Příběh - Jon Connington

Goto down

Příběh - Jon Connington

Příspěvek pro Admin za Tue Aug 07, 2018 12:46 am

 
 
avatar
Admin
Admin

Poèet pøíspìvkù : 158
Join date : 07. 07. 18

Zobrazit informace o autorovi http://gameofthrones-rpg.forumotion.eu

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Jon Connington

Příspěvek pro Gryf za Sat Sep 15, 2018 8:50 pm

Slunce sotva vycházelo, ale on už seděl na prahu domu a brousil svou čepel. Meč měl schovaný, ale občas se do ruky hodilo něco menšího. Dýka, nůž.. cokoliv nenápadného. V poslední době takové ostří nepotřeboval, protože se živil jen mečem. Jenže něco v něm mu říkalo, že bude dobré se připravit na změny. Možná ho jen klamala mysl, ale před několika dny viděl podezřele vypadající skupinku mužů. Občas si dopřál menší odreagování v jedné z braavoských krčem. Shlukovali se tam lidé všech možných vyznání, barev kůže a s roztodivným oblečení. Ale oni byli něčím zvláštním. Seděli tiše, snad jako by jen poslouchali, co se kolem nich děje a co se dozví. Neprobíhal mezi nimi žádný rozhovor, a tak Gryf nemohl s jistotou říct, že přišli ze Západozemí. Ale kdy mu jeho instinkt lhal? Nikdy. To on sám se ho snažil oklamat. Proto došlo k událostem u Kamenného septa. Kdyby býval svůj vnitřní hlas poslechl, tak by mohlo ledacos dopadnout jinak. Všechno mohlo dopadnout jinak.
S povzdechem se opřel lokty o stehna a předklonil se. Zrak mu padl na mozolnaté dlaně. Kdo by kdy řekl, že stejné ruce se dřív měly tak dobře? Ale o to mu nešlo. Všechny pozemky, tituly i majetek se mohly propadnout do Sedmi pekel. Ještě teď, po všech uplynulých letech, na nic cítil lepkavou horkou krev. Nikomu neublížil, ačkoliv měl. Kdyby se nechoval bláhově, dokázal by Roberta Baratheona zničit. Zabránil by uzurpátorovi, aby si nárokoval něco, co mu žádným právem nenáleželo. Sevřel ruce v pěst, bez ohledu na to, co držel. Kolikrát slunce vyšlo a zapadlo a on si neustále vyčítal, k čemu došlo. Krátce po příjezdu do Braavosu se nemohl malému princi ani podívat do očí. Přitom šlo jenom o dítě, které neumělo nic vyčítat. Jen plakat, protože mělo hlad nebo potřebovalo čisté šaty. Teprve v těch chvílích Gryf zapomínal na to, proč musel opustit domov. Starost o dítě, to mu nic neříkalo. Své neměl, podobné zkušenosti ho tím pádem naprosto míjely. Rhaegar měl pravdu, že by si měl najít ženu a pořídit si malé lordy a malé lady. Sice by musel každou noc zatnout zuby a představovat si někoho jiného, ale třeba by mu děti ulehčily život. Připravily by ho na to, o čem nikdo nepřemýšlel, že se stane. Snad by potom byl jediný, koho by trápily bezedné noci. Takhle trpěl on i dítě. Nejednou to vypadalo, že si malý princ vykřičí královské hlasivky. A přitom šlo jen o maličkost.
Bohové však byli vstřícní. Ukázali svou druhou tvář a Gryf se postupně naučil, co dítěti dělá dobře a čemu se za každou cenu vyvarovat. Nepolevoval v ostražitosti, ale bez pomoci místních žen by zřejmě Aegon trpěl déle, než bylo nutné. Na tváři se mu objevil úsměv, když si uvědomil, že kdyby si to princ pamatoval, pravděpodobně by mu nakázal, aby se od něj držel dál. Rozhodně by nevyrostl do tak hodného a ochotného dítěte. Sotva překlenuli nejtěžší období, Gryfův svět se obrátil vzhůru nohama. V noci se neustále budil s potem na čele a myšlenkou na Rhaegara, ale přes den se dokázal i usmát. Někdy ho sice nahlodávala myšlenka, že by se měl oženit a dopřát tak svému adoptivnímu synovi matku a sourozence. Jenže jak by jim vysvětloval, že musí nejstaršímu bratrovi barvit vlasy? Aegonovi světlé vlásky snadno přijmuly barvu, ale dost starostí měl už jen s tím, aby to vysvětlil jemu. Ale nedávno oslavil desátý den jméno a Gryf se rozhodl, že už ho nebude živit žádnou další lží. Přirozeně si tím nemusel špinit ruce a všechno si mohl vyslechnout z dálky. Ale usoudil, že kdyby na to nezareagoval přiliš dobře, rozhodně by neměl Aegonův vztek směřovat na nebohou ženu, která se mu snažila vštípit dobré mravy. Ona k němu nikdy neupřímná nebyla. Stejně jako Gryf, jednala v dobré víře, že dělá správnou věc, ale vždycky se držela pravdy. Na druhou stranu, jazyk jí svazovala jen nevědomost. Kdyby znala jeho pravé já a to, co předcházelo jejich úniku.... na to nechtěl Gryf ani pomyslet.
Žhavá koule na obloze se vyhoupla zase o kousek výš, když za sebou uslyšel tiché ševelení. Nemusel se otáčet, aby se přesvědčil o tom, že není jediným bdícím obyvatelem domu. Čas od času mu dopřál, aby se prospal, ale dnes to Gryf udělal jen kvůli tomu, že si potřeboval v hlavě srovnat myšlenky. Nemohl na chlapce spustit hned tím nejzásadnějším. Nevěděl, jak to přijme. Celých deset let žil s vědomím, že je synem obyčejného žoldáka. A bývalý králův pobočník se musel vžít do jeho kůže a představit si, jak to může všechno dopadnout. Ale jeho čas skončil. Znovu začal brousit ostří, jeden jistý tah za druhým.
„Slyšel jsem, že ses včera popral s chlapcem z přístavu. Myslím, že mu říkají Garth. Je to pravda?“ Ačkoliv by ho nepotrestal, chtěl Gryf znát pravdu. Nestalo by se to prvně, co se k němu donesla podobná věc. Bral to jako obyčejnou klukovinu, ale všechno tomu podobné přitahovalo pozornost, kterou si nemohli dovolit. Hoch to obvykle popřel, ale Gryf mu věřil. Měl stejně upřímné oči jako jeho pravý otec. Rhaegar lhal jen zřídka, většinou pro to, aby si ostatní nedělali starosti. Jon to vždycky odhalil, znal jeho výraz. A nebylo pochyb, že stejné by to bylo i u jeho potomka.
avatar
Gryf

Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 18. 08. 18
Location : Essos

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Jon Connington

Příspěvek pro Mladý Gryf za Sat Sep 15, 2018 11:31 pm

Gryf měl na dítě čas od času velmi těžké sny. Každý zná sny veselé, strašidelné a opakující se noční můry. Jenže jednou za čas přišel sen něčím zvláštní. Byl složitější, než všechny ostatní a často se budil s hlavou těžší, než jak šel spát. Měl pocit, jakoby si neodpočinul a podvědomí mu chtělo našeptávat, ale on to neslyšel. Mnohdy se mu zdálo o zcela triviálních hloupostech, ale tyhle sny byly prostě jiné. Přestože desetiletému chlapci nedávaly nikdy smysl, zdály se rozumnější a komplexnější než cokoliv jiného. I dnes takový sen měl. Probudil se s husí kůží a celý zadýchaný. Byl na místě, které nikdy neviděl, a přesto se mu zdálo, že ho zná velmi dobře. Ať to místo existovalo anebo ne, přišlo mu ve snech vzdálené a ve vodách minulosti. Místo, které mohlo existovat, ale bylo jako v mlze. Procházel se po rozlehlých chodbách. Každý jeho krok vydával dunivou ozvěnu. Byl tam úplně sám a nikde ani živáčka. Nebyla mu ani zima ani teplo. Přestože na nebi nesvítilo slunce, nebyla tma, jenže nebyl ani den. Vše bylo podivně šedé. Vybledlé jako vzpomínky, které v jeho hlavě nemají co dělat.

Netušil kam směřuje, ale nohy ho nesly stále kupředu. Pomalé krůčky, kdy kladl jednu nohu před druhou, ruce tiskl v pěst a nejistě si kousal spodní ret. Ohlížel se, díval po okolí a několikrát chtěl zvolat. Chtěl vědět, zda je opravdu úplně sám, či se někdo někde schovává. Ten obrovský nekonečný prostor mu naháněl hrůzu. Ani ne tak svou velikostí, jako tím, že je tam dočista sám. Zvolat však nedokázal. Hlas mu uvízl v krku a on nebyl schopen vydat jedinou hlásku. Vlastně ani k tomu nedokázal otevřít rty. Otočil se kolem dokola, než ho cosi zarazilo. Pomalu se k němu linula hudba. Ne, hudba ne, melodie. Byl to hlas. Původně tichý a neslyšný, ale postupně jak dělal další a další kroky sílil a gradoval. Nedokázal říci, odkud přesně jde, hledal ho. Po chvíli již byl schopný říct, že je to jistě hlas ženy. Příjemný, jemný a hřejivý. Žena zpívala svou píseň od srdce, do svého projevu vtiskla veškerou svou lásku. Hlas měla medový, jasně zbarvený a Gryfa ten hlas táhl jako hmyz sladké.

Přísahal by, že jde o ukolébavku. Slovům nerozuměl, ale intonace mu napovídala. Melodie mu přišla důvěrně známá, přestože to byl holý nesmysl. Jon mu nikdy ukolébavky nezpíval a už vůbec neměl stejný hlas. Zastavil se na místě, zavřel oči a jen poslouchal podmanivé tóny. Nacházel se ve tmě, než kolem sebe ucítil teplo. Kdosi jej objal. Pevně a silně, aby se nehnul ani na krok. Ovšem nebylo to nepříjemné ani děsivé. Byla to hřejivá náruč, která si ho tiskla k sobě. Pocit bezpečí byl příliš silný. Přestože tyto sny bývaly těžké na pochopení, v tomto by zůstal. Zatoužil vidět tu ženu, která zpívá. Chtěl vidět její obličej, zda by ho nedokázal přiřadit. Chtěl zřetelně slyšet slova, aby později přemluvil Septu Lemore, aby mu onu ukolébavku zazpívala, pokud ji bude znát. Jenže ať se snažil sebevíc, slova neslyšel a tvář neviděl. Neviditelné objetí začalo povolovat a on ve strachu, že opět zůstane sám, mávl rukou před sebe. Lapl do prázdna, jakoby mohl sevřít něčí ruku, jenže vzduch mu pouze proklouzl mezi prsty. Zůstal sám a nyní se do něho skutečně dala zima. Během písně ho obestupovalo naoranžovělé světlo, jenže to s hřejivým pocitem též zmizelo. Zůstal sám v šedi v předlouhé a nekončící místnosti. Nemusel se rozebíhat, aby věděl, že na konec nedoběhne. Začal si připadat maličký, ztracený. Byl to intenzivní pocit strachu, než si uvědomil to nejpodstatnější. Byl to jen sen a ze snu se vždy dá probudit.

Když rozlepil oči, nacházel se v posteli. Zachumlaný v dece téměř po bradu. Přesto ho po celém těle mrazilo a ztěžka se mu dýchalo. Zůstal bezvládně ležet v posteli, než si pravou rukou přejel po tmavých kudrnatých vlasech. Jeden pramínek uchopil mezi prsty. Natáhl ho tak, až byl docela rovný a on na něj dobře viděl. Pozoroval uměle vytvořenou barvu, než pramínek pustil a ruku nechal volně padnout. Zhluboka dýchal, uklidňoval se, než se otočil na bok a zadíval na postel vedle sebe. Zela prázdnotou a ticho v domě vypovídalo o tom, že jeho otec uvnitř není. Odkryl deku, vyskočil na nohy a pustil se do oblékání. Septa na něm v tomto ohledu byla velice důsledná. Došel k míse s čistou vodou, opláchl si obličej i ruce, než se natáhl po bílé košili, kterou si oblékl. Košile mu byla větší, ale o to větší volnost pohybu měl. Tentokrát si konec košile nezastrkal do kalhot, nechával ho volně. Obul si boty a nakonec vypláchl ústa. Vložil do úst zelený lístek, který začal pečlivě kousat a vydal se ven. Šel pomalu a tiše a přesto si ho otec všiml. Zastavil se na prahu dveří a chvilku jen pozoroval jeho záda. Nakonec si odplivl a rty otřel do rukávu.

Přemýšlel, zda se přiznat, nebo zůstat potichu. Nakonec si mohl jen povzdechnout. Jeho otec věděl všechno. Mnohdy to věděl ještě dřív, než to Gryf vůbec udělal. Zadíval se na kamenitou zem, než pomalu pozvedl pohled a přikývl. „Je to pravda,“ pronesl tiše. Přešel k otci a posadil se vedle něho. Ruce položil na kolena a spojil je. „Já ale musel,“ přiznal a natočil k němu tvář. Prohlížel si otce, kterému nebyl podobný téměř ničím. Snad jen stejnou barvou vlasů, ale ani to nebyla pravda. Konec konců si oba vlasy barvily. Někdy přemýšlel o tom, jak musela vypadat jeho matka. Ať už tak či onak, byl si jistý, že je po ní. Musel být. Někdy se dokonce pozastavoval nad septou Lemore. Kdyby nebyla septou, pokusil by se z ní udělat svou matku. Však měli téměř stejně zbarvené oči. Ale zatímco Gryf měl indogově fialovou, Lemore je měla až strašidelně fialové. Jasné, kontrastující s tmavými řasy. Tak jako tak, byla jediným člověkem široko daleko, kdo měl oči jako on.

„Garth mě urazil,“ přiznal. Gryf nebyl jiný než ostatní děti. Byl hodný a otci se dařilo ho vést ke slušnému vychování. Ale tak jako všichni ostatní i on si chtěl hrát. Jenže ostatní si nechtěli hrát s ním. Slyšel je se smát, hrát si a dovádět, ale jak přišel mezi ně, většinou vše ustalo. Přestali dovádět i se smát a postupně mu utekli. Hry jim prý kazil a neznal je dost dobře. Pochopitelně ho to mrzelo. Jenže Garth ho urazil víc než jindy. „Řekl, že mám táhnout zpátky do Staré Valyrie. Tam bych prý nikomu nepřekážel,“ omotal si kolem prstu stéblo trávy a utrhl ho. Začal ho prsty rozdělovat na menší a menší částečky. „Jenže ten, kdo tam jde, se už nikdy nevrátí.“ Pustil trávu a opět vyhledal tvář otce. „Řekl mi, že jsem k ničemu a jen všechno zkazím. Pak do mě strčil a řekl mi, abych se mu omluvil. A tak…“ zarazil se a zastyděl. Prsty pravé ruky jsi přitom přejel po rozseklém spodním rtu. „Tak jsem ho praštil.“
avatar
Mladý Gryf

Poèet pøíspìvkù : 24
Join date : 12. 08. 18
Location : Essos

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Jon Connington

Příspěvek pro Gryf za Sun Sep 16, 2018 2:24 am

Překvapilo ho, že chlapec vinu neodmítl. Nikdy se nejevil jako rváč a Gryf si myslel, že nad tím jen mávne rukou, protože nebude mít proč se o to starat. Ale nakonec to vypadalo, že tomu bude naopak. Všude se dali najít násilníci, ani Braavos nebyl výjimkou, ale ne vždycky musel být každý jen obětí. Nepovažoval hocha za slabocha, jenom pochyboval o tom, že by vrátil ránu zpět. Z jedné strany to bylo dobré, protože jestli měl v budoucnu usednout na trůn, musel rány umět dávat, ale zároveň i přijímat. Ale jestli jeho povaha začínala vykazovat temné stránky targaryenské krve... Gryf si byl velice dobře vědom rizika, které se rozhodl vzít na svá bedra. Zaručil se za Aegonovo bezpečí, přijal za něj zodpovědnost. Ale byly tu síly, na které ani on nestačil. Spojit krev Dorne a Targaryenů nebyl nikdy dobrý nápad. Jenže Rhaegar neposlouchal. Ať už Jon pronesl cokoliv, co jeho uši nechtěly slyšet, jednoduše změnil téma. Dračí princ byl mistrem v libých slovech a nečinilo mu potíže, aby z jednoho problému vklouzl do druhého. Obvykle to potom býval Jon, kdo z rozhovoru vyvázl jako ten, co se potřebuje zamyslet nad svou budoucností. Tvrdě, ale elegantně, Rhaegar si vždy stál za názory, které považoval za správné. Gryfovi nezbývalo nic jiného než doufat, že Aegon nebude stejně tak dobrý. Nemusel to být nutně špatný člověk, ale stejně mohl být na povrchu sladký jako medový koláček, ale uvnitř prohnaný jako liška. Buď to napadlo jenom jeho, protože se na všechno díval s odstupem nebo byl Varys slepý. Pavouk se snažil dostat na trůn dalšího draka, ale nevypadalo to, že by zvážil všechny rizika. Možná byl nakonec stejně bláhový jako všichni ostatní. Zavrtěl nad tím hlavou, aby si vyčistil mysl a mohl se soustředit na to, co mu chlapec říkal. Jestli měl na srdci něco podstatného, Gryf ho hodlal vyslechnout. Alespoň to mu dlužil, jestli měl být za vzorného otce a dát pak mladému drakovi kázaní o vhodných způsobech a o trestu, který mu zvolí septa, protože i jí koukal z očí ďábel, když si Aegon dovolil neuposlechnout.
„Uhodil jsi někoho, kdo za to očividně nestál?“ povytáhl obočí. Odložil brousek i dýku a podíval se chlapci do tváře. Dával si s tím načas, aby ho donutil se nad tím zamyslet. „Obrana není špatná. Někdo dokonce zastává názor, že nejlepší obrana je útok. Ale nikdy není dobré zapojovat se do rvaček způsobených malichernostmi.“ Napůl mluvil jako otec a napůl jako žoldák. A samozřejmě část z něj se ke slovu hlásila jen kvůli tomu, že kdysi býval lord. Septa vštěpovala mladému drakovi do hlavy to samé, co se kdysi učil on sám. Jenže oproti Aegonovi už měl nějaké zkušenosti. Věděl, za co se musí bojovat a od čeho je lepší odejít. Poučil se ze svých dřívějších chyb a omylů. Pavouci se dostali všude, ale ani Varysovy sítě nedosáhly tak daleko. Naučil se nechybovat, protože by tím ohrozil mladého právoplatného následníka trůnu. Teď bylo na Aegonovi, aby se naučil našlapovat opatrně.
„Říkala ti septa o osudu Staré Valyrie? Jak skončila a proč se o ní povídají takové věci?“ Možná bohové rozhodli za něj. Zcela cizí chlapec se s ním popral a neuváženě mu pověděl takovou věc. Targaryeni a Valyrie patřily kdysi k sobě. Podíval se mu zpříma do očí, jako by z nich snad mohl vyčíst odpověď. Ještě nedávno by ho ten pohled zabolel. Čím víc chlapec rostl, tím víc se podobal svému skutečnému otci. Jediné, co ho dělilo od dokonalé podoby s Rhaegarem, byly vlasy. Postrádaly princovu eleganci a díky Gryfově úsilí i příslovečný znak Targaryenů. Žádné zlato ani stříbro. Jen tmavá barva. Jon měl vždycky dobré oči a tak mu stačilo jen letmé pohlédnutí, aby si všiml, že brzy bude muset Aegonovi neposedné prameny znovu nabarvit. Kdokoliv jiný by si toho nevšimnul, ale Gryf nemohl riskovat, že něco zanedbá. Upíral nevlastnímu synovi, aby si vybral, jak bude vypadat, ale jen v zájmu jeho vlastního dobra. Bylo jeho povinností chránit dítě, ale z malého kluka se postupně stával muž. Už byl dost starý na to, aby se naučil zacházet s mečem a aby přijal pravdu. Gryf neměl ani tu nejmenší snahu mu ublížit, striktně odmítal možnost, kdy by mu vyrval srdce z těla. Aegon mohl zuřit, mohl řvát, mohl plakat. Ale zasloužil si vědět, že mu, který mu dal téměř deset let, s ním nesdílí ani kapku krve.
„Nesnaž se vyvolávat zbytečné bitky. Vím, že není snadné takové řeči odmávnout rukou, ale jestli se k tobě chová někdo neuctivě, je lepší se mu vyhýbat. Šetři si síly na to, až budeš větší a budeš se rvát za něco, co má opravdu smysl.“ Položil mu těžkou ruku na rameno a jemně stiskl. Bylo v tom něco víc, nešlo jen o pouhé gesto. Povzbuzoval ho a dával mu najevo, že ho za to nijak nekárá. Přirozeně nebyl rád, ale ani neviděl důvod pro to, aby mu ukládal trest. Jeho chování bylo svým způsobem omluvitelné a polehčující okolností byl i fakt, že Aegon nebyl žádný rváč. Alespoň do té doby.
„Pojď, chci ti něco ukázat.“ Pomalu se zvednul a rukou chlapci naznačil, že ho má následovat. Na důvěrné hovory nebyl práh jejich domu dost dobrý. V Braavosu se to jen hemžilo různými jazyky, ale uši byly bez výjimky zvědavé všechny.
avatar
Gryf

Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 18. 08. 18
Location : Essos

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Jon Connington

Příspěvek pro Mladý Gryf za Sun Sep 16, 2018 11:35 am

„Občas ale je potřeba ukázat sílu. Přeci, pokud ostatním dovolím, aby se mi posmívali, aby se povyšovali, pak se to bude opakovat. Já se nebudu bránit a oni toho využijí. Nejde o to, že za to nestál, i když…“ odmlčel se. Musel uznat, že měl jeho otec pravdu. Na ty, kteří za to nestojí, by se neměla plácat slova ani rány. Stačilo mávnout rukou, dělat, že to není slyšet. Jenže tentokrát se Gryfovi zkrátka sešlo až moc věcí najednou. Častokrát chodil do přístavu. Měl vyhlédnuté jedno staré molo. Postavil se na schodech vedoucí do moře a z nich házel žabky. Dokázal to hodiny. Pozoroval oblázky skákající po hladině, než zmizely. Pozoroval modré moře, které se zdálo nekonečné. Mnohokrát si přál vidět, co se za tím nekonečnem nachází. Zda tam pro něho není lepší místo. Vnitřní hlas mu říkal, že do Essosu nepatří. Ale kam tedy patřil? Možná nikam. Seděl v jisté melancholické náladě na kraji moře, když se za jeho zády objevil Garth. Možná by ho ignoroval jako jindy. Jen by kolem něho prošel s tím, že hlupákům nelze odporovat. Ten večer ale nemohl. Naopak mohl doma zkusit popřít, že se vůbec pral. Jenže proč by to dělal? Cítil povinnost postavit se za své rozhodnutí. Ať dobré nebo špatné, za svými činy by si měl stát. Krom toho, jak by vysvětlil rozseknutý ret? Byl to další důkaz o tom, že nějaká rvačka byla.

Věnoval otci pohled a povzdechl si. Obočí se nespokojeně nakrčilo a čelo krabatilo. Slova docházela. Místo toho vyčkával, co mu bude řečeno. „Víš, že se neperu,“ pronesl na svou obranu. Zatímco spousta chlapců z nižších poměrů nešli pro ránu daleko. Někteří spory vyhledávali, Gryf ne. Bylo to klidné dítko. Navíc když už se pral, měl pro to většinou sám velmi dobrý důvod. „Měl jsem ale pocit, že kdybych ho neuhodil já, nakonec začne on. Čekal na tu ránu, vím to.“ Sdělil své vnitřní pocity. Znovu to viděl před sebou. Nikomu nic nedělal, neubližoval. Garth si ho začal dobírat, a když se Gryf zvedl s úmyslem odejít, byl odstrčen. Garth do něho strčil se skutečnou vervou, až Gryf zavrávoral a spadl. Vadilo mu to, ale byl by ochotný to nechat být. Tedy, kdyby si Garth nezačal vynucovat omluvu. Gryf snášel nespravedlnost jen velmi špatně. Měl se snad omlouvat za to, že upadl poté, co do něj surovec strčí? To nikdy. Uměl přiznat svou chybu, ale hlupáka ze sebe dělat nenechá.

Po další otázce se opět zadíval před sebe a přikývl. „Vyprávěla mi to jako příběh,“ vysvětlil a letmo se usmál. Znovu si prsty projel v tmavých vlasech, které mu překážely v obličeji. Možná bylo záhodno je ostříhat. Nakonec se ale rozhodl otci příběh převyprávět. Jen stručně. Tehdy mu septa vyprávěla téměř hodinu a on na jejích rtech téměř visel. Chtěl poslouchat dál a dál. Ten příběh ho zkrátka fascinoval. „Kdysi to byla nejhezčí a nejvznešenější říše, jaká kdy spatřila světlo světa. Dnes je to ale místo, které omývají otrávené vody Kouřového moře. Podle legend je plné démonů a žádná loď se tam neodváží vyplout. Původně se nezdálo, že to bude výjimečné místo, ale oni našli něco, co neměl nikdo jiný. Okolo Valyrie bylo čtrnáct sopek a uvnitř našli první Valyrijci něco, co změnilo historii světa. Byly tam draci. Zjistili, že právě draci chovají jistou náklonost k magii. Naučili se jí ovládat a s její pomocí tvořili velké věci. Draky si osedlali, tvořili velkolepé stavby, kovali nepřekonatelné zbraně a magie jejich ostrov chránila. Nikdo prý s jistotou nedokáže říct, co zapříčinilo zkázu tak obrovské a velkolepé říše. Někdo tvrdí, že šlo o přírodní katastrofu. Údajně došlo k obrovské explozi a následné erupci všech čtrnácti sopek. Někdo zase říká, že Valyrijci byli příliš chamtivý a kopali příliš hluboko. Ta nejzajímavější však tvrdí, že Valyrijci krotili sílu sopek pomocí magie. Mezi urozenými rody však vznikaly stále větší hádky, intriky a rozbroje, až se oslabil i cech mágů. Ten měl na starost kouzla chránící ostrov. Měl je udržovat i obnovovat. Tak jako tak, prý to byla katastrofa, jakou svět nezažil. Během několika hodin bylo vše zničeno a rozmetáno na kusy.“ Dopověděl příběh, který mu septa vyprávěla daleko obsáhleji. Pro teď to však stačilo. Tehdy ještě malý chlapec netušil, nakolik je sám s Valyrií provázán a to v minulosti, přítomnosti i budoucnosti.

Rameno pod těžkou rukou mírně kleslo. Chlapec ovšem přikývl na znamení, že vše bere na vědomí a určitým způsobem si to bere k srdci. Čekal větší promluvu do duše, ale jeho otec možná dobře věděl, že to si vybere Gryf docela sám. Stačilo mu do hlavy dát něco, o čem by měl přemýšlet. Nakonec se na jeho pokyn zvedl. Oprášil si kalhoty a následoval otce, ať už ho vedl kamkoliv. Byla v něm jistá dětská zvědavost. Možná by se mihla i radost, kdyby otcova tvář nebyla tak zasmušilá. Již jen z toho mohl soudit, že se bude řešit daleko vážnější téma, než by Gryf chtěl. Provedl snad ještě něco horšího?
avatar
Mladý Gryf

Poèet pøíspìvkù : 24
Join date : 12. 08. 18
Location : Essos

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Jon Connington

Příspěvek pro Gryf za Sun Sep 16, 2018 3:03 pm

Poslouchal jeho argumenty a přemýšlel nad tím. Kdyby jim přikládal váhu, pravděpodobně by se musel pozastavit nad tím, jak vlastně Aegonova slova znějí a jak vyznívají. Kdyby zavřel oči a představil si jiný hlas, klidně by si Gryf pomyslel, že takhle mluví šílený král. Kolikrát byl jako Jon Connington svědkem Aerysových bezdůvodných a přesto fatálních rozhodnutí? Jako by malý chlapec vzal slova z úst svého děda. Jenže problém nebyl v Aegonovi. Potíž byla v tom, že to viděl jen z jednoho úhlu pohledu.
„Když jejich činům nebudeš přikládat žádnou váhu, brzy pochopí, že nemá cenu dělat něco takového a přestanou s tím. Ukaž jim, že jsi ten chytřejší. Kdysi mi jeden přítel řekl, že bitvy se vyhrávají brky a ne meči. Myslíš, že by upřednostnili používání rozumu nebo hrubé síly?“ Možná byla dětská rvačka taky průpravou do života, rozhodně to bylo něco víc, než jen teorie, které se snažili Aegona naučit. Jedna rána mu řekla víc, než deset stránek z knihy. Jenže činy vždy vedly k reakcím a mnohé z nich byly nenávistné. Gryfovi nedělalo starosti, že by si vůči jeho adoptivnímu synovi zasedlo pár dětí. I kdyby se objevili v Západozemí o několik let později, nikdo by jim nevěnoval pozornost. Ale také by si tak k sobě mohli udělat cestičku po které by se vydali vrahové Roberta Baratheona. Jeho muži nebyli hloupí a uměli si ledacos spočítat. Takovým komplikacím se bylo lepší vyhnout.
„Teď se ti bude zdát, že mluvím v rozporu s tím, co jsem ti říkal před chvílí, ale občas je nejlepší na ránu počkat. Ne ji záměrně vyprovokovat, ale počkat na ní. Když získá protivník pocit, že má navrch, snáz udělá chybu. Lépe se pak vyhneš a naopak můžeš provést protiúder. Ale je velice obtížné takovou situaci rozlišit. Naučíš se to, až budeš starší. Budeš to vnímat jinak, poznáš, co si smíš dovolit a co ne.“ Málem se mu přes jazyk dostalo, že bude stejný bojovník jako jeho otec. Rhaegar byl skvělý bojovník, a přestože se do Gryfových myšlenek dostával každý den, i jeho tvář postupně bledla. Jako by jeho mysl zahalovala zvláštní mlha, která mu nedovolovala si vzpomenout na každý sebemenší detail jeho tváře. Už dávno nastal čas se posunout dál, a ačkoliv by to bylo pro Gryfa snazší, chtěl si jeho vzpomínku uchovat. Nebylo to jen trápení, kterému se dobrovolně vystavoval. Připomínal si tím i důležitost svého poslání. Proč si vzal malého prince na starost. Proč tehdy Varysovi neřekl ne. Určitě nebyl jedinou volbou. Ale myšlenka na to, co všechno Rhaegarovi dluží ho přiměla, aby se zachoval zodpovědně. Proto dnes seděli pod pražícím sluncem Braavosu bok po boku.
„Ano, legendy se vyprávějí. Pokaždé v trochu jiném znění, záleží na tom, kdo o ní zrovna mluví. Ale všechny mají jedno společné. Popisují ji jako zemi, kde by chtěl každý žít. Jenže to bylo dřív. Dnes je Valyrie zakázaným územím. Jen málokdo si troufne plout kolem jejích kouřících ruin. Dokonce ani piráti a pašeráci si nedovolí použít takovou cestu a riskují chycení. Ať už byla Valyrie jakkoliv dokonalou, už není ničím. Jen posledním útočištěm kamenných lidí. Posílají se tam nemocní nakažení šedým lupem. Potom, co si nemoc vezme jejich kůži, zaútočí na jejich mysl. Dalo by se mluvit o přirozeném kruhu, začalo to kamennými dračími vejci a končí to zkamenělými těly bez života. Ale od Gartha bylo velice neuvážené, že ti něco takové řekl. Poukazuje to jen na jeho hloupost a omezenost.“ Nic, čím by se měl Gryf nebo jeho svěřenec trápit. Žoldák si letmo prohlédl chlapcův rozbitý ret, za své činy se vytrestal sám. Nevypadalo to moc dobře, ale byly i horší bolesti. Gryf se každý den modlil, aby se nedostal do té samé situace, do jaké se bezhlavě vrhl Rhaegar. Dračí princ se jednou v životě otočil zády ke svým povinnostem a poslechl srdce. Kdyby dbal na hlas rozumu, sice by se musel porvat s niterní bolestí, ale všechno by bylo jinak. Aegona by nevychovával Gryf, ani by nedošlo k žádnému masakru. Do Sedmi pekel se všemi muži Roberta Baratheona. Bylo jen štěstí, že byl Aegon stále ještě malým hochem. Ale léta ubíhala rychle a Gryf tušil, že jednou stejná situace stejně nastane. A on bude muset zasáhnout, aby si Aegon nezvolil špatně a to i za cenu zlomeného srdce.
„Vím, že jsem ti ještě nedal nic pořádného k tvému desátému dni jména.“ Gryfovy kroky měly jasný cíl. Šel rázně, ale ne tak rychle, aby mu dětské nohy nestačily. Koneckonců je čekala trochu delší cesta. Před několika dny si žoldák vyhlédl opuštěnou pláž. Z jedné strany se přes písek líně valily vlny, ale zbytek obklopovala skála. Nehrozilo tak, že by je pozorovaly cizí oči a příboj navíc zaručoval, že ať budou mluvit o čemkoliv, nikdo je ani neuslyší. Na místo vedla poněkud nejistá klikatá stezka, ale byl to jediný způsob, jak se tam dalo dostat. Gryf šel jako první, ale měl se neustále na pozoru, kdyby náhodou Aegon uklouzl. Starému koucourovi přibývala léta, ale pořád byl mrštný jako kotě. Musel mít dobré reflexy, jinak by jako žoldák nemohl pracovat. Ale bezpečně Aegona dovedl až do jejich útočiště. Bezeslova se sehnul, aby odsunul několik kamenů. Odhalil tak skrýš, kterou vytvořil. Sáhnul do temného otvoru, aby vytáhnul balíček. Bylo to dlouhé a pečlivě zabalené v látce. Kovář svou práci nestihl udělat včas, proto Gryf Aegonovi k narozeninám přinesl jen koš plný dobrého jídla a jen pro něj. Teď mu podal opravdový dárek. Každý muž si zasloužil svůj meč a ten Aegonův stále vyčkával, než se ho jeho majitel ujme.
avatar
Gryf

Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 18. 08. 18
Location : Essos

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Jon Connington

Příspěvek pro Mladý Gryf za Fri Sep 21, 2018 8:57 pm

„Může se stát i to, že to nikdy nepochopí,“ zavrtěl nad tím hlavou. Slyšel, že jsou lidé, kteří se neumoudří nikdy. Ti, kteří jsou nenapravitelní, ať se člověk zachová jakkoliv. Gryf jen v koutku duše doufal, že právě ona rvačka bude ukončením všech sporů mezi ním a dalšími dětmi. Nechtěl se prát, hádat ani si nadávat. Tedy, Gryf se nikdy podobných slov neujal. Většinou tiše seděl, když už k něčemu došlo. Jen jednou se Garthovi postavil a náhle měl pocit, že to je špatně. Pochopitelně si nemyslel, že by ho otec chválil za to, že se pere. Přesto nečekal takovou promluvu do duše jen kvůli tomu, že jednou bránil vlastní zájem. Copak to bylo špatně? Pro jednou se zastat sám sebe? Otem mluvil o tom, že se musí naučit přijímat rány. Jenže co by z něho bylo za člověka, kdyby rány jen dostával a nikdy žádnou nevrátil? V tomto ohledu se rozhodl zůstat zatvrzelý. Otec mohl mluvit o čem chtěl, ale Gryf si bude jistý, že to co dnes učinil nebylo tak špatné, jak to vyznívá.

Tiše vydechl a začal si hrát s prsty, než se přeci jen zeptal. „Myslíš si, že by mohlo opět být město jako je Stará Valyrie? Myslím tím… Septa říkala, že tam lidé měli všechno. Nebylo tam otroctví a bylo to správné místo k žití. Tedy, dlouhou dobu bylo, než došlo k válce a i tam dorazily intriky a špatná rozhodnutí. Já ale mluvím o začátcích. Myslíš, že by ještě dnes mohlo existovat takové místo? Kde by se všichni měli dobře a nikdo netrpěl?“ Natočil hlavu na stranu a přitom se podrbal v tmavých vlasech. Poznal co je to chudoba, jaké to je nemít co do úst. Byla doba, kdy ani střechu nad hlavou neměl. Kdy se třásl zimou, kdy ho pronásledoval strach, protože se otec začal chovat podivně. Otec si mohl myslet, že to Gryf nevidí, ale viděl. To jak se dívá za každý roh, jak je opatrný a obezřetný. Jakoby měli mít neustále někoho v patách, přestože nikdy nic neprovedli. Nikdy se na to otce neptal, ze slušnosti a úcty. Jistě celá situace bude mít své rozhřešení, ale jak řekla septa, když se příliš vyptával. Někdy je lepší neptat se. Nevědět a srdce i mysl je lehčí. „Třeba tím Garth chtěl říci, že nejsem lepší než kamení lidé. Třeba tím chtěl říct, že by mi šedý lupus přál,“ pokrčil rameny a zadíval se stranou. Opřel si hlavu o kolena a povzdechl si. Někdy si tak připadal. Jakoby měl nemoc, která ho odlišuje od ostatních.

Jak tak přemýšlel, vzpomněl si na maličkost ze snu. Na melodii a ženský hlas. Nedalo mu to, pozvedl hlavu a zadíval se opět na otce. „Zpívala mi matka někdy ukolébavky?“ povytáhl obočí. Náhle to bylo silnější než on. Jen potřeboval vědět, čí hlas to byl. Zda si ho vysnil, zaslechl ho kdekoliv jinde, či to byl opravdu hlas jeho matky. Byl tak příjemný a hřejivý. Krátce zavřel oči a pokusil si ho vybavit. Opět ho slyšet, přičemž se jeho tvář dokonale uklidnila. Jakoby zmizelo všechno trápení. Nakonec však fialové oči pozvedl k nebi a pozoroval ptáky. Záviděl jim, že mohou, kam chtějí. Stačilo roztáhnout křídla a odrazit se. Také by chtěl křídla. Vznést se do vzduchu a letět si, kam se mu jen zachce.

„Já ale již dárek dostal,“ zavrtěl hlavou. Byl to koš plný výtečného jídla, ze kterého mohl Gryf sníst cokoliv. Pochopitelně se s otcem rozdělil, ale ten den měl břicho plné jak nikdy dřív. I to mu stačilo. Byl to dobrý dárek, praktický. Vůbec se Gryf naučil vyměňovat si s otcem spíše praktické dárky. Cestovali z místa na místo. Nebyl čas brát cetky a zbytečnosti. Jen to, co se hodí a bude potřeba. Následoval ovšem otce a přemýšlel, kam ho vede. Občas pohledem uhýbal k moři. Pozoroval vlny, které omývaly pláž. Měl chuť se vysvléknout pouze do kalhot a do vln se rozeběhnout. Nechat se unášet, než bude čas vrátit se ke břehu. Pozornost ale opět věnovat cestě, která se všelijak klikatila. Musel se dívat, kam dává nohy, jinak to mohlo dopadnout špatně.

Zastavil se na místě a pozoroval otce, co dělá. Chtěl mu nahlédnout přes rameno, ale nebylo to vhodné. Brzy se před ním tak jako tak dárek objevil. Už v momentě, kdy se po něm natahoval tušil, o co pravděpodobně půjde. Na otce se pousmál, dárek si převzal a začal rozdělávat ochranný obal. Odmotal látku, kterou odložil stranou a v ruce mu zůstal meč. Bylo jasné, že je nový, nikdy nepoužitý. Pozoroval rukojeť i rudě zbarvenou pochvu, ve které se ukrývala čepel. Meč si přidržel, zatímco pravou rukou stiskl rukojeť a vytáhl ostří ven. Dokonale naleštěná čepel odrážela sluneční svit. Když se na ní Gryf pozorně díval, zjistil, že se v ní vlastně vidí. Byla lépe vyleštěná než zrcadlo. Udiveně vydechl, než se podíval na otce. „Je to nádherný meč,“ pronesl okouzleně a zkusil rukojeť pevněji uchopit. Meč byl těžký, ale neměl pocit, že by mu přepadával. Nevěděl, jak ho mohl otec tak dobře vybrat, ale nejspíš dobře věděl, co dělá. „Musel stát tolik peněz,“ zavrtěl nad tím hlavou. Sehnul se a pochvu položil na odloženou látku. V rukou mu tak zůstal jen meč. Ustoupil pár kroků dozadu od otce, aby mu neublížil a rozmáchl se. Měl pocit, že meč při švihu hvízdl. Bylo to fascinující. „Dobré meče mají mít jména,“ pronesl vesele a úsměvem se otočil k otci. „Co myslíš, jak by se měl jmenovat?“
avatar
Mladý Gryf

Poèet pøíspìvkù : 24
Join date : 12. 08. 18
Location : Essos

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Jon Connington

Příspěvek pro Gryf za Sat Sep 22, 2018 11:20 am

Jeho bystrým očím uniklo jen máloco, a tak si všiml i jiskřiček plných vzdoru blyštících se v chlapcových očích. Nepřikládal tomu valný význam, koneckonců šlo pořád o dítě. Chyběly mu zkušenosti. Život ho ještě nestačil naučit, že někdy je lepší jen nastavit tvář, aby se nemusel zabývat daleko horšími důsledky. Samozřejmě to byla možnost volby. Starý Gryf nad tím mohl přivřít oči a předstírat, že nic nevidí, aby si jeho nevlastní syn sám vyšlapal cestu a získal to, co potřebuje. Nebo za ním mohl neustále stát a pečlivě předcházet všemu, co by ho mohlo ohrozit. Ani jedno nebylo to, co by Aegon potřeboval a tak musel bývalý lord najít nějaký kompromis. Jako otec se měl stále co učit a tak se spoléhal na metodu pokusu a omylu. Pokud by si chlapec z jeho slov nic nevzal, bylo zapotřebí přijít na jiný způsob.
„Stát se může ledacos. Ty musíš být připravený na všechno,“ odvětil. Neuniklo mu, že se malý drak na svět díval s poněkud optimistickým pohledem. Znal všelijaké hrůzy, ale pořád si hledal vlastní způsoby, jak je skrýt. Vidět všechno jen podle sebe. Snad to pro něj tak bylo snadnější, ale pro jeho budoucnost nijak užitečné. Stále ještě zbýval nějaký čas, ale ten se nemilosrdně krátil. Princ dospíval a Západozemí ho potřebovalo, aby se zbavilo uzurpátora. Byla Gryfova zodpovědnost, aby svůj úkol dovedl do zdárného konce. Nemyslel přitom na Varyse, ba ani na království. Dlužil to Rhaegarovi. Mohl mu tak splatit všechny chyby, kterých se dopustil.
„Jen bohové opravdu ví, jakým způsobem Valyrie vznikla a co jí dodávalo její kouzlo. Legendy kolují, ale pravdu se zřejmě už nikdy nedovíme. Není nikdo, kdo by dokázal znovu vybudovat město jako bylo tohle. Ať kvůli tomu, že neexistuje žádná magie nebo protože to není v ničích silách. Na ulicích potkáš různé lidi, jenže i rudí kněží používají jen laciné triky, aby nalákali davy,“ trhl nad tím rameny. Gryf na kouzla nevěřil. Sice na vlastní oči viděl lebky draků, ale také mu neuniklo, jak se jejich impozantnost vytrácela. Dřív z nich šel strach, ale postupně se z nich nestalo nic víc, než jen zakrslí znetvoření psi. Neměl na to žádný názor, jenže s jistotou nemohl říct, proč to dospělo do takového konce. Třeba se opravdu ze světa vytratila magie a tak věci spěly jen k horšímu. Už jako lord Connington býval k mnohému skeptický a jeho přístup mu zůstal. Chránil ho před tím, aby se cítil zklamaný. Popálil se jednou a víckrát to zažít nechtěl.
„Nikdo by neměl přát druhým tak hroznou nemoc. Zaslechl jsem, že jedině děti jí mohou přežít, ale co by to bylo za život? Mít poznamenanou kůži a snad i zdravý rozum... Lepší by bylo umřít. A ve tvém případě zapomenout na to, co Garth řekl. Nech hloupé lidi, aby se svou hloupostí zalkli. Věnuj svůj čas a snahu těm, co za to opravdu stojí a v případě nouze se za tebe postaví. Usnadní ti to život.“ Natáhl ruku, aby jí mohl chlapci ovinout kolem ramen. Věnoval by mu veškerou svou moudrost, pokud by to bylo k něčemu dobré. Jenže v té malé ještěrce začal poznávat jistou tvrdohlavost. Ne tu, která by postupně odešla s přibývajícími léty. Gryf se zachmuřil nad představou, že by se k němu jednoho dne Aegon obrátil zády, protože by jeho názory přestal považovat za užitečné. Jenže v tu chvíli se zakabonil ještě nad něčím horším. Princ si zřejmě na něco z dětství pamatoval, i když byl tak malý, že by mu nemělo dělat potíže zapomenout. Žoldák na okamžik zaváhal, protože nevěděl, co by mu měl odpovědět. Pravdu, lež? Obával se toho, že když mu poví pravdu, bude chtít o matce slyšet víc. Jenže co by mu o Elie vyprávěl? Neměl jí rád a Rhaegar jí podvedl, stejně jako Jonovu důvěru.
„Skoro každou noc, když tě nemohla jinak uspat. Říkala, že jsi potom vždycky usnul z roztomilým úsměvem na rtech.“ Zhluboka se nadechl a vydechl, než odpověděl. Riskl to a doufal, že to bude Aegonovi stačit, alespoň prozatím. Vždyť mu ani nelhal. Někdy Jon Rhaegarovu manželku zaslechl, její příjemný hlas se nesl chodbami v blízkosti jejích komnat. Nepatřila mezi Conningtonovi oblíbence, ale tak krutou smrt si rozhodně nezasloužila. Proto byl Gryf na pochybách, jestli by neměl ještě chvíli počkat. Malému drakovi bylo teprve deset let a nepotřeboval slyšet o tom, jakým způsobem jeho matka zemřela.
„Tenhle určitě oceníš. Bude se ti hodit,“ zamumlal žoldák tajemně. Aegon nebyl rváč, ale v žilách mu kolovala krev bojovníka. Bez správného meče by ale nebyl ničím. V Západozemí by se s ním učil zacházet už dávno, jenže Gryf musel postupovat opatrně. Neustále se dívat, jestli je někdo nesleduje a jestli z dobrého úmyslu nakonec nevyplyne něco špatného. V dnešní den se ale usmál. Když viděl, jak je chlapec šťastný, koutky úst se mu samy od sebe pozvedly.
„Ty nejlepší mají jména od svých vlastníků. Musíš ho pojmenovat ty,“ pobídl ho. „Ale ještě je čas, abys ho používal. Mácháš s ním jako bys držel klacek.“ Od srdce se zasmál. Do Aegonových rukou padl skvěle, ale hoch s ním působil trochu neohrabaně. Gryfa ten pohled těšil, ale zároveń s tím ho píchlo u srdce. Byl by Rhaegar stejně šťastný a smál by se, kdyby viděl syna, jak drží svůj první meč?
avatar
Gryf

Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 18. 08. 18
Location : Essos

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Jon Connington

Příspěvek pro Mladý Gryf za Sun Sep 23, 2018 11:51 am

„Myslíš, že je lepší umřít?“ povytáhl obočí a věnoval mu svou pozornost. „Kdybych se nakazil šedým lupem, zabil bys mě, protože je lepší zemřít? Nebo bys hledal způsob jak mě zachránit a změnit to?“ Byla to zajímavá myšlenka. Rozhodně nepatřila do hlavy desetiletého chlapce, ale Gryf skutečně nebyl obyčejný desetiletý chlapec. „Myslíš si, že je správné v některých případech rozhodovat za ostatní?“ Věděl, že to je povinnost krále a výše postavených pánů. Museli určovat, co je dobré a co je špatné. Kdyby Gryf mohl, zajistil by lepší život všem. Jenže tak svět nefungoval. Králové museli volit moudře své další kroky. Dokázal by to on? Nařídit něco špatného, pokud by to směřovalo k vyššímu dobru? Dokázal by to jeho otec? Pochyboval by, udělal by to bez rozmyslu nebo by pak celý život litoval? Náhle si uvědomil, že v tomto ohledu si neumí odpovědět. Jako každé dítě i on svého otce chtěl vidět bez chybičky. Ale nevěřil, že by byl vždy milosrdný. Nechal se otcem obejmout a přemýšlel o jeho slovech. Někdy měl pocit, že by nejraději nic nedělal. Radil mu snášet rány, poslouchat hloupost lidí, ale hlavně za žádných okolností nereagovat. Gryf by nemohl takový být. Nic nedělat, nic neříkat a nechat svět plout svým způsobem. Ne pokud šlo o jeho maličkost. Nechtěl přijímat rány, ani se nechat urážet. Na to reagovat musel a doufal, že to jednou otec pochopí. Nebyl agresivní ani hysterický. Měl jen určitý smysl pro spravedlnost, nebo to tak sám označoval.

Levý koutek se mu vytáhl nahoru. Byl to jen letmý úsměv, ale byl upřímný. Snažil si to představit. To jak jeho matka zpívá, a že má stejný hlas jako žena v jeho snu. „Mrzí mě, že si jí nepamatuji.“ Nemohl si jí pamatovat. Byl příliš malý, než aby si pamatoval cokoliv. Přesto byly chvíle, kdy se jeho hlava bouřila a ukazovala věci, které nemá znát. „Strávil si s ní oproti mně tolik času. Závidím ti,“ pronesl i když věděl, že závidět se nemá. Ovšem další otázka již nepřišla. Nevytahoval na povrch zbytečné otázky ani nic, na co by otec neuměl odpovědět. Spokojil se s tím málem. Mohl se pochopitelně ptát, možná by i chtěl, ale nebyla na to vhodná doba. Otec se vždy mračil, když se měla řešit jejich minulost. Gryf se tak naučil do ní raději nešťourat.

Pořádně se zadíval na meč. Sledoval jak se od něho odráží sluneční paprsky a v jedné chvíli mu dokonce vadily v očích. Přimhouřil oči a důkladně o tom přemýšlel. Ty nejlepší meče mají jména. Kdo ví, jestli tohle bude dobrý meč. Septa Lemore mu vyprávěla o Úsvitu. Legendární meč spojený s rodem Daynů. Takový meč by se mu líbil. Líbilo by se mu vlastně i takové jméno, jenže odmítal si na něco hrát. Jeho meč musel být unikátním. „Bude to Světlonoš,“ pronesl nakonec. Napadlo ho to zrovna ve chvíli, kdy čepel opět odrážela slunce. Nic příhodnějšího by jej stejně nenapadlo. Ať se bude jeho otec smát nebo ne, on se toho jména zkrátka nevzdá. Nakonec se zasmál a zavrtěl hlavou. „Nedržím to jako klacek,“ pronesl zcela odmítavě. „Jen jsem nikdy pořádný meč nedržel. Kdybys mě učil dřív,“ výjimečně se i ušklíbl. Byla to hravá provokace a otec si jí určitě neměl vzít osobně. Namířil meč k otci a postavil se o něco lépe. Mírně se rozkročil a meč pevně svíral oběma rukama. „Nauč mě to,“ pronesl a zadíval se na meč u pasu otce. „Uč mě jak bojovat a být dobrý… ne ten nejlepší šermíř!“
avatar
Mladý Gryf

Poèet pøíspìvkù : 24
Join date : 12. 08. 18
Location : Essos

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Jon Connington

Příspěvek pro Gryf za Sun Sep 23, 2018 12:53 pm

Chlapec ho svou otázkou zaskočil. Nejspíš by neměl, protože Gryf by měl připravený na všechno, ale stejně překvapeně zamrkal. Měl s tím počítat, koneckonců tomu nebylo zas tak dlouho, kdy jeho adoptivní syn skončil s všetečnými otázkami typu „co, proč, jak“. Přesunul se s nimi k septě, ale žoldák by teď dal mnohé, aby se ho spíš zeptal na to, jestli opravdu existují létající opice, než aby mu dával vážné dotazy. Musel si nechat chvilku pro sebe, aby zvážil odpověď. Teprve potom zavrtěl hlavou a promluvil.
„Nevím. Samozřejmě, že bych se pokusil najít nějakou cestu, abych tě nemusel ztratit. Ale kdybych viděl, že není žádný způsob, jak se vyhnout nevyhnutelnému... Na šedý lupus není žádný lék. Je to nemoc, která přišla z cizí země. Bojím se, že by nebylo v mé moci udělat nic, jak bych tomu mohl zabránit.“ Hlas se mu naplnil smutkem, ale znovu zatřásl hlavou, aby se toho zbavil. Chlapec byl v pořádku a bavili se jen o něčem, co se nikdy stát nemuselo. Jednoho dne je čekala cesta do Západozemí, ale už teď Gryf věděl, že ruinám Valyrie se rozhodně vyhne. Neměl v úmyslu riskovat. Cesty byly vždycky nebezpečné, ale s piráty a překupníky by si poradil. S mečem v ruce si byl jistý, navíc smrt ostřím byla čistá a rychlá. O dost milosrdnější, než zemřít po několika útrpných měsících, ne-li letech.
„Jen v takových případech, kdy není zbytí. Někdy musíš rozhodnout za ostatní, protože by nastal chaos. Jenže i tak si myslím, že by nemělo být upíráno právo volby. Volba znamená svobodu a svoboda znamená všechno.“ Volba znamenala větší břemeno. V tom okamžiku si Gryf přál, aby malý drak o všem věděl. Rozhodl by se sám za sebe jinak, kdyby tehdy mohl? Kdyby byl větší a přihlédlo by se k jeho přáním? Jeho dětství nebyla procházka voňavými sady, ale nějaké prožil. Nemusel se přitom trápit intrikami a tím, co by mohlo a nemuselo být. Jako jeho otec ho od toho Gryf chránil. Když to šlo, věnoval se mu a vždycky se staral o to, aby mu nic nechybělo. Ne pokaždé bylo podle žoldákových představ, ale vydal ze sebe všechno. Vybral si to.
„Tolik času to nebylo, chlapče. Bohové ke mně byli stejně krutí jako k tobě.“ Mluvil pravdu. K princezně Elie měl své výhrady a pokud ho k tomu nenutily povinnosti, rozhodně její společnost nevyhledával. Sice to byla příjemná žena s milým výrazem a sladkým hlasem, k Jonově srdci však nepřirostla. Bylo jedině dobře, že vzpomínky na ni se Aegonovi skrývaly za mlhou. Jenom by mu to pomotalo hlavu a jeho pohnutky by směřovaly k pomstě. To uvědomění Gryfa zarazilo. Doteď o ničem neměl ani tušení, proto se choval tak... nevinně. Jenže musel znát, co se doopravdy stalo. Rhaegar nikdy oheň neplival, u Aegona si tím žoldák nebyl tak docela jistý. Zatím nikdy ve fialových očích neviděl zlý úmysl, ale něco v něm ho varovalo, že po hrozivé pravdě v nich najde jen nenávist. Možná bylo dobře, že s tím počkal několik dní po oslavě jeho dne jména. Alespoň měl chlapec čas si užít pocit z toho, že má za sebou celou dekádu a nemusel si s ničím jiným dělat starosti.
„Dobré jméno,“ pochválil ho. V dobách temna bylo zapotřebí mít něco, co do života přinese nějaké světlo. I kdyby to měl být jen obyčejný meč. Většina mužů pojmenovávala své meče takovými jmény, které budily hrůzu. Potěšilo ho, že Aegon myslel jinak.
„Kdybych tě učil a dal ti ho dřív, ještě by ses s ním probodl. Správně bych ti měl dát nejdřív dřevěný meč a potom snad nějaký tupý, cvičný. Vkládám v tebe velkou důvěru, protože tohle opravdu není hračka.“ Aniž by chtěl, přes rty se mu dostal tlumený smích. Neunikla mu horlivost ukrývající se v pohledu mladého draka. Nadchnul se, ale nevěděl, co ho čeká. Učit se být dobrým šermířem vyžadovalo spoustu trpělivosti a snahy. To všechno Aegon měl, ale vzdoroval vůči ranám. Snad to byla právě ta cesta, která mu měla ukázat, že ať bude chtít nebo ne, vždycky nějaký šrám utrží. Gryf mu nedával podobné rady pronic zanic. Jenže léta, kdy mohl taková slova ocenit, byla stále ještě časem budoucím.
„Naučím tě všechno, co umím. Pokud nebudeš odmlouvat a dokážeš mi, že si za tím vážně stojíš. A především pokud se budeš držet prvního pravidla. Nikdy nemiř hrotem na přítele. Protože pravidlo číslo dvě říká, vždy bodej ostrým koncem,“ uchechtnul se a sebral odhozenou pochvu, jen aby si od Aegona vzal meč a ostří schoval.
„Máš mé slovo, že tě budu trénovat, ale teď si potřebujeme o něčem promluvit. Na oplátku mi slib, že ať už se dozvíš cokoliv, budeš o tom přemýšlet a neuděláš nic neuváženého.“ Zatímco stále držel jeho meč, s vážným výrazem se na něj podíval. Už nežertoval, ani jeho oči v sobě neměly ani jiskřičku veselosti. Snad naopak. Gryf věděl, že kdyby to neudělal teď, už by se k tomu pravděpodobně nikdy neodhodlal. Získal si o kousek víc Aegonovy důvěry, jen aby jí mohl následně zase zničit. Jenže nebylo zbytí.
avatar
Gryf

Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 18. 08. 18
Location : Essos

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Jon Connington

Příspěvek pro Mladý Gryf za Sun Sep 30, 2018 4:15 pm

„Kdyby to bylo obráceně… našel bych lék. Myslím, že na všechno by měl existovat lék a já bych ho také našel, kdybys onemocněl. I kdybych musel odejít sám na druhou stranu světa, i kdybych měl dát cokoliv… našel bych ho,“ vysvětlil a otce obejmul. Byl poslední koho na světě měl a nechtěl o něj za žádných okolností přijít. Neměl matku ani sourozence. Viděl ty velké a šťastné rodiny. Mnohdy jim záviděl. Ale právě to vědomí jej nutilo mít otce v ještě větší úctě. Prorval se světem sám. Rval se za ně oba a jednou mu to Gryf bude muset vrátit. Tentokrát to bude on, kdo se za ně porve. Nechtěl slyšet smutek v jeho hlase. Otec byl vždycky silný a silným by měl zůstat. Pomalu se pak odtáhl a na otce se zadíval. „Svoboda je důležitá, to ano. Myslím, že to je jedna z hodnot, za kterou je třeba se klidně i prát,“ pousmál se veseleji. „Víš, jednou mi septa Lemore řekla, že ať se to zdá bezvýchodné… vždycky máme na výběr. Ať už je druhá cesta sebekomplikovanější, ten výběr tu vždycky je. Myslíš, že je to pravda?“

Byl rád, že otec pochválil jeho výběr jména. Světlonoš znělo dobře. Dodá mu naději. Nechtěl kruté a děsivé jméno. Ta byla zbytečná. Hlavně pro chlapce, kterým Gryf byl. Když pak zmínil, že s ním vlastně přeskočil dva typy mečů, cítil Gryf jistou hrdost. Skutečně mu musel otec věřit, když předpokládal, že se mu s mečem v ruce nic nestane. Pokud se všichni chlapci nejprve učí s dřevěným a pak s tupým… Gryf znamenal něco víc. Otec v něm viděl něco víc. Usmál se a snad by otce znovu objal, kdyby se v čas nezarazil. Objímat někoho s ostrým mečem v ruce nebyl dobrý nápad. Navíc nechtěl, aby ho otec káral hned poté, co ho pochválil. „Vím, že to není hračka a přísahám, že budu opatrný,“ pozvedl pravou ruku připravený k přísaze.

„Já o to stojím!“ Přikývl a dal na celou větu důraz. „Chci to umět všechno. Jsi dobrý šermíř. Umět bojovat jen z poloviny jako ty… bylo by to skvělé,“ přikyvoval. „Nebudu odmlouvat, to jsem nikdy nedělal a není potřeba začínat. To taky slibuji. A budu poctivě cvičit, trénovat a dbát na všechno, co mě naučíš. Cokoliv mi řekneš, já udělám… opravdu.“ Horlivě přikyvoval, aby jeho slova měla ten správný důraz a otec mu uvěřil. Když se pak otec natahoval po meči, prve mu ho ani dát nechtěl. Chtěl si ho ještě chvilku nechat v ruce. Vnímat jeho váhu i vyváženost. Nakonec ho ale předal. Nesměl odmlouvat, nechtěl začínat.

„Promluvit?“ Povytáhl obočí. Obyčejně by jen laxně přikývl. Souhlasil a poslouchal otcova slova. Ovšem vážnost v jeho tváři, to jak vypadaly náhle jeho oči. Něco se dělo. Měl slíbit, že neudělá nic neuváženého. Zatvářil se nelibě a trochu se přikrčil. „Tohle se mi tati nelíbí,“ přiznal a zavrtěl hlavou. „Co mi chceš povědět?“ povytáhl obočí a podrbal se v hnědých vlasech. Veselost i úsměvy byly pryč. Zůstala jen vážná tvář a tíha, kterou se mu otec chystal předat. „Ale dobře, slibuji,“ šeptl tiše a přikývl. Sevřel přitom ruce v pěst. Opravdu byl z chování otce jako na trní.
avatar
Mladý Gryf

Poèet pøíspìvkù : 24
Join date : 12. 08. 18
Location : Essos

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Jon Connington

Příspěvek pro Gryf za Sun Sep 30, 2018 9:55 pm

Silná slova od někoho tak mladého. Vždyť byl Aegon stále ještě dítětem. Neuvědomoval si všechny nástrahy světe, mohl si je jenom představovat. Gryf a septa mu o nich jen povídali, ale co byly řeči oproti skutečnosti a činům? Dokud to mladý drak nezažije na vlastní kůži, nemůže mít ani ponětí, jak život doopravdy bolí. Ztráta byla jeho nedílnou součástí. Jediné, co se lišilo, bylo, že někdy odezněla rychle a jindy dala zabrat. Objetí chlapci oplatit, na okamžik si ho k sobě přitisknul, jako by svíral ten největší poklad. A vlastně tomu tak i bylo. Ne kvůli tomu, že byl hoch utajeným Targaryenem. Za desetiletí, které spolu strávili, Jonovi opravdu přirostl k srdci jako syn. Prožíval s ním dobré i to špatné. Něco bylo úsměvného a nad něčím se Gryf mračil ještě teď. Ačkoliv byl králův pobočník odmalička obklopen nějakými příbuznými, teprve Gryf poznal opravdovou hodnotu rodiny.
„Máš pravdu. Za svobodu se vyplatí porvat.“ Stačilo pár slov a chlapci konečně začalo docházet, co tím jeho otec myslel. Žoldákovi nikdy nešlo o to, aby se cítil mizerně a dotčeně. Kdyby mohl nahlédnout za to všechno, pochopil by to snáz. Jenže prozatím s ním Gryf na rovinu nejednal. Jen ho vždycky popostrčil správným směrem. Aniž by to Aegon postřehl, vždycky jeho kroky nasměroval tak, aby v budoucnu vyšel správně. Musel ho formovat ještě jako dítě, aby si to zažil. Kdyby se do něj snažil dostat rozum v pozdějších letech, už by toho moc nedokázal.
„Přál by sis, abych odpověděl, že ano?“ povytáhl obočí. Ani nedoufal v to, že by v něm chlapec viděl moudrého muže. Už jako Jon se rozhodoval někdy spíš srdcem než hlavou. Ani na postu králova pobočníka se neudržel moc dlouho. Jenže takový prostě byl. Tušil, jaká je správná cesta a přesto kolikrát odbočil, nehledě na následky. To se Aegonovi nesmělo stát, cena za to mohla být příliš vysoká. „Jenže já si to nemyslím. Když něco provedeš a kat se tě zeptá, jestli chceš pověsit nebo setnout hlavu, tak jako tak z toho nevyjdeš živý. A tak to chodí se vším. Může se zdát, že máš na výběr, ale ve skutečnosti to nebude víc, než jen iluze. Ať už si vybereš jakkoliv, skončí to stejně.“ Možná to znělo poněkud pesimisticky, ale Gryf si nikdy nedělal zbytečné naděje. Zažil to, co zažil a využíval z toho pramenící zkušenosti. Snad to byla jen jeho cesta, co v sobě skrývalo nespočet překážek a útrap. Aegon mohl žít naprosto odlišný život. Žoldák moc dobře věděl, že Varys plánuje dostat mladého draka na trůn, ale už netušil, co by Pavouk udělal, kdyby se mu objekt jeho zájmu vzepřel. Aegon měl plnit úlohu loutky, ale pořád měl svou hlavu, své tužby a své sny. Mohl stejně tak dobře přijmout své právo na trůn jako se k němu otočit zády. Gryf se nad tím zamyslel. Co by udělal Varys pak? Našel by si jiného favorita, kterého by posadil na železný trůn? Nebo by to vzdal a dál tiše dohlížel na to, aby jeho milovaná říše netrpěla? Jon se v tak vysoké politice nikdy neangažoval. To, na co měl názor, sdělil Rhaegarovi nebo Aerysovi. Nikdy si ale neušpinil ruce lží nebo intrikami.
„Jenže nikdy nestačí jen chtít. Teď se ti to může zdát jako zábava, ale naučit se zacházet s mečem vyžaduje opravdu hodně trpělivosti. Musíš se připravit na to, že ti hned všechno nepůjde. Celé tělo tě bude bolet, než si navykneš na pohyby a váhu meče. Nejednou schytáš ránu, která tě srazí na kolena a někdy za to zaplatíš i krví. Jsi to opravdu ochotný podstoupit?“ Nechtěl chlapce nijak vystrašit, ale stát se mohlo cokoliv. Byl rád, že z něj nadšení okamžitě nevyprchalo, ale ani nestál o to, aby si Aegon dělal bláhové představy. K čemu také sloužilo umění ohánět se mečem? Ať už z dobrých nebo špatných důvodů, vždycky to vedlo ke krveprolití. Prozatím dělal jeho syn všechno s rozvahou, ale jednou se jeho horkokrevnost projevit musela. Gryf s tím počítal, protože nebylo možné, aby tomu utekl. Krev Martellů a Targaryenů... Aegon byl chodící nádobou s divokým ohněm uvnitř.
„To ani mně. To, co se ti chystám říct se nebude líbit ani jednomu z nás.“ Jeho hlas se snížil do tichého zamumlání. Nebylo poznat, jestli Gryfova slova směřovala i k Aegonovým uším nebo jestli si mluvil pro sebe. Už takhle to pro něj bylo opravdu těžké. Jazyk mu v ústech tuhnul a odmítal se pohybovat, aby mohl žoldák dál mluvit. Musel v sobě najít sílu, která byla již dlouho pohřbená. Na samotném dně jeho samého. Zhluboka se nadechl a vydechl, aby se uklidnil. Odložil přitom meč a zadíval se na Aegona. Díval se do jeho fialových očích a v duchu prosil všechny bohy, Rhaegara i Eliu, aby stáli při mladém drakovi a dali mu sílu, stejně tak jako Gryfovi.
„Povídala ti septa Lemore o Targaryenech? Býval to mocný a obávaný rod. Jen jemu se podařilo sjednotit Sedm království. Vynutit si poslušnost všech, aby všude zavládlo blaho. Až na Dorne, ale to není podstatné.“ Zavrtěl hlavou. Posadil se na naplavený kmen a lokty se opřel o stehna. Pohled přesunul na své prsty, se kterými si začal hrát.
„Nicméně i jejich vláda skončila. Bohužel ne v poklidu, ale nesmírným masakrem. Povídá se o něm ledacos, ale... ne všechno je pravda, lidé si hodně vymýšlí.“ Jeho hlas se ztišil, pohled se upřel do dálky a zesklovatěl. Ruce se mu začaly třást a prsty propletl a stiskl. „Vím to. Sám jsem to viděl. Byl jsem tam,“ vydechl téměř neslyšně. Bylo pro něj daleko těžší o tom mluvit, než si představoval. Před očima se mu znovu objevil výjev, kterému se snažil tolik let vyhnout. Rvalo mu to srdce, ale musel pokračovat. Musel být úspěšný a dokončit příběh, aby Aegon konečně pochopil, proč je důležitý. Aby se dozvěděl, kým doopravdy je.
avatar
Gryf

Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 18. 08. 18
Location : Essos

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Jon Connington

Příspěvek pro Mladý Gryf za Thu Oct 04, 2018 10:03 pm

Jen mírně pokrčil rameny a zamručel jakýsi zvuk, který měl nejspíš vyjadřovat souhlas. Přál si, aby všechno bylo jednoduché. Aby jeho otec našel odpověď na všechny jeho otázky. Aby mu uměl poradit s věcmi, se kterými se bojí svěřit. Jeho otec nevěděl o podivných těžkých snech, nevyprávěl mu je. Byla to však jedna z věcí, které jeho dětskou mysl tížila nejvíc. Alespoň prozatím. „Iluze nebo ne. Nejde o to, zda si vybereš setnutí nebo provaz,“ zavrtěl hlavou. „Můžeš umřít se ctí a důstojností. Můžeš si zvolit svou smrt a přijmout jí. Nebo můžeš prosit, žadonit a plakat a prosit o život. Cožpak to není ten výběr? Ano, tak jako tak člověk nevyvázne živý, ale má trochu možnost ovlivnit to, jak odejde, ne?“ pokoušel se mu nastínit své myšlenky. Ve skutečnosti ale přeříkal slova septy Lemore. Ona mu dávala docela podobný příklad a on jen doufal, že ho pochopil správně a tak, jak ho celou dobu zamýšlela.

„Ano, jsem,“ pronesl to zcela vážně a odhodlaně. Promluvil stejným hlasem, jakým skládají muži přísahu. Byla to jeho vlastní přísaha. Byl připraven snést jakoukoliv ránu i jakékoliv útrapy, jen aby se s mečem naučil zacházet. Bylo mu jedno, jestli to bude znamenat tělo poseté modřinami, či krvavé šrámy. Vytrvá a přesvědčí otce, že je toho hoden. Chtěl trénovat klidně celé dny. Umět všechny pohyby, výpady, obranu i útok. Chtěl trénovat tak dlouho, dokud nebude meč téměř jeho součástí. Bude mu připadat lehký a snadno ovladatelný. Pak bude vědět, že splnil svůj úkol. Jenže předtím mu ještě otec bude muset povědět, že to skutečně dokázal. „Až řekneš, hned začneme. Nebudu odmlouvat. Zatnu zuby a všechno překonám. Tak přísahám,“ pronesl opět hrdě a téměř si přitom položil ruku na srdce. Nakonec si však raději jen poupravil košili. Nechtěl, aby se mu otec smál, že to bere příliš vážně a vypadá spíše jako šašek.

Od moře se zvedal vítr, který poháněl vlny. Pocuchal chlapcovi hnědé vlasy a kudrliny foukal všemi směry. Chlapec si musel vlasy poupravit, aby mu nepřekáželi v očích a přitom se soustředil na slova otce. Nejistě se kousl zevnitř do tváře a vyčkával. Nebyl si docela jistý, co mu říká. První větu spíše zamumlal. Ale z toho co rozuměl… chce mu povídat o něčem, co se ani jednomu nebude líbit? Proč? Jaká povinnost se za těmi slovy vlastně ukrývala? Pohlédl na meč, který otec odložil stranou, a následně se jejich pohledy střetly. Hledal v jeho očích nápovědu, ale nenacházel nic podstatného. Jen to, že se otci skutečně mluví špatně. Viděl snad i smutek? Provinilost? Nedokázal to přesně určit, ale o to neklidnější byl.

Pouze nepatrně přikývl. Septa mu vyprávěla o spoustě věcí. Essos i Západozemí byly předmětem jeho studia. Někdy se až divil, co všechno septa vlastně zná a co mu hodlá předat. Přestože se s dětmi moc nebavil, neměl pocit, že by kdokoliv z jeho vrstevníků měl stejná privilegia v podobě vzdělání. Pozoroval otce, jak se usadil, zatímco on udělal jen několik kroků blíž, ale zůstával pevně na nohou. „Vyprávěla mi o nich,“ odpověděl nakonec a doplnil tak své přikývnutí. „Prý pocházeli ze Staré Valyrie,“ pronesl s letmým úsměvem. Bylo to navázání na to, o čem se bavili ještě před chvilkou. „Říkala, že byli výjimeční. Lepší než ostatní, protože měli draky. A draci byli zbraň, kterou nepoužil nikdo před nimi, a proto dokázali dát celé Západozemí dohromady.“ Vlastně měl ty příběhy docela rád. Nemusely být jen o Targaryenech. Dorne, Sever to vše znělo tolik zajímavě. Králové i rytíři. Byl by schopen poslouchat hodiny a hodiny. Nechtěl však přerušovat oce a proto se znovu odmlčel a raději jen poslouchal.

Viděl jak neklidně sedí, jak si hraje s prsty a skrývá tak pravé pohnutky. Septa ho za tento zlozvyk často napomínala. Možná proto si ho tak rychle na otci všiml. Neklidné pohyby nakonec vystřídal třas, který chtěl otec zakrýt. To se již Gryfovi ani trochu nelíbilo. Nikdy v podobném rozpoložení otce neviděl. Trochu ho to neznámo před ním děsilo. Když nakonec zmínil, že tam byl, Gryf nebyl schopen skrýt překvapení. Nevěřícně si otce prohlédl a pohledem zkoumal to, co nikdy neviděl. Hledal znaky, které by mu prozradili, co otec dělal v Západozemí. „Pocházíš ze Západozemí?“ vyslovil pak svou první otázku. „Žil jsi tam, než jsi poznal matku?“ Nikdy se neptal na příběh jeho minulosti. Ptal se na matku, ale pár odpovědí mu stačilo. Ovšem nikdy ho nenapadlo vyptávat se na to, jak matku poznal a hlavně kde. Nevyptával se na otcovu minulost, protože to tak bylo lepší. Nyní ale tu možnost měl. Musel jí využít. „Proč jsi vlastně tedy odešel do Essosu?“
avatar
Mladý Gryf

Poèet pøíspìvkù : 24
Join date : 12. 08. 18
Location : Essos

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Jon Connington

Příspěvek pro Gryf za Fri Oct 05, 2018 8:21 pm

Na Aegonových slovech bylo něco k zamyšlení, to musel Gryf připustit. Septa ho očividně učila lépe, než předpokládal. Nikdy se o jeho výuku nestaral. Ne, že by neměl zájem, ale nechával Lemore volnou ruku. Jen jí řekl, co by si přál, aby chlapec věděl a zbytek obstarala ona. Nepozastavoval se nad jejími způsoby, protože si na ně Aegon nikdy nestěžoval. Teprve nyní si uvědomil, že se do toho měl vmísit a opravdu poznat, co se dítěti ukládá do hlavy. Lidé měli různé názory, ale v hlavě mladého draka nesměly být žádné nesmysly. Nikdo mu nemohl nadiktovat, co je striktně správné, protože něco takového bylo zhola nemožné. Jediné, co nebylo na škodu, bylo ukázání mu správné cesty. Ostatní záviselo jen na něm.
„Jakou má cenu vybrat si způsob, když konec stejně nezměníš? V tom je ten trik.Tohle si zapamatuj – když ti někdo bude nabízet jakoukoliv alternativu, než na ni přistoupíš, dobře si promysli důsledky a jestli bys tím v závěru opravdu něco změnil.“ Další rada do života. Chlapec se jí mohl držet, ale Gryf ho do toho nenutil. Ještě byl čas na to, aby dělal svá vlastní hloupá rozhodnutí. Prozatím to byl právě žoldák, kdo držel jeho život v rukou. V přetvářce za něj učinil jako rodič kdejakou volbu. Pán našeptávačů by pro to určitě našel nějaké elegantní přirovnání, Gryf na to hleděl jen jako na surovou pravdu. Prozatím Aegona chránil, ale nic netrvá věčně, ani ochrana od nejvěrnějšího.
„Beru tvá slova vážně,“ přikývnul. „Až přijde čas, zakusíš, jaké to je stát se mužem. Nebudu tě šetřit a pokud se zlomíš, nebudu nad tebou mít žádné slitování. Budu ti připomínat, že jsi slaboch a tak dobrého meče je pro tebe škoda. Všechno neustále dokola, dokud nedojdeš tam, odkud už není návratu.“ V očích se mu odrážela vážnost, nebyla tam ani kapka humoru. Když si něco Aegon usmyslel, vždy se do toho vrhnul po hlavě. Gryf ho jen v dobré víře varoval, že ne všechno jde vždy hladce a podle představ. Do hlavy mu přirozeně neviděl, nevěděl, jestli si všechno idealizuje, anebo to vidí tak, jak to doopravdy je. Radoval se z meče, ale nikdy předtím ho v ruce nedržel. Žoldák ho nechal vyrobit na míru, v jeho rukách by ostří nepředstavovalo žádnou zátěž. Ale moc dobře si uvědomoval, že kdyby nechal zbraň ještě o něco déle v chlapeckých dlaních, brzy by ho musel odložit. Jeho svaly na zátěž nebyly zvyklé, rozhodně je čekala dlouhá cesta. Nesnažil se mu ji znepříjemnit, ani ztížit, jen chtěl, aby byl Aegon připravený.
„Targaryenové byli zvláštním rodem. Jako by do Západozemí nikdy nepatřili a zároveň tam byli od počátku. Bez ohledu na draky a na to, jakým způsem říši vládli.“ Zvedl k Aegonovi pohled, aby viděl každý pocit, který se mu promítne do obličeje. Měl toho na srdci tolik, ale bál se, že si chlapec vzpomene. Pamatoval si na Eliin zpěv, ačkoliv ho tolik let neslyšel. Co všechno si ještě pamatoval? Chodíval k němu ve snech velký černý kocour, který se neustále držel za Rhaenys? Utkvěla mu v paměti tvář jeho sestry, když se mu skláněla nad kolébkou? Jestli se mu v hlavě držely jen nezařaditelné představy, mohl se považovat za šťastné dítě.
„Narodil jsem se tam. Narodil jsem se jako Jon Connington, můj otec byl pán Gryfova hradu.“ Nakonec se do fialových očí nevydržel koukat. Připadal si, jako by ho zradil. Kdysi jen díky němu chlapec přežil, ale i tak se do Gryfa zakousl jedovatý pocit viny. Nejraději by se zvedl a odešel, aniž by příběh dokončil. Jenže musel.
„Nemá smysl vyprávět o zanedbatelných detailech mého mládí. Podstatné je, že jsem se dostal až na královský dvůr. Jako páže jsem sloužil Rhaegaru Targaryenovi. Stali se z nás přátelé, velice dobří přátelé. Částečně i díky tomu jsem se na nějaký čas stal královým pobočníkem. Jenže jsem dělal chyby, za které jsem musel přirozeně zaplatit.“ Prsty stiskl o něco víc, až mu klouby zbělaly. Nehty si zaryl do opálené kůže, až mu zčervenala. Nervozita na něj doléhala stejným dílem, jakým ho tlačilo svědomí. Trvalo mu roky, než se přinutil k tomu, aby alespoň částečně zapomněl. Mluvit o tom pro něj bylo stejné jako se nechat mučit.
„Pověděla ti septa všechno? I o Bitvě zvonů?“ Dlouho hledal odvahu, ale nakonec se mu úkosem podíval do očí. „Málem jsem Roberta Baratheona zabil. Jenže tehdy při mně žádní bohové nestáli. Selhal jsem a Rhaegara jsem zklamal.“ Sklopil pohled a prsty rozpletl. Pomalu si dlaně položil na zátylek a rukama přejel dopředu. Pocuchaly se mu vlasy a odhalily tak tajemství své pravé barvy. Ani Gryf nevypadal, jak měl. Zpod tmavé na Aegona vykoukla zrzavá.
„Málem jsem tehdy zemřel. Kdybych se nepřecenil, mohl jsem Dračímu princi stát po boku v bitvě na trojzubci. Jenže kdybych se tak dlouho neléčil, nikdy bych se nemohl včas vrátit do hlavního města. Na ten pohled nikdy nezapomenu.“ Jon býval silný kvůli své nátuře a Gryf si sílu držel kvůli chlapci, kterého musel vychovávat. Ale teď ho přemohla slabost, vůči které se nedokázal bránit. Z koutka oka se mu vykutálela slza, která si razila mokrou cestičku po jeho jeho tváři, přes strniště, až ke rtům, jejichž koutky sebou bezděčně škubly.
„Ptal ses mě na svou matku. Ano, poznal jsem jí v Západozemí. Elia Martell byla nádhernou, ale příliš křehkou ženou. Útok Gregora Cleganea by ale nepřežil ani nejzkušenější bojovník. Vrátil jsem se do Rudé bašty, když už bylo po boji. Rhaegar byl daleko, možná už mrtev a jeho rodinu neměl kdo ochránit. Tehdy jsem našel malého chlapce, který jako by z oka vypadl svému otci. Fialové oči a zlatostříbné jemné vlásky. Neměl v sobě moc života, ale štěstí mu přálo. Abych ho zachránil, vzal jsem ho co nejdál to šlo. Začal jsem mu vlasy barvit a dal mu nové jméno. Takové, které by cizímu nic neřeklo, ale mně bylo dostatečně blízké.“ Na konci se mu hlas zlomil. Roztřesenou rukou si přejel po obličeji. Bál se na mladého draka podívat, ale nakonec to udělal. Obrátil k němu rudé oči a čekal, jestli pochopí.
avatar
Gryf

Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 18. 08. 18
Location : Essos

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Jon Connington

Příspěvek pro Mladý Gryf za Tue Oct 09, 2018 8:44 pm

Jeho oči se upřely na meč, který mu otec odebral a odložil stranou. Slova o tom, že by ho vlastní otec označil za slabocha a nechal ho, se zlomit, se neposlouchala dobře. Na stranu druhou ta slova chápal a chtěl otci porozumět. Nikdy není dobré mít v životě vše zadarmo. Nemohl očekávat úspěch, pokud se nebude snažit. Sílu, pokud nebude cvičit. Nebylo pochyb o tom, že si oba budou stát za svým. Vlastně by Gryf ani s jednoduchým výcvikem nesouhlasil. Nechtěl, aby otec ustal při prvním náznaku, že by toho na chlapce bylo moc. Byl připraven cvičit do roztrhání těla, i když sám ještě nemohl ani tušit, jak náročné to bude. Zbývaly představy a myšlenky. Raději si snad představovat nejhorší možnosti a být příjemně překvapen, než okolnosti podcenit a nakonec stát s otevřenou pusou.

„Septa o nich říkala mnoho věcí, některé byly dobré, jiné špatné. Draci nebo ne…“ krátce se zarazil. Na jazyku mu zůstala myšlenka. Lemore se zmiňovala o jistém prokletí. Šílenství. Dobří a špatní králové se střídali na trůnu v neskutečných obměnách. Ti co prve přišli s vizí a dobrými skutky nakonec podlehli zákeřné nemoci. Ti, kteří byli přísní, byli často nakonec milováni. V jejich životech bylo ponaučení. Západozemí sice bylo daleko, ale septa trvala na jeho vzdělání. Na tom, že všechny rody jsou důležité, ale Targaryeni nejvíce. Natočil hlavu mírně na stranu. Zhluboka nenadechl a konečně dokončil původní myšlenku. „Ať to bylo cokoliv, byli jediní, kdo skutečně udržel říši pohromadě.“ Rebelie nebo ne, byla to pravda. Až do osudné potyčky šlo o stovky let soudržnosti. Targaryeni byli vládnoucí síla, které se nedalo jen tak postavit.

„Jon?“
špitl jeho pravé jméno téměř neslyšně. V hlavě se mu náhle rozvířily myšlenky, až připomínaly včelí úl. Chtěl se začít ptát. Proč se jmenoval dříve jinak, anebo lépe, proč si nyní říká jinak? Co ho vedlo ke změně jména? Podle těžkosti, se kterou mluvil, usuzoval že ho k takovému činu vedly špatné pohnutky. Ne jeho, ale okolnosti byly špatné. Jakmile od něho otec odvrátil pohled, jeho tvář se stala nejistou. Obočí nakrčil a rty jen nepatrně rozevřel od sebe. Snažil se mu usilovně porozumět a pochopit, kterou pravdu se mu chystá vyjevit. Až po chvilce mu došlo, proč si dost možná začal říkat Gryf. To kvůli hradu. Kvůli pěkné vzpomínce ho možná pojmenoval stejně. Třeba tam potkal matku, a proto si chtěl vzpomínku uchovat, jenže to už chlapec jen hádal a tápal ve tmě. Nevznesl prozatím jedinou otázku. Věděl, že otcův příběh bude pokračovat.

Když nakonec otec zmínil královský dvůr, opět zbystřil. Myšlenky přestaly poletovat a v jeho mysli se vyjasnilo. Začal se soustředit na jediné. Možná proto chtěl, aby o Targaryenech věděl. Již nyní pochopil, že právě dračí rod bude nedílnou součástí celého příběhu. V hlavě hledal odpovědi na vlastní otázky. Zmínil Rhaegara Targaryena a chlapci jako první vyšlo na mysl, že šlo o prince, který prohrál válku. Tu poslední a nejdůležitější a kvůli němu padl celý rod do zapomnění. Byl snad jeho otec přítomen při celé zkáze? Přihlížel nečinně či se postavil na jednu či druhou stranu? Zvolil vítěznou či stranu padlých? Jenže jak jeho myšlenky přeskakovaly z jedné na druhou, začal mít neblahý pocit. Kdyby se na něho Jon podíval, všechen ten zmatek, nejistotu i strach by v chlapcově tváři dokonale vyčetl. Gryf začal tušit, že se jeho otec postavil na stranu přítele. To musel ocenit. Jenže prohra prince přinesla jeho vyhnanství? Ano, usoudil, že jeho otec musel být vyhnán za to, že podporoval špatnou stranu.

„Všechno ne,“ pronesl nejistě a vytáhl si rukávy košile o něco níž. Zakrývaly mu celé ruce až po bříška prstů. Začal látku košile žmoulat v dlaních a přitom se kousl zevnitř do tváře. Neznal všechny bitvy, až do teď to nebylo podstatné. Pohled k otci upínal. Vyčkával na přesné odpovědi, na konečně rozhřešení, které mu ještě stále nikdo nedopřál. Jeho otec to přeci celé mohl uzavřít v několika větách. Měl by pochopení. Nikdy by se nezlobil, že kvůli příteli skončili v chudobě a ne na zámku. Neměl by to otci za zlé. Jenže něco tu skutečně nehrálo. Ta těžkost, se kterou Jon jednal, to jak těžko se mu i mluvilo. Právě v tu chvíli si Gryf uvědomoval, že mu otec dal sotva nahlédnout za oponu, aby odhalil pravý příběh. To nejhorší, rozuzlení ho mělo teprve čekat.

Pomalu udělal k otci pár kroků a natáhl svou ruku k němu. Dlaň vyklouzla z úkrytu látky a dotkla se otcova ramene. „Nezklamal jsi. Není tvoje chyba, že Targaryeni nevyhráli,“ pronesl s dětskou nevinností, ale hlavně naivností. Ještě stále netušil. Myslel, že si otec dává za vinu něco úplně jiného. Ruku zatím nechával na jeho rameni, než jeho otec poodhalil zrzavé vlasy. V tu chvíli chlapec velmi rychle rukou cukl dozadu a stejně tak k tomu připojil dva kroky. Polkl a v tváři se dokonale zrcadlilo překvapení. Poslední pojítko mezi nimi bylo rozbito. Nebyl otci podobný ničím. Neměl jeho postavu, jeho tvář, barvu očí, pleti a nyní ani barvu vlasů. Něco se v něm pohnulo a na povrch se začalo drát zklamání.

Prve si Eliu s Rhaegarem nechtěl spojit, ale Jon to udělal za něj. Ztěžka lapl po dechu. Myšlenku, že on je to dítě musel zahnat. Ani si to řádně neuvědomoval a do očí se mu začaly drát slzy. Zklamání, smutek i bolest. Pohled měl stále více rozostřený a slzy začaly vítězit. Než je stihl zastavit, než si je stihl uvědomit, už mu stékaly dolu po tváři. Byly horké a zatraceně hořké. Až když se kapka rozpila do látky košile, si uvědomil, že vlastně pláče. Spodní ret se mu rozechvěl a raději se musel podívat jinam. „Není to pravda,“ pronesl nakřáplým hlasem. „Ty… ty jsi můj táta,“ ukázal na něho prstem, ale celá ruka se mu chvěla. Byla to reakce na to, jak se mu bortil svět. Ještě toho rána měl s otcem stejné jméno. Nyní si měli být vlastně cizí. Nebyl jeho… jeho nic. Nic z toho, co si do teď myslel, nebyla pravda a jeho to rmoutilo víc a víc. „Řekni to!“ Vykřikl najednou. „Řekni, že jsi můj táta. Patříme k sobě!“ Potřeboval víc než kdy jindy, aby mu Jon vyvrátil všechny myšlenky. Aby se mohl zasmát, jak naivní je a to, co zapadá, do sebe zapadat nemá.
avatar
Mladý Gryf

Poèet pøíspìvkù : 24
Join date : 12. 08. 18
Location : Essos

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Jon Connington

Příspěvek pro Gryf za Wed Oct 10, 2018 9:24 pm

Ačkoliv to bylo úplně to poslední, čím by se měl zabývat, zapřemýšlel nad tím, jak chlapec uvažuje nad svou rodinou. Jeho pohled zůstával čistě nezaujatý, protože nevěděl, jaká krev mu proudí žilami. Nepoznal je, netušil, že k nim má pevnější vazbu a přesto se mu zdálo, že v jeho očích zahlédl respekt. Jeho jedinými průvodci byla septa a knihy, nic víc. Kdyby otevřeně prohlásil, že se mu jako významný rod nezamlouvali, udělal by to Gryfovi daleko těžší. Nebo naopak? Podpořil by svými slovy jeho nenávist? Žoldák se většinou nestaral o to, co má mladík v hlavě. Něco vyčetl z jeho tváře a zbytek pro něj zůstal tajemstvím. Teď si však přál, aby do toho nejmenšího detailu poznal, jaké myšlenky se v Aegonovi usadily. Dozajista jim kraloval zmatek, nemohl vědět, co všechno hodlá jeho otec vyzradit.
„Connington,“ přidal polohlasem, jako by měl potřebu, aby si to Aegon vryl do paměti. Nebo si to snad opakoval jen pro sebe. Převaloval své jméno na jazyku, jako by si zrovna dopřál doušek sladkého vína z Letních ostrovů. Když zavřel oči, ani se nemusel snažit, aby si vybavil všechno z dávné historie. Velice dobře si pamatoval, jak to na hradě vypadalo. Z jakého okna bylo kam dohlédnout, dokonce cítil i vůni květů a teplý závan letního vánku tolik odlišného od horkého silného větru, jaký vládl Essossu. Útroby se mu sevřely, moc dobře věděl, proč na to nikdy nevzpomínal. V minulosti se žádné štěstí nenacházelo.
„Měl jsem tam být, abych Rhaegara ochránil. Tolik věcí by se nestalo... všechno by bylo jinak.“ Jeho hlas byl plný hořkosti. Kdykoliv, kdy se nad tím zamyslel, přišel si odporný. Myšlenka, že by Rhaegar ještě žil, ho neustále pronásledovala. Dělala mu už tak těžké noci ještě těžšími. Většinou Gryf usínal s myslí naplněnou banálními zážitky a s výhledem na to, co bude muset udělat další den. Ale jakmile přišel spánek, jeho uši naplnil zvuk zvonů. Před očima se mu objevil mladý Robert, který se mu vysmíval do tváře. Poséval jeho tělo ranami, před jakými nebylo úniku. Tahle noční můra pronásledovala Jona od okamžiku, kdy přišel k sobě. V Essossu se k ní přidaly zlé sny o Rhaegarovi. Pokaždé se v nich choval jinak, ale vždycky vypadal stejně. Majestátně, s rozpuštěnými zlatostříbrnými vlasy a přísným pohledem plným zklamání. Při Aegonově nízkém věku své ranní rozrušení skrývat nemusel, ale s jeho přibývajícími léty byl rád, že vstává dřív a chlapec ho tak nemůže spatřit s pobledlou upocenou tváří, která nesvědčila o ničem dobrém.
Byl natolik ponořený do vlastní niterní bolesti, že si ani nevšiml povzbudivého gesta. Kdyby mělo delšího trvání, pravděpodobně by za něj byl i vděčný, ale Aegona od sebe odehnal. Předpokládal, že se tak stane, nemohl tomu nijak zabránit. Nedokázal mu říct jen polovinu, aby mohl žít chlapec nadále v iluzi. Potřeboval znát pravdu. Jeho dětská léta skončila. Chtěl se naučit bojovat s mečem, ale Gryf ho namísto toho bodl do zad. Dával mu odpovědi na dávno položené otázky, tentokrát však mladému drakovi nenabízel nic, než jen nahou pravdu. Poskytl mu informace bez příkras, odhalenou a zuboženou historii se všemi krvavými šrámy. Pohled na něho ho srazil na kolena. Ještě před chvílí z něj nadšení přímo sálalo, ale teď... Měl plné právo na to od Gryfa odejít. Nezastavil by ho, dopřál by mu možnost svobodné volby. Stejně tak, jako se sám rozhodl mu všechno povědět a to i za cenu slz a krve.
„Nejsem tvůj otec. Jsem jen někdo, kdo Targaryenům zasvětil celý svůj život.“ Jedny zničené oči hleděly do druhých, naplněných stejnou a přitom velice rozdílnou bolestí. Jona píchlo u srdce, když si všiml, jak moc najednou Aegon připomíná Rhaegara. Nepotřeboval k tomu ani krásné šaty, ani dokonalý sněhobílý účes. Dračí princ dokázal držet na uzdě své emoce, ale vždycky z něj sršela lidskost. Nesnesl tíhu fialového pohledu, proto ten svůj upřel do země.
„Vzal jsem tě pryč, protože jsem to Rhaegarovi dlužil. Za všechno, co pro mě kdy udělal, byl život jeho syna samozřejmostí. Riskoval jsem víc, než bych si kdy přál, ale dokázal jsem to. Dostal jsem tě sem, abych tě při životě udržel dál.“ Trhaně se nadechl prsty si vjel zoufale do vlasů. Byl dospělým mužem, ale slzy mu stékaly po tvářích stejně, jako by se vrátil do dětství. Dech se mu zadrhával v hrdle a hlas se mu lámal. Přesto vstal a paže svěsil podél těla.
„Nikdy jsem si neodpustil smrt Dračího prince a zapřísáhl jsem se, že jeho syna budu navždy ochraňovat. Sotva jsi rozuměl mým slovům, když jsem ti složil slib, že za tebou budu stát, dokud naposledy nevydechnu. Každý den jsem si vyčítal, že musíš vyrůstat tady namísto v hlavním městě Západozemí. Měl jsi vyrůstat pro železný trůn, mezi vlastní milující rodinou a lidem. Jenže Královo přístaviště se pro nás oba stalo zapovězeným místem. Proto jsme neustále cestovali a usadili se v Braavosu. Nebylo to lehké, ale s muži Roberta Baratheona za zády to byla malá cena. Zamiloval jsem si tě jako vlastního syna, ale pravda je jiná, Aegone Targaryene. Držel jsem nad tebou ochrannou ruku, dokud se v tobě neprobudí krev draka.“ Ztěžka dýchal, tentokrát se mu do očí dívat vydržel. Stálo ho to veškeré úsilí, ale nepovolil. Chlapec se na něj mohl zlobit, mohl křičet, obviňovat ho z toho, že je Gryf lhář. Skutečnost by jednoho dne stejně vyplula na povrch. Jediným rozdílem bylo, že později mohla všechno zničit. Pro Jonovu duši bylo již pozdě, ale ta Aegonova se ještě mohla z utržených ran vyléčit. Už nebyl malým nesmělým dítětem, ale ani zatvrzelým dospělým mužem. Lepší čas by už nepřišel, ať už byl vykoupen sebevětší cenou.
avatar
Gryf

Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 18. 08. 18
Location : Essos

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Jon Connington

Příspěvek pro Mladý Gryf za Sun Oct 14, 2018 5:31 pm

Jon neříkal to, co chtěl chlapec slyšet. Pokud ho chtěl roky vychovávat ve lži, nechápal proč mu nyní ukazuje krutou pravdu. Dralo se do něho něco, co nedokázal popsat. Nebyl to vztek. Gryf nepatřil k dětem, které by se uměly vztekat, nebo si touto emocí něco vynucovaly. Daleko lépe se to dalo popsat jako hněv. Ten způsoboval slzy, kterým nešlo zabránit, přestože si je nyní chlapec již velmi dobře uvědomoval. Nechával je téct po tváři. Nebylo jich mnoho, ale byly. Pomalu se jedna kanula po tváři, než jí vystřídala druhá na protější straně. Ruce sevřel v pěst a nohy přitiskl daleko pevněji na zem. Připravoval se na to, že do otce, vlastně Jona, strčí. Chtěl to udělat. Strašně moc si přál svou zlobu vybít. Strčil by do něj vší silou, možná ho i nechal zakopnout… ale Gryf takový nebyl. Nebyl prchlivý a mysl mu zloba ani hněv nikdy nezatemnila. Neuměl takzvaně vidět rudě. Na to byl příliš klidné povahy, což mohlo někdy být na škodu.

Gryfa podivně zatrnulo. Povolil sevření rukou, z kterého mu až bělaly klouby. Uvolnil ruce a tiše vydechl, než na delší dobu zadržel dech. Nehnutě Jona pozoroval a naslouchal jeho slovům. Netrvalo to však déle, než pár vteřin. Pak začal spíše vidět skrz. Jakoby tam Jon nestál a jeho slova nebyla víc než ševelení větru a přelévání vln. Bolelo ho u srdce. Možná Jon nechtěl, ale chlapec to vnímal jako akt zrady. Mohl to myslet dobře, konat v dobré víře, ale malý chlapec to vidět nedokázal. Roky, celý život, žil s tím, že Jon je jeho otec, matka pravděpodobně zemřela a oni nepotřebovali víc, než měli. Přehlížel důležité fakty. Ignoroval sám to, že nemá s otcem nic společného. Nezamýšlel se nad tím, proč má vlastní vychovatelku a dostává se mu vzdělání, o kterém si ostatní děti mohly nechávat jen zdát. Možná ho přeci jen celý život připravoval na tento okamžik, ale když nastal, nechtěl ho. Konečně vydechl. Několikrát naprázdno otevřel ústa, jen aby je zase zavřel. Neměl co říct. Slova z jeho hrdla nevycházela, a tak zůstával ticho.

Pomalu zvedl k Jonovi pohled, když se postavil na nohy. Byl to pouhý pohyb očí, které se odlepily od země nahoru. Další slza sklouzla po jeho tváři a on se musel nadechnout zhluboka, neboť jeho předchozí akt mu dýchání značně ztěžoval. „Proč mi to teď říkáš?“ pronesl tak klidně, jak jen jeho stav dokázal. Přesto byl jeho hlas rozechvělý a stopy pláče jasně slyšitelné. Vyhledal jeho oči a dožadoval se odpovědi. „Mohl jsi mě nechat žít ve lži dál. Nemusel jsem nic vědět. Proč jsi to neudělal?“ Jon mohl zůstat milosrdný. Gryf by pravdu neznal, vyrůstal by v Essosu bez vědomí, že má právo na královský trůn. Nebo… měl ho vůbec? Rebelie, smrt jeho rodiny, vrazi v jejich zádech i neustále skrývání se. To vše jasně mluvilo o tom, že ho v Západozemí nikdo nechce. Nepatřil tam. Stejně jako nepatřil do Essosu.

Ohlédl se přes rameno a natočil se k moři. Pozoroval příliv. V momentě, kdy pronese své pravé jméno, bude to jako by ho přijal. Ale v ten moment bude mít Garth pravdu. Skutečně patřil do staré Valyrie. „Já…“ nadechl se rozechvěle. Nejprve se zadíval rychle dolu, než se tělem natočil k Jonovi. Automaticky přitom udělal krok dozadu. „Potřebuji chvíli,“ přiznal a s tím se otočil a rozešel se po pláži. Pryč od Jona. Nevolil vztek, nechtěl již volit slzy. Všechno si potřeboval utřídit v hlavě, pochopit to. Jenže na to potřeboval pár chvil sám. Zastavil se dost daleko od Jona. Usadil se na pláži a nohy pokrčil. Ruce si zapřel o kolena a spojil je před sebou. Doufal, že Jon půjde domu. Dá mu tolik potřebný čas a on se mu pak vrátí.
avatar
Mladý Gryf

Poèet pøíspìvkù : 24
Join date : 12. 08. 18
Location : Essos

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Jon Connington

Příspěvek pro Gryf za Sun Oct 14, 2018 9:30 pm

Ačkoliv neměl Aegon s Aerysem vůbec nic společného, jako by na jeho místě stál právě šílený král. Už od raného dětství byl chlapec nádherným usměvavým dítětem. Když se dostal z nejhoršího, smál se na Jona, chytal mu nos a vůbec nevypadal nešťastně. Až na pár chvil ho za veselou ratolest považoval žoldák dál. Neměl sebemenší tušení o tom, že ve snech slyší zpívající Eliu. Nikdy se nerval, nikdy nevyvolával konflikty. Jeho mince spadla na tu správnou stranu. Jenže teď dostal Gryf strach. Aerys nastupoval na trůn jako mladík plný ideálů a především naděje. Tu Aegonovu právě zbořil. Mohl v něm probudit draka. Jediným štěstím bylo, že neměl ani žádnou bestii po boku, ani postavení, ve kterém by dokázal způsobit velké škody. Niterní bolest byla tou nejhorší, dalece předčila utrženou ránu na bojišti nebo nemoc. Aegonovo srdce se muselo roztříštit na nespočet malých kousků. Jenže pravda by ho stejně dohnala a byla by k němu daleko krutější.
„Chtěl jsem ti to říct už dávno. Jenže jsem z toho pokaždé zbaběle vycouval. Na poslední chvíli jsem dostal strach a tak jsem si to nechal pro sebe. Ale když jsem tě viděl dnes, tvůj zápal pro to, aby ses naučil bojovat... Nastal čas.“ Cítil na sobě fialové oči, měl z nich pocit, jako by kvůli nim měl vzplanout. Nevěděl, co se chlapci honí hlavou a jen stěží se do něj mohl vcítit. Gryf dokázal být empatický, když za ním Aegon přiběhl s pláčem, neodbyl ho. Sedl si s ním a v klidu probral, co se děje, dokud se nedostali až k samotnému jádru věci. Teď pro něj byl jako uzavřená kniha. Na první pohled se dalo uhodnout lehce, jak se cítí. V očích ho musely štípat nechtěné slzy, ve fialové viděl zklamání. Ale pod povrch nahlédnout nedokázal. Frustrovalo ho to, nic jiného si ovšem nezasloužil. Snad měl ještě chvíli počkat, nějaký rok by to ještě vydrželo. Pro jednou si přál mít moc rudých kněží. Pohlédl by do plamenů a zjistil by, jak se má zachovat. Jenže to nedokázal a tak si musel poradit sám.
„Rhaegar by si to tak přál. Jsi silný po něm. Lhal jsem, v tom jsem bez jediné pochybnosti vinen, ale musel jsem to udělat. Nedokázal bys pochopit, proč ti říkám jinak, neměl by ses na pozoru. Celá ta léta nás pronásledovali muži Roberta Baratheona, pátrali po tobě a já jsem se odmítal vzdát. Teď jsi dost silný na to, abys pravdu unesl. Zasloužíš si to vědět. Tolikrát ses mě ptal na matku a já jsem ti chtěl tolikrát odpovědět. Nemohl jsem. Nedokázal jsem to. Jenže čas hraje proti nám. Dospíváš a Západozemí trpí pod uzurpitelovou mocí. Nejeden rod čeká na to, až se na trůn vrátí drak. Jak by mohl malý chlapec unést takovou zodpovědnost? Jenom pomyšlení na ni?“ Zavrtěl nad tím hlavou. Moc si přál, aby ho Aegon pochopil. Ublížil mu, ale bylo to nutné zlo, bez kterého se Gryf neobešel. Kdyby mu všechno řekl až za pár let, pravděpodobně by na to chlapec reagoval stejně. Viděl by ve všem zradu a odmítal by si připustit, že mu v žilách koluje dračí krev. Později by na to však neměl žoldák už žádnou odvahu. Něco jiného bylo promlouvat k dítěti a naopak k dospělému muži. Morálně to nebylo nejčestnější, ale život ho naučil, že ne vždy lze jednat čestně. Rhaegar by to dozajista vyřešil elegantně, vždycky působil dojmem moudrého a chápavého člověka. Jon mu nesahal ani po kotníky. Pravdou se oháněl jako mečem, protože jenom tak to dovedl. I když přitom zranil všechny okolo, včetně sebe.
„Máš na to plné právo. Jen nezapomeň na svůj slib. Neudělej nic neuváženého.“ Gryfův hlas byl tichý a přesto tak silný, aby přehlušil moře. Měl svázané ruce. Ačkoliv by udělal cokoliv, co by Aegonovi ulevilo, nezmohl vůbec nic. Právě teď se jako nejlepší řešení nabízelo, aby si znovu sedl a zůstal tak. Chápal jeho potřebu být sám. Dozvěděl se něco, o čem nepřemýšlel ani v těch nejdivočejších snech. Do dnešního dne byl Mladým Gryfem, synem obyčejného žoldáka. Celý svět se mu musel převrátit naruby. Učil se o dějinách Západozemí, ale pohlížel na ně jen jako cizí člověk. Vyrůstal za Úzkým mořem a Sedm království pro něj neznamenalo víc než jen slova na papíře. Najednou se dozvěděl, že to není jen kus historie, jakou si mohl jen představovat. Gryf si ztěžka povzdechl a upřel pohled na zmenšující se postavu. Už to nemohl nijak napravit. Nešlo o banalitu, jakou by zamluvil. Rád by přivedl Aegona na jiné myšlenky, ale musel mu dopřát osobní prostor. Hrubou dlaní si přejel po tváři, prsty mu křístly o strniště. Aegonova tvář vypadala zničeně, ale co ta jeho? Měl ztrhané rysy vypovídající o tom, jaký boj se odehrával uvnitř jeho duše? Zakroutil nad tím hlavou. Co na tom záleželo. On neznamenal nic, nebyl pro nikoho důležitý. Posledního člověka, co do něj vkládal důvěru, odehnal. Bohové se mu vysmívali do očí, když se mu dobře myšlená slova zapíchávala do těla jako hroty mečů. S tím padl jeho pohled na Aegonovo ostří. Sebral ho a přelétl očima. Překvapilo by ho, kdyby o něj Aegon ještě stál. Znovu si povzdechl a vykročil směrem k jejich domu. To, co na svém ztýraném srdci měl, pověděl. Nepotřeboval tam nadále být, Aegon ho po boku nechtěl. Udělal tedy nejlépe, když se vrátil.
avatar
Gryf

Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 18. 08. 18
Location : Essos

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Jon Connington

Příspěvek pro Sponsored content


Sponsored content


Návrat nahoru Goto down

Návrat nahoru


 
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru