Příběh - Tyene Sand

Goto down

Příběh - Tyene Sand

Příspěvek pro Admin za Tue Aug 07, 2018 12:54 am

 
 
avatar
Admin
Admin

Poèet pøíspìvkù : 153
Join date : 07. 07. 18

Zobrazit informace o autorovi http://gameofthrones-rpg.forumotion.eu

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Tyene Sand

Příspěvek pro Oberyn Nymeros Martell za Sat Sep 29, 2018 4:23 pm

Existovalo několik druhů otců. Jedni měli své ženy, a od těch žen měli děti. Bylo otázkou volby, zda se o ně bude starat, milovat je a ujistí se, že je svět nepohltí při prvním svobodném mávnutí křídel. Či je neprodají prvnímu muži, který se naskytne. Pro ty jsou děti pouhým zbožím, které se dá vyměnit za nestálou loajalitu a další spojenectví. Poté tu byli ti, co měli děti od své drahé choti a následně nato i děti od svých drahých chvilkových lásek. Pokud o nich zrovna věděli, či věřili, že jsou jejich. Tyhle šli lépe ignorovat, zapudit je. Nebo je milovat se stejnou měrou jako ty, co jsou legitimní. A poté tu byl on. Ten, jež si vždy posměšně odfrkl, když na něj bratr vyrukoval se svazkem. Ten, jež měl v každé části Západozemí i Essosu potomka. A když se o něm dozvěděl, potomek měl i pravého otce. Prozatím se dozvídal pouze o svých malých holčičkách. Vždy když se na ně přišel podívat a nabídnout jim možnost se svobodně rozhodovat, v nich viděl něco ze sebe. I když byly ještě malé a možná se i chtěly raději držet matky než jít s cizincem, vždy vycítily, že odejít s ním je nejvhodnější volba. Matku přeci mohly navštěvovat kdykoliv, zato otec jim mohl nabídnout daleko více možností. Naučit je bojovat, navzájem se chránit a rozhodnout se, zda se chtějí dobrovolně uvrtat do svazku manželského. Po poslední zkušenosti nechtěl vidět žádnou ze svých dcer, neteř ani synovců nešťastně provdanou či oženěného za někoho, kdo je později opustí pro někoho jiného. Jenže jistá úmluva zcela zhatila jeho předsevzetí. Přesto nyní věděl, že by si na další plochou bledou tvář dal větší pozor. Občas si říkal, zda by dokázal zabránit zkáze, kdyby zůstal v té smrduté díře, do které Doran hodil Eliu. Ve které musely vyrůstat její děti. I kdyby měl při té záchraně umřít, dostal by je do bezpečí. V Dorne by byli v bezpečí. Kdysi dávno se tam neodvážili draci, lvi neměli nic, čím by je mohli ohrozit. A nyní už vůbec. Jenže bratrovým heslem bylo "vyčkávat" a tak čekali. 
Mezitím se dozvěděl o dalším roběti, které se stalo po setkání s jednou přenádhernou septou. Ne všechna slova ze Sedmicípé hvězdy jim sloužila jako průvodce tím, co za pár dní stihli. I víra dokázala být krásná. A to co z ní vzniklo ještě více. A on si pro ní šel. 
S úsměvem, milým úsměvem, který si šetřil pouze pro ty, které miloval a chránil je, si dřepl před malou, sedmiletou holčičku s tmavě hnědými vlásky a velkýma hnědýma kukadlama. Maminka jí předem připravila na to, kdo se za ní přijde podívat. A kdo jí ukáže nový svět. 
"Zdravím maličká. Maminka mi o tobě hodně vyprávěla. Jaké jsi prťavé zlobidlo, které si nenechá nic líbit," humorně mu zajiskřily oči, když se natáhl, aby jí cvrnkl do nosu. Pleť měla světlejší, přestože se narodila v Dorne. Ale ty oči, ty byly jeho.
"Chtěla by jsi vidět, co jsem ti přinesl? Každý správný otec by měl své dceři donést dárek, když se tak dlouho neukázal, nemám pravdu?" opřel se rukou o koleno a dál si jí se zájmem prohlížel. I přes světlou pleť patřila do Dorne. Mnoho lidí si myslelo, že v jejich koutech žijou pouze obyvatelé s tmavou pletí, ale tohle byla pověra. Jeho dcera měla světlou pleť, jeho mrtvá neteř i synovec měli světlou pleť a mnoho rodů z Dorne mezi které patřili třeba Daynové, byli bílí jako papír. Pověry byly pro hlupáky, chytří lidé si stačili vše ověřit před konečným rozsudkem. A on si byl jist, že je malá Tyene jeho dcerou.
avatar
Oberyn Nymeros Martell

Poèet pøíspìvkù : 8
Join date : 23. 09. 18
Location : Dorne a všude, kde se nedá předvídat

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Tyene Sand

Příspěvek pro Tyene Sand za Sat Sep 29, 2018 6:35 pm

Další horký den v Dorne a další chvíle, kterou si malá ještěrka užívala. Nedávno dostala od maminky slaměnou panenku a od té doby jí nosila všude s sebou. Zatím ji nijak nepojmenovala, protože ji nenapadlo žádné příhodné jméno. Každou volnou chvilku nad tím přemýšlela, ale protože si vždycky našla něco jiného, co rozhodně rozumné dumání nepředstavovalo, vymýšlení přízviska brzy upadlo v zapomnění. Tak či onak, panenka jí vždycky dělala společnost. Pro Tyene představovala nerozlučného přítele, alespoň do dnešního dne. Seděla na sluníčku a prstíky zarývala do hlíny. Snažila se ze země dostat jednu nádherně rozkvetlou květinu, ale utrhnout jí nešla a tak musela přijít na jiné řešení. Ani v nejmenším jí nevadilo se zamazat, kdyby ze své snahy vyšla špinavá jako čuník, ani by se nad tím nepozastavila. Jenže než se stačila ušpinit, dopadl na ní stín. Na okamžik se tak přestala dobývat ke kořenu a vzhlédla.
„Ta je krásná... Sestře se bude moc líbit.“ Než stačila vetřelce napomenout, aby nesahal na věc, která jí patří, cizí kluk už se shýbal pro její panenku. Na tváři měl zlomyslný úšklebek a rozhodně to nevypadalo, že by si z Tyene dělal jenom legraci. Dívenka proto vyskočila na nohy a vrhla se po něm jako by to byl drak a ona statečný rytíř. Nezastavilo jí ani to, že proti sobě měla chlapce a ani to, že byl bezmála o půl hlavy vyšší. Zatnula ruku do pěstičky a vší silou ho bouchla do hlavy. Její zásah vypadal slibně, protože kluk se zarazil a překvapeně zamrkal. Tyene víc neváhala a pokusila se mu slaměnou hračku vytrhnout z ošklivých špinavých pracek. Myslela si, že to bude stačit a vyjde z toho vítězně. Dětská naivita byla vždycky zrádná a nejinak tomu bylo i nyní. Namísto kýžené výhry se během jedné chvíle dívka ocitla ve rvačce. Přetahovali se o jednu hračka jako... no, jako malé děti. Dokud se neozval ošklivý zvuk a každý z nich nedržel v ruce část z panenky. Tyene v dlani svírala tělo, ošklivému chlapci zůstala hlava. Oba zkoprněli a zírali na to, co se stalo. Kluk se vzpamatoval jako první, hodil Tyene k nohám zohavený zbytek hračky a s příšerným chechotem utekl. Dívence chvilku trvalo, než se sehnula a se slzami v očích prozkoumala, jak moc zlé to vlastně je. Na první pohled bylo jasné, že tohle už nikdo neopraví. Tyene popotáhla, protože nevěděla, co dělat. Byl to dárek a samozřejmě její nejmilejší věc. Rázem zapomněla na květinu i na svůj záměr dostat jí z hlíny ven, aby jí mohla přinést mamince.
„Tyene? Tyene!“ Nebyl čas na to dál smutnit. Aby z toho nebyla smutná i maminka, Tyene se vrátila k vyhrabané díře a rychle do ní svou zničenou hračku hodila a zahrabala. Jen tak tak se stačila znovu zvednou, než se k ní maminka dostala. „Ty jsi plakala?“ zeptala se s jasnou otázkou v očích. Nemusela nic říkat a dívenka přesto věděla, že jí může přesto říct. Stejně jen zavrtěla hlavou, ačkoliv byla v ten moment vystavena nepěknému pohledu, při kterém měla pocit, že je jí vidět až do žaludku. Septa nad tím ale jen zavrtěla hlavou a chytla jí za ruku, aby jí mohla odvést do domu.
„Brzy se tu má ukázat někdo velice významný...“ Aniž by zpomalovala, začala Tyene povídat roztodivné věci. Kvůli tomu, nebo snad jen proto, si ani holčička nestavěla hlavu, když jí od hlavy až k patě vydrbala a oblékla do čistých šatů. Ani potom nezačala vyvádět psí kusy. Zvědavost byla něčím velice zvláštním a silným. A že ona opravdu zvědavá byla. Vždycky jí zajímalo, kde má tatínka, někdy se na to ptala, ale nikdy nedostala odpověď, jakou by si přála slyšet.Teď se jí v břiše usadili motýli, jak moc byla nedočkavá. Ale setkání neproběhlo zrovna tak, jak si ho představovala. Tedy.. jeho si jinak představovala. Ve dveřích se objevil cizinec s tmavou kůži, tmavými vlasy... Úplně jiný, než jaké měla její maminka. Septa byla bledá a na zádech se jí vlnilo zlatavé stříbro. Tyene se jí, až na pár maličkostí, velice podobala. S nedůvěřivým pohledem sledovala muže, jak se k ní blíží. Nevypadal zle, ale ona ho neznala. Nevěděla, jaký má hlas a jak se bude chovat. Proto z něj svá bedlivá očka nespouštěla ani na malý okamžik.
„Ty jsi můj tatínek?“ zajímala se okamžitě. Zvedla ruku, aby si mohla promnout nos, kde se jí dotkl. A taky oko, pod kterým jí trochu cukalo. Připomnělo jí to, jak se poprala, a doufala, že tam nebude mít modřinu, která by jí prozradila. Ale tatínek nevypadal, že by se kvůli tomu zlobil. Jenže by jí určitě ani nepochválil.
„A co jsi mi přivezl?“ zeptala se zvědavě a vytáhla se na špičky. Hned na to se naklonila na jednu stranu, kdyby náhodou schovával něco za zády. „Dáš mi to hned?“ pokračovala ve výslechu i v průzkumu. Kdo by také odmítal nabízený dárek? Navíc, jeden Tyene ztratila. Třeba jí také přivezl nějakou hračku,. Už by jí opravdu dala jméno a dohlédla by na to, aby se jí nic nestalo. I kdyby se měla znovu poprat.
avatar
Tyene Sand

Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 18. 08. 18
Location : Kdekoliv... i tam, kde člověk zmije nečeká

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Tyene Sand

Příspěvek pro Oberyn Nymeros Martell za Sun Sep 30, 2018 3:48 am

Další dcera oplývala stejnou mírou nedůvěry jako jeho předešlé dvě zmijenky. Nijak se jim nedivil, ani je z ničeho nevinil. Neočekával, že mu padnou kolem krku a budou nadšené z toho, že jej konečně vidí. No, alespoň ne okamžitě. Musel si k nim vytvořit cestičku a zajisté u jiných dětí to trvalo déle. Ale ne u jeho. Ony věděly, že by pro ně zbořil nebe a snesl jim hvězdu. Co jiného mu také zbylo kromě dcer, neteře a synovců? Prázdné místo v srdci, které musel alespoň částečně zaplnit, ačkoliv mu nikdo nemohl nahradit milovanou sestru. Natož jí vrátit. Takovou moc neměl ani muž, jehož jméno bylo stejně obávané jako on sám. A stejně hodlal docílit, aby byly obávaná jména jeho dcer. Každý hlupák, jež by se jim pokusil zkřížit cestu, by krutě narazil. A ne na něj. Pouze na drahé dcerušky, které nebudou bezbranné. Nebudou muset podstoupit to, co se stalo Elie. Nebudou prodané, daleko od domova i od rodiny. Nebudou bezmocné. Ani mrtvé, tlející pod zemí.
Klečel před svou malou holčičkou a zkoumal jí stejně jako ona zkoumala jeho. Viděli se prvně a každý z nich měl jistě určitá očekávání. Tyene splnila ty jeho na jedničku, ale netušil, jak si u ní vede on. Ale nebylo tak složité se ujistit, že pro ní nebude zklamáním.
"Ano, jsem tvůj otec. Máš moje oči. Tmavé s jiskřičkou kulišáctví. Jen ty tvé jsou velké jako oči panenky. Sluší ti, já bych v nich vypadal podivně a ty by ses mi jistě smála," koutky mu zacukaly, když se jí pokusil vykouzlit úsměv na tváři. Chtělo to čas, přestože ho nikdy nebylo nazbyt. Mohl se objevit dříve, vidět jí měnit se z malého novorozence na stejně malou slečnu. Jenže nebyl typem muže, jež by zůstával dlouho na jednom místě. Svět byl příliš velký a příliš nádherný na to, aby jej neprozkoumal. Ale věděl o ní, nezapomněl na ní a vrátil se pro ní.
"Jsi nedočkavá, to se mi líbí," odpustil si, aby jí opět cvrnknul do nosu a sáhl si na záda, kde měl schovaný dáreček. Takový, po němž si vyslouží nesouhlasný pohled matky, ale jeho dcera musela mít tu volbu, kdy si zvolí, jak se bránit. Slzami nebo zbraní.
"Ale musíš mi slíbit, že si tím neublížíš. Nebo nás maminka zabije oba," očima zajel k místu, kde se měla nacházet septa a hned je zase vrátil k Tyene, které podal zdobenou dýku ve tvaru zmije s rudými drahokami na rukojeti. Drahá hračka, která jí měla chránit. ..."Tím ostrým koncem nemiř na sebe, buď té lásky," mrkl na ní, když vzal její malou ruku do své, rozevřel jí dlaň a nechal jí sevřít poté, co jí podal rukojeť dýky. Nebyl to meč, při pohledu na něco tak ťitěrného v mnohých probudí pocit bezpečí, přičemž se škodolibě zasmějí. Ani netuší, jak taková dýka dokáže být nebezpečná a smrtelná. Je rychlejší než meč a lépe uschovatelná. A stejně podceňovatelná jako ženy. V tom tkví jejich síla. Každé své holčičce dal výjimečnou zbraň. Obaře kopí, jelikož byla jeho první, Nymerii bič, jelikož byl stejně hbitý a rychlý a Tyene dýku, jelikož byla stejně malá a podceňovaná. 
"A teď mi pověz, co se stalo," měl ve zvyku vidět i to, co se mnoho lidí snažilo ukrýt. A i když si dívenka myslela, že uslzené oči skryje, měla se na omylu. Před otcem neskryje mnoho věcí a tato patřila mezi ně.
avatar
Oberyn Nymeros Martell

Poèet pøíspìvkù : 8
Join date : 23. 09. 18
Location : Dorne a všude, kde se nedá předvídat

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Tyene Sand

Příspěvek pro Tyene Sand za Sun Sep 30, 2018 11:31 am

Stejně jako většina dětí, i Tyene byla všímavá. Bystře všechno sledovala a uchovávala si v paměti, jak co vypadá. Nepřišlo jí zvláštní, že všichni kolem ní mají většinou tmavší kůži, protože to brala jako samozřejmost. Od malička vídávala obyvatele Dorne, kteří se lišili od ní a od její maminky. Přesto ji překvapilo, že tatínek neměl světlou pleť. Vlastně byl maminčiným úplným protikladem. Zatímco septa vypadala jako z pohádky, on na dívku působil trochu jako divoch. Taky si všimla jeho očí. Byly zvláštní. Temné, ale svým způsobem velice živé. Neudělaly takový dojem jako chrpová modř, jakou měla septa, ale stejně se v nich Tyene našla. Vždyť se na ní ani nedíval nijak zle.
„Třeba by ti slušely...“ namítla. Byla příliš zaujatá, než aby se rozchechtala. Důkladně si ho prohlížela a nakonec neodolala. Natáhla k němu ruku a prstíky mu přejela po tváři, po čele, nosu, který trochu stiskla, protože jí připadal legrační a nakonec mu přejela i přes rty, dokud se nedostala na bradu. Byla to pro ní někdo nový a ona se musela ujistit, že jen tak nezmizí. Jestli byl opravdu jejím tatínkem, tak si ho potřebovala zapamatovat se vším všudy, kdyby se rozhodl odejít a zase nějaký čas nepřijít.
„Líbí se mi tvoje šaty,“ oznámila mu prostě. Vzala ho za rukáv a jemně za něj zatahala. Dornové si pěstovali zálibu v teplých barvách, ale tyhle Tyene zaujaly a nejen kvůli tomu, kdo je nosil. Byla na nich vyšitá slunce a to děvčátko ještě u nikoho nevidělo. Kdyby Oberyna znala, věnovala by jeho oblečení daleko víc pozornosti, ale on měl přirozeně přednost. Prvně musela prozkoumat jeho, teprve potom se mohla vrhnout na šaty.
„Co je to?“ vyhrkla dřív, než se vůbec stačila pořádně podívat, co jí přivezl. Občas se stávalo, že její malá pusinka začala mluvit ještě předtím, než to vůbec ta těžká věc na jejím krku stačila promyslet. Pro svůj sladký vzhled se ale příliš často do potíží nedostávala. I když byla pořád malá a plno tajů světa jí zůstalo utajeno, neuniklo jí, že stačí nasadit pohled zpráskaného psa a trest jednoduše nepřijde. Teď se snažit nemusela ani v nejmenším, protože konečně dostala do rukou onu kýženou věc. Na dotek se zdála být chladná, ale víc než to Tyene zaujalo, jak vypadá. Nic podobného předtím neviděla.S podobnými věcmi si ani nemohla hrát a tak si to se zájmem prohlížela. Dokonce zkusila i čepel. Zvídavě přejížděla prsty po ostří, jedním zkusila i jeho špičku. Neměla to dělat a moc dobře to věděla, přesto se tak stalo a na růžovém bříšku ukazováčku se ukázala velká rudá kapka. Tyene přitom ani nehlesla, jen si prst strčila do pusy a následně si ho utřela do šatů, jako by se nic nedělo. Na Oberyna se přitom podívala s takovým výrazem ve tváři, u kterého ani nemusela promluvit. Bylo to jejich malé tajemství.
„Slibuju a děkuju!“ Skočila mu kolem krku s naprostým nezájmem, že dýku stále drží. Jen tak tak minula Oberynovo pravé ucho... nebo po něm ostřím přejela? V ten moment se o to nestarala. Užívala si nadšení z toho, že jí tatínek svěřil něco tak cenného. Bylo to daleko lepší, než obyčejná slaměná hračka. Sice zatím netušila, k čemu jí taková věc bude dobrá, ale opravdu si toho cenila.
„Co myslíš?“ zavrtěla hlavou, když se od něj odtáhla. Potom v ní ale hrklo. Že by dorazil dřív, než jí maminka zahnala do domu, aby se vykoupala? Viděl snad, co se stalo? Ne, to by se neptal. Ale možná viděl, jak Tyene zahrabávala obě části své panenky. Na chvilku se proto zakabonila, na čele se jí od přemýšlení objevila malá vráska mezi obočím. Nakonec se jí tvář vyjasnila a namísto zachmuřeného výrazu zkusila svůj nevinný. Několikrát zamrkala, jako by tím říkala, že vůbec netuší, o čem to Oberyn mluví. Jenže jeho pohled byl neoblomný. Ať už se dívenka snažila, jak jen jí síly stačily, jeho zřejmě přelstít nešlo. Ohlédla se po mamince, jestli něco neřekne, ale když viděla, že se septa kouká úplně stejně, povzdechla si a popadla tatínka za ruku. Jeho dlaň byla příjemně teplá, ale o dost větší, než ta Tyenina. Stiskla jí proto o něco pevněji a vydala se ven. Nechtěla o tom mluvit před maminkou, aby nebyla zbytečně smutná, ale tatínek jí žádnou panenku nedal a tak usoudila, že nebude vadit, když se dozví, co se stalo.
Pustila ho teprve tehdy, když došla k místu činu. Klekla si a odhrnula všechnu hlínu, která zakrývala slaměné torzo a hlavu. Vytáhla je a výmluvně je vložila do obřích dlaní jejího otce. Nebylo nic, jak by se k tomu vyjádřila, protože přemýšlela, jak to říct, aby to nevypadalo, že žaluje. Ovšem, chtěla, aby někdo viníka potrestal, ale donášet nechtěla.
avatar
Tyene Sand

Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 18. 08. 18
Location : Kdekoliv... i tam, kde člověk zmije nečeká

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Tyene Sand

Příspěvek pro Oberyn Nymeros Martell za Sun Sep 30, 2018 8:13 pm

Opět mu koutky zacukaly, též jako se ramena pohnula v nenápadném smíchu. Své dcery by poznal kdekoliv i kdykoliv, ať by vypadaly jakkoliv. Správný otec vycítí, když se nachází v blízkosti své vlastní krve. A Tyene zajisté jeho krví byla. A později pozná, jak moc. Zatím to bylo pouze malé pískle, kterému po nocích četla matka ze Sedmicípé hvězdy. Ale může toho tolik dokázat. Může se stát obávanou bojovnicí, může studovat jedy či se uchýlit k životu vlastní matky. Pokud si to svobodně zvolí, nemínil jí v tom jakkoliv bránit. Ale musí to být její svobodná volba. Žádné donucování nebo přesvědčování. Svobodná vůle u něj hrála prim, jak by se poté jinak odlišovali od otroků. I když si byl moc dobře vědom toho, že ne každý je plně svobodný. Otroci za mořem měli stejně skvostný výběr jako ženy v tomto koutku rádoby civilizace. Kdyby měl opět tu možnost, vzal by svou sestru a uprchl by s ní za moře. Doran by je nikdy nespatřil a ona by stále žila. A mohla mít své děti s mužem, jež by si to zasloužil. Pro jeho dědice téměř zemřela, protože mu dcera nestačila. To jeho nástupnické právo pouze pro muže. Zbytek Západozemí byl více zaostalý než si myslel. 
Musel se vrátit k Tyene. Vzpomínky na sestru mu vždy přivodily pouze smutné myšlenky a on nehodlal být zasmušilý, když mu přibyl další přírůstek do rodiny. Sledoval jí s úsměvem, když ho začala zkoumat i maličkou rukou. Jemnou a hřejivou, jakou má každé malé dítě. 
"Moje šaty? To jsem vskutku rád. Tvůj tatínek přeci nemůže chodit v něčem, za co by se jeho dcera styděla, že? A jestli se ti tak moc líbí, mohl bych zařídit, aby pro tebe něco ušili ze stejné látky, co říkáš?" nabídl jí. V tento moment skutečně opomíjel, že tu nějaká septa je. Matky jej přestaly zajímat, zato pro děti dýchal. Mohlo se to zdát hnusné či sobecké, ale nikdy žádné ženě nesliboval věčnost, natož sňatek. Zato když věděl, že jsou těhotné, slíbil jim, že v Dorne vždy bude pro jeho děti místo. 
"Ty jsi ale netrpělivá opička," uchechtl se, když jí dal do ručky dýku. Čekal, jaká reakce z ní vypadne a byla vskutku uspokojující. Přestože mu málem uřízla ucho. Naštěstí jí nenechal vybrousit natolik, aby s ní mohla někoho zapíchnout. Přeci jen musí být trochu rozumný rodič. Navíc potom by jej zajisté septa zabila. Rukama objal maličké tělíčko. Nebude takhle malá navždy, děti rostly jako z vody. Viděl to moc dobře na dětech svého bratra. A také to mohl vidět na dětech své sestry. 
Nechal ji, aby se odtáhla a pověděla mu pravdu. Viděl, že se jí do toho nechce, ale on nemínil ustoupit. Nemusel se opětovně dožadovat odpovědi. Stačilo na ní upřít jeho uhrančivý pohled a dcerka to nakonec vzdala. Vstal a nechal se vést. Na septu pouze mrkl a pomalu vykračoval za Ty, která si uzurpila jeho ruku pro sebe. Snad aby jí neutekl nebo aby se ujistila, že skutečně půjde za ní a neodchýlí se od kurzu. To jej pobavilo, ale skutečně jej zajímalo, co jeho dcerunku trápí. 
Podíval se dolů, když si klekla na zem a začala rozhrabovat hlínu. Nepatrně povytáhl obočí, ale nic neříkal. Zajisté se mu brzy odpovědi dostane. A ta se dostavila v podobě roztrhnuté panenky.
"To jsi udělala ty nebo někdo jiný?" optal se jí, i přestože měl tušení. ..."Pokud to udělal někdo, nemusíš mi to říkat. Zajisté nechceš donášet," opět si k ní klekl a v očích mu zaplanula jiskra nebezpečí. ..."Ale co kdybychom vymysleli jistou formu satisfakce pro toho ničitele hraček?" jeden koutek mu vyjel o něco výš a již šlo poznat, že jde skutečně o Oberyna Martella a ne o milého pocestného. A s Rudou zmijí nebylo radno si zahrávat. Však se také pravilo, že byl napůl blázen. Ale poloviční blázen, jež si hlídal své milované.
avatar
Oberyn Nymeros Martell

Poèet pøíspìvkù : 8
Join date : 23. 09. 18
Location : Dorne a všude, kde se nedá předvídat

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Tyene Sand

Příspěvek pro Tyene Sand za Mon Oct 01, 2018 8:36 pm

Jeho nabídka okamžitě Tyene rozzářila oči. Slibně na látku dál koukala. Na dotek byla jemná, ale hlavně měla krásnou barvu. Ne, že by se děvčátko nechalo nalákat na krásné řeči a drahé věci. Do toho věku ještě nedorostla, ale představa, že by chodila po Dorne ve stejných šatech, jaké měl její tatínek, se jí velice zamlouvala. Ani neuvažovala nad tím, jestli by jí to doopravdy slušelo. Zkrátka to chtěla.
„Určitě bych vypadala jako princezna. Maminka mi o nich občas vypráví. Říká, že v hlavním městě žije královská rodina a všichni tam chodí moc hezky oblékaní.“ Ještě ani nemohla tušit, že tím zahraje na Oberynovu citlivou strunu. Jako dítě to tak neviděla. Ze všeho byla nadšená a když si usmyslela, že bude vypadat jako někdo urozený, tak to tak i bylo. Vůbec jí nezajímalo, že za sebou mají Martellové krvavou historii plnou bolestné ztráty. Snad kdyby byla o něco větší, nejdřív by si pořádně promyslela, co říct. Jenže takhle jednala přímočaře. Co na srdci, to na jazyku, přesně jako to ratolesti dělávají.
„Nejsem opička,“ zaprotestovala. Trochu se přitom zamračila, protože to zvířátko znala. Nebo si to alespoň myslela, protože jí o nich vyprávěla septa. Tyene svojí maminku zbožňovala a považovala ji za nejlepšího člověka, jakého kdy poznala. A to nejen kvůli tomu, že jí porodila a vychovávala. Každý večer jí vyprávěla o něčem novém, dokud nebyl čas na to, aby si její holčička nechala vtlouct do hlavy trochu té pobožnosti. Ale oproti Oberynovi její obliba začala trochu upadávat. Byl nový, jeho příchod Tyene dlouho očekávala a okamžitě jí padl do oka. „Nejsem chlupatá a mám zakázáno lézt po stromech.“ Trochu se k tatínkovi naklonila, aby mu mohl šeptat a on jí rozuměl. „Jednou mě přitom maminka nachytala. Musela jsem pak celý večer sedět na lavici a koukat do kouta. Bez jídla.“ Teatrálně pokývala, hlavou, aby svým slovům přidala na vážnosti. Někde to zahlédla u skupiny dospělých a usoudila, že by to mohlo zabírat, i když to zkusí ona. Přirozeně trošku přeháněla, septa se ke své dceři chovala jako k pokladu. Někdy byla trochu přísnější, aby Tyene nezdivočela moc, ale k až takovému trestu by se neuchýlila. Jenže holčičce to nedalo, aby to na svého tatínka nezkusila. Tajně přitom doufala, že mamince domluví a Tyene si potom bude moct dělat, co se jí zachce. Koneckonců to vypadalo, že si budou rozumět. Dal jí tak krásný dárek a nechal se obejmout, což jí velice potěšilo. Občas jí napadlo, že jí tatínek nemá rád a proto nikdy nepřijel. Ale teď to tak nevypadalo a malá ještěrka byla spokojená. Alespoň do určité chvíle, než začal tatínek s výzvědy.
„Není to moje vina...“ zamumlala s hlavou skloněnou. Dala si ruce za záda a zhoupla se na špičkách. Svorně tvrdila, že za nic nemůže, ale svůj podíl na tom měla. Kdyby panenku pustila a nepřetahovala se o ni, nemusela takhle skončit. Sice by o ní Tyene přišla, ale mohla by se utěšovat tím, že padla do dobrých rukou. Takhle mohla jenom zpytovat svědomí při pohledu na roztřepené slaměné kusy.
„Co bys udělal? Nevím, kam šel. Když se rozbila, tak někam utekl.“ Posmutněle si povzdechla. Nadšení z ní na okamžik vyprchalo, protože popotáhla. Naštěstí se nerozplakala, i když jí slzy zaštípaly. Nechtěla před tatínkem vypadat jako ubrečená malá holka, ale nebyla z kamene, aby se ubránila svým niterním pocitům. To, že neměla hračku nijak dlouho, neznamenalo, že by jí nepřirostla k srdci. Když byla ještě v celku, byla panenka nádherná. Úplně obyčejná, ale Tyene se moc líbila. Ale co teď mohla dělat? Opravit nešla.
„Bála jsem se, aby se maminka nezlobila. Nebo aby nebyla smutná, protože to ona mi jí dala. Nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo. Jenže on mi jí chtěl vzít a já jsem mu jí nechtěla dát,“ vysvětlovala napůl plačtivě. Sedla si přitom o kousek dál na malou skalku. Pražilo tam sluníčko a Tyene se tak cítila lépe. Aby se nemusela na Oberyna dívat, žmoulala si prsty v klíně a sledovala je namísto jeho obličeje. Potom dala jednu ruku za sebe, aby se usadila pohodlněji. Nahmátla něco divného a tak do toho strčila, aby jí to nepřekáželo. V tu chvíli jí projela dlaní obrovská bolest. Vykřikla a stáhla ruku k sobě. Po tvářích se jí začaly koulet slzy a to nejen kvůli bolesti. Nejdřív vůbec nechápala, co se děje, jen chtěla, aby jí to přestalo bolet. Teprve potom se na bolavé místo podívala. Na hřbetu dlaně měla dvě ranky, ze kterých jí tekla krev. Zkusmo zahýbala prsty a hned na to fňukla, protože zjistila, že to nebyl moc dobrý nápad. S popotáhnutím se otočila a uviděla hada. Zjevně nebyla jediná, kdo si chtěl užívat teplého dornského slunce. Rychle vyskočila na nohy, zatímco si pěstičku tiskla k hrudníku. Rázem jí slaměná panenka přestala zajímat. Nevěděla co si počít a tak se podívala na tatínka. On určitě věděl, co udělat a jak to ošklivé zvíře zahnat.
avatar
Tyene Sand

Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 18. 08. 18
Location : Kdekoliv... i tam, kde člověk zmije nečeká

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Tyene Sand

Příspěvek pro Oberyn Nymeros Martell za Sat Oct 06, 2018 12:06 am

Koutek mu opět vyjel výše, když sledoval, jak se holčičce jeho látka líbila. Potěšilo jej to. Ne, protože Tyene ocenila jeho krejčího, ale protože se k němu nechovala jako k cizinci. Ano, dnes jí viděl poprvé a ona jeho, přesto věřil, že mezi nimi stále bylo jakési vzdálené pouto, které se zpevní, jakmile na sebe budou mít více času. A toho mínil Ty věnovat dostatek. Též jí hodlal věnovat další dvě rozverné sestřičky, jelikož pro něj osobně byl pohled na sourozenecké vztahy na jedné z prvních příček. Přál si, aby si jeho děti mezi sebou vybudovaly pevné a hluboké přátelství, lásku, kterou nikdo a nic nedokáže zničit. Takové pouto, jež měl s Eliou. A které mu zůstalo i po jeho smrti. V době jejího života jej naplňovalo čirou radostí a hrdostí, potom, co plamen jejího života vyhasl, dostavil se smutek a prázdnota. A nikdy neutišený hněv. 
Úsměv mu ze tváře nezmizel, ale pro pozorné oko bylo vidět, jak oči Rudé zmije ztemněly. Ano, královská rodina žije v hlavním městě. Tam, kam se dostali poté, co jeho vlastní rodina skončila v krvi.
"Byla by jsi krásnější než princezna. A také budeš," natáhl se, aby jí mohl pohladit po jemných, hnědých vláskách. ..."Ano, královská rodina zajisté chodí krásně oblékaná, zvláště, když jim zbyly po Targaryenech plné truhlice," hořce se ušklíbl. Robert veškeré peníze propil a prošukal, Cersei k tomu druhému ani peníze nepotřebovala. Kdyby šlo pouze o zlaté mince, ale v té věci šlo o mnohem víc. A jak drahý, tlustý král pomstil svou ledovou snoubenku, on pomstí svou krásnou sestřičku a její drahé děti.
"Skutečně? Bez jídla? Chceš říct, že tě tvoje maminka trápí hlady za trest? To je vážné provinění, za to by měla jít na pranýř," vážně pokýval hlavou a v jeho tváři nešla znát ani kapka humoru. Zajímalo jej, zda dítě v panice svou matku zachrání či jí směle potopí, jen aby její lež neměla tak krátké nožičky. Loajalita vůči rodině byla důležitá. Na ničem mu nezáleželo více. A svou dceru hodlal prozkoušet, když mu již dala důvod i šanci. Hodlal je nechat růst volně, bez mnoha vlivů nebo snad povinností, které by museli plnit či splnit. Nehodlal je nutit do manželství, natož aby se klaněli nějakému tlustému králi, který je připravil o tetu, sestřenku a bratránka. Jen nechtěl, aby se vydali směrem, jež by se mohl rovnat vznešenému Tywinu Lannisterovi či kdejaké poběhlici ze severu. Rodina na prvním místě, poté si mohou dělat, co se jim zlíbí.
Podíval se z Ty na panenku a poté se k tomu zbytku, co z ní zbyl, sehnul a vyndal jí z díry. Oprášil jí hlavičku, zatímco stále držel i tělíčko. 
"Není to tvoje vina," potvrdil jí s vážnou tváří. ..."Udělala jsi dobře. Nikdo nemá právo brát ti něco, co je tvé a maminka by se nezlobila. Byla by na tebe pyšná, jak jsi statečně bojovala za něco cenného, co ti dala," znovu se podíval na hračku a chystal se říci další slova útěchy a povzbuzení, kdyby Tyene nevykřikla. Vzhlédl a během několika vteřin stačil shlédnout celou situaci zpětně. Dívenka se slzami v očích a ručkou tlačící si k hrudi a kousek od ní syčíjí bestie. Kousky panenky spadly na zem. Vše se odehrálo v mezích vteřin. Oberyn se postavil před Ty, zpod kabátce vytáhl kudlu a než stačil had zareagovat, již měl provrtanou hlavičku. Dýku vrátil na místo, hada za hlavu zvedl a prohlédl si jej. Hned nato jej zahodil a dřepl si k Ty. Položil jí ruce na ramínka a konejšivě je stiskl.
"Budeš v pořádku. Kousla tě zmije, jedovatý had. Kdyby jsi nebyla zpoloviny Dornem, jistě by ses bála. Ale protože jím jsi, tak jsi statečná a víš, že tě nemůže ohrozit to, co jsi ve skutečnosti ty," ruce spustil dolů a popadnul ji do náruče. Kousek od místa, kde se nacházeli, byl dům místního mistra. Nepotřeboval svolení, aby mohl vstoupit a porozhlédnout se. Dívenku chlácholivě pohladil po vláskách, když jí posadil na stůl, zatímco on sám si prohlížel nejrůznější lahvičky než narazil na tu pravou. Odlil z ní do menší a vrátil se s tím za dcerou.
"Vypij to a pro příště budeš všímavější," podal jí do ručičky lahvičku a opět jí opustil. Aby se mohl vrátit s alkoholem, kusem čistého hadříku a obvazem. 
"Lidé nejsou to jediné, co tě může ohrozit. Prostředí a to, co se v ní nalézá je mnohdy více zrádné. Ale já tě mohu naučit, jak se přizpůsobit," mrkl na ní a během krátkého proslovu jí polil ručku. Držel jí pevně, přesto něžně, aby mu jí nevytrhla a on jí mohl otřít. Dalším bodem bylo obvázání.
"Slyšela jsi o mě? Pověděla ti maminka, jak se jmenuji? A odkud jsem?" zcela jistě otázky, jež bylo vhodné vyslovit. Neměl tušení, co jí septa o otci Ty prozradila. Mohla jí držet dlouhá léta v nevědomosti či jí o něm vyprávět každý den před spaním. Když se již zbavily jednoho problému, mohly si pohovořit a Tyene měla šanci se zeptat na cokoliv, jen aby zapomněla na svou bolest a strach. Strach především. Jelikož ten je zkázou všech.
avatar
Oberyn Nymeros Martell

Poèet pøíspìvkù : 8
Join date : 23. 09. 18
Location : Dorne a všude, kde se nedá předvídat

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Tyene Sand

Příspěvek pro Tyene Sand za Sun Oct 07, 2018 1:33 am

Z úsměvu jí málem rozbolely tváře, jak se jí koutky úst vytáhly nahoru. Moc se jí líbilo, že tatínek říkal takovou věc. Která holčička by nechtěla něco podobného slyšet? Každá chtěla být hezká, ta nejhezčí ze všech. Její maminka se od ostatních žen v Dorne lišila, ale o to víc se Tyene zdála krásná. Chtěla být jako ona, ale do horkého města zapadala o něco víc. Měla stejné vlasy jako ostatní a stejně tak tmavé oči. Jenže tatínek tvrdil, že i tak bude nejkrásnější ze všech. To pro ní byl rozhodně důvod k pořádnému úsměvu.
„Nemluvíš o nich moc pěkně. Ty jsi Targaryeny znal? Přátelil ses s nimi? Prý byl princ Rhargar moc hodný. Určitě jste byli nejlepší přátelé.“ Růžové rtíky vypouštěly jedno slovo za druhým a neměl je kdo zastavit. Septa se za nimi napnula, protože vycítila Oberynův hněv. Tyene mluvila opravdu neuváženě, ale jaké dítě myslelo na následky své řeči? Povídala jen o tom, co znala. Přirozeně se jí matka ani slůvkem nezmínila o hrozivém masakru a že od té doby panuje mezi Dorne a hlavním městem zlá krev. V jejím věku by to Tyene ani moc nezajímalo. Ale kdyby řekla ještě slovo, septa by k ní pravděpodobně došla a vlastní dlaní jí ústa zacpala. Neměla tu čest setkat se Oberynem, když z něj sálal hněv, ale jeho pověst ho předcházela. Neměla sebemenší zájem o to, aby něco takového předvedl před její malou dcerou. Díky bohům se ale holčička zavčasu zarazila.
„Kdy je dostanu?“ zeptala se s nepředstíraným zájmem. Z tónu jejího hlasu bylo jasné, že jakmile padnou šatičky do jejích drobných ruček, bude se s nimi všude chlubit a pravděpodobně je nebude chtít na velice dlouhou dobu sundat. Oblečení nebylo obyčejnou hračkou, aby ho Tyene někde odložila a už si ho nevšímala. Kdepak, jen co by mohla dokázat, že je Oberynovou dcerou, každý by se to musel dozvědět.
„Ne! To nesmíš! Ona je na mě hodná!“ Sotva tatínek pronesl výhružku, dívenka ho chytla za ruce. Naléhavě mu stiskla prsty a horlivě zavrtěla hlavou, aby ho přesvědčila, že není potřeba cokoliv dělat.Tentokrát ani nemusela nic předstírat, zděšení přišlo samo od sebe. Pořád ještě byla malá, ale důsledky svých činů si častokrát dokázal uvědomit. Častokrát se jí to v hlavě rozleželo, až když bylo pozdě, ale přeci jenom na to myslela a poučila se pro příště. Teď její záměr nevyšel podle jejích představ a ona se vylekala, že septu doopravdy někdo přijde vytrestat. Musela to napravit, doufala, že tatínka zastaví. A kdyby ne, stoupla by si před ní a nikoho by k ní nepustila. Sice byla malá, ale taky byla připravená na to, aby se rvala jako lvice.
Veškerá statečnost ji ale opustila, sotva se posadila na proklatou skalku. Nepřemýšlela nad tím, oči měla jenom pro svého tatínka. Nesmírně se jí ulevilo, že s ní souhlasí a nepovažuje ztrátu panenky za její vinu. Jenže bohové se rozhodli, že jí radost překazí. Kdyby se hlad připlazila a zasyčel, všimla by si ho. Ale on se pohyboval neslyšeně jako stín a jediným upozorněním se tak staly jeho jedovaté zuby. Potom se Tyene na nic nezmohla, jen zkoprněle zůstala zírat na to, co se najednou stalo.
„Já jsem zmije?“ zeptala se zmateně, stále se slzami v očích. Navzdory Oberynovým slovům se bála. Dlaní se jí přelévala bolest a ona jen ztěžka mohla myslet na něco jiného. Byla otřesená, pořád měla před očima, jak Dorn zabil hada. Zvířete nelitovala, ale zároveň nedokázala pochopit, jak tatínek dokázal být tak rychlý, aby se bestie zbavil a nic se mu nestalo. Ani na okamžik nezaváhal a nestaral se o to, co za hada vlastně Tyene uštklo. Jen jednal. Nebylo pochyb, že kdyby tam Oberyn nestál, pravděpodobně by Tyene dlouho nedýchala. Než by se vzpamatovala z šoku a dostala se za septou, uběhnul by drahocenný čas, který tak její otec zužitkoval ve prospěch své dcery.
Jakmile se děvčátko dostalo do jiného prostředí, trochu se probralo. Necítila se zle, přesto zahanbeně nic neřekla, jen udělala to, co po ní tatínek chtěl. Zdravou rukou si přitiskla lahvičku ke rtům a nechala si tekutinu natéct do úst, aby jí spolkla. Tvář se jí stáhla do úšklebku, protože to dobře nechutnalo. Nepostěžovala by si, ale tak jako tak k tomu ani nedostala šanci. Na odpornou chuť rázem zapomněla, když jí druhá dlaň zaštípala. Do očí jí vystoupaly nové slzy, instinktivně ucukla, ačkoliv jí Oberyn nepustil. Tiše přitom zakňourala a kousla se do tváře, aby nevzlykla. Viděla, jak je tatínek statečný a chtěla být taky taková, ale bolest moc dobře nesnášela.
„Jmenuješ se Oberyn Martell a maminka říkala, že jsi princ, ale v Králově přístavišti nebydlíš. Proč tam nejsi?“ Zadívala se na něj zvědavě. Štiplavá bolest ustávala a tak se na něj dokázala soustředit. Zkoumavě hleděla na jeho obličej, než pokračovala. „Taky mi říkala, že hodně cestuješ a proto jsi tu ještě nebyl. Taky jsi přitom potkal ji.“ Když už jí dlaň nedržel, znovu si ruku přitáhla k sobě. Oči sklopila k obvazu a prsty druhé ruky po něm přejela. „Dál mi nepověděla nic. Ale slyšela jsem, jak se lidé bavili o tom, že se tu má ukázat Rudá zmije. Jsi to ty? Proč ti tak říkají? Koušeš lidi?“ Nakonec se znovu podívala na něj. Lehce přitom naklonila hlavu doprava a vyčkávala na své odpovědi.
avatar
Tyene Sand

Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 18. 08. 18
Location : Kdekoliv... i tam, kde člověk zmije nečeká

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Tyene Sand

Příspěvek pro Oberyn Nymeros Martell za Fri Oct 12, 2018 5:08 pm

Rozhodně mu nejeden muž mohl závidět. Objeví se u svého dítka po takové době a po pár slovech si ukradne její srdce. Ano, takový dar neměl kdoví kdo. Spousta dětí se na své nově objevené otce dívala nelibě, vyčítala jim, že se objevil až po takové době, že je nemá rád a podobné výčitky, které děti umí prezentovat nejlépe. Poté by následovalo hození hračkou po dotyčném otci a nasupěný odchod do pokoje. Zatímco u něj stačilo kouzlo osobnosti a děti mu padaly okolo ramen. Ano, on v tom dozajista uměl chodit. Ale dárky a sliby nestačí, musí tam být láska a té měl pro své drahé dcery přemnoho. 
Ústa se i nadále usmívala, přestože oči tuhly každou vteřinou. Jednou se maličká dozví, co se stalo s její tetičkou, neteří a bratrancem. A bude s ním sdílet jeho pocity, ale nyní byla stále malá a nevinná a on jí nechtěl hned první den kazit naděje a sny.
"Ano, Targaryeny jsem znal, protože moje sestra Elia, tvoje krásná tetička, si vzala korunního prince Rhaegara. A dala mu dvě nádherné děti, Rhaenys a Aegona, kteří by byli nyní téměř stejně starý jako ty," pohladil jí po vláskách a pokračoval. ..."A nu, s princem Rhaegarem jsme si příliš nerozuměli. Každý jsme byli z jiného těsta," jinak zaobalil, že by toho sviňáka nejraději nabodl na kopí a nechal ho vykrvácet než aby si s ním kdy potřásl rukou. Jeho vinou byla Elia, Rhaenys a Aegon mrtví. Zmasakrovaní jako dobytek, zatímco on si někde užíval se severskou čubkou. Sic zemřel jako první. Ale smrt měl příliš lehkou. Kdyby ho přinejlepším Robert rozrubal kladivem na nejmenší krvavé části. A potom rozrubal i sebe. Ten hnusák neudělal nic, potom, co Tywin učinil něco. Z myšlenek jej dostal sladký hlásek malé dívenky. V očích se mu opět objevila dobrosrdečná jiskra, která byla pouze pro jeho milované.
"Brzy, neboj," přislíbil jí. Ne každá holčička se chtěla líbit, ale tušil, že Ty si bude velmi rozumět s Ari. Malé parádnice, po kterých bude toužit nejedno srdce. A bude jen na nich, zda si dotyčné omotají okolo prstíčku či je přijmou za své milované. Ale byl by raději proto první. Nemohou si k sobě připlést každého ubohého šaška. Raději užít a zase opustit. 
Vítězoslavně se pousmál a hned nato jí chlácholivě položil ruku na rameno.
"Víš, že tatínkovi by jsi neměla lhát?" povytáhl obočí a tázavě se na ní zadíval. Naštěstí Tyene znala vinu i trest a byla ochotna přijmout to druhé, aby její maminka byla v bezpečí. Opět se krátce podíval na septu, která dělala, co uměla dobře. A to mlčení. Nechala jim jejich soukromou chvilku bez narušování. Tichý, bdící stín.
Když se ztratili septě z očí a též i mrtvému hadovi, mohl svou dcerku začít poznávat bez toho, aby před matkou chtěla něco tajit.
"Uráží tě to?" zeptal se jí, když jí prstem jemně setřel slzu z tváře. ..."Nemělo by, zmije je nebezpečné a nepředvídatelné zvíře. Každý se jej obává a málokdo se jej pokouší dráždit. Pouze hlupák. Přála by sis být radějí laní? Jemnou, něžnou, přesto slabou, kterou každý uloví jako první?" zajímalo jej, co mu ta malá, nevinná dívenka odpoví. Obara byla přímá a bojovná, Nymeria elegantní a úskočná, co bude Tyene? Přál by si spatřit i to, co roste z dětí Elii, kterou si každý pletl s laní. Ona byla křehká, přesto se za své děti bila až do úplného konce. 
Mohl na ní být pyšný. Držela se, jak jen to šlo na malou holku. Vyroste z ní silná žena, cítil to v kostech. Když svou ruku stáhla zpět, ruce položil kolem ní na stůl. Podíval se jí do očí a byl připraven na sled otázek.
"Protože, zlatíčko, i v Dorne žijí princové a princezny. Kdysi dávno bylo skutečných sedm království a sedm králů, ale přiletěli Targaryeni na svých dracích a pomalu se zmocňovali každého jednoho území. Kromě Dorne," nelibě se zarazil a vše nakonec uvedl na pravou míru. ..."Nu dobrá, o mnoho stovek let později, se dohodli s Dorny, ale nikdy je nepřipravili o jejich pravé tituly. Proto jsi dcerou prince a ne lorda," mrkl na ní a po další otázce se musel lehce zasmát. Podala to skutečně vtipně.
"Neměl bych ti to říkat, ale vím, že to mamince nepovíš, že ano?" optal se jí, ale šlo spíše o řečnickou otázku. ..."Říkají mi tak, protože na své zbraně používám hadí jed. Snad tě neděsím?" nyní to byla skutečně položená otázka. Nehodlal jí vyprávět o něčem, co by jí způsobilo újmu. Přeci jen stále to bylo dítě. A děti se traumatizovat nemají. To ví i on.
avatar
Oberyn Nymeros Martell

Poèet pøíspìvkù : 8
Join date : 23. 09. 18
Location : Dorne a všude, kde se nedá předvídat

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Tyene Sand

Příspěvek pro Tyene Sand za Sat Oct 13, 2018 9:53 pm

Když mluvil o její tetičce, zamyšleně na Oberyna koukala a přemýšlela, jaká asi byla. Říkal, že byla krásná. Její tatínek určitě vypadal dobře, ale nebyl krásný. Pro ní to byl prostě jenom tatínek. Mamince určitě připadal hezký, jinak by si ho nevybrala za Tyenina tatínka. Jenže co Elia? Chtěla o ní slyšet víc. Byla to pro ní nová informace. Septa jí popisovala, jak zhruba vypadá a jak se chová on. Vyprávěla jí o Oberynovi, o dalších Martellech nepadlo ani slovo. A tak mu položila drobné ruce na rozložitá ramena a netrpělivě poklepala prsty.
„Taky má tmavé vlasy, oči a kůži jako ty? Jaké oblečení nosí? A proč nepřijela s tebou, aby se na mě podívala? Mluvíš o ní hezky... Určitě by mě taky chtěla poznat. Pojedeme jí někdy navštívit?“ Septa se připravovala na všechno, ale nepředpokládala, že její dcera bude chtít zabíhat do takových detailů. Záměrně jí dala vědět jenom o Oberynovi, protože tušila, že i přes zákaz, by se na zbytek jeho rodiny ptala. Jenže pokud to nevěděla, žádné otázky pokládat nemohla. Přesto z jejích malých úst létal jeden dotaz za druhým. Kdo by mohl vyčítat dítěti, že je zvědavé? Do téhle doby měla jen matku. Najednou se před ní objevil otec s daleko rozvětvenější rodinou. A tak vesele brebentila dál, než se zarazila a zamrkala.
„Byli by? Narodili se dřív? Nebo je chtěli dřív?“ zamračila se. Na svůj věk toho věděla Tyene snad až příliš, o dětech ale jako dítě nepřemýšlela. Zkrátka tu byly. Kde se vzaly, co k nim bylo zapotřebí... To děvčátko vědět nepotřebovalo. A že by za tím mohlo být něco daleko zlověstnějšího, to si nepřipouštěla. K jejím uším se žádné krvavé historky nedostaly. Nevěděla nic o tom, jak Elia a její děti dopadly. Byla od té hrozné představy ušetřena. „Takže on je zlý?“ zamračila se. Její svět byl prozatím rozdělený jen na černou a bílou. Chyběly jí zkušenosti, neměla, kde by k nim přišla. Buď se jí stávaly dobré věci nebo naopak. Nic mezi tím. Ale tatínek se jí zdál hodný. Choval se k ní pěkně a nikoho špatného by si k sobě její maminka určitě nepustila. Septa byla ztělesněním dobroty, pro všechny pokaždé udělala, co by v jejích silách. Jenže Tyene se nezdálo, že by byl Dračí princ zlý. Musela si to v hlavě přebrat.
„Ale já nelžu. Opravdu se to jednou stalo! Jenže k jídlu jsem dostala jenom nějakou zeleninu.“ Protáhla obličej, když na ní tak uhodil. Na jednu stranu byla ráda, že se nezlobí a nechce mamince nic udělat, ale na tu druhou... Jíst zeleninu bylo pro Tyene utrpením. Nebyla vybíravá, ale raději jedla slaďoučké ovoce, než aby se trápila s něčím bez chuti. Často do sebe nacpala klidně i dva krvavé pomeranče, jen aby málem septu přivedla do mdlob. Její oblečení nezůstalo nikdy ušetřeno a červená šťáva na něj obvykle stekla a látku naprosto zničila. V těch jediných chvílích septa neváhala zakročit a upozornit svou dceru, že by se neměla chovat jako divoch, ale jako dáma. Jako by však mluvila do dubu.
„Proč mi tohle povídáš? Nejsem ani zmije, ani laň. Jsem Tyene. Nejsem jedovatá a ani se neproháním v lese. Jen si ráda hraju venku,“ odpověděla přímo. Nechala ho, aby jí setřel zbloudilou slzičku. Do pláče už jí tolik nebylo, ačkoliv strach úplně neodešel. Spoléhala na tatínka, že jí zachránil. Ale zaujalo ji, co jí říkal. Jen jí nešlo do hlavy proč. Septa jí často říkala, že zvířata by měla zůstat zvířaty a lidi zase lidmi. Obvykle to Tyene slyšela, když se vrátila zamazaná jako čuňátko. Maminka se potom mohla zlobit, jak chtěla, než uznala, že má její dcera svou hlavu a že je tvrdohlavá jako prátur.
„Takže jsem taky princezna? Chtěla bych mít draka, ale maminka by mi ho určitě nedovolila. Prý jsou moc velcí a nikam by se mi nevešel.“ Poslouchala ho, doslova mu visela na rtech. O historii Západozemí toho příliš nevěděla, prozatím nemělo smysl jí něco vyprávět. Nepřikládala by tomu žádnou váhu, nepoučila by se z chyb, které udělali jiní. Proto si i z Oberynových slov vzala k srdci jen něco.
„Nejsi strašidelný,“ zavrtěla hlavou. Zvedla neporaněnou ruku a zmáčkla mu nos, jako by mu chtěla dokázat, že pro ní opravdu děsivý nebyl. Potom jí ale stáhla a zamyšleně se mu zadívala do očí. „Kousnul tě taky někdy had, když používáš jejich jed? Bál ses jich? Jsou strašně rychlí. Rychlejší, než ještěrky. Jednou jsem jí málem chytila, ale jenom jsem si natloukla kolena. Další už jsem nenašla.“ Povzdechla si. Toužila po zvířátku a to i za cenu toho, že by to měla být obyčejná ještěrka. Nijak kvůli tomu nesmutnila, rozhodně ne, když se u ní byl Oberyn. Pokousaná ruka jí pobolívala, ale Tyene jí nevěnovala pozornost. Jen se dívala na tatínka, dychtivá všechno vědět.
avatar
Tyene Sand

Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 18. 08. 18
Location : Kdekoliv... i tam, kde člověk zmije nečeká

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Tyene Sand

Příspěvek pro Oberyn Nymeros Martell za Sat Oct 20, 2018 5:33 pm

Každé slovo o Elie bylo jako bodnutí do srdce. Srdce, které se již nakrvácelo dost. Ale nemínil svou drahou sestřičku skrývat nebo předstírat jako kdyby nikdy neexistovala. To by si nezasloužila. Zasloužila si, aby se na ní vzpomínalo se stejnou láskou jako když žila. Aby její neteře i synovci věděli. Znali jí a mohli jí chtít pomstít stejnou měrou jako on. Stále musel vyčkávat a trpělivost nikdy nepatřila mezi jeho silné přednosti. Musel dál cestovat, aby veškeré utrpení snášel. Vypořádal se s tím a případně si mohl vybít zlost na někom, kdo si to zasloužil. Ne že by jeho bratr byl čistá duše bez poskvrny, jež by si nějakou tu pěst nezasloužila. Ale připadalo by mu ubohé uhodit muže na kolečkovém křesle. Navíc by ho ani Areo Hotah nenechal. 
"Je mi líto, holčičko," se smutným úsměvem jí pohladil po ramínku. ..."Tvoje tetička už je v nebíčku. Stejně jako její dětičky. Stala se jim ošklivá tragédie, o které ti jednou povím, ale ne dnes. Dnešní den má být krásné shledání dvou ztracených duší," přislíbil jí celý příběh na jinou dobu. Na dobu, kdy si usadí své dcery a poví jim vše, jak bylo a co se stalo. Názor si na to utřídí sami, přesto tušil, že bude stejný jako jeho. Kdo by na to hleděl jinak. Rhaegar unesl severskou děvku, jeho otec s chutí upálil jejího otce a bratr se při snaze dosáhnout na meč sám uškrtil. Dračí ksicht se posléze nechal zabít Robertem Baratheonem a ten jen pokrčil rameny, potom co velkolepý Tywin Lannister využil příležitost a nechal zabít jeho sestru a její děti. Jak rád by toho tlusťocha viděl dávit se na jedné z klobás, které do sebe s takovou chutí cpe. Rhaegara nemusel, přímo ho nesnášel, ale kdyby vyhrál on, mohl stále svou sestru získat zpět. Jeho žena nebo ne, potom, co jí podvedl a utekl s jinou ženu, by si mohl dělat, co by se mu zlíbilo. On by Eliu i její robátka odvedl do Dorne, kam patřila. Nikdy by je nepustil zpátky, ať by si Doran myslel cokoliv. Jen v Dorne by byli skutečně v bezpečí. 
"Zlý? V tom případě bych musel být já ten dobrý, což zrovna pravda není. Nevěřím na zlo ani na dobro. Pouze na činy, které nás přetvářejí," rozhodně by se nebral za kladného muže, na to měl jistě dost špatných vlastností. Nikdy nikoho nepovažoval za učiněného dobráka. Takto se mluvilo o Rhaegarovi a co učinil? Sběhl z té světlé strany a nechal svou rodinu na pospas osudu. Kdyby u nich byl, mohl jim svou obětí dát čas na útěk. Nebo též mohl v přístavišti nechat jiného strážce než Jaimeho Lannistera. Oddaného tatíčkovi, kterému by se nepostavil ani kdyby před ním pitval dítě. 
"Zeleninka ti nechutná? Ale je zdravá," zacukaly mu koutky úst, přičemž se krátce podrbal v krátkém strništi. Ne že jemu samotnému by zelenina voněla. Ovoce bylo sladké, maso voňavé a zelenina ... nechutná. Nebyl králík, aby jí spořádal celou mísu. A Ty byla zřejmě v tomhle dokonale po něm. U septy si nikdy nevšiml, že by svou denní dávku zeleniny házela za sebe, jak kdysi on v dětství. Ale matka jí vždy našla, vynadala mu a sledovala jej, dokud nesnědl novou porci. Nejspíše i díky tomu k ní měl odpor. Naštěstí mu dítku, již nelhalo, tak si snad vymezili určité hranice.
"Jednou to pochopíš, ťuňťo," opět jí cvrnkl do nosu. Hned první den musel své dceři zachraňovat život. Tak tento den skutečně nebude mít možnost zapomenout, i kdyby se někdy stal senilním starcem. Ale každá z jeho dcer měla svůj unikátní den, ve kterém se událo cosi, co se mu z paměti již nevymaže, i kdyby snad někdy chtěl. O čemž pochyboval.
"Jsi princezna. Ta nejkrásnější," rozhodně se mohla rovnat kdejaké princezně bílé jako stěna, která bude loutkou v prstech svého dědy. ..."Ale broučku, žádného draka. Draky měli kdysi Targaryeni. A ty jsi Martell. Ty nepotřebuješ obří ještěrku, aby jsi něco dokázala. Jsi schopnější, silnější a chytřejší. Nemusíš se spoléhat na obří bestii, která by tě jednou mohla spapkat," snažil se jí odvrátit od podobného nápadu. V tom se také ukrývala jistá nenávist k tomu rodu, přestože jeho neteř byla i bez jejího vědomí zaslíbena dalšímu kunímu ksichtovi. A jeho synovec si měl vzít tu dračí princeznu. Snad budou za něco stát. Alespoň za pohled, když v hlavě nic nebude. 
Tiše se zasmál a učinil směšný zvuk, když mu stiskla nos. Pro ní strašidelný ani být nechtěl. Ať se bojí jiní. Jména či stínu. Jednou si pro ně dojde.
"Ano, kousnul. Díky tomu jsem jeduvzdorný," mrkl na ní a potutelně se usmíval. Zajímalo jej, zda mu to uvěří nebo ho malou pěstičkou zmlátí za takovou ohavnou lež, za kterou jí sám vyčinil. Tedy, spíše jí na ní chytil než aby jí vyhuboval. ..."Naučím tě chytat ještěrky. Sice jsou rychlé, ale není to nemožné. Jen musíš být trpělivá a mrštná," ruce vrátil podél těla, přičemž si jednou začal poklepávat na stehno.
avatar
Oberyn Nymeros Martell

Poèet pøíspìvkù : 8
Join date : 23. 09. 18
Location : Dorne a všude, kde se nedá předvídat

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Tyene Sand

Příspěvek pro Tyene Sand za Sun Oct 21, 2018 8:33 pm

Neuměla číst ve tvářích, nedokázala si pořádně všimnout pocitů schovaných v očích. Ale žilami jí protékala Oberynova krev. Byli spolu svázání křehkým a přesto tím nejpevnějším poutem, jaké kdy existovalo. Byla jeho dcerou a tak, přestože nevěděla, co se stalo, vycítila, že by měla přestat mluvit a nechat to být. Tatínka to dělalo smutným a ona nechtěla, aby se cítil špatně. Jak řekl, tenhle den měl patřit jim. Oba si ho měli užít, protože bylo co oslavovat. A ona to kazila. Trvalo to notnou chvíli, než si to uvědomila, ale nakonec jí to došlo. Proto ztichla a jenom Oberyna objala. Oproti němu nebyla víc, než trpaslík, ale i tak se k němu přitiskla a obmotala paže kolem jeho trupu, aby ho utěšila. Chtěla říct, že jí to mrzí, ale už o tom mluvit nechtěla. Nikdy nikoho neztratila, ale když viděla tak velkého člověka, jak je smutný, už o tom vůbec nemluvila.
„Něco podobného říká i maminka. Že je jenom na nás, jako budoucnost si připravíme, protože záleží na tom, co uděláme. I zlé věci můžou být k něčemu dobré. Třeba když chlapec ukradne pomeranč a dá ho sestře, která má hlad. Špatný čin, ale s dobrým úmyslem. Takhle jsi to myslel?“ Chytla se toho, co slyšela. Tvářila se přitom strašně pyšně, byla na sebe hrdá, že něco tak složitého vymyslela. Samotné jí to znělo chytře, ale nevěděla, jak se na to bude dívat tatínek. Oberyn vypadal... vypadal svůj. Jako by se na něj nevztahovala žádná pravidla, která jí do hlavy pravidelně vtloukala septa. Snad to nebyla jen dětská naivita, podle které Tyene soudila svět. Svůj podíl na tom všem měla i její matka. Septa využívala knih, aby svou dceru učila o tom, co je dobré a co zlé. Jenže knihy na život nestačily.
„Ale není dobrá. Raději mám ovoce. Ale to se mamince taky nelíbí. Prý jsem po tom celá ulepená a jsem horší než kluk, protože si vždycky poničím šaty.“ Stáhla tvářičku do napůl podmračené grimasy. Začala nad tím přemýšlet a vůbec nevěděla, co dělá špatně. Ovoce přece taky bylo zdravé. A nějaké šaty... Kdyby bylo nejhůř, Tyene by klidně běhala i nahá. Nestyděla se... a jako malá ještěrka ještě neměla co ukazovat. Tím pádem ani šaty neznamenaly žádnou potíž. Alespoň pro ni.
„Myslíš?“ zeptala se, zatímco si mnula nos, do kterého jí cvrnknul. Moc si přála být krásnou princeznou. Jaké děvčátko by to také nechtělo? Ani Tyene z toho prozatím nevyrostla. Stále jí nikdo nestačil připravit o iluze. „Nechtěla bych ti dělat ostudu, ale nevadí, že vypadám jinak, než ty?“ Položila svou bledou malou ruku na jeho velkou tmavou dlaň. Ten kontrast byl do očí bijící. Oberyn měl krásnou zlatavou barvu, zatímco jeho dcera vypadala, jako by strávila celý život zamčená v kobce pod zemí. Někdy Tyene napadlo, že do Dorne nepatří. Byl to pro ni domov, vyrůstala tam, ale ve všech ohledech si přišla jiná. Jako cizinec, co nikdy nenašel své pravé místo. Možná jí chyběl jen otec, který by jí utvrdil v tom, že je to právě kus Dorne, pro který má v srdci vyhrazené speciální místo.
„Nenechala bych se od něj sežrat. Určitě bych ho zkrotila a pak by mě poslouchal na slovo. A všechny, kdo by chtěli ublížit tobě nebo mamince.. Sežral by je. Potom by se nikdo jiný neopovážil dělat hlouposti. Taky bych mu vylezla na záda a letěla bych se podívat do každé země. Jak vypadají lidé za Úzkým mořem nebo na severu.“ Ať už se Oberyn snažil říct cokoliv, Tyene od toho odradit nedokázal. Měla své prozatím neroztříštěné sny. Navíc po něm zdědila i něco jiného, než jen velké hnědé oči Dornů. Ani princ Martell nebyl známý zrovna tím, že by si našel ženu, usadil se a pořídil si rodinu jen na jednom místě. Tyene byla dobrodružná po něm, jen ještě nepřišla na to, že zrovna s drakem by její plány nevyšly.
„Opravdu? Ale určitě by tě to taky bolelo.“ Nedokázala si představit, že by Oberyn byl schopný plakat, ale určitě nemohl být z kamene. Když už měla poblíž jeho ruku, vzala jí a postupně jí prozkoumala, stejně tak jako druhou. Mračila se, než se mu podívala do očí. „Nic tady nevidím. Určitě by ti zůstala jizva a ty tady žádnou nemáš. Kam tě kousnul?“ Sice nevěděla, jak to po hadím uštknutí chodí, protože své zranění měla zcela čerstvé a obvázané, ale přesně takhle si to představovala. Jenže nikde neviděla ani stopu po nějakém kousanci.
„Jsem oboje. Předevčírem jsem shodila do vody o dost většího kluka. Vůbec o mně nevěděl. Než mě stačil chytnout a stáhnout s sebou, utekla jsem. Ale na ještěrky to asi nestačí.“ Opět se zachmuřila. Ráda by byla perfektní dcerou, ale vůbec netušila, jak jí Oberyn vidí. Doufala, že pro něj není zklamáním. Do dnešního dne o něm vůbec nevěděla, ale okamžitě z něj měla dobrý pocit. Navíc jí zachránil, aby nepodlehla jedu. Jenže co on? Snažila se v jeho obličeji najít stopu toho, co si o ní myslí. Neúspěšně. Musela se zdokonalovat i v jiných věcech, než jen v chytání plazů.
avatar
Tyene Sand

Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 18. 08. 18
Location : Kdekoliv... i tam, kde člověk zmije nečeká

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Tyene Sand

Příspěvek pro Oberyn Nymeros Martell za Wed Oct 31, 2018 12:34 am

"Ano, přesně takhle jsem to myslel. Vidíš, jaká jsi chytrá mrška," pochválil jí, přestože za sebou zaslechl náležité odkašlání. Nejspíše k poslednímu zmíněnému slovu. Sic jej děti milovaly, on měl stále svou prořízlou pusu a kontroverzní názory, za něj jej mnozí nesnášeli. Přesto stále potichu, s nenávistí šel v ruku v ruce i strach. A to byl tak příjemný a milý tvor. K lidem, jež u něj neměli pořádný vroubek. Což jeho drahá dcera samozřejmě nebyla. Sice spousta jejích slůvek byla jako kudla do srdce, ale stále byla dítětem a neměla tušení, co se stalo. Byla na to příliš malá a nevinná. Na špatné zprávy měla celý život. Nebylo třeba spěchat.
"Tak to tě budeme muset naučit jíst, aniž by jsi se zapatlala, co ty na to? Nejlépe s ubrouskem, aby šťamňatá šťáva kapala jinam než na tvé šatičky," nabídl jí řešení, jež by mohlo vyhovovat oběma stranám. Ačkoliv Tyene brzy přestane být septinou permanentní starostí. Pokud si tedy holčička nevybere jinak. Nemínil jí nutit. Sic by jej to mrzelo, ale proti jejímu rozhodnutí by se nemohl ohrazovat. Navštěvoval by jí, jak by mohl, ale nemohl by s ní trávit tolik času jako ve Vodních zahradách či Slunečním oštěpu. Byl příliš nestálý, aby se dlouhý čas vyskytoval na jednom místě, aniž by to byl jeho domov.
Musel se usmát nad tím, jak je roztomilá. Natáhl druhou ruku, aby jí přikryl tu její malou, bledou.
"Ne, nevadí mi to. Jsem za to rád. Jsi jedinečný unikát, i přes tvou světlou pleť jsi má dcera. A již nyní tě mám hodně moc rád," pohladil jí palcem po dlani a s usměvem jí pozoroval. Již nyní na ní byl hrdý jako každý správný otec. Věřil, že toho ještě mnoho dokáže a to že nemají stejnou barvu pleti? Nezáleželo na tom. Byla jeho, neměl pochyb.
"Nepotřebuješ žádnou hloupou ještěrku, aby se tě lidé obávali. Nepotřebuješ tupého plaza, aby jsi mohla ochránit maminku a mě. Nepotřebuješ bájné zvíře, aby jsi mohla cestovat. Vystačíš si sama. Jsi na to dost silná a nezávislá. Ne jako Targaryeni, jež se celý svůj život spoléhali jen na ty potvory," sic se usmíval a mluvil mile, hluboko uvnitř doufal, že jí tuhle myšlenku vymluví. Byla Martell a ne kuní ksicht. Dornové dokázali vzdorovat ze všech částí země nejdéle. A nepotřebovali k tomu žádného draka ani zlato. Stačil nebezpečný terén a nebezpečí lidé.
Pozoroval jí, jak mu otáčí ruku a hledá to, co je dávno pryč.
"Ne každé jizvy zůstanou, Ty. Některé zmizí a některé nejsou vidět. Uchovají se tady," prstem jí šťouchl do hrudi, na místo, kde měla srdce. Mohlo být čisté jako lilie nebo zjizvené od všech ran, jež utržilo. A to jeho dostalo tři přímé do středu, kde po nich zůstala ohromná díra. A ta již nezmizí.
"Jsem na tebe pyšný. Vidíš, skutečně jsi moje dcera. Tak malá a již tak soběstačná," nadmul se pýchou a spiklenecky na ní mrkl. Snažil se jí povzbudit, když viděl, jak se schoulila do sebe. ..."Nepodceňuj se. Mohu tě vše naučit," dvěma prsty jí nadzvedl bradičku, aby mu mohla hledět do očí. A on do těch jejích.
avatar
Oberyn Nymeros Martell

Poèet pøíspìvkù : 8
Join date : 23. 09. 18
Location : Dorne a všude, kde se nedá předvídat

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Tyene Sand

Příspěvek pro Tyene Sand za Sat Nov 03, 2018 3:33 pm

Radostně se načepýřila, když slyšela pochvalu. Septa jí za podobné názory nijak nechválila. Buď se snažila jí to dobré do hlavy jednoduše vtlouct nebo uznala, že si něco myslí dobře. Nic víc, nic míň. To, že jí dávala mateřskou lásku ještě neznamenalo, že by jí rozmazlovala. Těžko říct, jestli tím Tyene chtěla připravit na všechno, co jí teprve čeká, anebo jestli se snažila nechat spát její temperament. Prozatím byla její holčička jen trochu živějším dítětem, to nejhorší mělo teprve přijít. Septa moc dobře znala Oberynovu povahu a obávala se toho, že děvčátko bude jen po něm. Nezávisle na okolnostech a možnostech, vždycky si postaví hlavu a nebude se chtít hnout, pokud nebude po jejím. Ani princ Martell neměl žádné zábrany v prosazování svých názorů.
„Umím jíst, abych se nezamazala. Jenže maminka vždycky najde i to, co nevidím. Navíc mi připraví vždycky moc světlé šaty. Nemám bílou ráda.“ Zamračila se. Neměla žádnou oblíbenou barvu, ale zrovna ty světlé na sobě moc nesnesla. Se svou bledou kůži mezi ostatními dětmi vyčnívala a když běhala venku v bílých šatech, byla její odlišnost znát ještě víc. Nepřipadla si nijak výjimečná, jen jiná. Pro svůj nízký věk na tom neviděla ani nic dobrého. Byla jen cizinkou ve světě plném písku a nebezpečných zvířat. A přitom tam patřila stejně tak, jako kterýkoliv jiný obyvatel Dorne.
„Ale proč jsem taková a ne jako ty? Maminka říká, že mám tvoje oči. Ráda bych vypadala úplně jako ty, když tady žijeme. Ne všem se to líbí. Vidím na ostatních, jak se na mě dívají. Nejsem pro ně dost dobrá,“ povzdechla si. Nijak moc se tím netrápila, protože si se zábavou vystačila i sama, ale nehoda s její zničenou panenkou nebyla jediná. Dokonce i tak malé děvčátko si snadno domyslelo, že přitahuje maléry jenom kvůli tomu, jak vypadá. Ostatní děti si zřejmě mysleli, že si na ní můžou dovolit. Tyene je sice vyváděla z omylu, protože i ona uměla kousnout, ale očividně to nestačilo. Jenže to všechno Oberyn vědět nepotřeboval. Na podobné starosti byl moc krásný den. A tak se jeho dcerka ptala jen na to, co jí zajímalo a co moc neprozrazovalo.
„Ale takhle se mě nikdo nebojí. Kdybych měla draka, tak by to bylo jiné. S ním by bylo všechno snadné. A měla bych alespoň nějaké zvířátko. Nemůžu mít ani psa.“ Stiskla k sobě tenké rtíky. Mluvit o drakovi jako o zvířátku bylo poněkud morbidní, ale Tyene nad tím takhle neuvažovala. Ještě si pořádně neuvědomovala nebezpečí, které taková zvířata znamenají. Pro ní to byli jen zajímaví tvorové, jací uměli chrlit oheň a pouštět strach. Jiné holčičky snili o tom, že budou vlastnit krásného koně, ale ona prahla po drakovi. Tenhle boj měl Oberyn předem prohraný, ať už by se jí pokusil říct cokoliv. V Tyene se najednou zazrcadlila jeho povaha, musel poznat, že ze svého toužebného přání neustoupí. Ledaže by přišel sám s daleko lepší nabídkou. Malá, ale vypočítavá. Spousta věcí šla kolem ní, ale něco přece jen využít dokázala.
„Přihodilo se ti něco zlého?“ Ruku si položila na místo, kde se jí předtím dotkly Oberynovi prsty. Tmavá kukadla ale upřeně sledovala jeho vlastní hnědé oči. Natáhla k němu ruce a objala ho. Pomalu a s citem, přesto obvázanou rukou zavadila o jeho rameno a sykla. Rána po hadím uštknutí se ozvala a připomněla jí, že by s ní měla zacházet daleko opatrněji. Jenže ani nechtěla, aby se tatínek trápil. Vytušila, že už nemluví o tom, co se mu kdysi přihodilo kvůli zvířecímu kousnutí. Ale ani nevěděla, co jiného se mohlo stát a tak udělala to jediné, co jí v tu chvíli napadlo. Objetí vždycky pomohlo.
„A když mi to nepůjde?“ Nechtěla ho zklamat. Viděla v něm člověka bez chybičky, zatímco na sobě jich pozorovala několik. Přirozeně se před ním chtěla vytáhnout, aby ji viděl jenom v tom nejlepším světle. Jenže to se pomalu ukazovalo skoro jako nadlidský výkon. Oberyn neměl žádné požadavky, ale Tyene to nedalo. Chtěla mu za každou cenu dokázat, že si jeho pozornost zaslouží.
„A kde ses to naučil ty? Taky se ti věnoval tatínek? Nebo tě to naučil někdo jiný?“ Smutek jí moc dlouho nevydržel. Sice se neusmála, ale už zase vyzvídala něco nového. Chtěla se o něm dozvědět úplně všechno, ale zjevně si k tomu musela vyšlapat vlastní cestičku, protože Oberyn sám od sebe nevyprávěl. Ale to Tyene nečinilo vůbec žádné potíž. Vždycky byla zvědavá a tak se ptala ráda. Septa to horkotěžko snášela, protože přicházely i takové dotazy, na které sama neměla odpověď. Ale Oberyn hodně cestoval a tak se děvčátko spoléhalo na to, že hodně ví a nakonec jí to i poví. Od někoho zkušenosti nabrat musela.
avatar
Tyene Sand

Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 18. 08. 18
Location : Kdekoliv... i tam, kde člověk zmije nečeká

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Tyene Sand

Příspěvek pro Oberyn Nymeros Martell za Wed Nov 07, 2018 7:35 pm

Potěšilo ho, že jí to také potěšilo. Zřejmě septa neplýtvala jakýmikoli pochvalami. To on rád za dobrou práci, myšlenku či odvážný krok pochválil, zvlášť když šlo o takové malé piškvory, kteří se nesměli stydět za své myšlenky, natož činy. Když už mají být plně svobodní, musejí se podle toho utvářet.
"Maminka je přílišný pedant, že?" zašeptal tak, aby je septa nemohla slyšet, přitom na ní spiklenecky mrkl. Sám věděl jaké to je, když někdo kontroloval každé jeho sousto. Za prvé, aby snědl úplně vše na talíři a za druhé, aby to nebylo celé rozmazané po něm. Sice těm časům bylo dávno pryč, ale nedalo se na ně zapomenout. Taková zvláštní památka na ženu, jež mu dala život a vládla celému Dorne. Nezkrotitelný živel, který po ní podědil. Sic ona měla zároveň i moudrost a schopnosti vůdce, které na druhou stranu podědil Doran. A s krásou, laskavostí a mateřskou péčí se podělila s Eliou. Každý z ní měl jen to nejlepší, to nejhorší zřejmě vyšlo na otce, kterého si nepamatoval.
"A ty šatečky rozhodně vymyslíme. Přeci nebudeš nosit něco v čem se necítíš dobře, že? I když je to pouhá barva. Mě nesedí černá. Je příliš tmavá a s mou pletí bych s ní splýval," prsty se dotkl svého světlého úboru. Černá ani hnědá, natož jakýkoliv odstín tmavé. Světlé barvy byly určené pro Dorny a on je více vítal než nějaké mdlé či nudné. A bílá rozhodně nudnou byla, dokud se na ní neobjevily rudé květy.
"Pro mě jsi dost dobrá. Nemusíš se stydět za výjimečnost. Oni ti nejspíš jen závidějí. Jsou všichni stejní, nemají nic jiného než ten vedle nich. Ale ty jsi unikátní květina, nad jejíž jedinečností se nejedno srdce jednou pozastaví," nechtěl, aby svou světlou pleť brala jako nevýhodu. Každá z jeho dcer byla svým způsobem jiná, jediné, co měli společné, byly jeho oči. A možný temperament, ale ten se vynoří během let. Při každém jeho vřelém slůvku, snad Tyene odprostí od podobných úvah. Byly nesmyslné. Neměla se za co stydět.
"Co by jsi tak řekla na sestřičku? Nebo rovnou dvě? Ty by jsi nechtěla?" pokusil se její myšlenky odvést od draka. Věřil, že jednou jeho nelibost k tématu draků i Targaryenů pochopí. V ten den, kdy si je všechny posadí a prozradí jim pravou skutečnost o ztrátě, jež je postihla. Prozatím je nechával v dětské nevinnosti, i přestože Obara a Nymeria byly od nevinnosti daleko. Jeho dvě malé čertice. Byl si jist, že jakmile přijmou Tyene mezi sebe, tak z ní bude mít řádného ďáblíka. Což jej pouze těšilo.
"O tom si promluvíme jindy," smutně se na ní pousmál a nechal se obejmout. Jednou ruku jí hladil po zádíčkách a druhou jí položil na hlavu. Již teď věděl, že si budou dokonale rozumět. Odtáhl jí od sebe, aby vzal její zraněnou ručku do těch svých a podíval se, zda jí každou chvilkou neupadne.
"Tomu nevěřím. Již teď dokážu uhodnout, že jsi velice šikovná holčička, která mě nezklame," nechtěl, aby se podceňovala. To nebylo dornským zvykem a u ní to nesmělo propuknout. Byla jeho dcerou a to jí již předem předurčovalo k velice světlé budoucnost. V určitých měřítkách.
"Matka, mě to naučila matka. Tvoje babička. Bývalá vládkyně Dorne, která to uměla s kopím lépe, jak kdejaký muž," natáhl ruce a prstem na každé dlani se jí pokusil vytvořit na tváři úsměv. Měli svoji první chvilku, nechtěl, aby se Tyene mračil nebo tvářil jako kakabus.
avatar
Oberyn Nymeros Martell

Poèet pøíspìvkù : 8
Join date : 23. 09. 18
Location : Dorne a všude, kde se nedá předvídat

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Tyene Sand

Příspěvek pro Tyene Sand za Sun Nov 11, 2018 12:00 pm

Nad tím slůvkem se musela zamyslet. Nebyla si tak úplně jistá, co tím Oberyn myslí. Potrápila svou dětskou hlavičku, než došla k názoru, že si o mamince myslí, že je přísná. Proto se Tyene otočila, jako by jí potřebovala zhodnotit pohledem. Septa nad tím povytáhla obočí, snad sama vyčkávala na to, co její pusinka vypustí za odpověď, přestože neměla tušení, jakou jí Rudá zmije položil otázku. A hlavně, jestli vůbec byla pro její dceru vhodná. Jenže pohled dítěte a pohled dospělého se shodoval jen málokdy. To, co septa považovala za nezbytné a užitečné, pro Tyene takovou hodnotu nemělo. Ať už se to týkalo dotazů nebo výchovy. Obrátila se čelem k tatínkovi a přemýšlivě našpulila rtíky, jak na nich formulovala odpověď. Nakonec z ní ale vypadalo něco úplně jiného, než to, na co se princ Martell vlastně ptal.
„Neměl bys tohle vědět sám, když spolu máte mě?“ Zlehka naklonila hlavu na levou stranu a tázavě se na Oberyna zadívala. Tmavě hnědé vlasy jí přepadly přes rameno a stejně zbarvené oči se potopily do těch otcových. Ještě pořádně neznala, jaké to je, když poví něco, co nemá, ale už dokázala z ledasčeho nepříjemného vyjít s celkem čistým štítem. Usoudila, že nebude příliš moudré pokoušet matčinu trpělivost, i když Oberyn mluvil stejně tiše, jako když zasyčí had. Navíc jí zajímalo, jestli byla přísná i na něj. Nešlo jí na mysl, že by ho taky nutila jist krvavé pomeranče tak, aby si přitom neušpinil oblečení. Septa dovedla být hodně přísná, ale on nevypadal, že by si to od ní nechal líbit.
„Ale v noci by tě nikdo neviděl. Dostal by ses, kam bys chtěl a to úplně bez povšimnutí. Nikdo by ti nevyčinil za to, že děláš něco, co bys neměl.“ Přes obličej jí přeběhl výraz provinění. Bylo zřejmé, že ani jí všechno nešlo vždy podle plánu. Děvčátko mělo zkrátka dobrodružství v krvi a nevydrželo sedět na jednom místě. Snad kdyby v ní nekolovalo půl Dorne, bylo by to jiné. Jenže věci se měly tak, jak se měly a tak se trable nevyhnuly ani Oberynově bastardské dceři. Někdy bylo vážně jejím jediným štěstím akorát to, že se pořád pohybovala v dětských letech. Kdoví, co by se s ní jinak stalo.
Při jeho slovech se pousmála. Znělo to opravdově, když to říkal zrovna on. Septa se jí také snažila nejednou přesvědčit, že by se mohla potýkat s něčím daleko horším, než jen s troch jiným odstínem kůže. Dornové byli benevolentní, ale děti se vždycky dovedly zachovat krutě. Ale ani tak Tyene nemohla pochopit, proč se nenarodila snědá. Nebo proč se neopálila na horkém dornském slunci. Její matka z domu vycházela jenom málokdy, protože byla ještě o něco bledší a snadno se tak spálila. Narodila se daleko od písečných krajin a spalujícího horka. Když se nad tím Tyene zamyslela, musela se Oberyna zeptat.
„Jak jste se s maminkou potkali? Nikdy mi to neřekla. V Sedmicípé hvězdě se píše, že je správné mít nejdřív svazek a potom děti. Proč nejste spolu?“ Nic mu nevyčítala, jenom dávala průchod své zvědavosti. Rudá zmije pro ní byl nový a tak cítila nepopiratelnou potřebu se ho na všechno ptát. Nabízel odpovědi, o kterých septa nechtěla mluvit. Děvčátko se navíc necítilo ani trochu hloupě, že ho zavaluje dotazy. Stejně tak, jako když se ho pokoušela přesvědčit, že drak by byl nejlepší pro všechny. Ale sotva zmínil sestry, Tyene zbystřila.
„Maminka žádné miminko nečeká,“ zavrtěla hlavou. V ten okamžik si vůbec nepřipustila, že by se Oberyn mohl zajímat o jiné ženy a mít s nimi i jiné děti. Proč by nad tím taky přemýšlela, když teď měli svou chvilku. Navíc malá zmije neměla ani sebemenší tušení, jaký její otec doopravdy je. Viděla v něm jenom to dobré, žádné záletnictví a nestálost. Pro ní se stal dalším bohem, třebaže moc dobře věděla, že je jich jenom sedm.
„Dobře. Až budeš chtít, budu taky pro tebe.“ Přitiskla se k němu. Najednou se zdála být ještě drobnější než předtím. Jako opravdové zmijí mládě. Prozatím krátká, ale velice štíhlá. Už jen chybělo, aby někoho sama uštkla. Ale to mohlo počkat. Teď musela tatínka utišit, aby se netrápil. Dál po něm nevyzvídala a jen ho objímala, dokud se od ní neodtáhl. Potom od něj bolavou ruku stáhla a opatrně si jí položila do klína.
„Neviděl jsi mě nic udělat,“ namítla. Netroufla by si před ním provést žádnou lumpárnu, přestože by k ní byl otec pravděpodobně daleko benevolentnější než matka. Chtěla se před ním jen vytáhnout, nepotřebovala slyšet planou chválu. Ráda by si jí zasloužila, aby měla opravdu cenu. Jenže Oberyn jí k tomu žádnou příležitost nedal.
„Taky to umíš s kopím? A co dědeček? Jak je možné, že se to babička naučila? Maminka říká, že ženy musí umět vyšívat, zpívat a musí umět poslouchat. Zbraně pro ně nejsou.“ Pozvedla dlaně a položila je na Oberynovy, aby na ně mohla zatlačit a dát je tak dolů. Tvářit se mohla, jak chtěla, na Martellovi bylo, aby jí pečlivě zodpověděl.
avatar
Tyene Sand

Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 18. 08. 18
Location : Kdekoliv... i tam, kde člověk zmije nečeká

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Tyene Sand

Příspěvek pro Sponsored content


Sponsored content


Návrat nahoru Goto down

Návrat nahoru


 
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru