Příběh - Addezen

Goto down

Příběh - Addezen

Příspěvek pro Admin za Sun Aug 05, 2018 10:04 pm

 
 

avatar
Admin
Admin

Poèet pøíspìvkù : 158
Join date : 07. 07. 18

Zobrazit informace o autorovi http://gameofthrones-rpg.forumotion.eu

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Addezen

Příspěvek pro Addezen za Sun Dec 02, 2018 1:41 am

Byla to jedna z těch nocí, kdy neměla příliš klidného spaní. Jako stále čtyřleté dítě běhalo po chodbách a něco hledalo. Jenže nemělo tušení co. A tak se plahočilo cestičkami s vědomím, že to, co hledá, může být cokoliv. Jenže ať upřela fialové oči na cokoliv, nikdy to nebylo to ono, co si přála získat. A tak běhala od věci k věci, od dveří ke dveřím a zoufale se snažila přijít na svou touhu, svou tužbu, jež jí stále unikala. Nebylo to pouze zoufalství, co jí sužovalo, ale i netrpělivost, smutek a deprimace. Potřebovala to. Netušila k čemu, ale musela to mít. Zda to bylo důležité? Cenné? Velké či malé? Běhala od místa k místu, od komnaty do kuchyně, přes jídelnu až do trůnního sálu. Ale ani pohled na ohromný ostrý trůn jí nijak nenapověděl. Zato když přelétla očima k lebkám, cosi jí napovědělo nebo spíše nutilo odebrat se do sklepení. Jakoby jí odtamtud něco volalo. Malé nožky nevyčkávaly a rozeběhly se na místo určení. Jenže když se dostavila na vršek schodů, shlédla dolů a zazřela pouhou tmu. Jenže světlo nikde nebylo nebo spíše louče pro ní byly příliš vysoko a nikde nebyl nikdo, kdo by jí je podal. Tudíž nezbývalo jiného než-li jíti poslepu. 
Přitiskla se k levé straně a opatrně sestupovala do čiré temnoty. Hrudník jí nesvíral děs ani strach, pouze prostá zvědavost. Čirý pocit uspokojení, když se jí pod nohami měnily schody. Až se začala nořit do pokojné černoty. A poté neviděla nic. Pouze cítila. Chladnou omítku, k níž se tiskla. Poslední oporu nohou, na níž opatrně našlapovala. Až zmizely schody a objevila se pevná zem. Jenže jak odtud pokračovat? Musela být opatrná, jenže netrpělivost se dostavila. A ona se pustila té jediné opory, kterou měla. Vydala se poslepu za neznámým cílem. Srdéčko se jí tetelilo blahem, když šla prakticky poslepu za něčím ve tmě. Cítila tu přítomnost, to sálající teplo. Musela u toho být, musela se toho chopit. Na tváři jí hrál úsměv, když se blížila k tichému vrčení, jež jí dávalo najevo, že hádá správně. 
Natáhla ruku dopředu, zakmitala prsty v prázdnotě. Prázdnota se pohnula, rychlý obrys, jež se vrhnul vpřed. Cítila, jak se cosi trhá. Na zem něco káplo a jí zabolela ruka. Jenže ta ruka tam nebyla. Pouze prázdné místo. Vrčení nabralo na intenzitě. A náhle se z temnoty objevilo malé zelené světélko. Nejprv malé, ale zvětšovalo se. A s tím se odhalila i tlama plná ostrých zubů. Ohromná tlama, do níž by se vešla několikrát. Ale ona se nebála. Nemůže jí zabít něco, co je ona. Světlo jí osvítilo a nakonec pohltilo. Oděv na ní shořel, kůže nabotnala žárem a začala praskat. Vlasy jí shořely, oční bulvy roztekly. Orgány zuhelnatěly, ale vědomí stále bylo tam a stále věřilo, že sama sebe zabít nemůže.

***

Nebylo žádnou novinou, když se malým domem rozezněl křik. Karsi byla vždy připravená utěšit svou novou dceru, jejíž noční můry se nevytratily ani po pěti letech. Mohla s ní usínat v náručí, mohla jí dávat uklidňující nápoje, nic nezabíralo. Mysl byla silnější a nechtěla dítěti dopřát klidu. 
Přesto dnešní noci to bylo jiné. Hlas se zarazil v hrdle a ona se pouze posadila na posteli a prudce dýchala. Potřebovala na vzduch. Provětrat si hlavu a zapomenout. Jenže se nedá zapomenout na sen, jež se jí zdál tak často. Častěji než skutečná pravda. Přeci jen smyšlené vědomí dokázalo být ještě krutější na potrápení hlavy kdysi dávné princezny. 
Odkopala se z postele, na nohy natáhla boty a v lehkém oblečení na spaní se vykradla z domu. Nechtěla nikoho probudit a tak se ze sloníka stal tichý vlk. Nic nezaskřípalo, když vylezla oknem. Bezděčně se vydala po pěšince kamsi do neznáma. Za ničím, co by hledala. Přitiskla si ruce k hrudi, aby se zahřála. Nepřemýšlela nad tím, že by mohla být zima. Ale ona v mnohých situacích zapomněla přemýšlet, tudíž to nebrala jako žádnou novinu. Tápala tmou a dívala se do země. Nechtěla spatřit žádné světlo, žádný zelený plamínek, který by jí dokázal, že není tím, čím si myslela, že je. Žádný drak, pouze člověk. Smrtelný, jež může shořet. Jako každý jiný.
avatar
Addezen

Poèet pøíspìvkù : 18
Join date : 12. 08. 18
Location : Astora

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Addezen

Příspěvek pro Arthos Eskel Today at 1:13 am

Za poslední roky byl konečně šťasten. Ani nečekal, že mu podobnou formu štěstí může přivodit žena. Žena tajemná, jejíž půvaby ho očarovaly po několika dnech, kdy se nemohl nabažit její přítomnosti. Poslouchat její slova, vdechovat její vůni a moci ochutnat její rty. Nebyl si ničím jist, přesto se nechával unášet. Dál se držel svých lordských povinností, ale vícero než bylo dobré, jich vložil do rukou mistra a kastelána. Chtěl, co nejvíce času trávit s ní. Nikdy nečekal, že by mohla tato chvíle nastat, prakticky byl vůči lásce skeptický, ale ona veškeré tyto bludy roztrhala na malé kousíčky a vklouzla mu do života tak lehce a nenásilně, že jí nechtěl nikdy pustit. Když byl s ní, cítil se naplněný, šťastný. Svět byl dokonalý a smrt rodičů pouhým černým puntíkem na bílém papíru. Nic jej nemohlo odradit od pozitivního myšlení. Svým přátelům psal i nadále, ale ne již tak často, jak by sami chtěli. Zcela se ponořil do nového vztahu, zůstával pod hladinou, v živém opojení její neskutečností. Stále jej dokázala něčím překvapit, něčím uchvátit. Způsob, jakým si česala vlasy, jak se koupala, jak se pohybovala při chůzi či při tanci. Její smích byl pastvou pro uši, též jako její úsměv byl potěšením pro oči. Byla to neskutečná žena a on byl šťasten, že zrovna v ten den na ní upřel svůj zrak. A že ona ho vpustila do svého světa.
Jedna z mnoha nocí, kdy se zamyšleně převaloval v posteli. Stále nedošlo ke kroku, kdy by sdíleli společné lože. Nabídl jí jednu z nejlépe umístěných ložnic s výhledem do zahrady. Pověděl jí, že kdyby cokoliv potřebovala, nemusí se stydět si o to říct. I služebným se zamlouvala kromě mistra. Ale jeho názorů dbal pouze, když šlo o lordské záležitosti. Ohledně zbylých rad byl hluchý. Nechtěl poslouchat, jak jí hanobí, jak by měl být opatrný, jelikož nevěděl, odkud pochází ani co je zač. Ale pro něj ta slova byla prázdná, závistivá. On nepotřeboval znát minulost. Znal ji a to bylo důležité. Přesto nedokázal usnout, když nebyla poblíž. Ale nechtěl jí rušit v její sladké nevědomosti. Tudíž se rozhodl projít.
Hodil na sebe kabátec, navlékl si boty a vyrazil do ulic, kde byl blíže svým poddaným. Lidé zbožňovali lorda Eskela a lady Eskel. Ale jejich sympatie opadly, když se starý pán zhroutil a jeho žena neměla takovou moc, aby se k němu dostala. Nyní měl možnost napravit jim reputaci a vskutku se snažil být tím lordem, na kterého by mohli být hrdí a jehož by se nemuseli obávat jako většiny v západních krajinách. To druhé splňoval, jen netušil, zda to první. Nemínil se vyptávat lidí, přišlo mu to ... podivné. Nemuseli by mu říct pravdu. Kdo by proti sobě chtěl poštvat hněv lorda?
Kráčel v tichosti, s hlavou mírně skloněnou k zemi, když jej cosi upoutalo. Kroky. Nebyly nijak hlasité, přesto jeho sluchu neunikly. Vzhlédl a podíval se po ulici, kde by v tuto dobu očekával nanejvýš opilce, ale ti činili jiný hluk. Nebyl to ani dospělý člověk, bylo to dítě. Malá holčička, která kráčela tmou s hlavou skloněnou k zemi. Navíc v ne moc teplém oblečení. Mohl jí někdo vyhodit na ulici? Něco mu napovídalo, že by se o to měl zajímat. Rozešel se k ní tak, aby ho zaregistrovala, aneb činil patřičný hluk, aby byl objeven a nemohl jí vyděsit.
"Co tu děláš takhle sama? Není ti zima?" položil dvě otázky, které mohli být vhod, ačkoliv sám prakticky s dítětem nehovořil a netušil, co s ní. Kdyby zjistil, že jí rodiče vyhodili, protože jí nemohou uživit, musel by s ní nějak naložit. A zajisté by jí nemohl jen tak nechat se dál ploužit. Tak se správný lord nechová.
"Na, zahřej se," sundal si svůj kabátec a s nejvyšší opatrností jí ho přehodil přes ramena, aniž by se jí byť prstem dotknul. Nevěděl, jak s dětmi zacházet, považoval je za jakési křehké stvoření, které se při špatném doteku rozpadne v prach a jemu zůstane jen vina na bedrech. Musel být opatrný, vše se blížilo k lepšímu pokračování a nemohl si to nijak pokazit. Už vůbec ne u těch nejmenších. U budoucnosti říše.
avatar
Arthos Eskel

Poèet pøíspìvkù : 17
Join date : 12. 08. 18
Location : Essos

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Addezen

Příspěvek pro Sponsored content


Sponsored content


Návrat nahoru Goto down

Návrat nahoru


 
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru