatík. Od kterého málem schytal šíp do zadnice. 
"Pěkná vrána, jo? Snad se mi nepokoušíš dostat do kalhot, krasavice," postoupil o kousek blíž k ní, přičemž se prohýbal v bocích, aby i pod tou vrstvou šlo poznat, že není žádné párátko, kterému se končetinky hned zlomí. Jenže přibližování skončilo po pár krocích. Nechtěl aby mu něco prostřelila. Za prvé by to bolelo a za druhé by na to měl chuť, páč by si představil zastřeleného králíka nebo křepelku. Ručky pro jistotu nahodil nahoru, aby dal divošce jasně najevo, že se na ní nevrhne. Vlastně, kdyby se nechala, tak by jí ukázal tu pravou jižanskou lásku, ale dokud bude vypadat, že ho chce spíš zastřelit než přefiknout, tak se bude pohybovat pomaličku.
"Ale lásko, já bych se oddal pouze tobě. Ukázal bych ti kousek ráje. Jsi určitě zvyklá na ty ohromný, severský mamuty, kteří se udělají rychle a na tebe neberou ohled. Ale já bych na to šel pomaličku, polehoučku. Polaskal bych tě, zlíbal bych každý kousíček tvé kůže než bychom se vydali na delší spojení," hlas ztlumil na minimum, aby zněl vášnivě a svůdně, přičemž se zase posunul o kousek blíže. Měl chuť využít příležitosti, odsunout luk a vzplanout plamen její vášně. Svalil by jí do sněhu a třeba by v sobě ještě nalezl nějakou energii, aby dokázal pravdivost svých slov. Třeba by se i zahřál. Ve všem flirtování úplně zapomněl, že by se měl hnout za tím Lancem. Ten ho nijak neinteresoval, zatímco tahle fešunka moc. S radostí by zdlabal i její dortíček. Jen by lhal, kdyby říkal, že by se skutečně hlady nezakousl.
avatar
Gillanoir Thorne

Poèet pøíspìvkù : 8
Join date : 12. 08. 18
Location : Černý hrad

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Gill a Ygritte

Příspěvek pro Jon Snow za Sun Oct 07, 2018 6:07 pm

Potichu ale přesto svižně pokračují v cestě, prodírají se sněhem mezi stromy a hlasy se stále přibližují, takže buď se nehýbou nebo se pohybují pomaleji než oni. Obojí je dobré. Za pár minut jsou už tak blízko, že hlasy jde slyšet mnohem zřetelněji a občas rozumí i nějakým slovům. „Gill.“ Zašeptá potichu. Je si jistý, že jeden z hlasů patří jemu. Dokonce si je téměř jistý, že ho slyšel říkat jeho jméno. Ještě pár kroků a ocitnou se nad něčím, co kdysi byla vesnice. Nyní je však opuštěná, není v ní nikdo kromě Gilla a nějaké ženy, která na něj mířila lukem. Položí ruku na jílec meče a chystá se tasit, zastaví ho však silná ruka na rameni.
„Počkej ty, blázne, někde jsou tu určitě další.“ Upozornil ho tichým hlasem Qhorin, kterému se ani trochu nezdá, že by tu nějaká Divoká mohla být úplně sama. Vždycky chodí po skupinách, ta její nebude daleko. Možná to je dokonce past, možná je zahlédli a čekají ukrytí mezi stromy až zaútočí. Divocí se tu perfektně vyznají, mnohem lépe než to tu kdy bude znát jakýkoliv průzkumník, takže musí být nanejvýš opatrní. Proto dostanou všichni rozkaz, aby byli připraveni, ale nic nedělali, jen čekali a sledovali situaci kousek pod nimi. Dle Qhorinových slov ten blázen nestojí za to, aby kvůli němu riskovali život. Na druhou stranu zmocnit se celé průzkumné skupiny Divokých, vyslechnout je, to by nebylo špatné. To je přesně to, kvůli čemu tady jsou.
Ani na moment ho nenapadlo Qhorina neposlechnout, takže se jen trochu víc přitiskne ke stromu a tiše je pozoruje. Ruku má stále na meči, kdyby náhodou bylo potřeba zasáhnout. Poslouchá každé slovo Gillova rozhovoru s Divokou a s každým dalším jeho slovem víc a víc chápe, proč ho tady Mormont chtěl původně nechat. Dokonce i Samova slova se ukázala jako pravdivá, Gill vypadá, že je ochoten říct jim vše, co ví, a potom i to, co neví. On by Divokým nic neřekl, kdyby ho zajali. Mohli by ho mučit, ale stejně by jim nic nevyzradil.
Ani trochu se mu nelíbí, kam debata dole směřuje a skutečně doufá, že nedojde na to, o čem Gill mluví. To by opravdu viděl nechtěl, stačí mu jen jeho slova, aby ucítil, jak jeho tváře zalévá horkost, pokud se tomu tady dá vůbec takto říkat. Má totiž vážně obavy, že k místu, kde se krčí, za chvíli přimrzne a ostatní budou nuceni odsekat ho mečem. Je sice Stark, zvyklý na zimu, ale toto je úplně jiná zima.
avatar
Jon Snow

Poèet pøíspìvkù : 6
Join date : 19. 08. 18
Location : za Zdí

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Krajina věčné zimy

Příspěvek pro Ygritte za Tue Oct 09, 2018 2:31 pm

Škoda že je v čiernom. Keby nebol, tak by jeho čaru možno podľahla rýchlejšie, než by si to pripustila. Na začiatku to vyzeralo tak, že ho tu vrany nechali pre jeho pomätenú myseľ, ale toto správanie naznačovalo skôr tomu, že vyletel z hniezda preto, aby bol slobodný. Vyletel, zablúdil a nebyť jej, tak určite zamrzne. Sledovala každý jeho krok, počúvala každé jeho slovo. Zvyčajne mali vrany úplne iné správanie ako tento tu a preto bola z neho Ygritte tak zmätená. Žeby ozaj túžil po tej slobode a podľa jeho správania teraz túži aj po nej? Tá myšlienka ju pobavila, zároveň potešila. Ba čo viac, aj celkom nažhavila. Keby spolu šukali a následneho ho vzala za Mancom, aby sa k nim pripojil, ona by s veľkou ochotou dosvečila, že táto vrana už k vranám vlastne ani nepatrí, veď porušil ich prísahu. Opustil ich a hneď ako mal tú možnosť, pelešil sa s divokou ženou, aby si znova pripomenul, že je skutočným chlapom a nie nejakým pošukom, ktorý chrápe s inými mužmi na nejakom hrade a mrdajú tam kozy do zadku, nebodaj sa mrdajú vzájomne, keď že tam žiadne ženy nemajú.
Oblizla si pery. Ten úsmev ktorý mala na perách vypovedal o tom, že by si s ním dala povedať. Hneď teraz, okamžite a to pekne divokým spôsobom. Presne tak, ako to má rada. Nie je predsa žiadna južanka, ku ktorej treba pristupovať s nehou, opatrnosťou. Mala rada mužov, ktorý vedia čo chcú a idú si za tým. Nuž… aj tento vedel čo chce. Chce ju. Chce ochutnať to divoké, slobodné ženské telo, ktoré mu zrejme chýba. Sklonila mierne svoj luk, aby tak naznačila, že si ho teda pustí k telu, ale spraví to so všetkou opatrnosťou, ktorou bola obdarená. Prebehla pohľadom vôkol seba. Skontrolovala stromy, chatrče.
- Ty si ale pekne nadržaná vrana. To všetky vrany sú také, alebo len tie, ktoré už nechcú počúvať rozkazy svojich pánov a nechcú ohnúť koleno tak, ako im to pán píska? - položila pobavene, priam zákerne otázku. V rozkroku a podbrušku cítila to príjemné šimranie, ktoré pociťovala stále, keď mala chuť na chlapa a šukanie. Bola z tejto vrany nadržaná a vôbec to neskrývala. Nechala tie pocity preniknúť aj do pohľadu. Vedela, alebo aspoň tušila, že na okolí nebude nik, kto by ich vyrušoval. Divoký sú dostatočne ďaleko a keby sa sem dostali vrany, už by bola na to upozornená. Alebo nie…?
- Vyšukám z teba dušu. Konečne pocítiš, aké to je mať slobodnú ženu. Nie sme tak krehké a slabé ako tie vaše južanské kundy. Ale varujem ťa… ak je toto nejaká pasca, tak ti prisahám pred starými bohmi, že ti toho vtáka odhryznem vlastnými zubami a potom ti ho strčím do zadku - vyslovila svoje hrozivé slová. Každý kto pozná slobodných ľudí vie, ak niečo povedia, tak to aj spravia. Nikdy neostávajú len pri varovných slovách. Niektorý dokonca ani nevarujú a prejdú rovno ku skutkom. Prebehla po ňom pohľadom. Očami skúmavo skĺzla medzi jeho nohy, aby zistila, či je skutočne obdarený alebo má len silné reči. Nevedela to nijak zvlášť odhadnúť vzhľadom na to, že obaja mali na sebe hrubé oblečenie. Veď i ona v tých kožušinách vyzerala mohutnejšie, neohrabanejšie a možno aj škaredšie než v skutočnosti je.
- Stiahni svoje gate a uvidím, či ti dovolím zmocniť sa ma. Vy chlapi dokážete rozprávať veľké veci, ale či máš veľké len reči, alebo aj niečo iné… to chcem zistiť na vlastné oči a hneď teraz. Potom ti možno ukážem, aké to je skutočné šukanie, lebo vy južania nič neviete - uchechtla sa, akoby už mala čo dočinenia v posteli s nejakými vranami, či južanskými ľuďmi. Nemala, ale vedela si predstaviť, že nie sú tak vášniví a dobrý, ako slobodný ľudia. Majú predsa tie svoje hlúpe pravidlá, ktoré zrejme dodržujú aj počas šukania.
avatar
Ygritte

Poèet pøíspìvkù : 4
Join date : 19. 08. 18

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Krajina věčné zimy

Příspěvek pro Gillanoir Thorne za Wed Oct 10, 2018 10:45 pm

Úsměv se mu roztáhl, když viděl, jak děvuška reaguje. Očka jí zářila, rtíky si smyslně oblizovala. Tak moc rád by překonal tu vzdálenost, skočil po ní a vzal si jí, tak jak je. No, s tím množstvím kožešin by to asi šlo dost obtížně, tak by museli něco málo shodit. Nebo taky něco víc. On byl vždy rád, když na sobě neměl nic. Lépe se pohyboval, kvedlal i nimral. Funěl i huněl a v konečném zátahu nebyl tak ulepený jako když na sobě měl nějakou hučku, která se na něj přitom přichytila a nechtěla dolů. A on se po svém výkonu musel jít vykoupat, páč smrděl jako starý ešus potom, co ho někdo hodil na pekáč. I když tady by ty kožešiny spíš byly bonusem, ale on se mínil zahřát něčím jiným. Někým jiným. 
Ručky dal dolů, když se její luk snížil. Chtěla ho! Viděl to na ní! Musel říct, jak se tak blížil, že vypadala možná i líp, jak ty škaredy z Krtkodomova. Rozhodně nebyla krásná jako nějaká lady, ale na lady zanevřel. Stejně se vždy raději pelešil s tím největším póvlem, protože takové ženštiny měli něco do sebe. Byli živější, vydatnější a energičtější než ty strojené lady, které si ukrajovali masíčko na maličkaté kousíčky. Z toho pohledu mu vždy kručelo v břiše, když viděl, jak to matka s Adryen hodují. Ale zároveň si taky říkal, proč s nimi vždy jí Kejdův kluk. Ten divný Reg. Stejně měl zato, že ho vyhodila matka z lůna. Měl její oči a to bylo podezřelé. Matka a Kejda! No hnus! Kejda měl navíc!
"Já kolena neohýbám, krásko. Jen když chci padnout k nohám takovému nádhernému lučnímu kvítku," zamrkal na ní toužebně, zatímco cítil, jak mu pan Lufas dává patřičně najevo, že by měl přestat kecat a jít na věc, když se žena tváří vstřícně není třeba déle zdržovat. Navíc, kdo se může na Černém hradě pochlubit tím, že přefikl Divokou, že? A ještě před strýčkem Thornem. Tomu i ten falešný nos upadne.
"Ou, jdeš na to zhurta. Ale proč ne, taky nemám rád teatrálnosti. Ze zadu, za vlásky, natvrdo a bez lásky," zatrylkoval si něco, co zajisté vymyslel sám a vůbec ho to nikdo neučil ani to nikde neslyšel. No, na Černém hradě to zaručeně neslyšel. Tam každý byl jako pěna, jen aby se na něj neupřel zuřivý pohled zdejších frigidů. ..."Sakra, ty jsi celá divá do hryzání pér! To děláš ve volném čase? Ty jsi ale dračice! Vrau!" pokýval hlavou nahoru a dolů, přičemž při posledním ... zvuku, páchl rukou jako kočka, když tasí drápky. Ťapkal i nadále k ní, pomalu a obezřetně, kdyby si řekla, že radši zprzní něco, co je trochu prostřílené, kdoví, jaké tu měli praktiky, ale tahle by se mu zrovna nelíbila. Zastavil se až při dalších slovech, přičemž se podíval na své kalhoty.
"Ženo! Však tu mrzne! A když se ti nebude líbit, tak chudák umrzne a co pak? Zmrzne, upadne a já si z něj nanejvýš udělám lízátko. To ne, něco za něco. Já shodím gatě, dokážu ti, že jsem takový kanec s kančím pyjem a ty shodíš vršek, abych viděl, že jsi skutečně obdařená žena a já si mám na co sáhnout," nabídl jí něco, co se zaručeně neodmítá. Na důkaz dobré vůle zahodil vrchní část koženin, aby vůbec bylo něco vidět až zahodí gatě. Jelikož byl dost otupělý chladem, hladem i žízní, další poryv mrazu ho moc netrápil. Křížek na krku ho mírně opálil, ale prakticky to ignoroval. R´hllor občas ukázal svou přízeň tím, že ho sežehl svým horkem, ale pro něj to bylo jen znamením, že si to má s touhle divoškou rozdat na divoko jako největší divočák. Hezky o strom, přes strom i na stromě jako opičáci! Jo! To bude parádní den!
avatar
Gillanoir Thorne

Poèet pøíspìvkù : 8
Join date : 12. 08. 18
Location : Černý hrad

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Krajina věčné zimy

Příspěvek pro Anonymní za Sat Oct 13, 2018 7:29 pm

ontario vedel alebo aspoň len tušil na akom mieste sa nachádza. možno pre niekoho by to bolo len miestom ako každé iné no aj tak svojim spôsobom vzácne a krásne. nevidel mnoho vecí pretože sneh sa na niektorých miestach stáčal do malých výrov, ktoré určite neboli jednými z tých príjemných. sneh, ktorý dokonca mnohokrát ani len nevidel padať pretože jeho oči boli na to zvyknuté. až v okamihoch, kedy by ten sneh padať prestal až v ten moment by mu to možno prišlo iné, vzácne. čo by možno dal za taký príjemný, teplom zahriaty deň, kedy by sa okolie roztopilo a on by mohol vidieť na zeminu pod svojimi nohami.
ontario venoval pohľad vrane, ktorá krákala už po niekoľkýkrát. možno sa k nej mal ozvať, možno jej mal povedať niekoľko slov na privítanie no na miesto toho len mlčal a sledoval ju. neurobil ani len jeden krok vzad, ani len jedno jediné gesto, ktoré by znamenalo strach. vedel, že na mieste sa nenachádza sám a bude musieť konať s rozvahou a určite s chladnou hlavou. nemal rád tie okamihy a ľudí, ktorý v momente ak pociťovali nebezpečenstvo sa nevedeli udržať a na miesto toho aby stáli na jednom mieste behali hore dole a padali tak do rúk vlastného osudu.

Ontario v jednom momente pocítil príchod medveďa. pomaly sa otočil, bez jediného prudkého pohybu pričom sa na neho neustále pozeral. poznal ho veľmi dobre, poznal jeho aj vranu no aj tak si držal ten postoj, ktorý mu v tento moment prišiel správny. zbraň, ktorú mal pri sebe položil na zem, nemal v pláne ho nejako ohroziť a nedať mu ani len jednu zámienku aby si to mohol myslieť. nebolo pre neho hanbou priznať si, že tvor by mohol byť silnejším. dokonca mu neprišlo ani hanebné gesto, ktoré následne urobil. ontario sa díval na medveďa pričom sa uklonil, nespustil z neho ani len na jednu sekundu svoj pohľad. vedel, že by stačil jeden krátky moment a jeho telo by mohlo ležať na zemi s niekoľkými škrabancami, ktoré by určite boli smrteľnými. jedným uklonením sa mu venoval svoj rešpekt, svoj prejav že nemá v pláne prísť na toto miesto so zlou energiou a myšlienkami niekoho zabiť. chcel jej len pomôcť. v momente, kedy videl ako sa medveď k nej priblížil a drgol do nej, drgol do osoby, ktorá sa nachádzala na zemi na mieste, kde to mal namierené aj on a aj napriek tomu, že to bolo len niekoľko krokov, nemohol ešte stále odhadnúť tú situáciu, správanie dvoch zvierat mu to dávalo jasne najavo.

,, nechaj ma pomôcť jej. pokúsim sa zachrániť jej život.." ontario si kľakol na kolená a pozrel sa na malé telíčko osoby, ktorá ho zachránila. v tejto chvíli, v ten moment kedy sa na ňu pozeral a videl ako jej na tvár, na oblečenie dopadajú bledé vločky, ktoré možno na prvý pohľad vyzerali krásne no v skutočnosti robili len zlo, vyzerala ako čarovná bytosť. Pozrel sa na medveďa a následne si ju vyhodil jemne do náručia. ontario vedel, že sa pokúsi zachrániť ju, nájsť spôsob ako ju dostať k životu. v jednom momente prišiel na lepší spôsob. položil ju ešte raz opatrne na zem pričom cez ňu prehodil svoju kožušinu a ruky položil na jej tvár. ,,prosím, chcem aby si sa o to pokúsila. pokús sa otvoriť oči. snaž sa počúvať môj hlas.." ontario sa pozrel okolo seba. mohol ju odviesť do svojho tábora no vedel, že by to bolo možno nebezpečnejšie ako ju odviesť domov. pozrel sa na medveďa a následne povedal prenikavým hlasom. ,, môžeš ma nasledovať, nikto ti neublíži. nikto jej neublíži. vezmem ju do tábora, ktorý je postavený len niekoľko stoviek metrov. môžeš to cítiť však? ľudí.. postarám sa o ňu."

Anonymní
Anonymní


Návrat nahoru Goto down

Re: Krajina věčné zimy

Příspěvek pro Admin za Sat Oct 13, 2018 8:33 pm

- Postavy Ontario Azgeda a Dyrett Dur Kodavkiin jsou tímto přesunuty do sekce questů -
avatar
Admin
Admin

Poèet pøíspìvkù : 153
Join date : 07. 07. 18

Zobrazit informace o autorovi http://gameofthrones-rpg.forumotion.eu

Návrat nahoru Goto down

Gill a Ygritte

Příspěvek pro Jon Snow za Wed Oct 17, 2018 6:37 pm

Není mu příjemné, co se děje dole. Pohled zarazí do země a snaží se moc neposlouchat, jsou věci, které nepotřebuje vidět ani slyšet a tohle je definitivně jedna z nich. Radši bude sledovat okolí, jestli nezahlédne nějaké další Divoké. Někdo přece hlídat musí, možná je tohle celé jen past, která je má přilákat dolů. Doufá, že to tak není. Naposledy se podívá na Qhorina, jestli náhodou nezměnil názor. Přece jen se mu zdá jako nesmysl, že by ti dva chtěli provádět to, o čem se baví, před očitými svědky, jen aby je sem přilákali. Navíc o nich nejspíš ani nemohou vědět, oni za celou dobu neslyšeli ani neviděli nikoho jiného než ty dva. Uleví se mu, když Qhorin kývne na souhlas a rukou vydá pokyn ostatním mužům, kteří se vydali na tuto průzkumnou akci s vedlejším úkolem najít Gilla. Není si jistý, co teď s Gillem bude. Možná mu setnou hlavu hned na místě za zradu, protože chtěl vyzradit vše, co ví, a zároveň porušit jejich přísahu. Možná ho odvedou v poutech zpět za velitelem Mormontem a nechají na něm, aby rozhodl o jeho osudu. Má však pocit, že ho nechají žít, jeho činy se omluví tím, že se pouze snažil zachránit si život nebo dokonce infiltrovat Divoké. Když ho teď vidí, lituje, že vůbec upozornil na jeho nepřítomnost. Teď ale není čas přemýšlet nad takovými věcmi.
Opatrně opustí svůj úkryt mezi stromy, tak aby pokud možno zůstal nezpozorován. Svižným, ale tichým krokem následuje Qhorina, který míří dolů. Rozhlíží se kolem sebe, stále v něm bodají Qhorinova předchozí slova, že by to mohla být past. Snaží se přesvědčit sám sebe, že by měl věřit úsudku zkušeného průzkumníka, nedal by přece povel je obklíčit, kdyby si myslel, že jsou tady další, kteří by je mohli překvapit. Uklidní ho, když mezi stromy zahlédne Ducha. Myslel si, že ho jeho zlovlk, o kterého se staral, utekl pryč, ale teď se mu vrátil. Nejspíše si jen vyrazil na lov, ještě má tlamu od krve. S Duchem po boku se cítí mnohem bezpečněji. Přikrčí se za pařezem a čeká na pokyn, který přijde jen o pár chvil později, když se zbytek průzkumníků dostane na místa, odkud můžou snadno seběhnout a obklíčit Gilla s tou Divokou. Tasí svůj meč, Dlouhý dráp, který dostal darem od Mormonta za to, že mu zachránil život před bývalým členem Noční hlídky, v ten moment však mrtvým, s modrýma očima a černými pažemi. Při té vzpomínce mu vždy přejede mráz po zádech. Občas ho to donutí vzpomenout si na otce, který se mu po tom incidentu vracel ve snech jako tohle stvoření. A v poslední době si také vzpomene na to, co viděl  lese poblíž Krasterovy chatrče. Bílý chodec mu přijde ještě děsivější než mrtvý obličej Neda Starka s modrýma obličejem, sápající se po jeho krku.
S taseným mečem se postaví vedle Qhorina a natočí se směrem k Divoké, Duch stojí vedle něj, mírně přikrčený, s naježenými chlupy a vyceněnými zuby. Teprve teď má možnost si Divokou pořádně prohlédnout. Trochu ho její vzhled překvapuje. Vypadá úplně stejně jako oni, pokud by se dostala na druhou stranu Zdi a měla trochu jiný oděv, nikdo by neměl šanci poznat, odkud pochází. Vůbec nevypadá jako ti Divocí, o kterých slyšel vyprávět chůvu. Pokouší se ale nedat své myšlenky vůbec znát na svém obličeji, snaží se tvářit výhružně a odhodlaně připravit ji o život, pokud by to bylo nutné.  Veškeré mluvení nechává na Qhorinovi, který Divokou vyzve, aby odhodila všechny své zbraně.
avatar
Jon Snow

Poèet pøíspìvkù : 6
Join date : 19. 08. 18
Location : za Zdí

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Krajina věčné zimy

Příspěvek pro Ygritte za Thu Oct 25, 2018 10:48 pm

Ten pobavený, chlipný výraz sa čoraz viac vydral na jej tvár. Táto vrana stála za to. Ak splní jej podmienky, ak stiahne gate a bude to stáť za to, možno mu dovolí siahnuť na svoje kozičky. A možno aj nie. Ešte netuší. Očami stále sledovala okolie. Sledovala stromy, zároveň i vranu. Nešlo jej do hlavy, že ostala tu tak sama. Buď ušla, alebo sa stratila. No rozhodne ju tu len tak nenechali. To vrany nerobia. Nech sú to akokoľvek zvláštny muži, nikdy sa nestalo, že by jednu vranu len tak opustili. Tiene. Zazrela tiene. Rýchle, temné, čierne, schovávajúce sa za stromami. Nepáčilo sa jej to. Možno to bola pasca, do ktorej vkráčala. Veď prečo inak by sa jej nejaká vrana tak ochotne vyzliekala? Zvraštila obočie, luk znova zdvihla. Boli to skutočné tiene, alebo sa s ňu iba ten les nepekne zahráva? Ubúdajúce svetlo a prichádzajúca hrozba s nocou dokáže s ľudskou mysľou zahrať nepeknú hru. Vedela to veľmi dobre. Ona síce patrila medzi schopných lovcov, ktorý si neraz trúfli na les osamote, ale vždy za svetla a vždy sa v čas vrátila k ostatným do tábora. Ale teraz… Zaťala zuby, z tváre zmizol ten pobavený výraz. Bola tvrdá, vyzerala ako osoba, ktorú nik nevie oklamať.
- Ukáž svojho bimbasa a ak si chlap, tak mi máš čo ukázať a neopadne ti. Potom ti možno dovolím siahnuť na moje kozičky. Ale ak nie si chlap… Nebudeš ani živý - odvetila mu napokon tvrdým hlasom. Končila všetka sranda a zábava. Vliezla do nej neistota, nedôvera. Kto vie či sa ešte vráti. Čakala či sa k niečomu zmôže, alebo ostane len pri slovách. Sama netuší, prečo tu s ním stráca čas. Noc neodvratne prichádza a nocou prichádzajú aj bytosti, ktorým by sa najradšej vyhla. Mali by si pohnúť, alebo aspoň ona.
Zavrčala ako zviera. Ako divoké zviera, ktoré bolo zahnané do kúta a nedokáže uniknúť lovcom, ktorý ho dráždia, provokujú, štuchajú do nej ostrými oštepmi. Vrhla na vrany, ktoré zleteli a obkľúčili ju nepekný pohľad. Priam vražedný. Nespoznala ani jedného z nich. Akoby aj mohla? Keď sa stretla s vranou, väčšinou sa nepýtali na mená, nezoznámili sa. Nevypili si spolu a nerozlúčili ako dobrí priatelia. Ich stretnutia skončili krvou a smrťou. Jednej či druhej strany, ale vždy to tak skončilo. Svoj luk nesklopila. Aj keby tam bola celá armáda, celá Nočná hliadka a vyhrážali by sa jej krutou, pomalou smrťou, aj tak by svoju zbraň nesklopila. Bila by sa o svoju slobodu, o svoj život do posledného dychu. A pri tom by sa snažila vziať so sebou čo najviac vrán.
- Ste tak slabí a posratý z jednej slobodnej ženy, že sa jej musíte postaviť všetci? Pche! - dostala zo seba posmešne, aby im ukázala, že ona sa ich rozhodne nebojí. A prečo by aj mala? Smrť si ju raz aj tak nájde a nepatrí medzi ľudí, ktorý by kňučali o svoj život. Nebude prosiť, nebude kňučať. Bude sa biť. Luk mala natiahnutý až na prasknutie. Cítila v sebe riadnu dávku odvahy. Šíp mieril na ich vodcu - Qhorina polrukého. Stačí vystreliť a zabije ho. Veď šíp letí rýchlejšie ako meč. Stačí jeden šíp a prídu o svojho vodcu. Potom sa možno rozutekajú na všetky strany a ona ich môže po jednom loviť a zabiť. Loviť a zabiť. Ygritte, oheň ktorý svojim plameňom požral vrany. Hah! Keby si vyslúžila také meno, nik by si k nej nedovoľoval. Síce si nepotrpí na tom, aby ju uctievali, ale mať na svedomí toľko mŕtvych vrán… Hneď by sa jej spalo lepšie.
avatar
Ygritte

Poèet pøíspìvkù : 4
Join date : 19. 08. 18

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Krajina věčné zimy

Příspěvek pro Gillanoir Thorne za Mon Oct 29, 2018 1:16 pm

Něco se změnilo. Sice byl osel, ale ne až tak veliký. Tvář fešné divošky se přetvořila z nadržené na jakousi naštvanou. Cožpak jí až tak urazil tím, že jí nechce ukázat lufase? Však ona jemu taky nic neukázala! Mohl by se zatvářit uraženě, otočit se k ní zády ... a padnout s šípem v zádech. Na tuhle divoženku neplatí stejné triky jako na ty víc na jihu. Ono jižanky mu běžně nevyhrožují, že ho prošpikují šípy. Nanejvýš, že mu uříznou šulina, ale to jsou prázdná slova. Tahle to myslela seriózně. A on jí vážně chtěl. A navíc to vypadalo, že buď shodí katě dolů nebo padne dolů on sám. A ne zrovna v té živé formě.
"No, dobrá. R´hllore, jde se na věc," namastil si pracky, párkrát si poskočil, jelikož začínal cítil zimu, která prošla i skrz teplejší oblečení. Krásná kožešinka se válela po zemi a přímo říkala, aby si jí na sebe vzal a vysral se na tu už nenadrženou bručounku. Ale on tak nějak chtěl žít, tak si rozpletl poklopec, aby mohl vylétnout sportovec. Zakroutil boky, kalhoty sklouzly dolů, jednu nožku z nich vytáhl, zatímco druhou vykopl kalhoty směrem k divožence. Zatřepal bokama, přičemž se mu zatřepalo i něco jiného a ruce si dal za záda, aby udělal dokonalou pózu při níž se mohl vystavit. Našpulil rty a zadíval se do strany. 
"Tááák, spokojená?" zašklebil se a vykročil k ní, i přestože na něj mířil šíp. Udělal, co chtěla, rozhodl se zariskovat, přiskočit k ní a pořádně jí pomuchlovat. A taky by tak učinil nebo by skončil na zemi mírně prostřelený, jenže se stalo něco úplně jiného. A to že se odkudsi vynořili jeho braši v černé. S otevřenou pusou se na ně zadíval a nechápavě zavrtěl hlavou. Poté se podíval na oblohu skrz stromečky.
"Vážně? Vážně?!" zasyčel na svého neimaginárního boha a naštvaně zakroutil hlavou než se popadl za srdce a podíval se po svých braších. ..."Vidíte, jak jsou krutí a zákeřní? Chtěla mě donutit se svléknout, aby na mě mohla ukojit své touhy a potom by mě tu nechala zmrznout! Krutí to lidé!" založil si ruce na hrudi, ačkoliv již necítil svůj spodek a s rádoby naštvaným výrazem se podíval na ženštinu.
"Měla by ses stydět! Takhle zneužívat nebohé pocestné, kteří se ztratili! Pán Světla tě vidí a pamatuje si," zamířil na ní prstíček, ale následně nato si raději zakryl své přirození, jelikož tu byl bez kalhot kolem svých bratří a jelikož kalhoty byly ... no, u ženštiny, která stále měla v ruce luk a šíp, nebylo dobré k ní lézt. Sice mířila na někoho jiného, ale neriskoval. Místo toho si rychle shrábl ze země kožešinu a přitáhl si jí okolo sebe jako nahá žena přikrývku. Až poté si čehosi všiml.
"Jone! Ty stará vojno! Ty jsi mě našel! Jsi opravdový kámoško!" s téměř slzami dojetí se k němu doplácal a jednou rukou si ho přirazil na hruď. A otočil s ním tak, aby v možném dostřelu šípu byly Jonova záda a ne ta jeho. Zase tak rád ho neměl, aby se kvůli němu nechal sejmout.
avatar
Gillanoir Thorne

Poèet pøíspìvkù : 8
Join date : 12. 08. 18
Location : Černý hrad

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Krajina věčné zimy

Příspěvek pro Admin za Fri Nov 09, 2018 10:34 pm

Zima, mráz a led jsou zrádnými živly. Roky se nemusí pohnout ani lísteček, pokud přijde ta skutečně krutá a zlá zima. Jenže pak tu jsou chvíle, kdy zkrátka ledy tají. Přestože to na severu nebývá zvykem, i to se děje. Tají pomalu, nenápadně a o to větší katastrofa později zvykne. Někdy se stane, že tuhý mráz zajistí pokrytí něčeho, co by za jiných okolností nemohlo být stabilní. Přehradí dvě místa, kam by se jiní suchou nohou nedostali. A pak byla jen otázka času, kdy se jáma rozevře.

Při několika krocích Gilla, bylo ze začátku slyšet jen krátké zapraskání. Lehké křupnutí, které značilo, že něco pod nimi není tak pevné, jak se zdá. Ovšem bylo to tak slabounké, že to mohlo připomenout popraskání skla. Nic hrozného, nic vážného. Ta skutečná pohroma začala pár minut poté. Celá země se roztřásla a ozvalo se hrozivé dunění. Bylo těžké říct, zda je lepší utíkat nebo zůstat na místě a doufat, že vše přejde. Jenže dunění i třas země se stupňoval, až došlo na nejhorší.

Země se rozevřela a byla připravena spolknout každého ve svém dosahu. Pevný povrch pod nohama se začal drolit a ten, kdo neutekl při prvním náznaku, se začal bořit do temné jámy, která se pod nimi vytvořila. Hrůza, panika a strach z neznáma. Fakt, že si každý musel připadat až děsivě maličký a neschopný cokoliv udělat. Pád do temnoty byl nevyhnutelný. Jenže na ty, co se propadli, ještě nečekala smrt. Dole v temné hlubině v tichosti vyčkávali podzemní vody. Potůčky a říčky, snad i řeky, které si pluly svou cestou a ústily v moři. Bez povšimnutí, bez vědomí kohokoliv po dlouhá léta.

Gillanoir, Ygritte i Jon se do temné jámy propadli. Povedlo se někomu z nich zachytit o okraj? Padli až do ledové vody? Či je zachránilo přistání nedaleko ledové kry, na kterou by se mohli vyškrábat a doufat v záchranu svých druhů?

avatar
Admin
Admin

Poèet pøíspìvkù : 153
Join date : 07. 07. 18

Zobrazit informace o autorovi http://gameofthrones-rpg.forumotion.eu

Návrat nahoru Goto down

Re: Krajina věčné zimy

Příspěvek pro Sponsored content


Sponsored content


Návrat nahoru Goto down

Návrat nahoru


 
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru