Darry (Doutnající ruina)

Strana 1 z 2 1, 2  Next

Goto down

Darry (Doutnající ruina)

Příspěvek pro Admin za Sun Aug 05, 2018 9:56 pm



Naposledy upravil Admin dne Thu Oct 25, 2018 4:47 pm, celkově upraveno 1 krát
avatar
Admin
Admin

Poèet pøíspìvkù : 153
Join date : 07. 07. 18

Zobrazit informace o autorovi http://gameofthrones-rpg.forumotion.eu

Návrat nahoru Goto down

Re: Darry (Doutnající ruina)

Příspěvek pro Anonymní za Sat Aug 18, 2018 12:58 am

Jemné krídla plachého motýľa pracovali usilovne len aby malé telíčko bolo stále vo vzduchu. Tie jemné krídla, ktoré dokážu každého uchvátiť svojimi farbami. Chceš sa ich dotknúť, mať ho vo svojej blízkosti a kochať sa jeho krásou. No na miesto toho aby poslúchol tvoje prosby posadí sa na prst človeka z ktorého cíti dobrosrdečnosť a pokoru. Ten nevinný tvor, ktorý je na svete tak krátko no aj napriek tomu dokáže vyčarovať úsmev na tvári človeka by mal byť vypustený na slobodu, nie držaný v klietke. V zlatej klietke.
Aderyn bola ako ten motýľ, ktorý poletoval v klietke z ktorej nevedela nájsť únik. No aj napriek tomu sa stále snažila byť tým stvorením, ktoré verí ľudom. Rozprestierala svoje krídla každé jedno ráno, kedy sa na jej tvári objavili lúče hrejúceho slniečka, ktoré jej takmer okamžite vyčarovali úsmev na perách. V jej hlave sa len nachádzala myšlienka na to, že to bola len ďalšia noc, ktorá so sebou nezobrala žiadnych démonov skrývajúcich sa v kútoch tmavej, malej no aj napriek tomu pre niekoho ako bola ona pomerne útulnej izbietky. Práve úsmev na perách a prejdenie končekmi prstov po náhrdelníku na jej krku, ktorý sa snažila pečlivo si strážiť a hlavne skrývať pred pohľadmi niektorých ľudí ju nútil vždy myslieť na krásy nového dňa.

Nachádzala sa na jej obľúbenom mieste v kuchyni v ktorej mala mnoho spomienok. Hovorí sa, že človek ktorý má pred sebou budúcnosť a titul pred menom by sa nemal nachádzať na miestach, kde by sa malo nachádzať len služobníctvo. No pomôcť niekomu s prácou, ktorá jej bola radosťou a útechou ju nesmierne tešilo. Bola dokonca rada aj za to, že tento deň kuchyňa patrila len a len jej a jej priateľke, ktorú pozvala na horúcu šálku bylinkového čaju.
Úhľadné krémové šatičky na ktorých sa nachádzali vyšité fialové kvietky, ktoré pracne jednu po druhej do úplných malých detailov vyšívala so svojimi jemnými rukami po nociach pri svite mesiaca a malej sviečky, boli zahalené pod bledou zásterou. Zásterka zaviazaná na mašličku zozadu s ktorou jej pomohla jej dlhoročná priateľka a kuchárka, bola pre ňu ozdobou. Nepotrebovala mať na sebe drahé šperky, diamanty alebo dokonca perly vylovené z morského dna. Nepotrebovala sa obliecť do hebkých ale na druhej strane ťažkých kožušín. Byť v zástere, ktorá by ju mala ochrániť pred možným zašpinením sa ju potešilo viac ako mať na sebe roby od výmyslu sveta.

Určite by z toho nebol nadšený. V momente, kedy ju stretával v kuchyni ako sa rozpráva s ľuďmi na miesto toho aby sa nachádzala vo svojej izbe a pozerala sa von z okna a mlčky čakala na jeho príchod, mohla na jeho čele vidieť tú vrásku, ktorá jej vždy naznačovala, že sa opäť dostával do tej nálady, kedy mal chuť rozbíjať všetky veci okolo seba. Videla v ňom niečo, čo jej prinášalo nočné mory. Niečo, čo ju nútilo ráno po ráne ďakovať za to, že jeho vyhrážky sa doposiaľ nestali skutočnosťou. Predstava, že by prišiel k nej a snažil sa jej nejako dotknúť alebo dokonca jej zakázať sa stretávať s ľudmi, ktorí jej boli najbližšími ju pomaly ničil z vnútra.

Nov tejto chvíli vedela, že nie je žiadna možnosť aby sa nachádzal v ich blízkosti. Cítila ako sa jej telo uvoľňovalo a dokonca sa v jej očiach objavovali tie iskričky, ktoré tam boli v momente, kedy bola nadšená.
„ pred niekoľkými dňami som prišla na novú kombináciu..“ jej hlas sa niesol miestnosťou s ľahkosťou. Ton, ktorým hovorila bol spevavým a hravým. No nebol to jeden z tých tónov, kedy by sa človek musel chytať za srdce a za uši, pretože je to hlas, ktorý prináša bolesť. Skôr naopak. Jemný hlások v sebe niesol čistotu a jemnosť, ktorá sa nachádzala na povrchu a taktiež aj v jej vnútri.
Nikdy sa netajila tým, že k svojej záhrade má nejaký vzťah. Predsa len v momente, kedy mala možnosť prechádzať bruškami prstov po jemných, krehkých lístkoch ktorým nechcela ublížiť, bol to pre ňu blažený pocit.
Čaje boli jej špecialitou kedy sa snažila jemnosť a chuť zladiť na dokonalé kombinácie. Bolo to pre ňu niekedy ťažké, nájsť to správne riešenie pre kombináciu dvoch príchutí no staré knihy, ktoré sa nachádzali v knižnici ku ktorej mala prístup pretože vedela tajný vchod o ktorom nemal jej strýko ani len to najmenšie tušenie, ju učili mnohým veciam. Nikdy by neskúšala do čaju dávať niečo, čo by mohlo ľudom ublížiť. Stále to boli tie bylinky, ktoré pred ňou vyskúšala v jej veku taktiež aj jej milovaná maminka.

,, vieš o tom, že som našla v záhrade kvet, ktorý mi okamžite pri pohľade a taktiež pri vôni pripomenul práve teba?..“povedala Ryn po tom ako sa po prvýkrát po dlhej dobe otočila na svoju priateľku a následne jej ponúkla pohľad na svoju tvár na ktorej sa nachádzalo niekoľko zvyškov múky. Samozrejme, že bystré očko by si ju všimlo aj v jej hnedých vlasoch, ktoré mala jemne zopnuté po bokoch, no aj tak tie hlavné pramene jej padali na plecia a na chrbát.

Anonymní
Anonymní


Návrat nahoru Goto down

Re: Darry (Doutnající ruina)

Příspěvek pro Ysilla Royce za Sat Aug 18, 2018 3:49 pm

Řekotočí bylo zkrátka jiné. Viděla to, když stála u okna, z kterého hleděla ven. Pozorovala zahrádku i krajinu, která se za ní rozprostírala. Vše se zdálo dokonale klidné. Svět si běžel svým tempem, bez zájmu na tom, zda chvátá příliš rychle nebo se táhne pomalu. Jen slabí větřík, příjemný vánek rozhoupával jednotlivé lístečky stromů a rozehrával tak jisté ševelení. Stromy tak zpívaly svou píseň. Ten kdo skutečně poslouchal, přišel na to, že žádný šum není stejný. Mohou znít podobně, ale každý byl unikátní a měl v hudbě přírody své místo. Pozorovala zelenající se trávu, rozkvetlé rostliny i dva tmavé ptáčky, kteří se přetahovali o cosi, co se nacházelo v zobáčku jednoho z nich.

Pochopitelně jí někdy Údolí chybělo. Bylo to místo, kde vyrůstala. Neznala každý kout, zkratku ani zdaleka všechno místa. Ovšem byl to domov a každý člověk k domovu tíhne. Rád se tam vrací, rád na něj myslí a mnohdy se mu nechce pryč. Údolí bylo skutečně jiné než Řekotočí. Vysoké skály vrhaly příjemný stín. Hrady byly daleko chladnější a temnější než právě zde. A horská krajina většina rostlin nedovolovala uchytit se tak, jak bylo třeba. Přesto pokud člověk opustil nehostinnost hor, dostal se do vůbec nejúrodnější krajiny, které Západozemí mělo. Ovoce tak velké a sladké, že i Rovina pukala závistí. Obilí zlaté, že z něho bylo možné umlít tu nejlepší mouku a vinná réva dávala lahodné víno, s kterým se ani dornské rovnat nemohlo. Někdo tu krásu Údolí vidět nedokázal, přesto ho Ysi milovala. Přála si vrátit, jenže pokaždé, kdy ji podobná myšlenka napadla, objevil se v ní vzdor a nechuť. Byl to otec, kdo nařídil její cestu sem a ona si proti tomu typicky postavila hlavu. Zapřísahala se, že i když poručí její návrat, odmítne. Část toho byl skutečný vzdor a povaha Ysi, jenže ta druhá část byla o cosi jednodušší. Pravda byla, že tu Ysi nic nechybělo. Byl to nějaký čas, co její bratři začali opouštět rodný dům. Brzy by si tam přišla docela sama, pokud by jí otec urychleně neprovdal. Jenže zde? Zde měla úplně všechno. Měla tu opět velkou rodinu, kterou byli její bratranci. Našla si tu přítelkyni, se kterou mohla trávit čas a krátit si tak dlouhé chvíle. Zpočátku to chtělo svůj čas, ale i na Řekotočí si Ysilla zvykla a nyní se stalo jejím druhým domovem, proti kterému již nenamítala nic.

Postávala v kuchyni v sídle rodu Darry. Místo tolik nevhodné pro budoucí lady a přesto si to přála. Někdy měla pocit, že kdyby jako lady vařila, upadly by jí ruce. Nebo alespoň tak se tvářila většina služebných. Díky výchově byly jejich ruce sice hebčí, než ruce pracujících žen, přesto nemuselo být pravidlem, že by kuchyň nemohla být příjemnou kratochvílí. To jí však ukázala až Aderyn. Dívka, která se měla stát vzorem všech ctnostných vlastností, které Ysille údajně chyběly. Nechyběly, jen měla svou hlavu a podřídit se každému názoru jen protože ho pronesl muž… to nebylo nic pro ni. Krátce se natočila bokem ke své kamarádce, která se věnovala těstu, než se opět zadívala z okna. Na chvíli zavřela oči, objala se rukama a nechávala vánek, aby si pohrával s jejími vlasy. Jemné zlaté kadeře poletovaly ve vzduchu a bylo jisté, že brzy budou působit ještě neupraveněji než doposud. Jemně si pak prsty uhladila jemnou látku šatů. Měla na sobě jednoduché bledě modré šaty. Na hrudi bylo vidět šněrování a látka byla zdobená tmavě modrým vyšíváním. Rukávy byly stříbrné, dlouhé a úzké. Jednoduché šaty zvolené vhodně pro danou příležitost.

Teprve slova přítelkyně jí donutily se pomalu otočit. Zkřížila si ruce na hrudi a nepatrně se pousmála. „Jakou, smím-li se vůbec ptát?“ pronesla lehkým hlasem. Byl vyšší, ale jemný. Uměla šeptat tak jemně, že se člověk chtěl zastavit a zaposlouchat se. Zavřít oči, lehnout si, zapomenout a jen poslouchat. Bylo by jedno, zda mají slova smysl, stačilo poslouchat hlas, který Ysi měla. Jenže i svou nevýhodu to mělo. Mnohdy, pokud křičela, stále její hlas nezněl dostatečně důrazně. Ne dokud v něm nedala znát střípky zoufalství a skutečného trápení. Nyní se však usmívala a pomalu přešla k Ryn. Obešla stolek, zatímco si prohlížela jednotlivé ingredience na stole. Bříšky prstů se letmo dotkla každé krabičky i skleněné nádoby, než se zastavila naproti Aderyn a zadívala se jí do tváře. Oči chvíli studovaly zamoučněnou tvář. Nemohla si nevšimnout moučného poprašku ve tmavých vlasech, ovšem jen se o to víc usmála. Nyní to nevadilo, nikdo nemusel být perfektní.

„Která rostlina mě připomíná?“ natočila hlavu mírně na pravou stranu, až se jí několik pramenů zlatých vlasů svezlo po kluzké látce stejným směrem. „Říct to před mými bratry, zcela jistě budou hádat bodláky a cokoliv, co má ostré trny nebo je ošklivé,“ zavrtěla nad tím hlavou a do ruky uchopila látkový pytlíček s moukou. Do pravé ruky nabrala hrst, než pomoučnila pracovní plochu pod rukama Aderyn. Všimla si, že těsto se začíná nechtěně přichytávat a bylo vhodné ho podsypat. „Já se nikdy v květinách nevyznala. Rozeznám jen pár druhů a i tak je to v porovnání s tebou zoufale málo.“ Opatrně pytlíček uzavřela a položila na původní místo. Ruce si oprášila a následně si vlasy rychle upravila, aby neposlušné prameny zůstávaly na zádech. „Řekni, která květina by ti udělala největší radost? Kterou by ti musel muž přinést, abys mu věnovala onen cudný pohled a letmý úsměv?“
avatar
Ysilla Royce

Poèet pøíspìvkù : 13
Join date : 12. 08. 18
Location : Řekotočí

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Darry (Doutnající ruina)

Příspěvek pro Anonymní za Sat Aug 18, 2018 6:15 pm

Každý jeden kvet pre ňu mal svoj význam. Hľadala ho, spoznávala a nakoniec si to dokonca sama do svojho zošitka zapisovala. Úhľadným písmom, ktoré bolo na každej strane rovnaké. Nebolo to jedno z tých, kedy by sa každé jedno slovo skláňalo na druhé stranu a jedna chyba by striedala tú druhú. Bavilo ju to, no čo iné mohla robiť na mieste kde bola väzňom? Nemohla odísť aj keby chcela. Nemala nič, nemala ani len peniaze po svojich rodičoch, ktoré jej zanechali. Nemala dokonca ani len armádu alebo len pár vojakov, ktorým by mohla dôverovať a ktorí by stáli za ňou. Prečo by to aj robili? Mnoho ľudí ani len nevedelo, že v sídle tak mohutnom a veľkom, že by tam mohlo bývať niekoľko rodín sa nachádza dievča v malej izbietke, čo bolo všetko, čo mala. No ona nepotrebovala nič viac. Bola rada za svoju harfu, za posteľ kde sa mohla zložiť každú jednu noc a samozrejme za záhradu, ktorá hriala všetkými možnými farbami.
„ kvety sú ako ľudia. Ako bytosti, ktoré o sebe môžu mnoho napovedať. Ak by sme sa pozreli na ruže, ktoré sú veľmi obľúbenými medzi ľuďmi určite by sme si mohli všimnúť krásu každého jedného lupienka. Krása, ktorá dokáže človeka k sebe prilákať. Tá krása, ktorá je mnohokrát prirovnávaná ku kráse mladej ženy. No samozrejme, že každá jedna ruža má pod sebou niekoľko tŕňov, ktoré tú krásu ochraňujú. S to ako malí vojaci, ktorí ochraňujú svoju lady..“ na jej tvári sa objavil malý ale aj tak hravý úsmev pričom si všimla, že jej priateľka pomohla s múkou. Bola veľmi rada, že bola tým človekom, ktorému dokázala veriť.

Kvety v nej vzbudzovali krásu, plachosť no taktiež aj bezbrannosť alebo dokonca hnev. Každý jeden kvet v sebe skrýval určité emócie, ktoré v človekovi mali niečo vyvolať. Mnoho ľudí v nich nevidelo takmer nič no ona to zdedila práve po svojej matke. Aj napriek tomu, že nemala mnoho spomienok, iba pár ktoré si chcela ponechať a nikdy sa ich nevzdať vedela, že po nej zdedila mnoho vecí. Nehovoriac o črtách tváre a o pohľade, ktorý vedel osloviť.
„ bolo by to z mojej strany pochabé prirovnávať ťa ku kvetu, ktorý sa vybaví takmer každému jednému človekovi. V momente, kedy som videla ako sa malý a nevinný kvietok snaží vzdorovať zime aj napriek tomu, že mnoho rastliniek a kvietkov to vzdalo, som si spomenula na teba. Je to práve snežienka, ktorá je rovnako krehká no na druhej strane húževnatá rovnako ako ty sama..“ Jemné lístky, ktoré sú na niektorých miestach dokonca opisované ako priehľadné. Hlávky sklonené k zemi ako keby sa skláňali pred autoritou no aj napriek tomu je to rastlinka, ktorá vychádza uprostred mrazov ešte v momente, kedy sa na zemi nachádza pokrývka snehu.

„ možno to bude hebkou, bledou pokožkou, ktorú máš. Alebo nevinnosťou, ktorá sa skrýva v tvojich očiach. Viem, že sa tam nachádza aj tá iskra, ktorá by dokázala na nohy postaviť každého jedného človeka. Či to je žena alebo muž..“ jej smiech sa v tej chvíli dostal aj do toho najvzdialenejšieho kúta miestnosti pričom následne spracované cesto rozprestrela a zobrala si do ruky čokoládu. Čokoláda vedela opantať zmysli človeka a Ryn to vedela veľmi dobre. Používala ju pomerne často, taktiež aj vanilku po ktorej následne jej rozvoniavali vlasy ešte niekoľko dní. Vždy v ten moment musela nejakou výhovorkou zamaskovať to, že sa nachádzala opäť v kuchyni.

Nemusela dlho premýšľať nad tým, aké kvetiny by jej niekto mohol priniesť. S mierne zatajeným dychom na malý moment zatvorila oči a predstavila si ten moment. Keby sa za ňou niekto objavil, jemne sa dotkol jej pravého ramena a následne ukázal kvety, ktoré by jej privodili červeň v tváričke. „ ak by ma chcel niekto potešiť. Určite by to bolo s malou kytičkou frézií.“ Povedala mierne zasnene a s malým úsmevom na tvári. Nechcela si ani len predstaviť, aký by to bol moment, ak by to urobil jej strýko. V momente, kedy by ho videla pred sebou s kvetmi, ktoré by v jeho rukách dokázali zmeniť sa na samotný popol, určite by sa na jej tvári neobjavil žiaden úprimný úsmev. ,, ale myslím si, že by ma potešili každé úprimné kvety, ktoré by mi boli venované. a čo ty? čo by ťa potešilo zo všetkého najviac? čo by ti vyčarilo úsmev na tvári tak jemný a úprimný, že by dokázal roztopiť každé jedno srdce?.." dúfala, že aspoň v jej živote sa následne nájde niekto, kto by ju miloval celým srdcom.

Anonymní
Anonymní


Návrat nahoru Goto down

Re: Darry (Doutnající ruina)

Příspěvek pro Ysilla Royce za Sat Aug 18, 2018 7:08 pm

„Myslíš si, že bych mohla být sněženkou?“ zeptala se mírně překvapeně. Z hlasu by nikdo nevyčetl, zda to říká v dobrém nebo ve zlém. Jenže kdo by se mohl urazit nad myšlenkou, že je přirovnávat ke květině, která jako první značí příchod jara. Byli to mistři, kteří hledali pod sněhem sněženky, aby mohli rozeslat zprávu o tom, že zima skončila. Byla to květina, ke které se upínalo jistě mnoho nadějí. Ysi měla to štěstí, že zažila jednu jedinou zimu. Byla krátká a mírná. Nepoznala pak již nic jiného než léto. A toto léto bylo velmi dlouhé. Dlouhé léto pak následně znamená jediné, dlouhou zimu. A mnoho lidí se obávalo, že tato zima by se mohla natáhnout až na jednu celou generaci. Zima, která trvala tři roky, nebyla zpravidla problémem. Zima, která trvala deset let a výš už byla nepříjemností, ovšem pokaždé se dalo udělat něco, aby se přečkala. Jenže co se stane, pokud tu sníh a mráz zůstane dlouho? Ysi znala všechny ty děsivé historky o tom, co se v období zimy může stát. Slyšela o dlouhé noci, dokonce jí bratři vyprávěli o jiných. Vyrostla a již jim nevěřila, přesto tu byla jistá část, která pochybovala. Jako neměla ráda bouřku, byla si jistá, že ani zima nebude její oblíbeným ročním obdobím. Možná proto se letmo usmála při myšlence, že je přirovnávaná ke květině, která přináší po dlouhé zimě naději všem.

Jak jí popisovala, musela se stále více a více usmívat. Těšilo jí to i rozesmávalo. „Jsem si docela jistá, že pokud by to nebyla jiskra, pak by mnoho lidí na nohy postavila moje slova,“ tiše se zasmála. Zároveň si vzpomněla na důvod, proč je vlastně v Řekotočí. Chvíle, kdy jí pusa jela více, než měla. Kdy urazila významného lorda a budoucího manžela. Hanba pro její rodinu, ale vítězství pro Ysi. Ne, nechtěla se vdávat, dokud nenastane správný čas. Dokud se neobjeví ten pravý a jediný, kterému bude chtít věnovat své srdce, svůj život. Zadívala se na ruce Ryn, které hnětly těsto a následně přidávala čokoládu. „Ty daleko raději pečeš sladké než slané, že?“ pronesla holý fakt, který za tu dobu, kdy společně navštěvovaly kuchyni, stihla vypozorovat. Někdy obdivovala to, co Ryn dokázala. Jak míchala jednotlivé ingredience a vždy z toho vzniklo něco chutného a dobrého. Neprošla zatím momentem, kdy by jí nezachutnalo a to věřila, že každý kuchař může snadno uklouznout a z výborného pokrmu vytvořit něco, co do úst nevloží nikdo.

Ysi pozvedla bradu a snažila si vybavit, jak takové frézie vypadají. Skutečně se v zahradě Ryn zoufale nevyznala. Poznala by růži, tulipán, narcis nebo kopretinu. Stejně tak sněženku a lilii. Ale jakmile přišlo na odbornější názvy? Byla zcela bezbranná. Možná tu květinu znala, ale již si nedokázala přiřadit název s konkrétní rostlinou. Byla o to ochuzena, ovšem bohatě jí stačil výraz její přítelkyně. To jak se na chvíli zasněně podívala před sebe, když si to představovala. Jenže to byla jen krátká chvíle, než svou pozornost raději znovu upřela k těstu. „Každou ženu musí potěšit, když se muž snaží,“ přikývla a dala jí tak za pravdu. Nad další otázkou se pak lépe zamyslela. Podívala se kamsi nad sebe, než se jí na tváři rozlil příjemný úsměv. Tiše si povzdechla nad představami, které měla, než se rozhodla je přítelkyni barvitě vylíčit.

„Říkej třeba, že jsem náročná, ale svého manžela vidím přímo před sebou. Je mi jedno, zda to bude lord nebo rytíř, ale vím, že bude krásný. Jemné a kudrnaté vlasy, ostře řezanou tvář, vysoký a oči… ty nejkrásnější oči jaké kdy ve svém životě uvidím. Vím to! Jeho tvář bude dokonale oholená a vlasy upravené. Bude na sebe dbát, vhodně se oblékat a bude galantní. Bude vědět, co má říkat, jak se chovat a jak získat srdce dámy. Až tu bude takový muž? Ryn…“ tiše vydechla její jméno a zasmála se. „Takový mi může přinést cokoliv, možná ani nosit nemusí. Může se mnou jen debatovat a vím, že moje srdce bude patřit jemu.“ Tváře se jí začervenaly a pohled zjihnul. Začala si následně hrát s prsty a zevnitř se kousla do tváře. „Septa mi říkala, abych si nikdy muže nevysnívala. Dívky jsou pak zklamané, když jejich muž není takový. Neříkej však, že ani ty nesníš o rytíři na bílém koni?“ Věnovala jí pohled a snažila se v její tváři cokoliv vyčíst. „Když jsme byly malé, septy nám říkaly pohádky, kde vystupovali rytíři a princové. Jak by vypadal tvůj princ z pohádky?“
avatar
Ysilla Royce

Poèet pøíspìvkù : 13
Join date : 12. 08. 18
Location : Řekotočí

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Darry (Doutnající ruina)

Příspěvek pro Anonymní za Sat Aug 18, 2018 8:30 pm

„ niekedy by som chcela byť ako ty.“ Povedala tichým hláskom. Vždy ju dokázala obdivovať, to ako sa vedela postaviť rôznym prekážkam a povedať na nich svoj názor. Ona to vždy robila iným spôsobom a taktiež vedela, že nikdy nepríde ten okamih, kedy by sa správala rovnako ako jej priateľka.  A práve to ich robilo jedinečnými, alebo nie? Vedomie, že nikdy nebudú ako vajce vajcu sa podobať vo všetkom. V mnohých veciach vynikala Ysi aj napriek tomu, že si to možno neuvedomovala v ktorých nevynikala práve Aderyn. A taktiež aj naopak. Vedela si dokonca predstaviť mnoho situácií. Dokonca si vedela predstaviť, že v situácií v ktorej sa nachádza Ryn v tejto chvíli by sa Ysi správala inak. Možno by sa postavila svojmu strýkovi ak by sa pokúšal kontrolovať a riadiť každé jedno rozhodnutie alebo dokonca každý jeden krok, ktorý sa snaží urobiť. Chcela ale tú myšlienku takmer okamžite vyhodiť z hlavy a na miesto toho sa sústredila na inú vec, ktorú podotkla.

„ ide o tú vôňu a príchuť, moja milá. Už v momente, kedy som po prvýkrát zacítila vanilku v kuchyni vedela som, že toto je miesto, ktoré bude patriť niekedy mne.“ Možno by to človek pochopil inak. Možno by si myslel, že človek ako ona sa zbláznil a rozhodol sa na truc radšej ostať v kuchyni zamastená rôznymi hlúposťami na miesto toho aby sa chovala ako pravá dáma. No nebol v tom žiaden vzdor, žiadna arogancia, ktorou by sa chcela nejakým spôsobom prezentovať.
„ milujem ten pocit miešať niekoľko jednoduchých vecí a vyčarovať niečo, čo by mohlo človeka potešiť. Vedela si o tom, že v momente ak niečo upečiem a vrátim sa pozrieť či to je už hotové už to dávno na tej platni nie je? Následne sledujem ako sa niekoľko ľudí oblizuje a dokonca má práškový cukor ešte okolo pier. To ma dokáže neskutočne potešiť..“ mnohokrát jej nič neostane. Nerobí to pre to aby sa najedla ona alebo nejakým spôsobom svoj hlad po sladkom alebo slanom uhasila. To určite nie. Robila to práve pre tých ľudí, ktorí ju videli. Ktorí sa netvárili ako keby bola duchom, ktorý sa premývala po niekoľkých miestnostiach.

„ vedela som, že máš niekoho vysnívaného. Aj napriek tomu, že Septa nám hovorila aby sme si nevysnívali svojho budúceho manžela nevidím v tom nič zlé. Je to predsa len sen, tá dokonalosť ktorá sa nachádza v našich mysliach. Je malá pravdepodobnosť, že by sa to stalo skutočnosťou ale čo by to bol za život ak by človek nemohol aspoň na malý moment snívať?..“ na jej tvári sa objavil úsmev. Predsa len aj ona sama mala v hlave predstavu ako by mal jej budúci vyzerať. Nemusel to byť manžel, nemusel by to byť človek ktorý by ju miloval. Stačilo by ak by to bola osoba, ktorá by ju dokázala pochopiť. „ možno je to smiešne ale v okamihoch, kedy sa cítim sama alebo v okamihoch kedy za oknami sa nachádzajú búrky pri ktorých nepočuť nič iné ako len búchanie na okná a otváranie dverí mávam jeden sen. Jeden sen, ktorý sa mi sníva už nejaký ten čas. Práve v tom sne sa nachádza človek, ktorého mám vysnívaného ja. A to doslova..“ zasmiala sa Ryn pričom následne poukladala kúsky čokolády na cesto, niekoľkokrát ho zamotala do rôznych tvarov a následne s vajíčkom potrela len aby to dostalo tú správnu farbu. Teraz mala čas na to aby sa postavila k svojej kamarátke a následne dokončila svoju myšlienku.

„ je to chlap, ktorý má kudrnaté vlasy. Blonďavé dokonca sa to miestami zdá, že sú až nebesky biele. Vysoké topánky a jednoduché oblečenie. Dokonca niekedy vidím aj červený kabátec, ktorý by som najradšej držala pevne v rukách. Úprimný pohľad v ktorom sa nachádza niečo, čo nedokážem vysvetliť. Niečo, čo vo mne vyvoláva mierne zimomriavky na pokožke no na druhej strane pokoj a bezpečie. Neviem povedať ako vyzerá, neviem presne opísať jeho črty tváre.. chcem sa ho niekedy dotknúť. Prejsť tých niekoľko desiatok krokov k nemu a následne končekmi prstov prejsť po hebkej pokožke. No v momente, kedy svoju ruku natiahnem pred seba jeho obraz sa rozplynie a ja? Zobudím sa opäť uprostred ničoho..“ aj napriek tomu, že jej srdce sa takmer vždy zovrelo v momente, kedy si na to spomenula. Aj napriek tomu, že nevedela hovoriť o žiadnej zvláštnej láske alebo dokonca o náklonnosti ale len o pocitu bezpečia, vedela že to je len sila noci a sila snov, ktoré ju vždy opantajú.

možno to bola len postava zo starých kníh, ktorá sa jej vryla do pamäte. predsa len bola nadšencom romantických príbehov, kedy sa dvaja ľudia po niekoľkých rokoch čakania a bolesti nájdu a prežijú krásny okamih. No stále ten sen sa jej zdal skutočným. Nebol to sen, ktorý sa jej objavoval stále, niekedy to boli celé týždne, kedy ho nevidela. No aj napriek tomu takmer každý moment, kedy sa cítila sama a zatvárala oči dúfala, že príde ten okamih, kedy ho uvidí. Stačí jeden pohľad, jeden jediný pohľad bez slov a bez vysvetlenia. Nemusí hovoriť nič no aj napriek tomu vie, že by ju dokázal ochrániť. ,, veríš na lásku?.." povedala Ryn napokon tichým hlasom ako keby sa chcela uistiť, že ju nikto nepočuje. Nevedela aký je to pocit niekoho milovať, doslova zomierať každú jednu chvíľku, kedy sa ten človek nachádza v nebezpečí. No aj napriek tomu chcela vedieť aký pohľad na to má práve jej priateľka. ,, myslím to tak. Existuje vôbec niekde nejaký človek, ktorý si dokáže zobrať niekoho vdaka láske?.." nikdy nebude svojho strýka milovať.

Anonymní
Anonymní


Návrat nahoru Goto down

Re: Darry (Doutnající ruina)

Příspěvek pro Ysilla Royce za Sat Aug 18, 2018 11:27 pm

Po jejích slovech se krátce zarazila. Zatajila dech a kousla se do spodního rtu. Jako ona? A přitom to mělo být naopak. Vydechla a letmo se usmála. „Vidíš a přitom by si otec tolik přál mít za dceru takovou dívku, jakou jsi ty,“ pronesla s mírným smutkem v hlase. Ovšem ten smutek jí nevydržel dlouho, ani ho na sobě nechtěla dát znát. Proč vlastně byla v Řekotočí? Aby byla stejnou, jako je Ryn. Hodnou, laskavou, ale zejména pokornou a poslušnou. Někdy to Ysi na své přítelkyni nechápala. To jak snáší rány života a přesto zůstává klidná. Snáší všechny ty křivdy s pokorou a neprotestuje. Bylo to něco, co by povaha světlovlasé dívky z Údolí nikdy nesnesla. Uměla být plachá jako Ryn, měla stejné vychování i vzdělání, ovšem přístup obou k mužům byl docela jiný. Možná obě snily o lásce, jenže Ysi nikdy nedokázala pokorně snášet cokoliv, co bylo proti jejímu přesvědčení. Nepronášela sice plamenné projevy na veřejnosti, ovšem lidem ve své blízkosti dala velmi znatelně pocítit, že nastala chyba. Věřila, že pro většinu otců je Ryn dokonalou dcerou. Určili jí život a ona ho přijala. O to samé se pokusili u Ysilly a ona se sama postarala o to, aby se nic podobného nestalo.

„Já myslím, že každý dívka sní. To že si nakonec bereme muže staré, kruté nebo hloupé je věc druhá,“ pokrčila rameny. „Myslím si, že to musíme mít v povaze. My všechny. Snít o tom dokonalém muži, co by pro nás udělal cokoliv. Ten, který nám bude rozumět, respektovat nás. Pochopí naše přání i strachy. Kdo by si nepřál takové manželství? Myslím, že snít není nic špatného. Proto se píšou knihy, proto se vypráví příběhy. Abychom mohli věřit v něco lepšího a měli tak určitou naději,“ mluvila tiše, klidně. Nevěděla, zda se jí Ryn za její slova nevysměje. A popravdě? Možná kdyby se jí vysmála, ani by na to neřekla jediné slovo. Ano, zamrzelo by jí to, jenže co jiného by mohla? Byla to její představa, kterou si nechtěla dát tak snadno vyvrátit. V co jiné mohla vlastně dívka snít? Kluci chtěli být rytíři, hrdiny a muži, co budou něco znamenat. Dívky naopak snily o svatbě z lásky. Zaposlouchala se daleko pečlivěji do slov přítelkyně. I její tvář jasně vypovídala o tom, že poslouchá a nejvíce se zájem odrážel na jejích očích. Skutečně i Aderyn snila o mužích? Pochopitelně. Co jiného jí zbývalo, když jí osud určil tak hrůzného snoubence? Mohla jen zavřít oči a přemýšlet o lepším místě, lepším člověku, lepších možnostech. Vyčkávala, až jí poví víc. Byla skutečně zvědavá, o kom ona může snít.

Ruce si založila na hrudi a stále poslouchala. Neskákala jí do řeči, to nebylo vhodné, nechala jí dopovědět celý příběh, než se tiše zasmála. „A jsi si jistá, že nesníš o nějakém starém muži? Víš, ty bílé vlasy.“ Vykulila na ní oči, aby jí rozesmála. Nemyslela to špatně, ani nehodlala zesměšňovat její představu. „Kdo ví, co se ti Aderyn po nocích honí hlavou.“ Znovu se pobaveně usmála a zavrtěla hlavou. „Nemyslím to však špatně, věř mi. Byl to vtip,“ položila si prsty jedné ruky na dekolt a začala si pohrávat s lemováním živůtku. „Teď vážně,“ dodala nakonec. „Říkáš, že ten sen se ti vrací často?“ natočila hlavu tentokrát na levou stranu a jemně sevřela rty k sobě. V Údolí byla kdysi jedna kořenářka, která tvrdila, že opakující sny skutečně něco znamenají. Takovým by prý člověk měl věnovat zvlášť pozornost.

„Ano, Ryn. Já věřím v lásku,“ přikývla a myslela to zcela upřímně. „Vím, že sice žen, které se mohly vdát z lásky, bylo po málu, ale já chci být jednou z nich. Pokud se někdy vdám, pak jedině z lásky,“ zavrtěla nad tím hlavou, jakoby jiná možnost zkrátka neexistovala. „Věřím v tu upřímnou a čistou lásku. Tu, kterou popisují romantické příběhy. Přísahám, že udělám vše proto, abych jí získala.“ Téměř měla nutkání pozvednout ruce v gestu přísahy, přestože to nebylo nutné. „Navíc, slyšela jsem, že i když se žena nezamiluje do svého manžela, může milovat alespoň své děti. Někdy se prý dokonce poštěstí a láska k muži přijde časem. I když, vím… je to jen chabá útěcha,“ tiše si nad tím povzdechla. „Je to velké štěstí, ale věř mi v jednom. Ty budeš v životě šťastná, ano?“ vzala jí za ruce a jemně jí je stiskla, aby jí Ryn věnovala pozornost. „Máš neuvěřitelnou vlastnost, vidět i v tom špatném dobré. Trochu ti jí závidím. Ale také vím, že díky ní najdeš jednou svoje štěstí.“
avatar
Ysilla Royce

Poèet pøíspìvkù : 13
Join date : 12. 08. 18
Location : Řekotočí

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Darry (Doutnající ruina)

Příspěvek pro Anonymní za Sun Aug 19, 2018 6:15 pm

„ myslím si, že to nie je správne...“ dievčatá sa rozprávali často, dokonca niekedy pri čaji to boli celé hodiny, kedy prešli z jednej zaujímavej témy do druhej. Ryn vedela prečo bola poslaná do ich krajín no aj napriek tomu vedela, že v momente ak sa človek rozhodne byť takým akým je, je len malá možnosť aby sa zmenil.
„ nikdy nedovoľ aby ti niekto hovoril akou ženou by si mala byť. Niekto je milý niekto zasa nie. Niekto trpí v tichosti a dusí to v sebe až do toho momentu, kedy to nepretečie okrajmi, niekto zasa vyjadrí každú jednu svoju emóciu, ktorá ho ovláda. No práve to nás robí jedinečnými..“ povedala tichým hlasom no aj napriek tomu mala na tvári úsmev pričom končekmi prstov prechádzala po zástere kde sa nachádzala smietka múky. Ako inak. V peci sa piekol výborne vyzerajúci a dokonca aj pomaly voňajúci koláč a okolo nej sa nachádzala sprška neporiadku, ktorý sa rozhodla nechať si na neskôr. Nebola tým človekom, kto by si napiekol a následne nechal tú špinavú prácu práve na nejakého iného človeka. Ona chcela od začiatku až po úplný koniec všetko urobiť sama.

„ vedela by si si to vôbec predstaviť? Vydať sa za nejakého tučného chlapa, ktorý by mal svoj život už za sebou. Ktorý by chcel iba jesť a piť a necítila by si nič iné z úst len alkohol..“ bola zástancom toho, že ľudia v jej okolí nemohli páchnuť alkoholom. Nevidela žiaden problém niekedy si vypiť. Na oslavu alebo na smútok, predsa len to bolo pre dospelých ľudí normálne no nevedela si ani len predstaviť, že by si mala ľa hať v noci k niekomu, kto páchne alkoholom.
„ nemám predstavu dokonalého manžela v skutočnosti. Viem, že by mi nevadilo ak by to bol človek, ktorý by nebol na prvý pohľad krásny no dokázal by ma milovať ale niekto, kto by na mňa siahol rukou..“ spomenula si na slová svojho strýka, ktorý sa jej niekoľko krát dotkol natoľko, že sa na jej pokožke objavili fialové bodliatiny.

„ ale nikdy som nevidela alebo dokonca nepočula o nejakom mužovi, ktorý by si zobral starú, tučnú, hlúpu ženu ktorá by mu mohla byť doslova babičkou. Myslím nie kvôli peniazom ale práve zo skutočnej lásky..“ bolo to predsa len niečo, čo sa niky nestane. Ako by aj mohlo? Ľudia sa pozerajú na ženy inak ako na mužov. Muž, ktorý sa neožení nie je považovaný za hlupáka no práve žena, ktorá nie je vydatá do určitého veku je považovaná za ženu s ktorou niečo nie je v poriadku.
„ takže si nad tým už niekedy premýšľala..“ po jej slovách sa pozrela na svoju kamarátku pričom si uvedomila, že ona nad deťmi doposiaľ nepremýšľala. „ premýšľala si, akou budeš matkou? Koľko by si chcela mať detí alebo dokonca to, či by to boli samí chlapci?..“ zasmiala sa Ryn pričom si následne v hlave predstavila človeka, ktorý sa jej sníval. Nemohla sa upínať nad prestavou, ktorá sa jej zdala. Nemohla myslieť na to, kto to je a prečo sa jej neustále objavuje. Mala svoj život už dávno predurčený.

„ myslím si, že sa ti to splní. Že budeš jedna z tých žien, ktorá si zoberie muža práve z lásky. Budeš šťastnou a chcem aby si bola v ten okamih šťastnou aj práve za mňa..“ jej úsmev bol stále na tvári no oči prezrádzali práve smútok. Nechcela myslieť na ten deň, kedy sa stane ona manželkou svojho snúbenca. Kedy sa bude musieť zatvoriť práve s ním spoločne do jednej izby a pokúsiť sa splodiť potomka. Chcela aby sa to stalo len raz. Jediný krát kedy by to stačilo na to, aby otehotnela a nemusela sa na tom podieľať niekoľkokrát určite bolestivo.

Anonymní
Anonymní


Návrat nahoru Goto down

Re: Darry (Doutnající ruina)

Příspěvek pro Ysilla Royce za Mon Aug 20, 2018 8:00 pm

„Není to správné, ale je to přání většiny. Jaká má být žena? Hodná, ctnostná, poslušná. Přikyvovat na slova mužů, ale neměla by o nich sama moc přemýšlet. Měla by svého muže ctít a udělat vše, co mu na očích uvidí,“ pronesla mírně nespokojeně. „Je to naše úloha stejně jako muži by měli svou manželku chránit, stejně jako rodinu. Oni mají být ty stateční, silní a odhodlaní. Jen je škoda, že jak ženy, tak muži nejsou tací vždy.“ Pokrčila rameny. Ve světě bylo mnoho ideálů, jen málokdo jich dosahoval. Věděla, že by měla být pokornější. Někdy si to kvůli otci i přála. Ovšem již to měla v sobě, že ne všechno nechá mužům projít s nepatrným pokývnutím hlavy. Slyšela příběhy o rázných manželkách. Možná se jen narodila do nevhodného rodu. Do rodu, který svým dcerám nedával tu potřebnou volnost.

„Ne, Ryn. Takového muže bych vedle sebe nesnesla,“
zavrtěla prostě hlavou. Ysi byla perfekcionistka. Její protějšek musel být stejně dokonalý. Dbát na sebe a vypadat k světu. Nepotřebovala dokonalého Adónise. Ovšem páchnoucí stařík s břichem, že si přes něj nevidí na špičky nohou? O tom nemohl snít nikdo. Takového přeci vedle sebe nemohla chtít žádná žena. Jenže záhy si uvědomila, že takto by před Ryn mluvit neměla. Nebylo to fér. Ona měla prakticky budoucnost před sebou. Mohla se v Řekotočí zamilovat do lorda nebo rytíře a ten by si následně u otce řekl o její ruku. Jenže Ryn tu možnost neměla. Měla si vzít toho odporného zbabělého muže, který se nazýval jejím strýčkem. Mnohdy pochybovala, že tak jemná a hodná dívka, může mít cokoliv společného s tak otřesným mužem. Byl slizký jako had. Nejednou si všimla, jak úlisně kouká na ně obě. Litovala svou kamarádku. Jenže jí již pomoci nebylo. Ona si takového muže vzít musela, snášet jeho nálady i doteky. Ysi v ten moment udělal žaludek jeden nebo dva kotrmelce. Přivřela oči a raději odvrátila pohled. Přála šťastné manželství oběma.

„Pokud si muž takovou ženu vezme, pak je to jedině pro peníze. Nikdy z lásky,“ povzdechla si a začala si hrát s prsty. Pohrávala si s prsty jedné ruky. Gesto, které odvádělo špatné myšlenky, aniž by si to sama Ysi uvědomovala. Krátce se pak usmála, než zavrtěla hlavou. „Kdepak. Tolik jsem o tom nepřemýšlela. Chci říct, vím že jednou budu matkou. Doufám, že budu mít chlapce i děvčata. Nechtěla bych jen chlapce, ale pravda je… že mít silné a chytré kluky, jejich otec by byl jistě hrdý. Vím, jak se otec díval na mé bratry. Vím, jak se strýc dívá na své syny. Je to hrdost, pýcha. Ale také vím, jak se dívá otec na mě. Dlouho jsem byla oblíbené dítko. Možná právě proto, že jsem byla jediná holčička. Měla jsem s otcem úplně jiný vztah než bratři.“ Zavzpomínala na dětství. Na přístup otce, který jí vyprávěl příběhy. Který si našel čas k tomu, aby jí vzal do náruče a nechával jí hrát si s jeho knoflíky. Nemusel nic říkat. Ona u něj jen poslušně ležela, nepouštěla ho a věděla, že má jeho plnou pozornost. Ne, Ysi nedokázala vidět ošklivé představy. Snila ve velkém a představovala si svět lepší, než byl. „Co ty, Ryn?“ usmála se a věnovala jí pohled. „Kolik dětí by sis přála? Více chlapců nebo děvčat? Sníš o velké rodině, nebo by ti stačilo jedno jediné dítko?“ Úsměv se na jejích rtech držel a stále ne a ne zmizet. Ryn se v očích Ysi zdála být tím mateřským typem. Dokázala si kolem ní představit spoustu dětí a byla si jistá, že by byla dobrou matkou.

Nakonec se přestala tolik usmívat. Podívala se do země, než si začala hrát se svými vlasy. Někdy se její povaha tak docela nesnoubila s jejím vzhledem. Působila jako jemná dívka, někdy až příliš vyděšená životem kolem ní. A přitom její povaha dokázala říci ne, dupnout si. Jenže kdo by to na první pohled soudil? A právě teď Ysi klamala tělem. V kuchyni s Ryn stálo něžné nevinné děvče, které snilo o lásce a dobrých věcech. Přestože její hlava i mysl věděla, že tak to není a dost možná ani pro ní nikdy nebude. Všimla si i toho smutku v očích kamarádky. „Ryn, až budu vdaná, kdykoliv za mnou můžeš přijet. Můžeš zůstat týdny, měsíce. Jak dlouho budeš chtít. Budeme v tu chvíli šťastné spolu, ano? Naše dětí se budou přátelit. Budeme sedávat na rozkvetlé zahradě, povídat si, zatímco naše děti budou běhat sem a tam. Budou se smát a my se budeme usmívat s nimi. Když nepoznáme ani jedna šťastní v manželství, tak si ho získáme jinak. Slíbíme si to?“ Upínala se k jisté naději. Přála si milujícího manžela. Byla připravená za něj bojovat. Ryn to štěstí neměla, ale jako přítelkyně měla povinnost jí v tom nenechat. Její manžel by jistě měl pochopení pro časté návštěvy. I když by Ryn musela být ženou svého strýce, Ysi by se snažila získat čas. Tolik času, kolik to půjde, jen aby nebyla s ním.
avatar
Ysilla Royce

Poèet pøíspìvkù : 13
Join date : 12. 08. 18
Location : Řekotočí

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Darry (Doutnající ruina)

Příspěvek pro Anonymní za Wed Aug 22, 2018 12:07 pm

Pri jej predstave sa jej na tvári objavil úsmev. Vedela, že by bola dobrou matkou. Bola možno na prvý pohľad prísnejšia no Ryn vedela, že to je žena so srdcom na tom pravom mieste. Ale bola by rovnakou dobrou matkou aj samotná Ryn? Premýšľala nad tým vôbec niekedy?
„ vieš, že to je krásna predstava? Viem si ťa predstaviť obklopenú malými detičkami, ktoré by mali tvoje črty. A mať samých chlapcov? Určite by to bola pýcha každého jedného muža. Kedy by sa chválil svojim priateľom, že dokázal splodiť chlapcov. No nie je pre ženu niekedy milé mať pri sebe krásne dievčatko s ktorým by mohla robiť tie typické veci, ktoré sú medzi matkou a dcérou?..“ vedela to vôbec? Aj napriek tomu, že jej nebolo dopriate vyrastať s rodičmi pamätala si na nejaké okamihy. Jej matka ju milovala celým srdcom a ona chcela aby niekedy mala so svojim malým dievčatkom rovnaký vzťah. No ak by mala mať dieťa práve so svojim budúcim manželom, ktorý je súčasne aj jej strýko, vedela, že sa toho okamihu nedožije.
Ryn vedela, že jej priateľka mala v niektorých okamihoch podobný osud. Predsa len ani ona pri sebe nemala matku, ktorá by jej venovala tie krásne chvíle.
„ mať samých chlapcov by znamenalo pociťovať strach, nemyslíš? Múdry, silný.. to sú krásne vlastnosti ale dokázali by sme ako rodičia myslieť na to, že sa naše deti nemusia vrátiť domov z vojny?..“ povedala pričom si len povzdychla a následne prešla končekmi prstov po zástere. Čas plynul ako voda a bol to ten pravý okamih na to, aby vybrala svoj koláč z pece. Postavila sa na nohy, rýchlejším krokom pricupitala k peci a následne koláč vytiahla. Vyzeral lahodne a určite aj tak chutil o tom nechcela ani len pochybovať.

Na dve malé tanieriky naservírovala koláč pričom následne jeden z nich podala práve Ysi. „ ak by som nad tým mala premýšľať trocha inak s nejakým človekom, ktorého by som milovala a ktorý by miloval mňa. Chcela by som veľkú rodinu. Ale bude mi to dopriate? Moja maminka mala iba mňa a jej maminka mala len dve deti. Možno mi nie je súdené aby som mala veľkú rodinu..“ nebola smutná, to určite nie. Predsa len to nezáležalo tak celkom na tom, ako to mali ženy v minulosti v jej rode. Možno ona bude výnimkou, možno nie.  No ak by si mala zobrať práve svojho strýka určite. V ten moment by bola rada ak by sa to stalo rýchlo a vzniklo by len jedno dieťa.

„ je to krásna predstava Ysi. Predstava, že by som vás videla ako šťastnú rodinu.. ale vieš..“ bolo to po prvýkrát, kedy sa rozhodla povedať niekomu tie slová, ktoré jej povedal. ,,nie som jedno z tých dievčat, ktoré čaká krásny osud. viem čo je mojou povinnosťou. Viem, že si budem musieť zobrať svojho snúbenca a potom mu porodiť syna.. dediča. A čo sa stane so mnou? dal mi jasne najavo, že v momente,  ak sa tak stane môj život skončí. no nie je to napokon lepšie? zomrieť s vedomím, že som niekomu dala život. zomrieť aj napriek tomu, že by som si ho nemohla pochovať a možno nevidieť v tej malej nevinnej tváričke práve moje črty. neverím, že by sa podobal na neho, neverím, že by zdedil to čo má on. mal by v sebe moju krv, ktorá by ho možno od toho zlého ochránila.. sľúb mi Ysi, že ak by sa to takto stalo prídeš na spôsob ako môjho syna ochrániť. Aj keby to znamenalo zabiť ho.." povedala Ryn pričom s malou vidličkou si odkrojila prvé, malé sústo ešte teplého koláča. Ona sama si nevedela predstaviť niekomu zobrať život, bála by sa toho okamihu kedy by ju následne v noci prenasledovala predstava mŕtveho človeka.

Anonymní
Anonymní


Návrat nahoru Goto down

Re: Darry (Doutnající ruina)

Příspěvek pro Ysilla Royce za Thu Aug 23, 2018 8:09 pm

„Je to zvláštní,“ zavrtěla hlavou a sladce se usmála. „Já ten obrázek dokonalé rodiny v hlavě zkrátka nemohu najít. Celý život nesním o ničem jiném, než že se provdám z lásky. Ale nikdy jsem snad nepřemýšlela o tom, co bude dál. Neviděla jsem se jako matka se spoustou dětí a možná si to skutečně nedokážu ani představit,“ zavrtěla nad tím hlavou. Chvilku tu představu hledala. Napadla ji jedna jediná myšlenka. Tři malé krásné holčičky. Všechny by měly stejně zlaté vlasy jako ona a krásný úsměv. Nedělilo by je moc, ale nejstarší by měla zhruba šest let. Běhaly by kolem ní, smály se a chtěly její pozornost. Věděla, že žádný muž by nebyl nadšený z toho, kdyby mu jeho žena porodila dcery a žádného syna. Ani nevěděla, proč jí něco takového napadlo. „Ale jsou to jen další sny a představy. Třeba by mi můj manžel nedovolil vychovávat mé dítě tak, jak si přeji já. Třeba by chtěl z chlapce dokonalého vojáka, nebo z holčičky strohou odměřenou dámu, vlastně nevím,“ pokrčila rameny a pobaveně vykulila oči. „Necháme se překvapit. My obě.“ Nedokázala mluvit tak, jakoby Ryn neměl čekat pěkný osud. Stále si přála, aby se ze spárů strýce dostala, jenže bylo to možné?

Na její další slova přikývla. Pochopitelně by se o své syny bála. Bála by se pokaždé, když by šli do bitvy a ona měla myšlenku na to, že se jí již nevrátí. Jenže bála by se stejně tak o děvče. „Není vlastně jedno, zda budeme mít dívky nebo chlapce? Bála bych se o oba stejně. Svět má v sobě mnoho nástrah, které mohou ublížit oběma. Pro chlapce to může být válka. U dívky bych se mohla strachovat o to, kdo si jí jednou vezme. Zda k ní bude laskavý a nebude jí ubližovat. Oběma bych přála štěstí a cítila bych takovou bezmoc, nemoci v tom nijak zabránit.“ Tiše si povzdechla, než se podívala na zem. „Někdy si říkám, proč by můj otec nemohl ustoupit. Proč by mě nemohl nechat, provdat se z lásky? Je to mé štěstí. Nechci být trofej, cena kterou někdo vyhraje, pokud uzavřeme spojenectví. Nechci si brát bohatého muže, pokud se ke mně nebude umět chovat.“ Přivřela oči a zhluboka se nadechla. Musela uklidnit rozbouřené myšlenky. Toto téma pro ní zkrátka nebylo nejlepší.

S poděkováním si vzala od Ryn koláč a usadila se k malému stolečku s dvěma židlemi. Ochutnala první kousek, který se téměř rozplýval na jazyku a ta chuť! Ryn skutečně a velmi dobře věděla, co dělá. Poslouchala zatím Ryn, co vypráví. Kéž by se bavily o tom, co se stane. Přála by jí onu velkou rodinu. Chlapce i holčičky, co by mez své matky tesknily. Ty malé caparty, co by chtěli poslouchat večer pohádky a pro maminku by také udělali první poslední.

Odložila pak příbor, když se jí jejich rozhovor přestával líbit. Poslouchala a její tvář se stala nečitelnou. Nemohla uvěřit vlastním uším. Odložila vidličku a talířek s koláčem odsunula stranou. „A to by ti stačilo?“ pronesla nechápavě a snad i rozhořčeně. „Bylo by ti to dost?“ povytáhla obočí o něco víc a přitom nevěřícně vrtěla hlavou. „Ryn, mluvíš tu o svém životě. Copak si chceš vzít takového muže jako je tvůj strýc? Chceš to všechno vytrpět, jen abys mu porodila syna a zemřela? To přeci…“ kousla se do spodního rtu. To by ona nesnesla. Ona by proti tomu bojovala. „To dítko v tobě bude růst. Budeš se o něj strachovat i se na něj těšit. Ty bys ho dokázala opustit bez boje?“ Tvářila se, jakoby se dožadovala odpovědi, ale snad jí ani raději slyšet nechtěla. „Ryn, já nedovolím, aby ti ublížil. Udělala bych cokoliv. Udržela bych tě v bezpečí. To přísahám!“ Pronesla rázně a dosti sebejistě. „Pokud se vdám dříve než ty, slibuji přemluvím svého muže, aby na tebe dohlédl. Slibuji, že nebudeš muset opustit své dítě. To… to je příliš kruté.“ Náhle jí to přišlo až líto. To, jak Ryn reagovala. Mrzelo jí, že Ryn nemá snad ani špetku bojovnosti, kterou v této chvíli překypovala Ysi.

Musela se několikrát zhluboka nadechnout a uklidnit se. Chuť na koláč jí dokonale přešla. Jen se opřela o opěrátko křesílka a objala se rukama. Až po pár minutách znovu promluvila. „Pochopitelně bych tvého syna ochránila. Postarala bych se o něj. Ryn, klidně bych si ho vzala jako vlastního, pokud by ses o něho nemohla starat ty. Jsme přeci přítelkyně. Držíme při sobě,“ pomalu na ní opět pohlédla. „Ale věřím… chci docílit toho, abych nemusela. Aby ses o syna starala sama. Viděla ho růst, sílit a dospívat.“
avatar
Ysilla Royce

Poèet pøíspìvkù : 13
Join date : 12. 08. 18
Location : Řekotočí

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Darry (Doutnající ruina)

Příspěvek pro Anonymní za Thu Aug 23, 2018 10:09 pm

„ myslím si, že ten dokonalý obrázok v hlave ohľadom rodiny neexistuje. Pretože podvedomie nám hovorí o tom, že tá skutočnosť by nás mohla neskôr bolieť. Áno vedela by som žiť aj s pocitom, že v mojom náručí sa nachádza len jedno dieťa. Pretože ak by si to osud zariadil inak a ja by som mala pri sebe niekoho, koho by som milovala..“ boli to slová, ktoré zneli tak nereálne no na druhej strane to mohla byť len maličkosť. Predsa len v knihách čítala o láske na prvý pohľad o jemných dotykoch, ktoré boli spočiatku nesmelými a o bozkoch, ktoré v sebe skrývali vášeň a túžbu mať pri sebe tú druhú osobu, ktorá by bola pre neho všetkým.
„ myslím si, že na výchove by sa mali podieľať obidvaja rodičia ak je to samozrejme možné. Dokázala by si si vôbec predstaviť muža, ktorý by ti v tom ohľade vedel povedať nie?..“ jej kútili pier sa stočili do malého úsmevu pretože vedela, že určite by ju ten fakt, že jej niekto niečo zakazuje nezastavil.
„ viem, že v tomto ohľade by si bola veľmi nekompromisnou a nedovolila by si niekomu aby ti z rúk zobral tvoje dieťa..“ povedala Ryn pričom položila tanierik na drevený stôl a následne chytila priateľku za ruku.

„ nemusíš sa o mňa báť Ysi, bude to všetko v poriadku. Všetko bude v poriadku, sľubujem ti to..“ nikdy predtým sa jej to nestalo. Prestala s tým v hlave bojovať pretože každý jeden plán, ktorý sa snažila vymyslieť napokon zlyhal. Nechcela sa uchýliť napokon k takému kroku, kedy by svojmu strýkovi zobrala život. Určite by ten pohľad a pocit viny prenasledoval celé roky ba dokonca možno až do okamihu, kedy nezomrie.
„ čo keby sme mysleli na nejaké iné veci ako na smrť? Chcem..“ povedala pričom sa jej na tvári objavil malý náznak úsmevu.
„ vieš o tom, že si jediný človek v mojom okolí, kto ma vie povzbudiť? Si jediný človek v mojom okolí, kto by sa za mňa vôbec postavil. A ak si spomínala svojho otca...“ aj napriek tomu, že s jej otcom sa videla len raz alebo dva krát, kto by to len napokon počítal, tak vedela, že túto vlastnosť musela zdediť práve po ňom.
„ takže mi chceš nejako naznačiť, že tvoj otec je v skutočnosti len tvrdohlavým človekom? Hmm.. počkaj skúsim hádať, koho mi to len pripomína!“ zasmiala sa pričom končekmi prstov prešla po brade a následne sa pozrela na strop ako keby chcela pod škrtnúť ten fakt, že vážne premýšľa.

" prečo mám pocit, že v okamihu keď sa niečo objaví myslím nejaký problém s tvojim otcom tak sa obidvaja postavíte na nohy oproti sebe a budete tam stáť do toho okamihu, kedy by sa napokon niekto nevzdal? možno to bude z toho dôvodu, že si jeho jedinou dcérou.." a práve to bol ten fakt, ktorý ju nútil premýšľať. čo ak práve muž je na svoju dcéru prísnejší ako na nejakého chlapca? chcela by syna, chcela by krásneho syna, ktorý by sa podobal na ňu a na človeka, ktorého by milovala. Mohol by mať kučeravé vlásky ba dokonca aj blondavé. Vážne premýšľala nad mužom, ktorého stretávala vo svojich snoch? bolo to pochabé myslieť si, že by niekedy...
" ak by som chcela utiecť. Nikdy sa nevrátiť, nikdy nevidieť toto miesto aj keď je mojim a našej rodiny, pomohla by si mi? nebála by si sa toho okamihu, kedy by si musela čeliť práve môjmu strýkovi? " povedala s malým smiechom. Myslela to vážne alebo to bol len výkrik do tmy, ktorý by sa mal napokon premeniť len na zle kladený žart.

Anonymní
Anonymní


Návrat nahoru Goto down

Re: Darry (Doutnající ruina)

Příspěvek pro Ysilla Royce za Fri Aug 24, 2018 7:13 pm

Musela se též zasmát. Ryn měla pravdu. Ysi by si jistě nenechala mluvit do toho, jak má vychovávat své dítě. Nesnesla by u něho kojnou ani nikoho, kdo by si s ním mohl vytvořit pevnější vztah než právě s ní. Slyšela však o mužích, kteří zakazovali svým ženám vychovávat dítě. Bylo jim odebráno. Postaráno o ně bylo kojnou, chůvou a guvernantkou. Občas se dítě matce ukázalo, na důkaz že udělalo pokroky, nebo aby matka viděla, jak její syn či dcera rostou. Více ale nic. Žádné polibky na dobrou noc, objímání ani laskavé hlazení po jemných vláskách. Ysi na něco takového nesnesla pomyšlení. Jednou by to před ní její vyvolený řekl a ona by zařídila, aby na to nikdy už nepomyslel. „Obávám se, že máš pravdu. Jakmile si něco usmyslím… no ještě jsem nenašla člověka, který by mě dokázal zastavit.“ Hrál jí na rtech stále pobavený úsměv. Pamatovala si, jak to mnohokrát řekla otci. Varoval jí, ať něco nedělá. Dříve se na něho vždy jen usmála a stejně to udělala. Později mu byla už i schopná říci, že se nemusí snažit. Nikdo jí nedokázal zastavit, pokud ona sama nechtěla. A tak nějak nevěřila, že by se u ní mohl objevit někdo, kdo by jí v tomto ohledu dokázal změnit. Někdo zřejmě velmi dominantní a přísný. Nebo by ho naopak musela velmi milovat, aby mu chtěla ustupovat.

Sevřela Ryn pevněji ruku a vyhledala její oči. „Omlouvám se, neměly jsme o tom nejspíš ani jedna začínat,“ pronesla omluvně a přikývla na znamení, že by opravdu raději řešila jiné téma. Ryn si moc vážila, nechtěla o ní přijít. Byla nyní její jedinou kamarádkou. Kamarádek je vždy potřeba si vážit, stojí při nás v dobrém i zlém. Navíc ji Ysi bezmezně věřila. Ryn její důvěru nikdy nezradila a světlovlasá dívka z údolí doufala, že ani nezradí. „Vždycky bych se za tebe postavila, Ryn. V tom nemusíš váhat, ani si domýšlet nic jiného,“ zavrtěla hlavou a přitom se jí stále dívala do očí, aby jí ubezpečila o tom, že to myslí i ona smrtelně vážně. Následně se ale musela rozesmát. „Tohle není fér!“ Smála se dál a mírně na chvilku zaklonila hlavu. „Já vůbec nejsem jako můj otec,“ bránila se oproti tomu nařčení. „On je… příliš vážný. Má potřebu všem určit jejich místo a za tím si stát. Nic se mu pak nesmí říct natož vzdorovat. Všichni sourozenci jsme to dříve či později pocítili. Copak můžeš říct, že bych byla taková? Já přeci nikomu neurčuji budoucnost. Ano, možná jsem tvrdohlavá, ale ke každému zaslouženě. Nebo… myslím,“ dodala nakonec a trochu se začervenala. Ano, někdy neuměla být tak úplně spravedlivá. Přestože tvrdila opak a i se o opak mnohdy snažila.

„Je to docela jednoduché Ryn,“ pokrčila rameny. „Pokud si můj otec myslí, že mě provdá za někoho, koho vedle sebe nechci, pak se plete. Ať je bohatý, známí, vážený nebo nejkrásnější muž na světě. Pokud si ho já nevyberu, pokud se ke mně nebude chovat dobře, pak si ho nevezmu. Pak ano. Oba se zjevně postavíme proti sobě a budeme stát za svým, tak dlouho dokud to jeden nevzdá a já to nevzdám velmi… velmi dlouho.“ Byla připravená případného manžela odradit. Jen co by jí otec zvolenému adeptovi představil, ona by si našla cestičku ven z jeho spárů.

Nakonec se však zarazila. Chvilku si Ryn jen prohlížela a o jejích slovech pečlivě uvažovala. „Chtěla bys pryč?“ Utišila svůj hlas. „Pomohla bych ti,“ dodala rychle. „Cokoliv bys řekla, cokoliv bys potřebovala. Pokusila bych se udělat vše, co je v mých silách jen abych tě dostala pryč a co nejdál. To přísahám,“ vysvětlovala a pozorovala její tvář. Kdo ví, zda to Ryn myslela vážně, Ysi ale rozhodně. „Nechci tě tu s ním nechávat. Dostaneme tě do Údolí. Využiji toho, že jsem tam vyrůstala. Jistě mě některý z lordů vyslyší a poskytne ti přístřeší, dokud nevymyslíme něco lepšího.“
avatar
Ysilla Royce

Poèet pøíspìvkù : 13
Join date : 12. 08. 18
Location : Řekotočí

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Darry (Doutnající ruina)

Příspěvek pro Anonymní za Sun Aug 26, 2018 9:07 pm

Ryn premýšľala nad tým, čo povedala. Jej kútiky na malý okamih sa pozdvihli do malého úsmevu pričom následne sa pozrela kamarátke do očí. Vedela ako to býva. Stačí jedno slovo otca, hlavy rodiny, ktorá je položená na jeho pleciach a za ktorú by mal zodpovedať a starať sa o ňu, a ruka dievčaťa je hocikedy daná jednému mužovi.
„ vedela by si si predstaviť ten okamih, kedy by ti nepovedal nič?“ premýšľala Ryn. Skôr to videla ako len príbeh v knihe žiadnu skutočnosť aj napriek tomu, že podobné veci sa stávali aj v skutočnosti.
„ kedy by si sa v deň svojej svadby dozvedela, že si berieš nejakého muža bez toho aby si ho niekedy vôbec videla. Dokázala by si aj v tej chvíli povedať otcovi nie? Ak by na tom záležalo nejaké spojenectvo alebo dokonca pomoc pre váš rod..“ vedela o niektorých svadbách, ktoré sa konali práve kvôli podpore. Práve vďaka dvom mužom, ktorý sa dohodli na svadbe svojich dvoch detí. Toho momentu sa bála, dúfala len že sa jej dieťa nedostane do podobného problému.

„ myslím si, že v takýchto okamihoch žena nemá veľmi na výber. Musí sa podriadiť, musí súhlasiť a možno tá veľká láska o ktorej tak často snívame príde časom..“ povedala bez toho aby vôbec niečo k tomu dodala. Nechcela si ani len predstaviť, že by z jedného pekla skočila následne do druhého. Čo ak by sa objavil nejaký muž, ktorý by práve jej strýkovi ponúkal celý majetok za jej ruku? Súhlasil by alebo by stále nástojil na tom, aby mala jeho potomka.
„ no v okamihoch, kedy sa žena vydá za nejakého muža, ktorý si ju berie iba z toho dôvodu, že chce niečo dosiahnuť má to aj svoje výhody. stačí jeden potomok. Jeden chlapec a zdieľanie rovnakej postele je už iba myšlienkou..“ bolo to zvláštne no v každej jednej situácií dokázala vidieť nejaké pozitívum aj napriek tomu, že to možno mnoho ľudí nevidelo alebo nechcelo vidieť. Aj vo svojom osude videla mnoho dobrých vecí.

„ musí to byť bolesť matky. Vedieť, že to dieťa žije a nevidieť ho. Uvedomiť si fakt, že v konečnom dôsledku je to len nástroj toho muža aby svoje plány bravúrne zakončil. Viem, že každý jeden muž chce potomka, ktorý by mohol niesť jeho meno no myslím si, že mať aspoň jedno dievčatko tiež nie je na škodu. Krásne, študované.“ Povedala s úsmevom na tvári pričom si uvedomila, že sa dokonca zamýšľa nad tým aké by to bolo ak by svojej ratolesti čítala pred spaním. Jeden príbeh za druhým, jednu knihu po druhej pričom by sledovala ako jej jemne zaspáva v náručí. Jej tváre sa jemne začervenali, bola to krásna predstava.

„ myslíš, že by to vyriešil útek? Vieš čo tým myslím. Toto miesto bolo našej rodiny. Tieto záhrady, tento dom. Vidím to ako rok po roku pomaly chátra pretože sa mu nikto nevenuje. Vidím ako mi jeden kúsok po kúsku berie záhradu len kvôli tomu aby som videla ako trpím. No čo by sa vyriešilo ak by som utiekla?“ bola to krásna predstava úniku a pokusu mať lepší život no nebolo to možno nič pre ňu.
„ viem, že to je nereálne pochopiť ale myslím si, že ostať tu je to najlepšie riešenie. Nechcem aby toto miesto a moje meno a meno môjho rodu bolo pošpinené len z toho dôvodu, že sa ho zmocnil práve on..“ len si mierne povzdychla a následne sa narovnala. Cítila ako jej emocie prechádzali celým telom no nedala na sebe poznať ani len ten najmenší náznak.

Anonymní
Anonymní


Návrat nahoru Goto down

Re: Darry (Doutnající ruina)

Příspěvek pro Ysilla Royce za Mon Aug 27, 2018 6:02 pm

Opětovala kamarádce pohled do očí a nejistě polkla. Nechtěla to dát znát, ale Ryn v jejích očích mohla spatřit záchvěv strachu. Pochopitelně se toho bála a tu myšlenku si nechtěla připustit. Vybírat si manžela, to byla výsada, která příslušela jedné ženě ze sta. Jen jedna ze sta mohla rozhodnout o tom, komu dá svou ruku. Ysi by se vůbec nemohla divit, kdyby její svatba proběhla tak, jak u většiny dívek. V den svatby by jí otec přinesl svatební šaty, pověděl jméno a odvlekl do septa. Nebyl by čas říci ne, rozmýšlet se, vést dlouhé promluvy o tom, koho by si vedle sebe přála. Vlastně se té myšlenky bála. Vstoupila by do septa, aby tam nalezla manžela, o kterém neví zhola nic. Byl by až příliš velký komfort, kdyby znala jméno, místo odkud pochází a na čí straně vlastně stojí. Brala by si cizince, s kterým by měla strávit noc a až poté by měla poznat kým vlastně je. Mohl to být hrubián, násilník, alkoholik. Mohl to být starý muž trpící nemocemi, zvrhlík, někdo kdo jí bude opovrhovat. Dokázala si v hlavě vymyslet mnoho příšerných možností, které ji mohly potkat. S každou myšlenkou se toho okamžiku bála víc a víc. Nakonec ale odpovědět musela. „Vlastně si to představit umím, ale nechci,“ vysvětlila a ruce si složila do klína. Jednu ruku položila přes druhou a horní stiskla tu spodní. „Já nejsem majetek. Nejsem odměna. Copak je fér, aby o mém osudu rozhodovali muži, jak se jim to hodí? Co bych byla? Cena, kterou dotyčný dostane, protože podpoří mého otce? Nebo jsem snad záruka něčeho?“ povzdechla si. Povolila stisk ruky a podvědomě si upravila vlasy. Zhluboka se nadechla a následně vydechla, jen aby si dopřála více času a utřídila myšlenky. „Jak jsem již řekla, sním o lásce. O velké a čisté lásce. Ne o tom, že se můj otec domluví s jiným mužem na tom, co je pro oba výhodné a pak mě k němu strčí jako něco, na co má právo,“ ještě jednou nad tím zavrtěla hlavou, než si povzdechla. „Ale, ne. Myslím si, že za jistých okolností bych si nemohla dovolit říci otci ne. Musela bych poslechnout.“

Kamarádce věnovala jeden pohled, který mluvil snad za vše. O tom, jak bláhová její slova jsou. „Ryn, o lásce v manželství můžeme jen snít. Zejména pak, pokud to bude dohodnutý sňatek. Jen v pohádkách a romantických příbězích se do sebe zamilují lidé, kteří k tomu byli donuceni. Neznám ženu, která by se zamilovala do svého manžela, poté co byl jejich sňatek domluven. Nevěřím ani tomu, že by má matka milovala mého otce. Zvykla si na něho. Měli se v úctě a důvěřovali si. Ale byla to láska? Ten silný cit, o kterém čtu? Ta chvíle kdy pro druhého hoříš, kdy nechceš nic víc, jen vidět jeho tvář. Cítit jeho blízkost, mít tu možnost se ho dotknout, obejmout a vědět, že všechno špatné zmizí.“ Začala si hrát s prsty jen proto, aby zakryla vlastní nervozitu. Dávala znát, že o vlastních slovech pochybuje. O těch, kdy přísahá, že se vdá z lásky. O té velké a horoucí lásce mohla opravdu jen snít. „Myslíš snad, že by ses dokázala zamilovat do svého strýčka?“ zvedla pohled od rukou opět k Ryn. Ona sama by si na takového muže nedokázala zvyknout.

Na její další slova musela přikývnout. „Ano, pokud porodíme silného a zdravého syna. Jenže, co když to bude děvče? A pak další a další? Budou na svém dědici trvat, zatímco nás v hlouby duše budou nenávidět za to, jak neschopné jsme. Vím, že je neobvyklé, aby žena rodila jen dívky, ale i to se může stát. A jak dlouho pak musíš sdílet jedno lože s někým, kdo je pro tebe cizí? Slyšela jsem, že jsou muži, kteří navštěvují lože své manželky pravidelně. Ať už si přejí potomka nebo ne, žena jim musí být po vůli. Jsou pak muži, kteří svou ženu navštíví opravdu jen v nejnutnější chvíli a jinak si užívají společnosti jiných žen a to v hojném množství. Řekni, co je pro tebe lepší možnost? Myšlenka toho, že musíš ulehnout s mužem, ať už k němu chováš jakýkoliv vřelý cit, nebo nikoliv. Či bys raději snášela myšlenku toho, že spí s tolika ženami, že je zcela jasné, jaký postoj k tobě zaujímá? Říká se, že to je neúcta k ženě, pokud je muž tolik nevěrný. Vím, některým ženám to může vyhovovat… ale kolik s ním muselo ulehnout a pak by se měl dotýkat tebe…“ Zachvěla se jen při té myšlence. Ne, mnoho věcí jí stále nebylo odhaleno. Svatební noc pro ni byla stále ještě v mlze. Měla tušení, co je povinností ženy, ale přesný postup neznala, mohla jen hádat, co jí čeká. Někdo mluvil o bolesti. Někdo o tom, že jediné štěstí je, pokud žena již po svatební noci nosí pod srdcem dítě, aby onu potupnou činnost nemusela opakovat.

„Chceš tedy raději zůstat?“ ujistila se, že jí dobře chápe. „Neměla bys nic a přesto možná všechno. Mohla bys mít svobodu.“ Pokývala jemně hlavou, než si ale její stanovisko přebrala po svém. „Ovšem, asi tě chápu. Ani já bych nechtěla rodinný odkaz předat někomu, kdo by si ho nepovažoval. Někomu, kdo by pošpinil náš rod, to co moje rodina budovala. A přesto, chci, abys věděla jedno,“ postavila se a urovnala si šaty. Uhladila si je, aby vypadaly dobře a přitom přešla k oknu. Založila si ruce na hrudi a dívala se ven. „Udělám cokoliv, abych ti ulehčila. Neboj se na mě kdykoliv obrátit s čímkoliv, ano?
avatar
Ysilla Royce

Poèet pøíspìvkù : 13
Join date : 12. 08. 18
Location : Řekotočí

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Darry (Doutnající ruina)

Příspěvek pro Anonymní za Wed Aug 29, 2018 9:20 pm

„ nikdy by som ho nedokázala milovať..“ Ryn bola osobu, ktorá by zvládla všetko no práve túto vec by s určitosťou nedokázala zvládnuť. Nedokázala si predstaviť ani len ten okamih, kedy by s ním musela zdieľať jednu posteľ, dokonca jednu jedinú izbu. Už od prvého okamihu, kedy ho videla mala pocit, že nie je tým správnym človekom.
„ verím, že príde deň, kedy sa to všetko skončí..“ nechcela na to ani len pomyslieť, predstaviť si ten osud, ktorý by ju čakal v momente ak by nedokázala porodiť chlapca. Určite by dievča odmietol, určite by sa na to malé dievčatko pozeral ako na niečo, čo ho môže zastaviť.
„ povedal mi to. Povedal mi, že v momente, kedy mu porodím dievča utopí ho ako šteňa, ktoré majiteľ odmieta..“ jej srdce v jednom momente vynechalo jeden tlkot pričom premýšľala nad tým, ako by reagovala. Určite by prestala rozprávať, prestala by vidieť svet tak krásnym ako ho vidí v tejto chvíli. Nedokázala by vidieť vo svete tú jemnosť a nevinnosť, ktorou sa ona sama prezentovala.

" neviem si predstaviť ako by som sa na svet potom musela pozerať. S vedomím, že malý človiečik, ktorému som dala život zomrel len kvôli tomu, že sa narodil za zlých podmienok.."
bola to predsa len téma, ktorú chcela uzatvoriť. Nechcela si tento deň, kedy nebol na dohľad jej strýko znepríjemňovať práve takými myšlienkami. Na jej tvári sa neudržal dlho zvláštne strnulý pohľad a výraz, to určite nie. Na jej tvári sa následne objavil malý úsmev, ktorý naznačoval jediné. V jej hlave sa premietalo mnoho nápadov no práve jeden jediný sa v nej udržal.
" čo keby sa z nás opäť stali tie dospievajúce dievčatá, ktoré len snívajú o krásnej budúcnosti? myslím si, že je čas na to aby som ti niečo ukázala.." Ryn nebola tým dievčaťom, ktoré by sa neustále snažilo pozerať sa na nejakého muža, to určite nie. No pri pohľade na niektorých mužov, ktorý v určitých časových intervaloch trénovali neďaleko miesta, ktoré bolo vytvorené práve ňou, niekoľkí muži, ktorí vyzerali v skutku pohľadne.
" chcela by som ti ukázať niečo, čo je možno pre toto miesto menším odreagovaním sa. Ale nemôžeš o tom nikomu povedať!" na jej tvári sa objavil úsmev pričom sa postavila a zobrala tanieriky do ruky. nenechala by ich predsa len na mieste, kde by nemali čo robiť. Položila ich na drevený stôl, kde sa nachádzal aj zbytok koláča pričom vedela, že v momente ak sa vráti určite tam ostanú len omrvinky. No bola za to nesmierne rada, keď vedela na tvári niekomu vyčarovať úsmev.

Cesta do záhrady bola krátka, predsa len bol tam zadný východ cez ktorý mohla chodiť len ona a služobníctvo. Ryn nechcela riskovať a viesť ju cez hlavný vchod cez všetky záhrady, predsa len málo ľudí vedelo, že nie je stále v spoločnosti svojho budúceho manžela. No v momente, kedy mala možnosť opäť pocítiť slnečné lúče na svojej pokožke, len rozprestrela ruky a následne sa zatočila. " vieš, že aj takáto maličkosť mi vie urobiť radosť? " povedala Ryn pričom sa pozrela do diaľky, len pár krokov pričom takmer rýchlo pricupitala k ružiam, ktoré boli okrasou jej záhrady. Samozrejme, že to bol len malý zlomok toho, čo pestovala no aj tak krása, ktorá sa v nich skrývala a vôňa, ktorú nasala so zatvorenými očami ju vedeli vždy očariť.

Anonymní
Anonymní


Návrat nahoru Goto down

Re: Darry (Doutnající ruina)

Příspěvek pro Ysilla Royce za Sat Sep 01, 2018 8:59 pm

„To ti řekl?“ vydechla šokovaně. „Ryn, to není člověk pro tebe. Jak může být takový?“ zamračila se o to víc. Hnusil se jí. Už jen tím, že dýchal, jí vadil. „Kéž bych mohla udělat víc. Mít někoho, kdo by zasáhl. Jak tě mohu nechávat u muže, který řekne tak strašnou věc? Utopit malé bezbranné dítko jen kvůli tomu, že jde o holčičku místo chlapce? Je to hloupý omezenec. Ryn, jak ho můžeš vystát?! Co vlastně je zač? On není nikdo, a pokud si tě nevezme, tak nikým přeci zůstane.“ Rozčíleně vydechla a projela si prsty ve vlasech. Nenáviděla ho a to s ním do styku přišla minimálně. Chodila přeci za Ryn. Jejího strýčka občas jen zahlédla a i to bohatě stačilo k tomu, aby se jí po těle přehnal mráz. Ten nepříjemný mrazivý pocit, kdykoliv zahlédla jeho pohled. Byl jako slídil, který nemá na práci nic jiného. Nechápala, jak Ryn může mít klidné spaní. Mít v domě takového muže, nejspíše by brzy zešílela o to víc, pokud by se ho neměla jak sama zbavit.

„Myslíš?“ Pomalu se k ní natočila, zatímco samu sebe objímala rukama. Byla z celé situace frustrovaná. Chtěla vzít Ryn za ruku a odvést jí pryč. Vše tu nechat a pomoci, jak to jen půjde. Zasloužila si někoho hodného. Minimálně někoho lepšího, jenže v porovnání s jejím strýcem byl každý muž lepší nebo alespoň částečná výhra. Přála jí, aby našla onoho muže ze svých snů. Aby byla šťastná. Aderyn však měla pravdu v jednom zcela jistě. A to, že takové téma se nehodilo. Už nebylo třeba jej více řešit. Nebylo to pěkné, a jak řekla, pořád to jsou dospívající děvčata. Obě mají mít plnou hlavu ideálů, krásných mužů a toho, jak budou šťastné. Krutá realita skutečného života se jim měla vyhýbat. „Neboj se, nepovím to nikomu,“ přislíbila a pozvedla i jednu ruku, aby svou přísahu zdůraznila.

Následovala Aderyn do zahrad a rozhlížela se kolem sebe. Bylo vidět, že Ryn na zahrádce odvedla kus práce. Zdálo se to jako vhodné odreagování. Možná i ona by měla najít podobnou zálibu. Jenže co jí šlo krom vyšívání? Mohla ještě tančit, jenže k tomu by potřebovala tanečního partnera. A přesto jací byli její bratranci galantní muži, pokud by jednoho z nich požádala o tanec, brzy se z toho stane něco docela jiného. Nakonec by skončila s výsměchem od bratranců a raději by utekla. Ne, tuhle zábavu by jí pokaždé zkazili. „To víš, člověk se musí zjevně radovat i z maličkostí,“ přiznala a pomalu jí následovala k růžím. Skvost zahrady a jak se zdálo i jejich majitelka byla nadšená. Nakonec to Ysille nedalo a lehla si do trávy. Rozhodila své dlouhé zlaté kadeře a zadívala se na mraky nad sebou. „Ryn, pojď sem,“ poplácala pravou rukou vedle sebe, než si obě ruce položila na břicho. „Dělávala jsem to v Údolí. Ležela jsem na měkké trávě a pozorovala mraky nad sebou. To jaké mají tvary, to jak krouží ptáci. Jako malá jsem koukala na mraky a říkala, co mi to připomíná,“ vysvětlovala jednu ze zábav, kterou měla jako dítě a snad ani nyní jí neopouštěla. Bylo to dětinské, ale jak bylo řečeno, byly dospívající dívky. Věčný spor mezi tím chovat s jako dospělá žena a stále zůstávat tím sladkým nevinným dítkem.

„Podívej,“ pozvedla ruku a s jedním natáhnutým prstem ukázala na mrak. „Vidíš ho? Připomíná mi koně. Stojí na zadních nohou ve své celé kráse.“ Ukazoval na chundelatý mrak, který onu podobu docela důvěrně obkresloval, pokud člověk zapojil představivost. „Řekni, vidíš také něco? Nějaký tvar?“
avatar
Ysilla Royce

Poèet pøíspìvkù : 13
Join date : 12. 08. 18
Location : Řekotočí

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Darry (Doutnající ruina)

Příspěvek pro Anonymní za Mon Sep 03, 2018 8:03 pm

Bola pre ňu tou kamarátkou, ktorú potreboval každý jeden človek. Vedela jej povedať všetko a bola v nej istota, že nič nepovie. No robila to? Samozrejme, že si niečo nechávala pre seba. Pocity, ktoré aj napriek tomu, že nevyjadrila a nechcela dávať najavo, maličkosti prezrádzali. Či to bolo malé chvenie tela pri strachu alebo iskričky v očkách pri nadšení z akejkoľvek malej maličkosti. No v momente, kedy sa Ryn pozrela na to, čo urobila jej kamarátka na jej tvári sa objavil hravý úsmev. Kto by to len povedal, že pravá dáma si niekedy ľahne do trávy a bude len pozorovať mraky alebo dokonca cez noc hviezdy? No ona to robila pomerne často.
,, vieš, že to je niečo, čo robím pomerne často? Takto vidíš, či človek má predstavivosť alebo nie..“ zasmiala sa Ryn pričom svoju kamarátku nasledovala a taktiež si ľahla do trávy. Ľahla si pričom si vlasy dala na jednu stranu, na pravé rameno pričom po nich prešla končekmi prstov ako keby sa chcela uistiť, že aj ony budú mať svoje pohodlie. Predsa len vlasy znamenali mnoho pre dámu. Bola to koruna, nevedela si ani len predstaviť okamih, kedy by sa musela prechádzať po verejnosti bez svojich vlasov. Bola by to potupa, ktorá by ju prenasledovala na každom kroku.

,, kôň? nikdy som nejazdila na koni. Aké to je? určite si to niekedy skúšala.." povedala pričom dúfala, že sa jej to niekedy podarí. No bolo tak mnoho, mnoho vecí, ktoré nikdy nemala možnosť vyskúšať. Dokonca ani plávať. Nevedela si predstaviť čo by robila ak by ju niekto hodil do jazera a nechal ju tam. Možno by sa snažila no po nejakom čase by to vzdala a následne by sa utopila. Cítila by ako sa jej dostáva voda priamo do pľúc, pričom by lapala po dychu.
,, pozri sa! " povedala radostne pričom ukázala prstom aj napriek tomu, že vedela, že by prstom ukazovať nemala. No nechcela myslieť na pravidlá, ktoré sa týkali v tejto chvíli nejakej dámy. Ona chcela v tejto chvíli byť tým dieťaťom, ktorým nikdy nebola.

,, vidím v tomto mraku malé šteniatko.." povedala pričom sa na jej tvári objavil malý úsmev. Možno by to bolo riešenie, kedy by sa necítila tak sama. kedy by mala pri sebe nejaké zvieratko, ktorému by mohla dávať lásku. No muselo by to byť v najväčšej tajnosti. Ryn prešla končekmi prstov po svojich šatách pričom sa následne pozerala na oblohu. Nachádzalo sa tam niekoľko obláčikov, ktoré mohli spoločne pozorovať. Mohli dokonca cítiť aj na svojej pokožke jemné, príjemné slniečko, ktoré sa svojimi lúčmi dotýkalo ich pokožiek.
,, aké meno by si dala svojmu koňovi? ako by vyzeral?.." povedala pričom chcela tú predstavu jej obláčika mierne rozviť. predsa len mali čas na to rozprávať sa, snívať a premýšľať o veciach, ktoré v podstate boli jednoduchými. ,, povedz mi niečo o mieste, kde bývaš Ysi.." ryn mala rada ak jej kamarátka hovorila. Rada počúvala jej hlas, vnímala každé jedno slovko, ktoré jej vychádzalo z pier.

Anonymní
Anonymní


Návrat nahoru Goto down

Re: Darry (Doutnající ruina)

Příspěvek pro Ysilla Royce za Thu Sep 06, 2018 10:12 pm

„Víš, vždycky jsem tak nějak toužila po dokonalosti. Chtěla jsem být dokonalou mladou dámou, ale pak… pak je tu asi ta část mého já, kterou vypěstovali moji bratři. Ta část, která tu potřebu perfektní harmonie na pár minut dokáže zadupat do země. To je chvíle jako tato. Kdy nejsem více, než jen malá dívka, která dělá hlouposti. Pochopitelně se takto dáma nechová,“ zavrtěla nad tím hlavou, jakoby tím opovrhovala. „Dáma je vždy upravená a nic na ní není špatně. Určitě se neválí po zemi!“ Řekla přísně, než se zasmála. „Ale myslím, že být stále takovou, nečekala by nás žádná legrace. Copak nejsme ještě děti? Nebo… já chci být dítě tak dlouho, dokud se nevdám. Ženou a dámou pak budu celý život,“ usmívala se a natočila tvář k Ryn, aby na ní viděla. Chtěla znát to, jestli souhlasí nebo je proti. „Septa říkala, že taková činnost se pro dámu nehodí. Přemíra snění vede ke špatným úsudkům a mladým dámám motá hlavu.“ Pokývala hlavou a opět se podívala na oblohu s několika naducanými mráčky. „Ale septa také říká, že hudba není vhodná pro dámu. Jsou melodie příliš vášnivé a rychlé. Lady by měla být klidná, mírná a střídmá,“ držela si koutky rtů jemně povytažené nahoru, zatímco pohledem bloudila po modré obloze.

Ysilla se přetočila tak, že zůstala ležet na břiše. Ruce si položila pod sebe a zapřela se v loktech, aby zůstávala mírně nadzvednutá a přitom stále pohodlně ležela. Podívala se na Ryn, než pohodila vlasy, aby jí nepřekážely v obličeji. „Vidíš, to je věc, kterou bych tě měla naučit,“ přikývla důrazně. „Jízda na koni je skvělá. Je to zábava a no… pochopitelně na koni umím díky bratrům jezdit. Otec to neviděl tak rád. Nejraději by mě nechal cestovat jen v kočáru, ale něco ti prozradím.“ Důvěrně se k ní naklonila a chystala se jí sdělit jedno z velkých tajemství. „Víš, je to nepopsatelný pocit volnosti. V koňském sedle se nachází svoboda. Můžeš svého koně poslat kamkoliv a věříš, že bys dojela až na konec světa. Je jen na tobě, jak moc si věříš, jak pevně se držíš a necháváš vítr si hrát s tvými vlasy,“ zasněně vydechla a zavřela oči. Opět si vybavila jeden z momentů, kdy se proháněla po Údolí na svém koníkovi a nikdy se jí nechtělo vracet domu. Byla to další činnost, kterou bourala zábrany a představy o tom, jak se správně chová lady. Ale proč by se tím trápila? Lady a dokonalou ženou bude později. Poté jí všechny tyto radovánky budou odepřeny.

Jakmile vykřikla a ukázala prstem na nebe, aniž by se pohnula celým tělem, jen pozvedla hlavu, aby viděla na nebe a zmíněný mrak. „Štěně… Ryn, proč vlastně nemáš žádné domácí zvířátko?“ natočila zvědavě hlavu. „Takový pes nebo snad kočka… ano, kočku bych si dokázala u tebe představit.“ Usmívala se vesele, než se opět přetočila na záda a ze tří pramínků si začala opatrně plést cop. „Kdyby sis mohla vybrat zvíře, jaké by bylo? Jak bys ho pojmenovala?“ Chtěla vést konverzaci příjemnou pro ně obě. Nechtěla mluvit jen ona. Obě musely dostat stejný prostor.

Když se nakonec ptala ona, položila si ruce na břicho. Jednou dlaní překryla hřbet druhé ruky a tiše vydechla. „Jmenoval by se Avalon,“ pronesla po chvilce. „Byl by to rychlý kůň, krásný a osvalený. Víš, líbilo by se mi, kdyby měl třeba rezavou srst na těle, ale černou hřívu a ocas. Víš, aby zkrátka hřívu a ocas měl jiné barvy, než zbytek těla. Aby na sebe přitahoval pozornost jistou zvláštností. Přeci jen, většina lidí sní o běloušovi nebo vraníkovi černém jako noc. Jenže o tom sní opravdu každý, je to tak přízemní.“ Zavrtěla nad tím hlavou, jakoby tím opovrhovala. „A nebo… nebo bych chtěla grošáka. Bratři mi o nich vyprávěli. Já jsem tedy grošáka nikdy neviděla, ale také to musí být krásný kůň,“ přiznala a položila si ruce tentokrát obráceně. „Chceš poslouchat mé vyprávění o Údolí? Dobrá tedy, ale jedině, když mi prve budeš něco vyprávět ty. Vlastně, mohla bys mi vyprávět třeba o chvílích, které jsi prožila s otcem a matkou. To přeci musela být krásná doba.“
avatar
Ysilla Royce

Poèet pøíspìvkù : 13
Join date : 12. 08. 18
Location : Řekotočí

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Darry (Doutnající ruina)

Příspěvek pro Anonymní za Sat Sep 08, 2018 10:04 pm

Ryn sa zasmiala pretože počúvať jej kamarátku bolo niekedy komické. „ vieš, že takýto pohľad má mnoho mnoho ľudí? Niekedy tomu nechápem. Predsa len prečo by sa muži mohli zabávať a ženy, dievčatá ktoré sú napríklad v našom veku by sa mali len vzdelávať a vzdelávať? Samozrejme milujem knihy, milujem ich voňu, ktorá dýcha historiou ale prečo niekedy niekto núti dievča študovať, ked aj tak podľa slov chlapov sme stvorené len k jednému? Aby sme im porodili potomkov. Ved tým pádom by to mohla urobiť každá jedna hlúpa žena..“ povedala Ryn pričom si uvedomila, že to zjavne bola téma, ktorá bola pre ňu citlivá. Ona chcela niekedy niečo dokázať, chcela sa učiť a využiť to no vedela, že je len málo žien, ktoré to niekedy dokázali. Preraziť ten múr predsudkov a domnienok, že ženy sa nezmôžu na nič iné ako len na pôrod potomkov.

„ je to niekedy ťažké, však? Byť jediným dievčaťom medzi chlapcami ale aj napriek tomu ti v dobrom závidím. Pretože aj napriek tomu, že sa niekedy tvoj otec pominie budeš mať stále niekoho, na koho sa budeš môcť spoľahnúť..“ povedala pričom sa na jej tvári objavil úsmev no v jej očiach bol ten smútok, ktorý sa v nich nachádzal pomerne často. V momente, kedy si spomenula že pri nej sa nenachádza nikto, kto by bol jej rodinou, koho by mala ako súrodenca pocítila ten zvláštny smútok. Vedela, že ak by sa život zmenil a ona by mohla snívať o rodine kde by ju niekto miloval, určite by nechcela aby mala len jedno dieťa. Chcela by aby mal súrodenca a vždy vedel, že sa môže na niekoho spoľahnúť. Pretože krv nie je voda a aj napriek tomu, že niekedy sa vytvárali v rodine hádky vždy tam bolo to pomyselné puto, ktoré nikto nemohol preťať.

,, viem, že príde okamih kedy to vyskúšam. no stále je to strach. strach z tak mohutného zvieraťa, ktorý by mohol človeka udupať nohami a polámať všetky kosti v tele. no človek by sa nemal ničoho báť, však?" možno to bolo len jej presvedčenie. v momente, kedy začala hovoriť o hudbe spomenula si na seba a na to ako vie dávať emócie práve do hry na harfe. tak jemné tony, tak precítená hudba, že podľa jej slov určite nebola stvorená rukami tej pravej dámy.
" myslím si, že s tou hudbou nemajú pravdu. nevidím dôvod, prečo by sa nemohlo tempo stupňovať a následne zasa klesať. predsa len hudba môže byť jeden z tých spôsobov, kedy človek prejavuje svoje emocie." bola nadšencom hudby o tom nebolo pochýb.

jej kútiky pier sa stočili do malého úsmevu v momente, kedy povedala, že by si vedela predstaviť pri nej nejakú mačku. " vieš, že by to nebolo voči tomu tvorovi fér? určite by to bolo pre neho pomerne nepríjemné ak by bol v spoločnosti ako je môj strýko. nechcela by som aby niekomu ublížil.." povedala pričom si ten okamih vedela dokonalo predstaviť. čo by sa mohlo takej nevinnej mačke, ktorá by sa nevedela veľmi brániť asi tak stať? určite by to nevinné zviera niekde zatvoril a nechal vyhladovieť. dokonca by ho následne stiahol z kože a kožu pohodil v noci na jej posteľ a tváril sa ako keby to bol dar, ktorý si od neho musí zaslúžiť. V tom momemnte po jej tele prešiel mráz. ,, určite by to bolo fajn mať pri sebe niekoho kto by mohol byť so mnou neustále ale myslím si, že by som nezniesla ten pocit, že by niekto kvôli mne prišiel o život.." ryn nebola človekom, ktorý by zviera bral iba ako nejakú vec. aj napriek tomu, že nevedeli rozprávať vedela, že stále pociťovali bolesť a úzkosť. " a čo ty? aké by si chcela mať domáce zvieratko?.." na jej tvári sa objavil malinký úsmev.

Anonymní
Anonymní


Návrat nahoru Goto down

Re: Darry (Doutnající ruina)

Příspěvek pro Ysilla Royce za Sun Sep 16, 2018 4:15 pm

„Ryn,“ povzdechla si. „Však co je většina z nás? Nic víc, než nástroj mužů. Pěkná ozdoba, způsob jak dosáhnout svého a nakonec někdo, kdo porodí dítě. Tak málo nás má šanci býti romantickou. Snít o tom princi a skutečně ho mít. Tak málo z nás bude jednou jejich manžel respektovat. Máme být hezké, vzdělané, ale ne moc chytré. Protože kdyby muži pustili ke slovu ženy častěji, jsem si jistá, že spoustu válek by vůbec nebylo. Nacházela by se snadnější a lepší řešení. Jenže to by nás prve musel někdo poslouchat.“ Povdechla si a zadívala se na nebe. „Proto ze své lásky nechci ustoupit. Tak nějak věřím, že to je jediný způsob, jak bych mohla být šťastná. Co je smysl nás všech? Myslím, že nejdůležitější v životě je k někomu patřit. Nevíme, kdo jsme, dokud se s někým nespojíme. Dokud nenajdeme tu osobu, ke které patříme. Teprve pak bude vše jasné a kompletní.“ Skutečně tomu věřila. Mohla to být naivní představa malé holky, a přesto ne a ne opustit její mysl. Právě ta myšlenka na rodinu, kde by se všichni měli rádi. Kdy by její manžel byl oporou. Tím, za kým může s každou bolístkou i trápením. Muž, který bude milovat jejich děti, bude se jim věnovat a ochrání je. Muž, který se na ní bude dívat stejně, i když už nebude mladá a krásná. Pro takovou lásku by klidně sama prošla celé Západozemí. Nevzdala by se jí, nikdy.

„Je to jiné. Chci říct, jinak se vychovává dívka a jinak chlapec. Měli jsme rozbroje, ale snad máš pravdu. Má rodina je jediná jistota, kterou mám. Bratří, kteří mi pomohou, až to bude jednou třeba.“ Krátce se usmála, než si vzpomněla na Weymara. Píchlo jí při té vzpomínce u srdce. Pamatovala si to, jakoby se vše událo včera. Den, kdy otevřela zprávu od havrana, kde jí otec sděloval, že její nejmladší bratr je mrtvý. Otřáslo to s ní a srdce ji pár úderů vynechalo. Jedinou útěchou mohlo být, že snad zemřel pro dobro říše. Vykonával něco, co mělo smysl. Bratr jí velmi chyběl. Přestože uměl být náladový a arogantní, pořád to byl její bratr. Měl plno jiných předností, které na něm milovala. Mohla jen doufat, že bratry nepostihne stejné neštěstí. Raději zavřela oči a zhluboka se nadechla. Ne, nechtělo se jí o tom přemýšlet. Ne teď a ne tady. Nebylo třeba se vracet k minulosti. Nemohla litovat mrtvých jen živých.

„Strach je přirozený. Chápu, že někomu může kůň připadat děsivý. Tak snadno by šlo spadnout a zranit se. Je to velké zvíře a vyžaduje určitý respekt, který je potřeba, aby se mu dostal. Ale uvidíš, jednou ten strach překonáš a nakonec si budeš přát, abys to udělala dříve,“ mrkla na ní, když překonala smutek a opět byla schopná se bavit, jakoby o nic nešlo. „A když to nepřekonáš se mnou, tak se domluvím s bratranci. Jeden z nich půjde se mnou. Vysadí tě na koně a bude tě držet, abys nespadla. Co říkáš?“ Byl to návrh. Pokud se Ryn bála, že spadne. Možná mužská opora by byla něco, co jí pomůže ten strach překonat. Žádný z jejích bratranců by jí nenechal spadnout. „No, uvidíme,“ pokrčila rameny. „Třeba se k tobě nějaké chlupaté zvířátko dostane, když se blíží tvůj den jména,“ odmávla to rukou, jakoby nechtěla nic naznačovat, ale přesně to měla v plánu. Proto bylo vhodné si předem vyzjistit, zda by měla větší zájem o štěně nebo kotě. Ne, asi by nebylo fér, kdyby mu cokoliv její strýc udělal. Jenže to by Ysi ještě vymyslela. Měla spoustu času o tom přemýšlet. Nakonec se posadila. Upravila si šaty i vlasy, než se zvedla na nohy. „A co jsi mi to vlastně chtěla ukázat? Nebo šlo jen o zahradu?“
avatar
Ysilla Royce

Poèet pøíspìvkù : 13
Join date : 12. 08. 18
Location : Řekotočí

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Darry (Doutnající ruina)

Příspěvek pro Anonymní za Tue Sep 18, 2018 10:19 pm

V jej tvári sa na malý okamih nachádzalo niečo, čo ju mrzelo. Nikdy nepocíti aké je to mať pri sebe niekoho, koho by mohla považovať za rodinu. Za vlastnú krv nemohla považovať nikoho. No v jej srdci sa stále nachádzali rodičia, ktorí boli dobrí ľudia. A tak isto o nich hovorili aj ľudia v okolí. „ niekedy, kedy pociťujem tú tiahu na svojich pleciach. Ten pocit, že som tu ostala z našej rodiny už len ja bez jediného súrodenca alebo bez rodiča, ktorý by ma dokázal viesť tou správnou cestou, počúvam príhody ľudí o tom ako hovoria o mojich rodičoch..“ na jej tvári sa objavil malý úsmev. Boli to príbehy, ktoré boli krajšie ako samotné knihy, ktoré sa nachádzali v jej knižnici. Boli to tie príbehy, kedy Ryn mohla v jednom momente cítiť, že sa nachádzajú hneď vedľa nej a dávajú na ňu pozor.
na jej tvári sa objavil úsmev, predsa len tie spomienky aj napriek tomu, že si na to nemohla pamätať pretože to bolo ešte pred jej narodením v nej mnohokrát vyvolali pocity, ktoré ju nútili rozplakať sa. no teraz to chcela udržať, nechcela pred Ysi vyzerať ako človek, ktorý by sa v jednom okamihu dokázal položiť. to určite nie.
,, je to pochabé no dúfam, stále verím, že aj ja niekedy pocítim tú lásku akú mali medzi sebou práve oni dvaja. lásku, ktorá si prešla rôznymi problémami no na miesto toho aby ich to rozdelilo ich to ešte viac upevnilo.." ryn sa v jednom momente postavila na nohy a následne ponúkla svoju ruku aj svojej kamarátke. ,, skoro som zabudla na to, prečo som ťa sem vôbec chcela dostať.." zasmiala sa pričom nechala aby ju jej nohy viedli na to správne miesto. nechala aby jej bosé nosy pobehovali po mäkkej tráve pričom došla na to správne miesto. bolo to jedno z tých miest ku ktorým sa jej strýko možno nemal šancu vôbec dostať.

,, chcela som ti ukázať toto miesto pretože práve v jednom okamihu dňa tu uvidíš niečo, čo ťa môže zaujať alebo dokonca rozosmiať.." Ryn žiarila ako malé slniečko no možno to bolo práve z toho dôvodu, že to bol jeden z tých okamihov kedy mala pri sebe človeka ako bola práve jej kamarátka. Ryn na malý okamih pustila svoju kamarátku no aj napriek tomu prešla ešte niekoľko krokov na to pravé miestečko. bolo to miesto, ktoré by mohlo byť samotným rajom. kvety neboli len niekoľko centimetrov nad zemou, to určite nie. ťahali sa do výšky po železných základoch práve pre to stvorených pričom vytvárali tajný, malý zámoček, ktorý bol len jeden z možných skrýš, kde by sa mohla ryn skrývať pred realitou. bolo to iné, rovnako také ako bola práve ona.
čisté miesto, ktoré v sebe nemalo ani len jedno zlé semiačko nenávisti. rovnakou bola práve aj ona. ryn v jednom momente si prešla prstami po perách len aby svoj hlas umlčala pričom jedným prstíkom ukázala do diaľky. bolo to možno niekoľko desiatok metrov no aj napriek tomu si bola celkom istá, že tam nie je žiadna šanca k tomu aby ich vôbec videli. nachádzalo sa tam pár vojakov. pohľad ných mužov, ktorý mali na tele mnoho a mnoho svalov. boli to pohľadné kusy, ktoré ju na malý moment donútili možno zadívať sa o čosi lepšie. predsa len bola dospievajúcim dievčaťom, ktoré takéto situácie zvládala s červeňou v tvári.

Anonymní
Anonymní


Návrat nahoru Goto down

Re: Darry (Doutnající ruina)

Příspěvek pro Ysilla Royce za Sun Sep 23, 2018 2:27 pm

„Pak si počkej, až budeš mít dítě. K tomu prý téměř vždy matka přilne. Tak, že by za něho dýchala. Prý to je láska, jakou si nikdo neumí ani představit. No, nevím jaká budu já, až budu matkou. Ale u tebe jsem si jistá. Ty budeš skvělá matka, která udělá vše proto, aby její syn byl šťastný. Mám pravdu?“ Pousmála se o něco víc. Přijala nabízenou ruku a nechala se vytáhnout na nohy. Postavila se, upravila sukni a překontrolovala zběžně, zda jí něco neuvízlo ve vlasech. Nechtěla se promenádovat po Řekotočí s plevelem nebo kousky trávy ve vlasech. Byla si navíc jistá, že dorazit s tím až k domu jejího strýce, pak už se to nedozví jinak, než od komorné, která by jí večer česala vlasy. Bratranci by se jí se škodolibostí smáli, ale doopravdy by nic neřekli. Jejich vtípky naštěstí nebyly tak kruté jako ty od jejích bratrů.

Následovala mlčky Ryn a nechala se vést k altánku, na kterém se pomalu rozpínaly květiny. Byl to krásný pohled a kdokoliv, kdo se o to místo staral na něm zanechal kus práce. Vyžadovalo to vizi. Trvá, než květiny vyrostou tak, aby obepnuly železné konstrukce. Ten, kdo květiny zasadil musel doufat, že se poštěstí. „Rozesmát a zaujmout? Ryn na co se chodíš dívat?“ už teď se tiše zasmála. Její smích příjemně zvonil. Hezky se poslouchal, stejně jako ten Ryn. Pustila její ruku a svou stáhla k tělu. Nechala jí přejít do altánku až k jednomu místečku, odkud hleděla ven. Pochopila z gesta, které Ryn předvedla, že by měla být ticho. Přistoupila k ní blíž a zadívala se stejným směrem.

Až po chvilce našly její oči vojáky, na které se dívala Ryn. Tihle byli pohlední, urostlí a jistě i silní a stateční. Ysi nepatrně zrůžověly tváře. Zastyděla se, že tu tak tajně slídí a pozoruje muže, kteří o tom nemají nejmenší ponětí. Chtělo se jí smát, ale nechtěla se prozradit. Nakonec se narovnala a ustoupila pryč. O něco se od Ryn vzdálila a zastavila se na druhé straně altánku. Ruce položila na dřevěnou konstrukci a pousmála se. „Dokážeš si to představit, Ryn?“ Nadhodila opatrně. „Vzala by sis vojáka?“ Byla to bezpředmětná debata. Ani jedna si vojáka nevezme. Ryn už snoubence měla a Ysi čekal lord, který s trochou štěstí o válku nebude jevit zájem. „Vzala by sis muže, který by se s tebou jednoho dne rozloučil a odešel bojovat? Nevěděla bys, zda se vrátí či je zdravý. Pohled je to krásný, ale copak ženy, které posílají muže do boje nemají strach?“ Přemýšlela o tom a sama si to představit nedokázala. Musel to být osamocený život. Posílat muže do válek, kdy každá může být ta poslední. Vzít si lorda bylo jiné. Ten nebojoval, pokud ho k tomu nesvazovala povinnost či nešlo vyřešit situaci jinak.

Vrátila se nakonec k Ryn. Položila jí ruce na ramena, než i její brada skončila na levém rameni. Dívala se přes Ryn na vojáky a na tváři jí hrál úsměv. „Je to ale pěkný pohled, že?“ zašeptala. „Ten uprostřed. Zdá se mohutný… ten musí mít sílu. Jsem si jistá, že by tě uzvedl jednou rukou.“ Zakryla si ústa, aby se nesmála nahlas. „Být vojákem pak bych se s ním nechtěla utkat. Ale tvář má… zajímavou.“
avatar
Ysilla Royce

Poèet pøíspìvkù : 13
Join date : 12. 08. 18
Location : Řekotočí

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Darry (Doutnající ruina)

Příspěvek pro Anonymní za Mon Sep 24, 2018 10:58 pm

" myslíš si, že by som bola dobrá matka?.." jej tvár sa mierne začervenala pričom bola rada, že si to myslí. ona sama vedela, že by nikdy nedokázala svojmu dieťatku niekedy ublížiť a dokázala by ho ochrániť aj vlastným telom nebodaj aj vlastným životom. čo to bolo pre tento moment pre človeka? matka, ktorá už od prvého momentu miluje svoje dieťa, od prvého momentu kedy sa na neho pozrie aj napriek tomu že nie je dokonalým stvorením, vznikne to ohromné puto, ktoré nie je možné len tak prelomiť. samozrejme, že nie v každej jednej situácií.

no jej líčka sa ešte o čosi viac začervenali v momente, kedy upozornila na to, na čo sa niekedy chodí ryn vôbec pozerať. v tejto chvíli po prvý krát v tomto dni pocítila menšiu hanbu. možno sa nesprávala ako dáma aj napriek tomu, že ju tak mnoho ľudí videlo. možno sa v takomto okamihu správala ako dievčina, ktorá má vo svojich vlasoch niekoľko stebiel slám. nechcela sa tak správať no kto jej mohol vysvetliť, že podobný okamih je pre ňu viac ako len nevhodný.
" ja.. nemyslela som to tak. nemyslela som, že tu chodím a pozorujem ich.." povedala pričom sa snažila o to aby sa na ňu nepozerala ako na človeka o ktorého by sa mala báť. hlavne o jej psychický stav. no v momente, kedy začala rozprávať, jej srdce opätovne začalo pracovať presne tak ako má a následne sa mierne upokojila. počúvala každé jedno jej slovo s nepravidelným nádychom aj výdychom a následne sa na jej tvári objavil zasa malý úsmev. predsa len v jej prítomnosti to bolo o niečo ľahšie, usmievať sa pre maličkosti a rozprávať sa o veciach, ktoré boli normalnými. málo ľudí sa s ňou chcelo rozprávať. možno to bolo zo strachu z jej budúceho manžela. no aj napriek tomu jej to pomerne často chýbalo.

" nikdy som nad tým nepremýšľala..." povedala napokon no určite to nebol žiaden problém k tomu aby teda premýšľala nad týmto práve v tento okamih. " vedela by som si predstaviť život s vojakom. pretože mám pocit, že muž, ktorý vie ochrániť vlasť vie ochrániť aj svoju ženu.." na jej tvári sa objavil malý úsmev pričom prešla niekoľko krokov a následne končekmi prstov prešla po zelených lístkoch, ktoré sa tiahli do výšky.
" bol by to strach, ktorý by sa nachádzal v mojom vnútri pri každej jednej príležitosti, kedy by išiel do boja. bol by to strach, ktorý by ma nútil k tomu aby som premýšľala nad rôznymi vecami, ktoré by v podstate nedávali ani len zmysel..." rozprávala pričom na malý momemnt zatvorila oči a predstavila si ten moment. kedy by jej manžel odišiel do vojny a ona by ostala doma sama. samozrejme, že by to bol práve strach o jeho život, ktorý by prechádzal každou jednou bunkou jej tela no sama by vedela, že to robí pre ich ochranu.

" bála by som sa no vedela by som, že je lepšie ak bojuje. vedela by som, že ho nedokážem zastaviť a prinútiť ostať doma. kedy by aj moje svedomie nedovolilo povedať mu v ten moment nie. pretože v tej chvíli sa v hlavách tých mužov nachádza mnoho vecí. vedela by si zastaviť muža, ktorý žije pre to aby bojoval pre svoj rod kvôli tebe?.." ryn premýšľala. určite by to bola bolesť v okamihu, kedy by sa dozvedela, že muž prišiel o život no na druhej strane by vedela, že urobil všetko pre to aby zachránil mnoho ľudí.
" bola by som na neho nesmierne pyšná. pretože muž, ktorý ostávala doma dokáže zachrániť svoju rodinu. no muž, ktorý odchádza do vojny dokáže ochrániť niekoľko stoviek ba dokonca tisícok žien s malými deťmi.." ryn si len jemne povzdychla,pričom následne otvorila oči a pozrela sa na svoju najlepšiu kamarátku. " a čo si myslíš o tom ty, moja drahá? vedela by si povedať mužovi aby ostal pri tebe doma aj napriek tomu, že jeho srdce ho tiahne?.." ryn podišla k nej pričom svoju ruku natiahla pred seba a následne sa pozrela naposledy na okolie okolo seba. " myslím si, že je čas na to aby sme sa pomaly vrátili..."

Anonymní
Anonymní


Návrat nahoru Goto down

Re: Darry (Doutnající ruina)

Příspěvek pro Ysilla Royce za Mon Oct 01, 2018 7:54 pm

„Myslím,“ pronesla tiše a pohrávala si s prsty pravé ruky. Kontrolovala dokonale upravené ruce a hledala na nich sebemenší chybičku. Jenže když nic nenašla, opět se zadívala před sebe. Nebylo sporu o tom, že bude Ryn dobrou matkou. Lepší, než kdy bude Ysi. Její děti budou dobře vychované, čistě oblečené, ale rozhodně je bude chtít vést k samostatnosti. Nemůže za ně dělat všechno, protože v momentě, kdy si zvyknou, je to již neodnaučí. Děti, které mají celý život pomoc rodičů, se nakonec nikdy úplně neosamostatní.

Poslouchala její myšlenky. To jak mluvila o poslání vojáka. Jenže ne každý voják byl čestný rytíř. Vojsko obléhající Řekotočí připomínalo spíše divoké psy, než rytíře pověřené důležitým úkolem. Nebyla slepá ani hluchá. Slyšela, o čem si povídají bratranci. O vesničkách, které vojáci Gregora Clagana drancují a zanechávají za sebou spoušť. Ženy znásilněné, muži brutálně zavražděni a děti oběšeni. Byla ráda, že to nikdy nemohla vidět na vlastní oči. Jen ta myšlenka jí naháněla hrůzu. Vidět pravdu by mohlo být daleko horší. Obě opět přemýšlely příliš pozitivně. Ani jednu nenapadlo, že by si mohla vzít vojáka, kterému by nezáleželo na cti. Každá se mohla objevit na druhé straně. Svět nebyl plný rytířů z pohádky a romantických příběhů. „Nevím. Ale rozhodně bych nezastavila muže, který je raději na bitevním poli, než doma. Co pak s takovým? Když by sis měla vzít muže, který žije válkou. Takového, který si nenechá ujít jediný okamžik vytasit meč. Na druhou stranu, zastavila bych muže, kterého miluji. Říkej tomu třeba sobectví. Ale vím, že bych se pokusila. Požádala bych ho, aby zůstal se mnou.“ Mírně se usmála, i když jí příliš do úsměvu nebylo. Voják, lord, král… stejně to bylo nakonec jedno.

„Ano, myslím že je nejvyšší čas,“ přikývla a pomalu vyšla z altánku. Slunce bylo již dost vysoko a před Ysi byla ještě dlouhá cesta. Musela se vrátit do hradu svého strýce a jak ho znala, stejně pro ni musel každou chvíli poslat doprovod. Měla zakázané cestovat po Řekotočí sama. Bylo to nebezpečné místo. Hlavně nyní, když sloužilo jako bitevní pole pro lvy a vlky. Mohla být jedině ráda, že tíha války zatím nedopadla na ni, ani na její kamarádku. Mohli se věnovat obyčejným věcem. Takovým, které jim dělali radost nikoliv starost. Ysi jen měla čím dál tím větší strach, že její bratranci půjdou do boje. Však to byli muži z Řekotočí. Jejich povinností bylo bránit domovinu.

„Určitě opět brzy přijedu, slibuji. Vlastně, stačí kdykoliv napsat. Až ti bude smutno, či se budeš chtít jen smát. Napiš mi dopis a já se objevím tak rychle, jak to jen půjde.“ Přislíbila, když se zahradou vraceli do sídla. Nechtěla nechávat přítelkyni o samotě. Nechtěla jí nechávat ve společnosti zhýralého strýce. „I tak si budeme vyměňovat dopisy, slibuješ?“ zastavila se a pohlédla jí do očí. „Cokoliv tě napadne, napiš mi.“ Postavila se k ní čelem a jemně ji stiskla ruce. „Opatruj se Ryn,“ stisk pomalu povolila a ruce stáhla opět k tělu. „Budu se těšit na naše brzké shledání,“ vzorně a elegantně se uklonila jako pravá dáma. Následně se otočila a zamířila opačným směrem než Ryn. Zatímco její hostitelka mířila do sídla, Ysi ho musela obejít a vyčkat na jednoho z bratranců, který jí poskytne doprovod domu.
avatar
Ysilla Royce

Poèet pøíspìvkù : 13
Join date : 12. 08. 18
Location : Řekotočí

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Darry (Doutnající ruina)

Příspěvek pro Sponsored content


Sponsored content


Návrat nahoru Goto down

Strana 1 z 2 1, 2  Next

Návrat nahoru


 
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru