Příběh - Aerynn Ryswell

Goto down

Příběh - Aerynn Ryswell

Příspěvek pro Admin za Tue Aug 07, 2018 1:02 am

 
  
avatar
Admin
Admin

Poèet pøíspìvkù : 158
Join date : 07. 07. 18

Zobrazit informace o autorovi http://gameofthrones-rpg.forumotion.eu

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Aerynn Ryswell

Příspěvek pro Yennefer ze Stínozemí za Sun Aug 19, 2018 5:02 pm

Radila jednomu z vládců v Lorathu. Vždy měl přesný počet otroků. Nikdy to číslo nepřekročil ani nesnížil. Musel jich mít přesně 33. Tvrdil, že mu to číslo nosí štěstí. Nijak mu to neodkývala ani mu nepověděla o jakou hloupost se jedná. Žádné pověry ohledně čísel, štěstí ani náhoda neexistovaly. Jenže tohle muž nechtěl slyšet a ani to nebylo důležité k tomu, aby mu to musela vyvracet. Již si u něj učinila jeden vroubek a nesměla být vyhozena. Stále měl svou povinnost, kterou musel vykonat ve světle Pána a do té doby jej nemohla opustit. Zato on ji mohl vyhodit velice snadno a to, co nejvíce nesnášela, bylo selhání. 
Brachario Vynoyor byl muž vysoké úcty a velkého jmění. Své otroky šatil dobře, dobře je i živil, ale museli dělat vše, co si usmyslel. Museli mu splnit každé přání, ať se zdálo sebevíc utopické. Když se to nepovedlo jednomu, muselo se to povést druhému. A jaký mohl být jiný trest než pranýř na rozpáleném slunci, kam stín nikdy nechodil. Byli tam dny, někdy i týdny a mnohokrát to nepřežili. Nikdo k nim nesměl nebo by je stihl stejný trest. Strážci dobrého pána Bracharia se o to postarali. Její hlas nebyl tou pravou lahodou, jež by hodlal poslouchat každý den. Spíše každé další a další slovo jí vedlo blíž a blíž ke dveřím. Držel si ji u sebe z jednoho prostého důvodu. Aby za ním nepřišla žádná jiná. Nebyl to příjemný muž, neměl ani obvyklé tužby, což jí přišlo spíše vhod. Jenže když nechtěl nic slyšet, znamenalo to, že musí mlčet. V jistých případech by přiznala, že z něj má respekt, ale šlo pouze o čistý strach. Byl nevyzpytatelný a když někomu dal příkaz, musel být vyplněn. Neštítil se ničeho ohavného. Výhružky u něj neexistovaly, on rovnou konal. A ona si skutečně musela dávat pozor, aby nekonal na ní. 
Tudíž když chtěl, aby jej doprovodila na otrocké pole, šla. Jeden z otroků učinil chybu, dovolil si umřít a on jej musel nahradit jiným, vykonným. A chtěl její nestranný názor na to jakého. Mohlo ji těšit, že po ní po dlouhé době něco chce, když ji přijal jako rádce, ale více se těšila na den, kdy od něj bude, co nejdál. 
Slunce pražilo i do kápě, kterou měla přes hlavu. Procházela přes pole a dívala se na otroky, zatímco Bracharios kdesi popíjel ledovou limonádu s otrokáři. Na ní bylo vybrat vhodnou osobu. Prošla okolo jedné ženy, když se jí cosi zjevilo. Vrátila se pohledem k ní. Obyčejná, zubožená brunetka. Dle pleti nejspíše ze Západozemí. Opatrně se k ní sklonila, aby jí nevyplašila. Jemně jí položila ruku na rameno a druhou pozvedla její bradu, aby se na ní mohla podívat. Nepatrně se zamračila a poté její fialové oči zabloudily k jejímu břichu.
"Jsi v očekávání. S mužem, pro něhož jsi pouhá věc," prsty pustily bradu otrokyně a sjely k jejímu břichu. Neznatelně se pousmála, když to ucítila. To, co ona sama neucítí ještě několik týdnů. ..."Je silné a odhodlané žít. Stejně jako ty," vrátila se pohledem k ní. Věděla, že tenhle typ otroka Brachios nebude chtít. Ale mohla něco učinit, aby dívce pomohla. Jen to musela chtít.
avatar
Yennefer ze Stínozemí

Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 18. 08. 18
Location : Westeros - jindy Essos

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Aerynn Ryswell

Příspěvek pro Aerynn Ryswell za Sun Aug 19, 2018 8:51 pm

Oči jí pálily, ale slzy ne a ne přijít. Už to bylo dlouho, co naposledy plakala. Tedy alespoň pořádně. Občas se jí po umouněné tváři skutálela ojedinělá slaná kapka, ale to bylo všechno. I když se jí z hrdla draky vzlyky, její modré oči zůstávaly suché. Možná bylo dobře, že už po velkém domě nebloudila jako stín s roztřeseným hlasem. Jenže to se také jako jediné změnilo. Strach neustále přetrvával, bodal do ni dnem i nocí jako tupý nůž, aby jí vyrvával kusy masa a nechával krvácet. Ostatní otrokyně se na ni dívaly chápavě a snad i trochu konejšivě, nicméně ani jedna jí nepomohla. Všechny mlčeli, přestože moc dobře věděli, že těžká práce není to jediné, co mladou dívku trápí. Kdyby mohla, vykřičela by to do celého vyprahlého města. Už nešlo jen o to, že se cítila opuštěná, sama mezi cizími lidmi s ještě divnějšími jazyky. Se zatnutými zuby dokázala přečkat i drsné podmínky a to všechno jen díky tomu, že si pořád dokola opakovala, že je ze severu. Z pravého severu, kde sněžilo i v létě. V noci, když všude panoval klid, zavírala oči a představovala si jemné vločky, jak se jí zachytávají ve vlasech a dopadají na horkou tvář. Snila o zasněžené hrbolaté krajině, ba dokonce i o lesích s vyjícími vlky. To, co předtím představovalo nebezpečí, pro ni najednou bylo jen jednou z mnoha vzpomínek, které by si přála oživit. Vlčí les představoval zapovězené místo, kam se mnohdy vydávali jen ti nejodvážnější. Ale když to porovnala s místem, kde musela být nyní, vyzařoval z něj až prapodivný klid a bezpečí. Často se jí zdávalo i o dalších věcech, které k severu neodmyslitelně patřily a které moc dobře znala. Pod zavřenými víčky se jí zmítal znak Starků, na těle ji naskočila husí kůže, kdykoliv zavzpomínala na nárazy ledového vichru. Jenže to všechno pokaždé odeznělo, sotva se skrz tmu prodraly paprsky až příliš horkého slunce. Potom veškeré trápení začalo odznova.
Pár pravidel se naučila už na samém začátku a k těm zbylým musela dojít. Její tělo bylo pokryté různě velkými a různě zbarvenými podlitinami, ale její tvář zůstala vždy ušetřena. A to z pouhého jednoho důvodu. Nejdřív si toho ani nevšimla, byla moc soustředěná na to, aby nenaříkala. Později už to přehlédnout nešlo. Díval se na ni tak zvláštně... Nejspíš to bylo jen její zbožné přání, aby se to nestalo. Jenže bohové ji nevyslyšeli. Byla od nich moc daleko. V Západozemí se našlo několik čarostromů i na jihu, slyšela o tom od různých lidí. Ale tady? Viděla zvláštní stromy, kterým nevadil písek ani horký vzduch. Bohužel ani jeden z nich neměl bílou kůru a krvavě rudým obličejem a listy. Každý den vytrvale myslela na to, aby se vyhla nejhoršímu a aby se nad ní staří bohové smilovali. Ale ať už byla její přání sebevíc zbožná, adekvátní odpovědi se nikdy nedočkala. Naopak, musela se spolehnout na to, že jediný, kdo může něco udělat, je ona sama. Nikdy k tomu nedostala vhodnou příležitost, ale trpělivě vyčkávala. Nechtěla moc, jen jeden vhodný okamžik. Naneštěstí ani ten nepřicházel.
Namísto toho se dočkala drobné obměny. Namísto práce v domě jí přibyla i činnost venku. Pro její bledou jemnou kůži to bylo hotové utrpení. Obličej jí trochu ztmavl, ale hubené paže měla rudé a nemohla se zbavit pocitu, že jí pokožka brzy shoří. Jenže kdo tu pro ni byl, aby si k němu mohla dojít pro radu? Nebylo úniku. Nicméně se našlo něco, co upoutalo její pozornost a donutilo jí na okamžik přestat myslet na vše, co jí bolelo. Všimla si ženy v černých šatech. Otrokářští páni nosili různě barevné oblečení, ale ona byla v něčem jiná. To, jakým způsobem se nesla, vypadala jako cizinec. Aerynn jí chvíli pozorovala, než si nechala vlasy spadnout do tváře, aby si zakryla výhled a mohla se tak vrátit k práci. Nestála o to, aby utržela dalších pár ran a to jen proto, že ji zaujala cizí žena. Nebylo jí nic do toho, co tu mohla chtít, přestože byl její úmysl nad slunce jasnější. Jenže Aerynn si musela hledět svého. Netoužila po potížích, ale ty si ji stejně brzy našly. Ucítila na sobě nezvykle teplý dotek. Nebolelo to, nikdo ji nestiskl silně, aby jí to přimělo zaprotestovat. A přesto sebou cukla. Nedobrovolně se podívala do neznámých očí, když jí žena pozvedla hlavu. Najednou se dívala do nesmírně krásného obličeje. Svým způsobem byl velice uhrančivý, až to dívka nechápala. Otrokyně nebo ne, i v její blízkosti se nacházely krásná děvčata. Z cizinky ovšem něco vyzařovalo a nutilo Aerynn, aby se neodvracela. Ať už to bylo nějaké kouzlo nebo jen nezvyklý pocit, nakonec pohledem uhnula. Vlastně se odtáhla celá, sotva jí žena sáhla na břicho. Odstoupila od ní a dala před sebe ruce v obranném gestu.
„Proč to říkáte? Proč mi lžete? Vůbec vás neznám...“ dostala ze sebe koktavě. Její slova dělala všechno horší. Nešlo jen o to, co vypustila z úst. Aerynn nechápala, jak to ví. Kdykoliv jindy by se alespoň trochu zaradovala nad tím, že někdo mluví jazykem Sedmi království. Jenže žena vyslovila krutou skutečnost, kterou si Aerynn přála pohřbít. Několikrát jí napadlo, že chování jejího pána bude mít horší následky než jen bolest a ponížení. Ale s nikým o tom nemluvila. Nikomu se nesvěřila a pevně doufala v to, že když bude mlčet a myslet na jiné věci, jednoduše to přejde. Cizinka ovšem tvrdila opak.
avatar
Aerynn Ryswell

Poèet pøíspìvkù : 19
Join date : 18. 08. 18
Location : Sever

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Aerynn Ryswell

Příspěvek pro Yennefer ze Stínozemí za Mon Aug 20, 2018 11:23 pm

Muži byli zvrácené kreatury. Dokonalá prasata, jež si nevážili svých žen, svých dcer ani vnuček. Ničeho, co bylo ženského pohlaví. Přesto bez nich nemohli fungovat. Děti by se nerodili a oni by vymřeli. Jejich choutky by byly nenaplněny a oni by museli přesedlat k jinačímu řešení. Jenže proč se chovat uctivě k něčemu, co pouze splňuje svou funkci. A když jí nesplňuje dobře, stačí se jí zbavit a nahradit jinou. Jako věc. Nic jiného než majetek, se kterým si muž může nakládat po svém. Žena dobrého pána Brachia nebyla výjimkou. Byla jednou z mnoha, mnoha utlačovaných a zbědovaných žen, jež museli snášet nálady svých mužů. Mnohokrát slyšela křik, hádku i pláč. Vídala jí s podlitinami i tržnými ranami. Přesto se na veřejnosti nosila s hrdou tváří. Do očí jí nikdo nehleděl dlouho, aby viděl to utrpení. Smutek i chuť ukončit život plný nechuti k sobě samé. 
Povídalo se o mužích, že jsou silní, ale kdyby se role vystřídali, nevydrželi by v jejich sukních ani den. Pokládala je za zbabělce, jež si pouze musí dokazovat svou nadřazenost. Svou velikost, jež byla ve skutečnosti malá. Ano, neměla muže v lásce. Hnusila se sama sobě, když nějakému dovolila na sebe šáhnout. Někdy k tomu ani dovolení nepotřebovali. Co chtěli si vzali. Nenašel se jediný, jež by s ní zacházel uctivě, s něhou. Každý šel po jediné věci, nabažit se ženského těla a poté jí odkopnout do rohu, kde měla čekat, až si na ní opět vzpomene. 
Vskutku děkovala Pánovi Světla, že se tomuto ponížení již několik měsíců mohla vyhýbat. Brachiovi nestála ani za pohled, natož aby na ní šáhl. Ale nechtěl ani, aby se jí dotýkal někdo jiný. Rozhodně ne pod jeho střechou. Připadala si více jako další z otroků než jako rádce. Netušila, kam má toto poslání dojít ani kde má konce. Hleděla do plamenů a nic v nich nespatřovala. Hlas neslyšela od dob, kdy jí osvobodil. Dostane znamení až nastane správná doba. 
A když tak hleděla na dívku, tušila, že možná nastala. Bylo možné, že neměla nikterak pomoci či navést Bracharia, nýbrž zachránit matku i její dítě. Stále byla hezká i poté dřině a utrpení, jež musela snášet. Možná proto si jí další dobrý pán vybral za svou chvilkovou zábavu. Vždy to odnášela krása a mládí. Nevinnost i naivita. Nedivila by se, kdyby byl jejím prvním a nejspíše i posledním. Kdo po něčem takovém může věřit na dobro, jež by se mohlo ukrývat v nějakém muži.
"Nemusíš mít strach, chci ti pomoct," i nadále vedle ní dřepěla, lehce se usmívala, přičemž k ní natáhla ruku, když se odtáhla. ..."Nechtěla jsem tě vyděsit. Mnozí lidé vidí věci, jež nejsou vidět a jiní nevidí nic, i když se to ukrývá přímo před jejich očima. Máš v sobě jiskru, jež jednoho dne přeroste v plamen. Ty tu neumřeš, ani tvé dítě," nespouštěla z ní oči. Cizí zraky jí nezajímaly. Viděla účel svého úkolu a pro jednou v něm viděla pravý smysl. Věděla, že jí byl vybrán cíleně. Těhotná žena, jež se stala otrokyní nejen doslova, ale i metaforicky. Okovy si mohla sundat pouze sama, jenže k tomu bylo zapotřebí pomoci. Nemohla nechat zemřít ani jednoho z nich. Matka a dítě patřili k sobě. A ona nedopustí, aby je lidská krutost navždy oddělila. Pán Světla si takto přál a ona by tak učinila i bez jeho svolení. Dobrý pocit, alespoň dobrý pocit.
avatar
Yennefer ze Stínozemí

Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 18. 08. 18
Location : Westeros - jindy Essos

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Aerynn Ryswell

Příspěvek pro Aerynn Ryswell za Tue Aug 21, 2018 9:35 pm

Jak by se jen měla zachovat? Netušila, co by měla od záhadné ženy čekat. Tvářila se jako přítel, ale mohla jí dívka věřit? Po mnoha bolestných zkušenostech se spoléhala jen na jediné  - nevěřit nikomu. Jeden by si pomyslel, že všichni utiskovaní budou stát při sobě, aby se navzájem chránili alespoň tak, jak to bylo možné. Bohužel, každý si zarytě chránil jen vlastní krk. Aerynn si toho všimla a to nejen u sebe, jak mají ostatní škodolibou radost, pokud někoho vytrestal jejich krutý pán víc. Jenom, když rány nedopadly na jejich hřbet. A přátelská cizinka v takovém prostředí až příliš zaváněla skrytou hrozbou. Seveřanka jí dala jasně najevo, že si nepřeje, aby v její blízkosti pobývala a ona přesto setrvala. Nenechala se odradit odmítavým gestem a ani od ní neodstoupila. Navíc tu byla její prapodivná slova. Aerynn se zarývala pod kůži hlouběji než ostří nože. Nebyla hloupá, když se nedočkala pravidelného krvácení, rychle si domyslela, co bude následovat. Rozpolcovalo ji to. Dokázala se na věc dívat z více úhlů pohledu, ale k lepšímu to rozhodně nebylo. Ba naopak.
„Mně už nemůže nikdo pomoct.“ Nakonec se trochu upokojila a sklopila hlavu. Promluvila tiše, téměč neslyšně. Přítomnost cizí ženy jí zahalovala prapodivným pocitem. Z části se jí bála, cítila respekt. Ale zázoveň s ním přicházela i důvěra. Jako by jí mohla říct vše, co jí doposud tížilo a nutilo ji se v noci budit. Koutkem oka postřehla, že se cizinka usmívá, a o to víc seveřanka nechápala.
„Jsem ztracená. Byla jsem od toho dne, kdy jsem se připletla do cesty Jorahu Mormontovi,“ procedila skrz zuby. Sama svým uším zněla zničeně. Často vzpomínala na den, kdy se jí změnil život. Přemýšlela, co mohla udělat jinak a zda tomu vůbec šlo zabránit. Možná by jí medvěd nechytil vůbec a možná jen o půl dne déle. Ale sotva to vyslovila nahlas, došlo jí, že ať by udělala cokoliv, nejspíš by skončila stejně. Jestli s ní bohové měli takové plány, nezmohla by proti nim nic. Přesně jako žena nabízející jí pomoc. Váhavě pozvedla hlavu a podívala se jí do očí. Hledala v nich cokoliv, co by jí alespoň naznačilo, co má v plánu a jestli s ní jen nehraje hloupou hru, kterou si vymyslel otrokář. Vše jen proto, aby ji mohl na konci dne zbičovat nebo něco mnohem horšího. Ale ať se dívala, jak chtěla, nenašla v nich ani jednu zlomyslnou jiskru nebo chladný nezájem. A tak v sobě našla kousek odvahy, aby mluvila dál.
„Narodila jsem se tam, kde se lidé snadno nevzdávají. Ale nevím o žádné správné cestě. To dítě..“ Odmlčela se. Zavrtěla hlavou a pevně stiskla víčka, aby zabránila slzám. Potřebovala se vyplakat, jenže to si teď nemohla dovolit. Pokračovala až když si byla jistá, že se jí z hrdla nevydere ani jeden vzlyk. O poznání ztišila hlas a zuboženýma rukama si objala trup. „To dítě nemůže za to, kdo je jeho otec: Ať už mi on udělal cokoliv, je nevinné. Jaký to pro něj ale bude život? Měla bych se ho zbavit, Jenže.... Jenže... Nedokážu to. Nemůžu zničit život, který se ničím neprovinil. Nemám na to právo, abych mu upřela budoucnost.“ Ze rtů zbyla jen úzká bezkrevná linka, jak pevně je k sobě tiskla. Nevydržela se na ženu dál dívat, najednou ucítila takový stud, že musela sklopit pohled. Pozdě si uvědomila, že si podobné myšlenky měla nechat jenom pro sebe. Naučila se naříkat, až když kolem nikdo nebyl, mohla to vydržet i tentokrát. Tvářit se, že se nic neděje a že se cizinka jenom mýlí. Utvrdit jí v tom, že její pomoc nepotřebuje. Přesně tak se měla zachovat. Namísto toho udělala pravý opak.
„Moc bych si přála vědět, co bude dál. Jenže kdo má tu moc, aby mi to řekl?“ Smutně se pousmála. „Tak dlouho jsem doufala, že se všechno spraví, až jsem víru ztratila.  Snažím se zůstat silná, ale není nic, co bych mohla udělat. Ale je tu ta možnost, že to otrokář vyřeší za mě. Třeba to bude vysvobození.“ Prsty si přejela po nadloktí, kde se na kůži spálené od slunce ukrývalo i několik blednoucích modřin. Přestože to bylo v rozporu s tím, co se kdy naučila, v drsných začátcích uvažovala i nad smrtí. Nesčetněkrát vzala do ruky nůž, aby ukončila vlastní trápení. Něco v ní jí v tom ale pokaždé zabránilo a nutilo jí se znovu a znovu probouzet do dalšího těžkého dne. To už si pochopitelně nechala pro sebe. Věděla, že by to cizinka nepochopila. Přesně jako Aerynn stále nechápala, proč se o ni tak zajímá. A jak vlastně poznala, že pod srdcem nosí dítě.
„Omlouvám se, lady, ale měla bych se vrátit k práci, pokud nechci být potrestaná. Jen mi ještě dovolte otázku.“ Roztřesenou rukou si strčila za ucho neposedný pramen zvlněných vlasů. Mnohem víc jí vadilo pražící slunce než lechtání na tváři, ale i tak drobné gesto jí poskytlo malé odreagování a čas na to, aby si dodala odvahu.
„Kdo vlastně jste? A proč mi chcete pomoct? Nemám nic, co bych vám mohla nabídnout na oplátku. Nestojím za takovou námahu a nebezpečí.“ Podívala se jí do tváře s jasným vzkazem v očích. Nemělo žádnou cenu se snažit a riskovat hněv otrokáře. To by si Aerynn na svědomí nevzala.
avatar
Aerynn Ryswell

Poèet pøíspìvkù : 19
Join date : 18. 08. 18
Location : Sever

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Aerynn Ryswell

Příspěvek pro Yennefer ze Stínozemí za Sat Aug 25, 2018 4:40 pm

Nepohnula se ani o centimetr. Zůstávala blízko ní, nechtěla, aby se bála. Ba naopak, chtěla, aby cítila bezpečí, ochotu jí pomoci. Musela vědět, že celý svět nestojí proti ní. Musela cítit to teplo, jež jí nabízí Pán Světla. Teplo a ochranu. Jednou, až přijde její čas, kdy okovy padnou a ona dostane do ruky zbraň. S níž bude moci naložit dle vlastního vědomí i svědomí. Na tváři nechala lehký úsměv, který neměl působit arogantně ani jako úsměv, za nímž se ukrývá muka a utrpení.
Nechala ji vyprávět svůj příběh, ačkoliv jí sám Pán několik střípků sám vložil do mysli. Tím jí jen dal více najevo, že mladá dívenka bude její novou zodpovědností. Žádný Brachario, pouze dívka, jejíž život se mohl zdát nicotný, přitom mohl tolik dokázat. A nesměl zhasnout v tomto domě ani v této zemi. Bez přátel či rodiny. Na místě, kam byla odvlečena proti své vůli. Zatracena, zostuzena a zhanobena. Vůle, jež byla zlomena a nahrazena trpkým posluhovačstvím. Kdy neměla většího výběru než-li života nebo smrti. A ač ten život byl hořký, nevzala se jej a ta jiskry v ní byla doposud. A ona věřila, že se v ní rozžehne a pomůže jí s dalšími kroky. A nevzdá se jej obzvlášť potom, co se v ní bude rodit další život. 
"Lidé jsou ztraceni, ale to neznamená, že se nemohou opět nalézt. I les má konce a za ním se nalézá rozkvetlá louka, pole a město s lidmi, jež dokáží pohladit, říct vlídná slůvka a pomoct člověku, když je třeba," natáhla k ní ruku a konečky prstů se nepatrně dotkla její pokožky. Tak rozpálené, ale stále krásné. Stále se může zregenerovat a okouzlovat muže. Využívat je, jako ji dnes využívají oni nebo věřit na pravou lásku a dosáhnout jí. 
"Jeho budoucnost i život závisí na tom tvém. Nesmíš se vzdát, Aerynn. Děťátko tě potřebuje," vlastní touhou se opět chtěla dotknout toho zázraku, jež jí rostl v břiše, ale ovládla se. Musela jednat jako kněžka Rudého boha, ne jako Yennefer. Jako osoba bez osobního názoru, ne jako žena, jež celým svým srdcem touží potom, čeho se chtěla seveřanka zbavit. Bude to pro ní osobně zkouškou, zda dokáže myslet na dobro jiných, na cíle Pána a ne na své osobní tužby. Bude to těžké a nemohla vědět, zda tou zkouškou obstojí. Selhání mohlo mít fatální následky. R´hllor by jí mohl zavrhnout a ona by se mohla stydět sama za sebe. Co provedla a koho rozdělila. Toho se bude muset v budoucnu držet.
Na další slova se pouze usmívala a neodpovídala. Nepotřebovala slyšet, že nad ní někdo bdí, že si jí kdosi vybral a povede jí. Nevěřila by tomu. Ne dnes. 
"Nechci tě vyrušovat, ale mohli bychom si pohovořit později, až budeš z očí svého pána. Přála bych si získat tvou důvěru," poslední slovo zašeptala důvěrně, aby se nedostala k uším jiných otroků, jež byli blízko a stejně nedůvěřivě na ní hleděli. Nechtěla, aby kvůli ní měla problémy, přesto s ní chtěla mluvit. V soukromí, kde je nikdo nevyruší. Potřebovala se k ní dostat.
Posunula nohu více do leva, aby si nestála na šatech. Příjemný úsměv se změnil na tajemný. Kapka neuškodí. Nakonec jí k ní dovede zvědavost než důvěra.
"Dobré věci se dějí, jen jim musíš vyjít vstříc. A kdo jsem? Přítelkyně," poupravila si šaty a vstala. ..."Neboť v temnotě se nechceš plahočit sama," chvíli na ní hleděla, aby v její tváři našla náznak víry. Pokud by si jí nenašla Aerynn, ona si jí najde rozhodně. Podívala se po ostatních otrocích, přesto stále vyčkávala, zda seveřanka bude mít něco na srdci nebo se raději vrátí k práci. Přestala u ní důvěrně sedět, aby jí nezpůsobila problémy. Takto byla jedna z mnoha, jež si prohlíží zboží, ačkoliv tuhle by otrokář nikdy neprodal. Ale to nikdy se jednou rozboří. Jako okovy.
avatar
Yennefer ze Stínozemí

Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 18. 08. 18
Location : Westeros - jindy Essos

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Aerynn Ryswell

Příspěvek pro Aerynn Ryswell za Sat Aug 25, 2018 9:50 pm

Plachý pohled na okamžik nahradil výraz plný nevěřícnosti. Naslouchala těm slovům a přála si, aby jim dokázala uvěřit, ale vstřebávala je jen těžce. Snad to bylo tím, na jaké straně stála. Vyhublá, se zarudlou kůži, s pocuchanými vlasy a bolavými dlaněmi. Zatímco vedle ní se nacházela krásně upravená žena, které nikdo nic nezakazoval a ani nenařizoval. Mohla se rozhodovat sama za sebe, kam a kdy jít nebo co udělat. Aerynn se musela na okamžik odklonit. Na jazyk se jí draly hořké věty, k hlasu se ovšem nedostaly. Ne, namísto nich vyslovila něco docela jiného.
„Jenže lidé umí být i krutí. Těžko se hledá cokoliv vlídného, vždycky převáží vlastní pohodlí. Jste tu dlouho, má paní? Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Kdekdo by mohl říct, že tu našel svůj ráj. Ale čím je všechna ta krása vykoupena?“ Netušila, odkud cizinka pochází. Sice mluvila jazykem Západozemí, ale to neznamenalo, že tam doopravdy žila. Dívčina rodná zem poznala bídu, strážce severu trval na tom, že je otrokářství špatné. Jen zázrakem to mohlo Mormontovi procházet. Nebylo pochyb, že jednoho dne se i vůči němu Staří bohové otočí zády, ale taková chvíle nemusela přijít hned. Aerynn nechtěla ani pomyslet, kolik dětí mezitím stihne odvléct od rodin a uvrhnout je do života plného nicoty a těžké práce.
„Každý den bojuji, ale co mu můžu dát? Jedině ten život. Zasloužil by si úplně jiný, plný lásky a bezpečí. Jenže to tu někdo jako já najde stěží.“ Po tváři jí stekla slza. Tak moc se snažila nerozplakat se, že ani nepostřehla, že ji tajemná žena oslovila jménem. Nebo si toho všimla a rozrušením si neuvědomila, že jí ho neprozradila. Ani předtím nebyla nejklidnější, ale teď se její pocity o poznání zhoršily. Cítila se čím dál tím víc vyděšeně. Cizinka působila klidným dojmem, ale do dívčiny mysli zasahovaly jenom samé nelibé myšlenky. Najednou přemýšlela nad tím, kolik a jakých možností vlastně se jí dostávalo. Na výběr moc neměla, ale ani jediná se jí nezamlouvala. Bála se toho, že to otrokář brzy zjistí a donutí ji, aby o dítě přišla. Zároveň s tím měla strach i z toho, že to neudělá a ona ho bude muset donosit a porodit. S tím tak neměla žádné zkušenosti, stačilo jen to, co občas zaslechla. Byla to bezvýchodná situace.
„K čemu by vám byla? Opravdu nemám, co nabídnout. Ani vám nemůžu v ničem posloužit. Otrokář nás nechá být teprve až k večeru. A potom, někdy...“ Studem sklopila oči. Pohled se jí zatoulal na stále ještě ploché břicho. Za jak dlouho to na ní půjde poznat, že nedýchá jen sama za sebe? Při představě jeho doteku se jí udělalo nevolno. Přestože panovalo pořádné horko, na pažích jí v tu chvíli naskočila husí kůže. Ani jako malá nesnila o tom, že bude mít perfektní budoucnost a že si ji odveze na hrad nějaký lord, který se k ní bude chovat s úctou. Ne, jediné, po čem toužila, byl poklidný život, kdy si bude moci sama vybrat. Aniž by musela cokoliv přetrpět se zaťatými zuby a slzami v očích. Hřejivý dotek úplně cizí ženy, která mohla jen tušit, co prožívá, na tom nemohl nic změnit. A přesto...
„Kam mám potom přijít? Nemůžu se moc vzdálit od domu. Kdybych to udělala a někdo by na to přišel, tak by mě otrokář tvrdě potrestal. Už to zkoušeli jiní, viděla jsem, co dokáže. Jeho hrozné choutky oproti tomu nic nejsou.“ Nevěděla, jak moc doslova to myslí, ale nakonec přece jen dala Aerynn malý plamínek naděje. Pořád se v ní tloukly ošklivé pochybnosti, to bezesporu, jenže už jenom představa toho, že by mohla něco udělat jí donutila skrýt ten nejhorší smutek. Potřebovala delší čas na to, aby opravdu uvěřila, ale rozhodně se v ní vyburcoval zájem.
Když od ní její samozvaná přítelkyně odešla, dívce se v hlavě rozhostil ještě větší zmatek. Jen zpola úspešně se snažila si všechno správně přebrat. Vrátila se ke své práci, ale ruční činnost jí nedokázala zaměstnat tolik, aby přestala o všem uvažovat. Tak moc si přála odsud zmizet, jenže to pro ní nedokázal udělat vážně nikdo. Na druhou stranu Aerynn nevěděla, o má cizinka za lubem. Musela si připravit plno správně položených otázek. Takových, kterými by ji přiměla ji odpovědět. Mlčet a odpovídat scestně bylo jednochuché, ale ne ve chvíli, kdy se hrálo o důvěru. S tím rozhodnutím vydržela až do večera. Bez jediného slova si splnila veškeré povinnosti, řádně si odpracovala zbytek dne venku a potom pomáhala uvnitř. Neustále si opakovala, na co všechno chce znát odpovědi. Pevně doufala, že jí žena opravdu poskytne vytoužené informace a že se nestane jen obětí hloupého žertu. Kdyby se tak stalo, tak by pak už nevěřila doopravdy v nic dobrého.
avatar
Aerynn Ryswell

Poèet pøíspìvkù : 19
Join date : 18. 08. 18
Location : Sever

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Aerynn Ryswell

Příspěvek pro Yennefer ze Stínozemí za Thu Aug 30, 2018 1:01 pm

"Nemusíš mít strach, stačí mít otevřené oči, otevřenou mysl a tvé kroky tě za mnou dovedou," tajemně se pousmála a opustila ji. Pro teď. I kdyby Aerynnina cesta nebyla ozářena světlem a napojena na tu její, nalezne ji. Dům byl ohromný, přesto se v něm nalézalo vskutku málo prostoru, kde by mohly být samy. Mnoho místností obýval sám pán domu, další otroci jež pracovali v domě a poslední sklepní prostory obývaly otroci, jež dělali práci venku. I přes málo prostoru, měli tu možnost se sejít. Poté, co vybrala tři nebožáky, aby se mezi nimi Brachario rozhodl. 
Dlouze kolem nich kroužil jako sup, jež chce roztrhat lidská těla, jež jsou dávno mrtvá, přestože se tváří jinak. Majitel mu k nim vypravoval dokonalé báje, přestože věděla, že si je zrovinka vymyslel. Neznal řádně ani jejich pravá jména, natož odkud pocházejí či v čem jsou lepší než ostatní. Ona s nimi mluvila a někteří se jí dokázali otevřít. Ty vzala, jelikož věděla, že se od nich později může mnohé dozvědět. Byli odvážnější a stále silnější než jiní. Novější maso do mlýnku. Brachario si nakonec vybral všechny tři, což nevěstilo nic dobrého. A po příchodu do jeho domu se její hrozba jen potvrdila. Žádný pranýř ani trest, vybral si zcela náhodně dva otroky, jež se staraly o jídlo. Jednoho opařil vařící vodou a nechal jej shodit ze skály, zatímco druhého hodil tygrům. Byla to jasná demonstrace síly, jenže ... byla určena otrokům či zcela někomu jinému? V každém případě cítila, že plamínek v jeho duši vyhasíná a brzy dojde konce. A její cíl byl zcela jinde.
Nalézal se v domě dalšího dobrého pána bez svědomí, jehož otrokyně s ním čekala dítě. Dítě muselo přežít, matka musela přežít. Stalo se to její hlavní prioritou. Kromě starání se o ně, musela přesvědčit otrokáře, aby jí nevymlátil děťátko z těla. A v přesvědčování byla dobrá. I když musela mnohdy zatnout zuby a přesvědčování převést na notu, jež jí byla tuze nepříjemná, Pán Světla si to tak přál a ona sama chtěla zachránit tyto dva nevinné životy. 
V noci zmizela ze svého "útočiště" na místo, kde se měla zapříčinit svými zásluhami. Naštěstí od sebe domy nebyly nikterak daleko a ona dokázala procházet nezpozorovaná. Ve stínech se dostala na jedno z opuštěných míst, jež bylo okupováno ve dnech, kdy nějaký otrok něco vyvedl a musel být potrestán. Země byla stále od zaschlé krve, celá místnost křičela bolestí. Ale nemohla riskovat, že ji naleznou v knihovně nebo v jídelně. Sem nutně nikdo nemusí přijít kromě dané princezny Světla.
avatar
Yennefer ze Stínozemí

Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 18. 08. 18
Location : Westeros - jindy Essos

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Aerynn Ryswell

Příspěvek pro Aerynn Ryswell za Sat Sep 01, 2018 11:27 pm

Veškeré plány na útěk vzdala už dávno předtím, než se cizí žena objevila. Ale znamenal její nynější příchod nějakou změnu? Ve tváři měla vyrovnaný výraz, jako by jí nemohlo vůbec nic překvapit. Nebo spíš odmítala možnost, že se můžou naskytnout potíže? Rozhodně nežila v takovém světě jako seveřanka. Jejich představy o možných plánech byly očividně odlišné. Aerynn vídala různé děsivé věci, oproti kterým bylo silné uhození do tváře jen jako pošimrání. Moudří páni se bavili na úkor svých sloužicích. Aerynn se stala svědkem, jak jednomu nebohému chlapci nechal otrokář stáhnout kůži z dlaně. A to jen proto, že si dovolil vzít kousek ovoce z talíře, kterého si nikdo nevšímal. Pojala podezření, že to krutý pán udělal úmyslně, aby dostal nějakou záminku. Jenže tak to chodilo pořád. Někdy se podobná situace odehrála dost blízko, aby viděla, kvůli čemu pozdvižení vzniklo. Jindy akorát zaslechla bolestivý křik trýzněného. Kvůli tomu se snažila být opatrná a radši upustila od divokých fantazií. Když se dostala do domu svého majitele, nedokázala myslet na nic jiného, než na svůj nedřívější odchod. Dlouhou váhala, všechno pečlivě promýšlela... A tím si pravděpodobně zachránila život. Takhle byla jen bita, alespoň dokud opravdu nedospěla. Tehdy veškerá světélka naděje zhasla úplně. Už se ani nemohla upínat na to, že má všechny končetiny a nikdo se jí nepokoušel stáhnout z kůže. Všechno tak strašidelně potemnělo, že bylo snadné dopadnout na naprosté dno. Tehdy i jedna malá jiskřička znamenala hodně. V Aerynn zažehla nové divoké fantazie. Sama si moc dobře uvědomovala, že bude muset být velice trpělivá a hlavně opatrná. Někteří otroci donášeli svým pánům v naději, že zůstanou ušetřeni od trestů přicházejících takřka za nic. Byla to tvrdá hra, která se nedala vyhrát, ať už si kdokoliv myslel cokoliv. Natolik ji to rozrušilo, že si ublížila. Nechtěně se škrábla a jen sledovala, jak jí po ruce stéká lepkavá teplá krev. Pevně doufala, že to není předzvěst špatného konce. Rudou tekutina vídala v poslední době až příliš často. Ale jestli to byla pravá cena za svobodu, pevně se rozhodla, že ji zaplatí.
Trvalo poměrně dlouho, než slunce zapadlo za obzor a její práce tak skončila. Cítila se poměrně unaveně a nejradši by šla rovnou spát. Svaly jí nepříemně bolely a žaludek měla jako na vodě. Považovala za veliké štěstí, že nemusela obsluhovat otrokáře. Byl nevyzpytatelný. Tak na ni nejspíš přišel. Hledal dívku, se kterou by se cítil dobře a Aerynn kolem něho ten večer pobíhala. Nosila mu jídlo, dolévala pití, starala se o to, aby ničím nestrádal. A on jí vynucenou péči vrátil tím nejhorším možným způsobem. Za každou slzu jí uhodil, každý zbloudilý výkřik odměnil ještě odpornějším chováním. Seveřanka nikdy nepřála nikomu nic zlého, ale v duchu prosila všechny bohy o to, aby pro jednou neměl její pán žádné zkažené chutě. A pokud ano, tak aby si na ni nevzpomněl. Dovedla zatnout zuby a vydržet, ale najednou toho na ni bylo moc. Osud k ní byl ale milosrdný, bez povšimnutí proklouzla dovnitř, aby se po těžké práci opláchla. Potom se musela rychle rozhodnout, co vlastně chce. Lákalo ji zalézt do tmy, zavřít oči a užít si chvíli, kdy o ní nebude nikdo vědět. Jenže její žaludek si prosazoval svou a to čím dál hlasitěji. Navíc tu byla ta neznámá žena...
S povzdechem si po špičkách zašla pro něco malého k jídlu. Dbala, aby jí nikdo nezaslechl, an i nezahlédl. Příliš neotálela, popadla několik placek a niž by se otáčela, zmizela zpátky do stínů. Bylo smutné, že měl její pán tolik otroků, ale zároveň to pro ni znamenalo i malé štěstí. Nebyl nikdo, kdo by na ni upíral pohled, protože by byla jediná. Nebo tak o tom přinejmenším smýšlela, ale jen do chvíle, než zaslechla hlasy. Tedy spíš jen jeden – patřil otrokáři, kterého muselo doprovázet nějaké děvče. Podle zvuků nešlo dobrovolně, vzlykalo a snažilo se pána uprosit, aby ji pustil. Aerynn nerozuměla ani slovu, ale dokázala si moc dobře domyslet, o co se dívka pokoušela. Sama se ocitla na jejím místě. Jenže co hůř, blížili se k ní. Moc dlouho nepřemýšlela nad tím, co by bylo vhodné udělat. Se srdcem v krku se dal na úprk. Našlapovala po špičkách, dokud si nebyla jistá, že ji nikdo neobjeví. Ani se nezajímala o to, kam se vůbec dostala. Důležité bylo jen bezpečí. Udýchaně se přitiskla na zeď a zavřela oči. Snažila se zklidnit zběsilé bušení tím, že si opakovala, že je v bezpečí. Neslyšené přesvědčování moc nezabralo a tak se zhluboka nadechla a podívala se na své břicho. Roztřesenou ruku si položila na podbřišek a špičkami prstů si po něm přejela.
„Už je to dobré. Tady nám nic nehrozí. Alespoň dnes v noci,“ povzdechla si. Přála si, aby to tak bylo napořád. Aby se nemusela ničeho bát. Z myšlení na hezkou budoucnost jí ale vytrhl podivný zvuk. Poplašeně se rozhlédla, aby viděla, čemu se má bránit. Srdce se jí strachy rozbušilo znovu. Obávala se, že z jednoho nebezpečí se dostala do jiného a daleko horšího.
avatar
Aerynn Ryswell

Poèet pøíspìvkù : 19
Join date : 18. 08. 18
Location : Sever

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Aerynn Ryswell

Příspěvek pro Yennefer ze Stínozemí za Sun Sep 09, 2018 3:45 pm

Vyčkávala pečlivě ukrytá, aby jí nezahlédlo žádné nechtěné oko. Byla malá pravděpodobnost, že mi v noci kdokoliv kročil do mučírny kromě té, jejiž kroky sem budou navedeny. Jenže cesty Páně jsou nevyzpytatelné a nechutné choutky dobrého pána ještě více. Kdejaký otrok se mohl znelíbit v jakoukoliv denní i noční hodinu. A kam jinam by mohli zamířit ruce, jež chtějí ublížit než-li sem. Ale o tomto domě neslyšela, že by se po nocích ozýval křik, tudíž mohla věřit, že dnes se nestane vyjímka potvrzující pravidlo. Zkoumala místnost očima, zvykala si na temnotu a hledala záchytné body. Bylo důležité poznat místo, jež obývá. Kam se případně ukrýt, kde bude nespatřena či kudy nejlépe utéct. Sic jí byly útěky proti srsti, dokud není postřehnuta, může se vytratit. Z boje to bylo jiné. Dokud jí někdo neodtáhl, tak zůstala, ačkoliv mohla být mrtvá dříve než by řekla "b". Bylo vskutku divu, že stále dýchala. Nejspíše kdyby byla bojovnicí, dávno by polykala hlínu, takto se málokdy dostala do ostrého boje či válečné vřavy. Navíc nebyla tak hloupá, aby v takových případech chodila sama. Stačilo si najít osamocené individuum nebo žoldáckou společnost, jež ráda vypomohla ženě v nouzi. A jelikož každý ženy jen podceňoval, mohla si s nimi manipulovat dle libosti, aniž by to vůbec postřehli. 
Rukama projížděla po zaschlé krvi, nástrojích, jež způsobují věčná muka. Jakoby cítila tu bolest a slyšela dávno utichlý křik. V těchto stěnách se ukrývala veškerá bezmoc lidstva a ona sem hodlala dovést matku s dítětem. Nu, nebylo příliš možností. Malé dávno zažilo více smutku a násilí, jež si ani pamatovat nebude. A ona se bude muset zapříčinit o to, aby ani nezažilo. Matka bude trpět dále, ale její účel bude světit prostředky. Díky utrpení se zocelí a stane se z ní silnější bytost. Taková, jež později ochrání své dítě i sebe samu. Alespoň takto viděla její osud, aniž by se podívala do plamenů. Ty by jí mohli ukázat něco zcela jiného a to spatřit nechtěla. Hodlala se tvrdohlavě držet své vize. 
Obrátila hlavu směrem ke dveřím. Ozývaly se za ním zvuky, prosby a tichý pláč. Proužek světla osvětlil místnost a tak se musela více přitisknout do stínů. Splynula s temnotou, zatímco dívka vkročila do místa, kde to utrpením jen překypovalo. Její slova se donesla až k ní. To jí na tváři vyvolalo letmý, smutný úsměv než se vrátila neutrální maska. Tiše vykročila ze svého úkrytu, aby jí nevyděsila.
"Tvé kroky tě nakonec dovedly ke mě. Jistě máš na srdci otázky, jež bych ti měla zodpovědět, abych si tvou důvěru zasloužila. Ačkoliv ta pravá víra v druhého člověka se buduje léta. Bohužel, mi tak dlouhý čas nemáme," popošla pár kroků doprostřed místnosti, aby mohla zapálit malou svíčku. Svíčku naděje a útěchy, jež měla v Aerynn vyvolat dobrý pocit, hřejivý pocit. Ten, jež se v ní bude držet, dokud neporodí dítě. A poté přijde o vše, aby to opět mohla nalézt.
avatar
Yennefer ze Stínozemí

Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 18. 08. 18
Location : Westeros - jindy Essos

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Aerynn Ryswell

Příspěvek pro Aerynn Ryswell za Sat Sep 15, 2018 9:57 pm

Srdce jí bolestivě naráželo do žeber a pumpovalo krev žílami až přílišnou rychlostí. Přesto její obličej ztrácel barvu. Nikdy si nemohla být jistá, jestli se nedostala z jedné potíže do druhé, daleko větší a horší. Ale ze tmy se vynořila ženská postava a sotva se o něco přiblížila, Aerynn v ní poznala cizinku. Chvilku se jí dívala přímo do tváře, zatímco si její oči přivykaly šeru. Teprve když promluvila, dívka si oddechla. Teď se cítila úplně jinak, než ve dne na poli. Opravdu byly samy a kolem nebyl nikdo, kdo by se se škodolibým sebepotěšením staral o něco jiného, než jen o sebe. Seveřanka několik otroků podezírala z toho, že mluví jazykem Západozemí a jen to nechtějí přiznat. Buď ze strachu anebo aby počkali na svou příležitost. Sama to moc nechápala, viděla o něco málo lepší život právě za podmínky, že by všichni drželi pohromadě. Ale zjevně stačilo, aby moudrý pán zachřestil okovy a ze svých sloužících se staly bestie lačnící po krvi druhých.
„Řekla jsi, že jsi přítelkyně. Riskuješ krk, abych ti začala věřit. Ale proč?“ Z bledé tváře přesunula svůj pohled na malý plamínek. Stačilo málo a místnost najednou přestala být tak děsivá, ačkoliv mdlé světlo vehnalo zaschlým krvavým skvrnám daleko zlověstnější nádech. „Pořád nevidím nic, co bych ti mohla dát na oplátku. S tímhle na krku se ani nemůžu vzdálit z domu, pokud si to otrokář nepřeje.“ Zvedla ruku a prsty zahákla za svůj obojek. Nepříjemně ji tlačil, především v noci, kdy kvůli němu špatně usínala. Připomínal jí, že ztratila svobodu a zůstala v cizí zemi bez šance na návrat. Cítila se v něm jako zvíře a rozhodně tím nebyla daleko od pravdy. Musela poslouchat na slovo a přitom vůbec neznala význam štěkavých povelů otrokáře. Až rány a gesta jí naučily, co po ní vlastně chce. Na pažích jí zničehonic vyskočila husí kůže, když si vzpomněla na první noc, kdy jí vzal do svého lože. Stál u ní zezadu a držel jí právě za obojek, aby se ujistil, že mu neuteče a nebude se bránit. Sklopila hlavu, jak se zastyděla. Vypadalo to, že cizinka věděla hodně a seveřanka doufala, že se pod maskou nadnesenosti neskrývá ještě víc. Ale proč by jí chtěla pomáhat, kdyby byla znechucená tím, jak otrokyně ke svému dítěti přišla? Musela zjistit víc. Přistoupila o něco blíže, ačkoliv si dávala pozor, aby mezi nimi nechala nějaký rozestup.
„Jak jsi zjistila, že čekám dítě?“ povytáhla obočí. Popošla ještě o krok blíž. Zadívala se své samozvané přítelkyni do očí, jako by z nich snad mohla něco vyčíst. Ale jediné, co viděla, byl jen odraz třepotajícího se plamínku. Nakonec tedy zavrtěla hlavou a znovu se opřela o stěnu. Založila si ruce na hrudníku, aby si mohla dlaněmi třít studené paže.
„Ono na tom asi nakonec stejně nezáleží. Není to moc dlouho, co jsem nekrvácela. Sama jsem doufala, že je to jen starostmi. I kdybych opravdu byla těhotná, není šance, aby se dítě narodilo.“ Zavřela oči a trochu roztřeseně vydechla. „Otrokář by si to nenechal líbit. Nejen kvůli tomu, že by to bylo jeho dítě. Ztratil by tím na čas i jednoho otroka. Nenechává dělat těžkou práci jen muže. Ani by nemusel být hrubý a...“ ani to nedořekla. Chtěla k tomu dodat další slova o beznaději, ale všechno jí to řekla už odpoledne. Nebylo zapotřebí se opakovat. Bylo to naprosto zjevné. Žena se chovala, jako by měla Aerynn na výběr. Jenže ona si zvolit nemohla, taková volba jí nenáležela. Kdyby se dítěte cíleně zbavila, měla by na rukou krev nevinného tvorečka, který za nic nemohl. A kdyby k němu přilnula, stejně by se jí nevyhnula bolestná ztráta. Po tváři jí stekla slza. Neměla by vypadat slabě, ale ani se nepokoušela slanou kapku setřít. Kdy jindy měla tu příležitost, aby si nemusela nechávat své pocity jen pro sebe? Vždycky za to byla potrestaná.
„Co po mně vlastně chceš? Dávat mi falešné naděje na svobodu a dobrý konec?“ Párkrát zamrkala, aby se zbavila dalších slz, než se na cizinku znovu podívala „Tak krutý by neměl být nikdo. Není jak se odsud dostat. Jen smrtí, ale takové vysvobození je...“ odmlčela se. To, že sama nenašla odvahu neznamenalo, že jí s tím nemůže nikdo pomoct. Snad právě proto tady žena v černém byla? Aerynn jí přejížděla očima od hlavy až k patě. Přemýšlela jestli to bylo pravé poslání oné přítelkyně. Chodila po domech otrokářů a nabízela jejich obětem hořkosladké vykoupení v podobě setkání se s jejich bohy?
„Jestli je to pravý důvod, tak to neprodlužuj. Ale měla bys zmizet rychle. Teď otrokář ukájí své hrozné choutky v posteli, ale občas se v noci nesou celým domem výkřiky z téhle místnosti. Určitě bys nechtěla skončit takovým způsobem.“ Sama sobě zněla necitelně. Jenže nebylo se čemu divit. Slibovala si od setkání opravdovou pomoc. Dovolila si snít o něčem, na co už neměla nárok. Nečekal jí žádný návrat k rodině ani k předešlému životu. A tak mohla dát jen jednu dobrou radu osobě, která jí nabízela pomoc ze samotných Sedmi pekel.
avatar
Aerynn Ryswell

Poèet pøíspìvkù : 19
Join date : 18. 08. 18
Location : Sever

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Aerynn Ryswell

Příspěvek pro Yennefer ze Stínozemí za Sat Sep 22, 2018 1:55 pm

Podržela ruku dlaní dolů nad slabým plamínkem. Nechala sebou prostupovat teplo Pána Světla. Jeho hřejivé a opatrující. To světlo, jež ji přivedlo sem. Do této místnosti a tu ženu k ní. Ženu, jejíž život byl nyní její novou zodpovědností. A zrovna této se ujmula s jistou ... radostí. Konečně měla pocit, že její cíl má určitý smysl. Ten správný směr. A že dítě a možná i matka mají učinit své poslání, jež bude ve jménu R´hllora. Ačkoliv to možná ani jeden z nich nebude tušit. Pokud neotevřou svá srdce i své mysle. Neotevřou oči a neprozřou. Pokud nikdy nic nespatří, vše se odehraje skrz jejich činy. 
"Proč by každý za své dobré skutky měl očekávat jistou odměnu? Copak jen to dobro, jež kolem sebe roznese, není samotným potěšením? Nemohu ti chtít pomoci jen z prostého empatického cítění? Svět patří mužům, my jsme pro ně pouze na okrasu, na plození dětí. Proč bychom potom měli stát proti sobě? Nebylo by lepší držet při sobě? Kdyby takhle nahlížel každý, již by nebyl žádný pán, žádný lord. Mnoho by se přestalo bát mála. A ve světě by zavládla rovnost. Krásná utopie, že?" poslední otázka byla myšlena zcela řečnicky, zatímco zbytek, tak napůl. Neočekávala, že by jí na to vše otázku od otázky odpověděla. Ani nechtěla. Měla se nad tím pouze zamyslet a samo jí to mělo dát odpovědi na její otázky. 
Pohlédla na ní, když si všimla studu ve tváři seveřanky. Lítostí neoplývala ani jí nemínila nikomu věnovat, přesto vykročila o kousek blíž a jemně jí položila ruku na rameno. Mohla jí setřást či jí tam nechat. Nebude naštvaná ani uražená. Věděla dobře, že na raněné zvíře se musí opatrně, pomaličku, aby získala tu pravou důvěru vytvořenou z utrpení a slepé oddanosti. 
"Vím to," odpověděla jí prostě, přičemž jí pohled oplatila. Nepověděla jí nic než pravdu. Některé věci byli mezi nebem a zemí a spousta lidí je odmítala. Proto taky stále nezmínila Pána Světla. Nebyla na to připravena.
Odstoupila od ní o kousek a porozhlédla se po místnosti. Stíny mohly vypadat děsivě, ale byly dětmi R´hllora. Neobávala se jich. Přijímala je a nechala se jimi vést. Kde nebylo světlo, byl stín.
"Tvé dítě se narodí, Aerynn. Ale musíš tu pro něj být. Dohlížet na něj. Já obstarám zbytek," ano, přesvědčit otrokáře, že další malý otrok se mu bude dozajista hodit. Na prodej do rodiny, kterou mu sama zvolí. Se jménem, jež mu vybere matka než jí bude vyrváno z náručí. Aby se s ním setkala až bude větší a silnější. Pokud se toho sama dožije. Bude to pro ni zkouška, těžká a útrpná, ale pokud je hodna, musí jí vydržet až do úplného konce. 
"Vím, že nemáš důvod mi věřit, ale co můžeš ztratit? Každý jednou umře a zde se toho dočkáš dříve. Můžu ti pomoci nebo tě můžu zradit. Ale nedočkáš se ničeho horšího než se ti již stalo. Zato se můžeš dočkat něčeho dobrého. Tvé dítě se narodí a já se postarám, aby žilo svobodné," neslibovala jí nic. Pouhé oznamovací věty, jež mohly být brány vážně nebo se zrádcovskými úmysly. Ale co by ze zrady měla? V takových to krutostech se nevyžívala. Sama si toho zažila dost. A stále musela podstupovat kroky, jež se jí příčily a s nimiž musela žít. Ten potupný úděl býti ženou ve světě mužů.
avatar
Yennefer ze Stínozemí

Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 18. 08. 18
Location : Westeros - jindy Essos

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Aerynn Ryswell

Příspěvek pro Aerynn Ryswell za Sun Sep 23, 2018 1:39 pm

Opravdu se to poslouchalo moc hezky. Ta představa byla vysloveně nádherná. Obrovská škoda, že něco takového mohlo existovat jenom v představách. Místo, kde každý každému pomáhá, aniž by za to čekal protislužbu. Ve světě to tak ale nefungovalo. Aerynn nebyla sice víc, než mladou obyčejnou dívkou, ale naivita mezi její vlastnosti rozhodně nepatřila. Znala Sever, znala okolí domu svého otrokářského pána, ale nic víc. Přesto slepě nevěřila v dobro, které jí cizinka nabízela. Nazývala sama sebe přítelkyní a stále nebyla nic víc, než jen náhodným cizincem, který o seveřanku zakopl. Působila důvěrným dojem, ale dívce stále dělalo problémy jí uvěřit. Kdyby se chovala méně tajemně, tak pak možná. Snad by se v její přítomnosti uvolnila. Ale do té doby to moc dobře nevypadalo.
„Neřekla bych, že je to otázka toho, jestli máme nebo nemáme stát proti sobě. Nikdo nedělá nic jen z dobroty srdce.“ Nezněla útočně, ale skepticky. Být zavřená v domě s dalšími otroky rozhodně nemělo dobrý vliv. Aerynn každým dnem pochybovala víc a víc o tom, že by někdo mohl být tak laskavý. Kdyby jí žena potkala na severu, jejich rozhovor by vypadal úplně jinak. I když potom by jí možná děvče ani ničím nezaujalo. Žilo by si svým prostým životem a bylo by spokojené.
„Opravdu to víš, nebo si přeješ mít pravdu?“ Pohlédla jí do očí. Vnímala její ruku, hřála ji na kůži. Na doteku bylo něco uklidňujícího, ale ani tak to nebylo Aerynn příjemné. Kvůli otrokáři na sebe nechala nerada sahat. Většinou, když se jí někdo dotýkal, přišlo potom něco špatného. Buď rána anebo následovala daleko horší věc. Od ženy nic takového nehrozilo, a přesto od ní dívka couvla. Cítila se zmateně. Na jednu stranu chtěla moc věřit, že cizinka je její záchranou a přinesla dobro, ve které doufala a v jaké se po nocích modlila. Ale nelíbilo se jí, jak žena mluvila. V ničem nechtěla být konkrétní a to seveřanku znervózňovalo. Stejně jako jí něco doslova uhranulo, část jejího já jí šeptala, aby ženě vůbec nevěřila. Nevěděla, který z těch pocitů by měla poslechnout, aby pro ni všechno neskončilo ještě hůř.
„O čem to mluvíš? Co máš v plánu obstarat?“ V očích se jí zaleskl čirý strach. Ještě před chvíli se cítila neoblomně, jako by ji nic nemohlo srazit na kolena. Ale na okamžik její zatvrzelost zmizela. Její budoucnost nevypadala dobře a porod byl sám o sobě hrozivou událostí, především pro nezkušenou dívku, která neměla po boku žádnou oporu. V tu chvíli se jevilo jako nejlepší řešení snědení jedovaté rostliny nebo snad použití ostří. Dokonce ji napadlo, že právě to je ženin záměr. Chtěla snad její dítě pro sebe? Lichotila jí, aby se jí vetřela do přízně, jen aby pak ukončila trápení schránky, která by jí vydala bezbranného malého tvorečka? Aerynn nasucho polkla. Ani si neuvědomila, jak vyprahlá má ústa a rty. Mělo jí to napadnout dřív. Jenže touha vymanit se z okov byla silnější než všechno ostatní. Její hlas byl silnější a jasnější, než hlas zdravého rozumu.
„Tak mi řekni své jméno. Řekni mi o sobě něco. Proč mluvíš jazykem Západozemí? Co tady děláš? Co tu opravdu děláš? To, že jsi tady nemůže být žádná náhoda. Na náhody nevěřím.“ Sama uznávala, že je tu možnost, že by se Aerynn otočila zády a odešla. Ale taky měla pravdu, že nic horšího by se stát už ani nemohlo. Seveřance se příčila její slova, protože to ona měla na krku potupný obojek, který jí dával nižší postavení, než měla zvířata. Nešlo o to, že žena naproti ní měla krásné šaty, vypadala čistě a jistě. Byla svobodná. Mohla si dovolit takové věci, o kterých mohla Aerynn jenom snít. Na rozdíl od ní se mohla kdykoliv vrátit domů, až by jí horké písky Essossu omrzely. Určitě na ní čekala milující rodina. Dívka o ní nevěděla zhola nic, ale v jejích očích měla cizinka všechno. A ona? O svobodu ji připravil Jorah Mormont a o počestnost potupně otrokář. Neměla nic víc, než jen rostoucí dítě, které nosila pod srdcem. Kdo by ji mohl za cokoliv vinit?
„Máš takovou moc? Otrokář si nerad nechává sahat na věci, které jsou jeho. A takový trest, jaký vymýšlí on, ti za cizí dítě určitě nestojí.“ Rukou nahmatala chladnou stěnu a zhluboka se nadechla. Pod prsty cítila zaschlé kapky, ale snažila se nemyslet na to, čeho se dotýká. Ze všech těch otázek se jí začala motat hlava. Nebo za to mohl zadržovaný pláč? Ani předtím se necítila tak zoufale. Cizinka jí do ničeho nenutila, ale ona si nevěděla rady, jak si vybrat. Netušila, jaké řešení je to správné. Už jednou vložila důvěru do špatného člověka a její srdce se z toho vzpamatovávalo ještě teď. Jednou si dovolila se sblížit a přes veškeré sliby už se se svou přítelkyní neviděla. Nebyl tu pro ní nikdo, kdo by jí utěšoval a pomáhal snáze snášet rány. Zacuchané vlasy jí přepadly přes obličej, když se sklonila. Zakuckala si, myslela si, že bude zvracet. Nakonec se ale jen bezvládně svezla podél stěny na zem. Schovala si obličej do dlaní a vzlykla.
avatar
Aerynn Ryswell

Poèet pøíspìvkù : 19
Join date : 18. 08. 18
Location : Sever

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Aerynn Ryswell

Příspěvek pro Yennefer ze Stínozemí za Fri Sep 28, 2018 7:22 pm

Žádný z úkolů, jež jí byl svěřen, nebyl nijak lehký. Proč by také měl? Cožpak byl život lehký? Odpověď měla před sebou, v mladé dívce, jež vypadala daleko starší než skutečně byla. Ta léta týrání, tvrdé práce a zármutku se na ní podepsalo více než léta radosti, o kterých možná již ani nesní. Jak ráda by vyměnila veškeré teplo a slunce za třpytivý sníh a ledová rána. Pán Světla jí nevyjasnil vše. Na spoustu otázek musela přijít sama. Ale nyní po ní nemohla chtít, aby jí vyprávěla svůj životní příběh od samého počátku. Kdy padla do rukou špatného muže. Vždy za tím byl muž. Ať přítel, muž, otec či lord. V mnoha případech častěji známý než-li cizí člověk. Důvěra byla značně přehnané slovo, když se lidská bytost setkala s takovým druhem zklamání a prozření v tak mladém věku. Ale nic, co jí poví, již nezmění, co se stalo. A co se teprve stane. Čekalo jí ještě mnoho špatného než bude moci vykonat svůj díl práce.
"Já ano. Svým způsobem mám slabost pro ženy a děti v nouzi. Nejsem žádný samaritán, ale najdou se chvilky, kdy mi jistá osoba stojí za menší nebezpečí," ve fialových očích jí zajiskřilo. Lehce zvedla jeden koutek výš než se opřela o stůl. Nemínila pochodovat po místnosti, aby jí oči Aerynn musely neustále sledovat. Osoba, jež neustále mizí a objevuje se, kdy se jí zachce, není příliš vhodnou k důvěře. 
"To je zajisté dobrá otázka. Jsem natolik egoistická, abych si věřila takovým způsobem, jaký není příliš zdravý či se pouze snažím působit, jako kdybych věděla," odpověděla jí s lehkým úsměvem na tváři. Snažila se působit důvěrně, přesto její pravá povaha vyplanula na povrch. Nikdy nedokázala mluvit jednoznačně. Zvyk byl železnou košilí, přestože měla tušení, že u této ženy bude muset zcela změnit postup. Bylo to raněné zvířátko. A tomu musí vše říci narovinu a co nejjemněji.
"Nemusíš mít strach," dala dlaně před sebe a zůstala v bezpečné vzdálenosti. Cítila její nesouhlas, kdykoliv se přiblížila. A to ani nemusela být mužem. Aerynn nevěřila nikomu. ..."Postarám se, aby ti otrokář dítě nechal. Neptej se mě, jak. Zatím to sama netuším, ale nemusíš mít obavy. Dokážu být dosti přesvědčivá," pokud slova obstály a nemusela zapracovat i zcela jinak. Což byl její neoblíbený způsob, prakticky nenáviděný. Vždy si říkala, jestli na ní nějaký muž znovu sáhne, zabodne mu kudlu přímo skrz oko do lebky. Jenže tím by většina jejích úkolů skončila. A ona by zklamala toho, v něhož věřila nejvíce. 
Tiše si povzdechla, když jí začala dívenka pokládat více otázek než bylo hodno. Nu což, potřebovala důvěru. A důvěru si musela vysloužit zdlouhavým vysvětlováním. Nejspíše bylo i načase jí povědět o Pánu Světla.
"Yennefer, jmenuji se Yennefer," zvedla bradu o něco výš a ruce si založila na hrudi. ..."Jsem kněžka Pána Světla. V našem chrámu jsem se naučila mluvit všemi užitečnými jazyky. A tím je i jazyk Západozemí. Byla jsem přidělena k dobrému pánu Brachiovi, abych jej doprovázela a radila mu. A on se včera vydal do tohoto domu, aby si koupil nového otroka. A já spatřila tebe. Náhoda či osud. Vyber si, co je ti více po chuti. Ale nejsem tu, abych ti ublížila ani jako hloupý vtip. Někteří lidé musí pomáhat jiným, aby sami zapomněli, co se událo jim," v její tváři nebyla znát známka emoce. Nemínila jí hrát divadélko, aby si připadaly stejně. Pláč byl pro slabé. 
"Mě se nedotkne a já zařídím, aby ani tebe ne. Alespoň po dobu tvého těhotenství. Po něm již nebude příliš zbytí," zůstala na svém místě, i když se dívka sesunula po zdi a ukryla tvář ve dlaních. Nechala jí prostor. Nesnažila se do něj probít ani vecpat. Věděla, že u ní není vítána.
avatar
Yennefer ze Stínozemí

Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 18. 08. 18
Location : Westeros - jindy Essos

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Aerynn Ryswell

Příspěvek pro Aerynn Ryswell za Sat Sep 29, 2018 2:13 am

Sledovala ji, její zvláštní fialové oči. Odrážel se v nich malý mihotavý plamínek, ale jinak nic. Jako by oči a ústa patřila naprosto jiným lidem. I v pohledu otrokáře dokázala dívka něco vyčíst. Ne, že by snad dokázal projevoval nějaké emoce. Buď křičel, vztekal se za něco, co nebyla chyba ani jednoho otroka, nebo se děsivě smál a těšil se z cizího utrpení. V tu chvíli to ale Aerynn přišlo méně děsivé, než zvláštní plochost fialového pohledu. Připadalo jí, že se dívá na neprostupnou stěnu a nic víc. Žena k ní promlouvala vcelku vlídně, ale buď neměla ani jediný cit nebo je uměla velice dobře skrývat. Stejnou mírou mohla být dobrou duší, jako i lhářkou bez svědomí.
„Myslíš, že tě za to bohové nějak odmění? Možná by sis měla rozmyslet, jestli stojí za to je poslouchat. Plané přání a modlitby občas vedou k něčemu horšímu, než jen ke zklamání.“ Těžko říct, jestli v tu chvíli nemluvila z vlastní zkušenosti a spíš sama za sebe. Do hlavy cizince neviděla. Možná opravdu neměla tak černé srdce, jaké si Aerynn představovala. Jenže bylo těžké za každým rohem nevidět stín. Bylo to už dlouho, co se mohla na někoho opravdu spolehnout. Potřebovala se ujistit, že tím neudělá chybu.
„Zníš dost jistě. Ale co když se pleteš?“ Nejspíš měla seveřanka mlčet, protože svou odpovědí jí cizinka jenom zamotala hlavu. Dívka nad tím musela začít přemýšlet, jak to doopravdy myslela? Považovala snad Aerynn za hloupou holku, které ani nemusí odpovídat pravdivě? Samozřejmě jí k tomu nic nevázalo. Děvče se mohlo ptát, ale bylo jenom na ženě v černém, jestli jí poskytne pravdu anebo jenom obyčejný klam. Jenže kde byla skutečnost? Ženin obličej o ničem nenapovídal a Aerynn se tak neměla čeho chytit. Kdyby mohla, nejraději by se stočila do klubíčka a o nic se nestarala. Jenže stejně tak si přála být doma. Ani jedno se jí nemohlo vyplnit.
„Manipuluješ s lidmi? To děláš? Chodíš od domu k domu a přesvědčuješ je o něčem, o čem by jinak nechtěli ani slyšet?“ Jedno obočí se jí vyšplhalo o něco výš. Její hlas nabral trochu opovržlivý tón plný pochyb. Jak by taky ne, když jí žena svorně tvrdila, že dokáže nemožné. Jak si mohla být seveřanka jistá, že nezkouší trik i s její myslí? Cítila se jako v pasti. Balancovala na hraně ostří, na jedné straně jí čekal nemilosrdný chlad a na té druhé spalující oheň. Zdravý rozum se jí snažil vnutit, že ať se rozhodne jakkoliv, stejně to skončí špatně. Možná ne pro cizí ženu, ale pro seveřanku určitě.
„Pán světla?“ zeptala se udiveně. Její jméno jí rezonovalo v uších, znělo velice nezvykle. Aerynn neznala nikoho, kdo by se jmenoval podobně. Ale trochu jí to uklidnilo. Konečně to pro ni nebyla jen osoba, která přišla odnikud. Prozradila jí své jméno a pomohla tím z dívky setřást napětí. Ne úplně všechno, ale seveřanka o ní přestala uvažovat jako o cizince. Sice byla z daleka a Západozemí možná ani nikdy nenavštívila, ale podělila se s ní o to, kým je. Přesto zůstávalo pár nejasností. Pochopila, že Pán světla bude zřejmě jejím bohem, ale ani v nejmenším netušila, kdo by to vlastně měl být.
„Takže máš přece jenom ruce ušpiněné krví. Nejspíš ne tolik, jako otrokáři, ale stejně na nich něco ulpělo. Už se nedivím, proč si s nimi tolik věříš. Určitě na tebe všichni dají, protože si myslí, že s jejich rozhodnutím brát nevinným lidem životy souhlasí ten tvůj krutý bůh. Dohnalo tě svědomí? Musíš mi pomoct, abys zapomněla, že jsi stejná jako oni?“ Zaprskala na ní jako rozzuřená kočka. Aerynn s úsudky vždy počkala, ale najednou jí to bylo jedno. Slova, která vyšla z jejích vlastních úst, jí zněla pravdivě. Dávalo jí to smysl. Už chápala, co tady Yennefer dělala. Proč jí chtěla pomoct a proč se chovala tak jistě. Nikdo jiný by nic tak bláznivého neudělal, především kvůli neexistující odměna. Ale jestli kněžku tížily černé myšlenky, blaho jedné otrokyně by ji mohlo vykoupit. Bez pohrůžky potrestání šlo vždycky všechno lépe.
„Zemřu. Určitě při něm zemřu.“ Říkala to jistě, protože to cítila v kostech. Nebyla v plné síle, ba naopak. Copak mohla být s dítětem víc, než jen zesláblá? Hlavou jí vířily roztodivné závěry a představy. Než se nadála, po tvářích jí stékaly horké slzy a na kůži jí studil chladný kámen. Z hrdla se jí dral jeden vzlyk za druhým, až přes ně pomalu nemohla dýchat. Znovu se zakuckala, vydala ze sebe chroptivý zvuk, než se naklonila a opravdu začala zvracet. Žaludkem jí projížděly nepříjemné křeče, které alespoň zastavily slzy. Bylo štěstí, že toho nestihla sníst moc a moc dlouho se netrápila. Přesto, jakmile ze sebe všechno dostala, nezvedla se. Jen si hřbetem dlaně otřela ústa a odtáhla se. Čekala ledacos, že její muka začnou znovu a především, svou důstojnost už stejně ztratila.
avatar
Aerynn Ryswell

Poèet pøíspìvkù : 19
Join date : 18. 08. 18
Location : Sever

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Aerynn Ryswell

Příspěvek pro Yennefer ze Stínozemí za Sun Sep 30, 2018 2:22 am

"Stále mluvíš o odměně, o tom čímsi, co by jsi mi měla dát či někdo zcela jiný, ale ne za vše člověk dostane, co si zaslouží. Mnohokrát spíše za svou dobrotu zaplatí. A přeci jen se praví, že cesta do pekla je dlážděna dobrými skutky. Proč bych ti nemohla pomoci, protože tu pomoc potřebuješ? Po všech strastech ti může zaplanout světlo, které tě zahřeje," roztáhla ruce jakoby ji chtěla obejmout, ale nato byla příliš daleko a ani se nemínila přiblížit. Pomalu ani rychle. Nehodlala opakovat stejnou chybu dvakrát. Dívka si její přítomnost nepřála v přímé blízkosti. Chápala ji. Mohla od ní očekávat mnohé. Mohla v jednu chvíli promlouvat laskavým tónem a v druhé do ní zabodnout dýku. Kterou by s chutí zabodla spíše do dobrého pána Brachia, nu, ne vždy mohla dopřát svým tužbám. Mohla jen věřit, že ten dobrý pán poslouží jako obětina, jelikož pochybovala, že tu tupou existenci by měla navést ke světlu. Či ho jakkoliv využít pro vyšší cíle. To měla větší úspěch u tohoto nebohého holátka než u toho tupouna agresivního.
"Pokud se pletu, tak se pletu," pokrčila lehce rameny. Žádný člověk nebyl neomylný, jenže ona nepatřila k obyčejným lidským existencím. Skrz její činy promlouval Pán Světla. Byla jeho služebnicí, kterou vyvedl z temnoty. A dlužníkem, jež svůj dluh splácí. A bude na věčné časy. 
Nemohla si pomoci, ale místo, aby se urazila po jejím nařknutí, se pouze pousmála. Svým způsobem měla pravdu. Jenže v této době se dalo manipulovat či být zmanipulován. A cožpak bylo hříchem manipulovat s muži? S pány tvorstva, jež si s nimi pohrávají ve svém zvráceném smyslu. Neměla jakýchkoliv výčitek a nepochybovala, že kdyby Aerynn měla tu možnost, naloží s ní stejně. 
"Pouze je přesvědčuji, aby otevřely oči a spatřili pravou podstatu věcí. Ne každý je schopný prozřít a vidět svět taký, jaký je. Natož zjistit svou úlohu ve světě. Pokud ti to přijde jako manipulace, budiž. Každý na to pohlíží jinak," nechala jí prostor, aby si opět vytvořila vlastní názor. Stále jí nevyhnala, neprojevila přímou nedůvěru. Nikdo je nerušil, prozatím. Měla jen mírnou obavu, že by se to mohlo změnit. Nejspíše přeci jen měla zabloudit do knihovny. Nechtěla tu být spatřena. Slova by jí nepomohla, ani činy. A taktéž by přitížila seveřance, která jistě touto dobou měla být na jiném místě. 
"Pán Světla. Jediný pravý bůh. Což ti zaručeně poví každý věřící o svém bohu. Nebudu ti vnucovat mou víru. V něj nevěří nikdo, kdo nespatřil to, co já. Není to o dobrovolném zvolení si ani o zdědění po předcích. Pokud na něj kdy začneš věřit, věř, že si tě vybral. A pokud se odsud kdy dostaneš, bude to jeho vůle," a pokud ne, tak zde zahyne. Umře krutou smrtí vyčerpáním nebo poté, co přestane otrokáře bavit. A s tím ona již nic neučiní. Kněží Pána Světla se mohli zdát nedotknutelní, ale byla to pouhá shoda náhod, že se jim dařilo vyhýbat se situacím při niž by mohli dojít k úhoně. Museli oplývat jistou prozřetelností, aby na tomto světě přežili a mohli dál plnit svou úlohu. Nebyli nesmrtelní, mohli kdykoliv a kdekoliv umřít. Každý člověk umře, záleží pouze na čase a způsoby, jež je odlišuje. Její písečné hodiny stále sypaly. Ani před sebou nespatřovala brzký konec, tudíž si mohla dovolit pomoci nebohé dívce v nesnázích. Nebo spíše musela si dovolit.
"Proč kolem sebe kope člověk, jež se topí? Dokážeš tuto otázku zodpovědět? Každá akce má svou opačnou reakci, každý člověk musí činit jisté skutky pro vyšší dobro. Co je jeden život proti stovkám? Na druhou stranu i jedna osoba může něco změnit. Možná jsi ty ta, jež pod srdcem nosí zachránce všech. Či někoho, kdo bude mít ve světě vyšší poslání. Někdo, kdo svůj život nepromarní, zvláště, když nyní jeho narození visí na vlásku. Přemýšlíš o tom, že by jsi ukončila své utrpení i jeho či její. Jenže jak můžeš rozhodovat za někoho jiného? Tvé dítě bylo dost silné, aby vzniklo, chceš jeho snahy zničit a nechat jej umřít v temnotě?" mírně využila slabosti a bodla do místa, kde to mohlo bolet. Pro vyšší dobro. Více než otrokář, jí mohla dělat starosti otrokyně. Dobrý pán, jehož jméno nebylo podstatné, mohl chtít další maso do mlínku, jenže Aerynn mohly přepadnout jisté myšlenky. O záchraně dítěte či jeho úplné likvidaci. A v takovém případě musela přistoupit na nepatrně vyděračskou strunu. Donutit jí litovat podobných myšlenek.
"Každý jednou zemře," odvětila jí bez jakéhokoliv citového zabarvení v hlase. Nemohla jí slíbit jiný život než jejího dítěte. Jeho zrození viděla ve světle svíce, o matce nebylo řeči ani vidu. Záleželo na nepatrných věcech. Mohla je ovlivnit, nemusela. Záleželo na mnoha aspektech. Život, smrt. Poslední vždy zvítězí.
Vytáhla z kapsy pláště kapesník a několika kroky přistoupila k Aerynn. Ruku k ní natáhla a nabídla jí jemnou látku. Od tohoto jediného nemusela očekávat, že se do ní zakousne a vysaje i ten zbytek života, jež v ní zůstával.
avatar
Yennefer ze Stínozemí

Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 18. 08. 18
Location : Westeros - jindy Essos

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Aerynn Ryswell

Příspěvek pro Aerynn Ryswell za Tue Oct 02, 2018 8:02 pm

Jen nad tím zavrtěla hlavou. Cizinka jí pořád nemohla pochopit. Obě se na stejnou věc dívaly jinak. Aerynn pochybovala o tom, že by ještě existoval někdo, kdo by opravdu dělal věci jen z dobroty srdce. Jenže žena naproti ní mluvila neustále o něčem jiném. Rozhodně nenotovala melodii, na kterou by se dívka chytila. Sama odsuzovala dobré věci jako něco, za co se stejně musí zaplatit. A přesto měla neustálý zájem seveřance pomoci. Aerynn to mátlo a nutilo neustále měnit názor. Nevěděla, co by si měla myslet. Možná jen cítila potřebu za tím vším vidět křivý záměr. Bylo jí ublíženo už natolik, že čekala poslední, definitivní ránu. Už pomalu začínala věřit, ale dřív, než se stačil její názor usadit, cizinka řekla něco, čím to vyvrátila. Vlastně nemusela vůbec nic říkat, stačilo to, jak se chovala. Dívka si začala klást otázku, jestli byl vůbec dobrý nápad sem chodila. Kdyby jí někdo chytil, měla by opravdové potíže, ze kterých by jí nepomohla ani záhadná žena. Jen bohové by věděli, jestli by se z téhle místnosti vůbec dostala živá. Nasucho nad tou představou polkla. Stále se ptala, ale uspokojivé otázky nepřicházely.
„Napadlo tě někdy, že to, co děláš, je špatné? Třeba jim jen bereš iluzi, bez které nemohou žít.“ Silná slova na někoho v její pozici. Ale dost možná mluvila jen sama za sebe. Kde by jen byla, kdyby se neustále neobklopovala falešnou nadějí, že se jednoho dne dostane z Essossu zpátky domů. Vytvářela si nepravdivé vzpomínky, jen aby jich bylo co nejvíc a pobyt u otrokáře jí nepřipravil o zdravý rozum. Pravdou bylo, že přesně nevěděla, co Yennefer dělá. Klidně mohla být i spasitelem, který vytrhával nevinné oběti ze spárů jejich trýznitelů. Bylo těžké přijít na správný závěr. Všechno se zdálo být nepravděpodobné.
„A co jsi spatřila? Co Pána světla tolik odlišuje od ostatních? Jakou by tu měl moc a ostatní bohové ne?“ Bylo snadné podlehnout takovým slovům. Yennefer udělala ze svého boha spasitele, ale seveřanka ho neznala. Pro ni to byly vždy bílé čarostromy, ke kterým směřovala všechny své modlitby a prosby. Smutnou pravdou bylo, že v Essossu žádné nebyly. Snad kdysi ano, ale nemilosrdný čas je vyhubil. Nebo tu nikdy ani nevyrostly, protože se tu děly takové bezbožnosti. Jejich rudé strašidelné obličeje by se na to nemohly dívat. Povzdechla si nad tím a na okamžik zavřela oči. Představila si studený vítr a tiché ševelení listů. Takový klid, jaký byl cítit mezi čarostromy, určitě nemohl Pán světla poskytnout. Aerynn by ho potřebovala poznat víc, aby mohla usoudit, jestli se dá takové víře věřit. I když nejlepší vírou byla jediná víra v sebe sama. Člověk se musel pokaždé spoléhat jenom sám na sebe a to převyšovalo jakéhokoliv boha. I ty se strašidelnými či ustaranými tvářemi.
„Co když to dítě vzniklo omylem? Mluvíš o bohu, ale každý z nich dovede být krutý. Co když mě tak potrápil ten tvůj Pán světla? Dal mi dar, který nemůžu přijmout.“ Neklidně se ošila. Vůbec se jí nelíbilo, jak cizinka mluvila. Aerynn nebyla nikdy krutým člověkem a zabít dítě se jí příčilo. Jen myšlenka na tak příšernou věc jí projížděla jako ostrý nůž. Musela si v duchu připomenout, kým je. Narodila se na Severu, kde se lidé snadno neprohýbali pod svými břemeny. Roztřeseně se nadechla, než si dovolila odporovat. „Co teď může cítit? Smrt nyní by byla daleko milosrdnější, než kdyby se ho rozhodl otrokář zabít později. Poštval by na něj psy, utopil by ho... Je krutý. Takhle bych ho mohla zachránit před všemi útrapami.“ Sama svým uším zněla falešně. Snažila se obhájit neprominutelnou věc. I kdyby si do břicha vrazila dýku v dobré víře, že je to tak nejlepší, měla by na rukou krev a nejen tu vlastní.
„Nechci zemřít. Chci se vrátit domů. Žít si obyčejný život. Nic víc si nepřeju,“ vzlykla. Její hlas byl slabý, ze rtů jí neunikalo víc, než jen hlasitější šepot. Cítila se zoufale. Ale nabízenou pomoc neodmítla. Bylo to hezké gesto, takové, které zrovna potřebovala. Pomalu se uklidnila, trochu se upravila a s vypětím všech sil se i postavila na nohy.
„Co mám dělat?“ upřela na Yennefer zarudlé oči. Prosila ji o radu, kterou tak moc potřebovala. Musela se nechat nesměřovat, protože sama nemohla na správnou cestu narazit. Bylo víc než očividné, že se bez cizí pomoci neobjede. Chtě nechtě musela svou důvěru vložit cizince do dlaní. Kdyby se k ní otočila zády a odmítla jí, tak jako tak by to dopadlo zle. Takhle měla alespoň malou naději.
avatar
Aerynn Ryswell

Poèet pøíspìvkù : 19
Join date : 18. 08. 18
Location : Sever

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Aerynn Ryswell

Příspěvek pro Yennefer ze Stínozemí za Sun Oct 07, 2018 4:24 pm

Pokud kdy dívka trpěla dětinskou naivitou, dávno byla pryč. Též jako naděje. A veškeré pozitivní emoce. Vše bylo shrabáno a vyhozeno. S ní i důvěra a víra v lepší zítřky. Ano, znělo to až příliš pohádkově, ale ona to viděla a cítila. Ne přímo šťastný konec, ale podstatné zlepšení. Rány jí zůstanou, vzpomínky též, ale může jí čekat světlo. Po němž může následovat temnota. Co si zvolí, je jen a pouze na ní. Nemůže zasahovat jinak než že jí pomůže během těhotenství. 
"Přála by sis žít ve věčné lži? Myslet si, že svět je dobrý a nic se ti v něm nemůže stát? Že žádný tvůj čin nemá následek? Iluze je lež. A lež je zlo," a zlo se ukrývá na dalekém severu. Pomalu se probouzí po více než tisíce letech. Bylo to cítit. Chlad v jinak teplých oblastech. Smrt plížící se jako stín. Sílící s každým okamžikem. Jen vyvolená osoba jej může zachránit. Jenže kdo je tím vyvoleným? Každý kněží za svůj čas narazil na osobu nad níž spatřil ten bájný plamen. U níž věřili, že by mohla být tou pravou. Jenže v takovém případě ona osobně věřila tomu, že není pouze jeden vyvolený. Ale skupina osob, zcela náhodných, jež mají zabránit mocnostem tmy, aby ovládli svět. Aby uhasili život a opět nastala věčná tma. Na jednoho jediného vyvoleného to bylo příliš, zato větší skupina byla pochopitelná i uvěřitelná. A do té skupiny mohla patřit Aerynn či její budoucí potomek. Finální bitva se pomalu blížila, ale stále byla daleko. A doufala, že se udrží na místě než pochopí, co učinit, aby již temnota nebyla vůbec.
"Pán Světla má moc všude. My mluvíme a on odpovídá. Můžeš to samé říci o svých bozích? Modlila jsi se každým dnem u stromů, jež byly tajemstvím přírody, věřila jsi, že ti odpovídají, ale proč dovolili, aby jsi se ocitla zde? Jsou krutí či neexistují? Stále v ně věříš, i přes to vše, co dovolili?" oplatila jí otázky otázkami. Nechtěla se dělit o to, co prvně spatřila. Vlastně, prvně nespatřila nic. Slyšela hlas. Nedokázala určit jakou barvu měl, či byl mužský či ženský, jediné, co věděla, že byl hřejivý, důvěryhodný a pomohl jí. Potřebovala znát více? Když si to R´hllor nepřál?
"R´hllor ti nic nedal. To dítě vzniklo přirozeným spojením ženy a muže. Ať to bylo dobrovolné či ne. Je to přírodní akce, Pán Světla t nijak neovlivnil, jen ... z nějakého pro mě neznámého důvodu, mě sem zavedl, abych vám pomohla," lehce pokrčila rameny a očima přejela z její tváře na břicho, kde se měl zrodit život. Stále nic nebylo ke spatření. Ale nebude tomu dlouho. Již nyní by neměla vykonávat namáhavé činnosti. O dítě nesměla přijít. Mohlo by být jistou části ke konečnému dílku skládanky. 
Nic neříkala, vše, co mohla o dítěti povědět, pověděla. A když bude nucena Aerynn zastavit před zabitím nevinného tvorečka, který nemá prozatím šanci za sebe promluvit či rozhodovat, učiní tak. Jen se nikdy neuchylovala k žádnému zbytečnému násilí. Slova byla mocným nástrojem pro ty, kdo je uměl používat.
Očima jí sledovala, zatímco zůstala na místě. Nepousmála se ani nijak nedala najevo svůj malý triumf. Zůstala zcela bezvýrazná.
"Nyní? Jít si odpočinout. Zítra si musím promluvit s otrokářem, dát mu dobrý důvod, aby neučinil žádnou unáhlenou akci. Od dnešního dne ti budu nablízku a k ruce, když budeš cokoliv potřebovat. Ať otrokáři povím cokoliv, učiním cokoliv, bude to nutné zlo. Nevěř jiným slovům než těm, které ti povím v soukromí. Stále si můžeš zvolit mi nevěřit, ale poté budeš na vše sama a tvůj sen vrátit se domů, se nevyplní," poslední větu musela ke svým slovům přidat, kdyby se Aerynn někdy začala cukat. Možná bude muset otrokáři namluvit, že by měla na dítě dobrého kupce. Kdo by si nepřál vychovat si malého otroka na cokoliv, již od kolébky. Namluvit mu, že není nic, nikdy mu nedat příležitost, aby měl sny či naději. Vytvořit prázdného člověka, který nemůže nikdy nikomu uškodit. 
Zvedla dlaň a nabídla jí seveřance. Pravá důvěra, že se jí skutečně svěřuje do rukou. A že jednou bude opět volně dýchat.
avatar
Yennefer ze Stínozemí

Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 18. 08. 18
Location : Westeros - jindy Essos

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Aerynn Ryswell

Příspěvek pro Aerynn Ryswell za Mon Oct 08, 2018 8:49 pm

Iluze byla zlem a zároveń velkým lákadlem. Kdo by nechtěl žít ve světě, kde je všechno povolené a na nikoho se nevztahují pravidla a povinnosti? Jenže lidé by toho jenom zneužívali. Přesně tak, jako to dělal Jorah Mormont. Jaké právo měl na to, aby jí a spoustu dalších dětí odvedl z domova? Kdo mu to povolil? Dřív byla Aerynn přesvědčená, že na své nekalé živobytí doplatí. Ne dnes, ani zítra, ale někdy ano. Každý den doufala, že zaslechne nějakou zprávu o tom, že se mu něco stalo. Ale nic nepřicházelo. Občas zaslechla o tom, že muž jeho popisu přivezl nové otroky, ale postupně se vytrácely i takové informace. U takových, jako byl on, by měla cizinka začít, o tom byla Aerynn přesvědčená. Takhle se snažila plést hlavu otrokářům. Ale k čemu? Na vlastní kůži jejich hrozné zvyky nepoznala. Pro ně to byl život, nic barbarského ani zavrženíhodného. Zkrátka to byl jejich způsob žití.
„Zdám se ti jako někdo, kdo by tomu věřil? Rozhlédni se kolem sebe a pověz mi, kde vidíš iluzi. Já vidím jen utrpení a nikoho, kdo by ho potrestal. Vidím tebe a žádného soudce a kata. Někdo v iluzi očividně žije, ale já to nejsem. Jak pak můžeš neochvějně tvrdit, že víš, co je zlo?“ Zavrtěla nad tím hlavou. Obě zaujímaly naprosto jiný pohled na věc. Jen bohové věděli, kde je ten opravdový rozdíl. Yennefer se snažila napravit nenapravitelné a Aerynn si všímala jenom beznaděje. Mohlo v tom být něco víc a zároveň to nemuselo znamenat nic. Dívka by nikdy nepřála nikomu nic zlého, ale tak moc chtěla, aby cizinka otevřela oči. Nemluvila z cesty, ale z Aerynn dýchaly zkušenosti. Na vlastní kůži zažila tyranii, jaké byl otrokář schopen. Její kůže pocítila bolavý dotek nemilosrdných ran, stejně tak jako nenechavé ruce jejího krutého pána. Jak tedy měla v něčem s Yennefer souhlasit, když se na to nedokázala dívat stejně?
„Na jihu nemají žádnou moc. A co teprve tady, za Úzkým mořem,“ zamumlala tiše. Seveřanka byla odhodlaná svou víru bránit, ale cizinka jí vzala dech. Samozřejmě to byla příhodná otázka. Kolikrát jen se na ní snažila Aerynn dostat odpověď? Netušila, jestli provedla něco zlého a tím pokazila přízeň starých bohů. Její modlitby zůstávaly nevyslyšeny a ona pak častokrát pochybovala. Ale nezůstalo jenom u jednoho božstva. Něco málo věděla i o Sedmi a tak obviňovala i je. Dostala se na jih a ani tam jí nikdo nevyslyšel. Její zoufalé prosby o pomoc, aby se vrátila domů a nestalo se nic zlého. Prosila každý den, urputně se modlila a nevyslyšel jí vůbec nikdo.
„Tebe tvůj Pán světla pokaždé vyslyšel? Dal ti radu, když jsi jí nejvíc potřebovala? Nikdy se k tobě neobrátil zády, když ses topila a potřebovala jsi vytáhnout z hlubiny beznaděje?“ odfrkla si nad tím. Ať už jí vyslyšeli nebo ne, rodiče jí vychovávali ve víře ke starým bohům. Ani Sedm, ani R'hllor na tom nedokázali nic změnit. Tak jako tak se dostala na své bídné nynější místo. Ze seveřanky s obyčejným, ale důstojným životem se tak stalo něco, co mělo menší hodnotu než zvíře či věc. Nezabránil tomu vůbec nikdo.
„Tvrdíš, že teď je to on, kdo mě odsud dostane? I když v něj nevěřím a nic pro mě neznamená?“ Nevěřila, že to zní absurdně jenom jí. Ano, Yennefer tady doopravdy stála, dívala se na ní, mluvila s ní. Jenže Aerynn pochybovala, že by to bylo na popud neexistujícího boha. Žena jí zněla spíš jako zapálená fanatička, než někdo, kdo by v klidu a míru vyznával v to, co věří. Všimla si jejího pohledu, který jí ani v nejmenším nebyl příjemný. Zakryla si proto břicho dlaní, jako by tak mohla skrýt to, co cizinka stejně věděla. Nejraději by se k ní otočila zády a odešla, ale něco v ní jí v tom zabraňovalo. Proto se jen trochu schoulila, druhou dlaní sjela na stejné místo a shrbila se.
„A když se přece jenom něco stane? Otrokář nebo jiný otrok mě uhodí a já upadnu? Začnu krvácet? Přijdu o něj?“ Hlas měla bezbarvý, ale v jejím nitru se o sebe tloukl bezpočet emocí. Pořád jedny a ty samé, nedokázaly zmizet a přibývaly k nim další. Potřebovala si v hlavě udělat pořádek, jenže na to potřebovala být sama. Úplně sama, daleko odsud, kde se to hemžilo otroky a jinými pochybnými lidmi. Nakonec se ale jen roztřeseně nadechla a přijala nabízenou dlaň. Zlehka sevřela teplou ruku, stiskla hřejivé prsty, než svou vlastní stáhla. Ještě naposledy se podívala do těch zvláštních cizích očí, než se doopravdy otočíla a odešla. Byl nejvyšší čas. Kdokoliv se po ní mohl shánět a ona musela být na svém místě. Jako kterýkoliv jiný poslušný otrok.
avatar
Aerynn Ryswell

Poèet pøíspìvkù : 19
Join date : 18. 08. 18
Location : Sever

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Aerynn Ryswell

Příspěvek pro Yennefer ze Stínozemí za Tue Oct 09, 2018 5:35 pm

"Je to prosté. Zlo se ukrývá v každém z nás. Každý z nás má v sobě kousek temnoty. Záleží, zda se do ní ponoříme či vyplaveme na světlo," záleží na tom, zda se Aerynn vydá cestou věčného utrpení, v němž umře či nalezne svou cestu ven. První cesta by byla konečná, druhá se dělí na menší a ty se dělí na ještě menší. Každý její skutek bude mít následek, opět bude jednat sama za sebe. Ona zformuje svou osobnost a namíří jí tím směrem, který se jí bude zdát nejvhodnější.
"Mám takový dojem, že když jsi byla chycena, bylo to na severu. A tam svou moc mají," neodpustila si mírnou převahu nad jejími slovy. Žádní staří bohové neexistovali. A co neexistuje, nemůže vyslyšet žádné modlitby, ať by byly vysloveny kdekoliv. Jsou to pouhé stromy, k nimž si seveřani vymysleli povídačky a modlili se k nim, aby odůvodnili vlastní zlo. Chtěli odpuštění a cítili se lépe, když se vypovídali u kusu dřeva, aby dál mohli páchat bezpráví. Ani sever nebyl nevinný. A jaké věci byli nejasné, pro ní byli jasně viditelné. Lidé, jež měli být mrtví, lidé jež byli mrtví a mohli za možnou smrt, těch, jež byli živí. To vše dýchalo ze Západozemí a ten pach byl cítit až do těchto krajin. 
"Je to bůh, ne otec. Vyslyšel mě, ale ne vždy odpověděl. Nedal mi radu, pouze obrazy. Z každé hlubiny se člověk mnohdy musí dostat sám, on mi pouze posvítil na cestu. Nemůžeš po vyšší síle chtít, aby za tebe odvedla veškerou práci. On mi pouze ukazuje a já musím konat," ušklíbla si nad tím, co si myslela. Byla si jista tím, že se dál drží svých stromů a nechce věřit ničemu, co by mohlo její víru podrýt. Přesto jí překvapovalo po všech těch letech, že v něj stále věřila. V lidi ne, ale ve stromy ano. Cožpak jí nějak pomohli za tu dobu, kdy tu byla? Oni byli daleko, ona byla blízko. Ona jí pomůže, žádné kusy dřeva.
"Čas ti odpoví na tvé otázky. Stačí jen vyčkat," otázek bylo pro dnešní den až příliš. I když na ně byla zvyklá. Každý pochyboval, snažil se jí přesvědčit, že mluví jako blázen nebo že tím bláznem skutečně je. Přestože mnozí se skláněli před Velkým hřebcem, topili své děti nebo mluvili se stromy. Nu a ona byla blázen, když hleděla do plamenů a viděla v nich, co se stane. Zasmála by se, kdyby se to v nynější chvíli hodilo.
"Proto tu budu já. Dokud tu jsem, nic se vám nestane," ubezpečila jí, když Aerynn konečně přijala pomoc. Svou ruku stáhla ve stejný moment jako seveřanka svou. Nechala jí odejít, aby jí po chvíli mohla sama následovat. Potřebovala se uvolnit u Brachia. Byla si jista, že tím vytvoří na jeho věčně naštvané tváři výraz dokonalého uspokojení. Jiný by si jí u sebe chtěl držet, co nejdéle by to šlo, zatímco on bude nadšen tím, že se jí konečně zbaví. Dost jí tím ulehčí situaci. Ráno to již bude těžší, ale je připravena na veškeré varianty. Neboť noc je temná a plná hrůz.
avatar
Yennefer ze Stínozemí

Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 18. 08. 18
Location : Westeros - jindy Essos

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Aerynn Ryswell

Příspěvek pro Sponsored content


Sponsored content


Návrat nahoru Goto down

Návrat nahoru


 
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru