Orlí hnízdo

Goto down

Orlí hnízdo

Příspěvek pro Admin za Sun Aug 05, 2018 8:49 pm

avatar
Admin
Admin

Poèet pøíspìvkù : 153
Join date : 07. 07. 18

Zobrazit informace o autorovi http://gameofthrones-rpg.forumotion.eu

Návrat nahoru Goto down

Re: Orlí hnízdo

Příspěvek pro Admin za Sat Oct 06, 2018 1:18 pm


Vysoký muž v letech se posadil k dubovému stolu a z hromádky odebral prázdný list. Bylo již načase, aby jeho syn dostal výchovu, jež byla hodna budoucího lorda. Jelikož selhal u prvního, nemínil selhat u druhého. 
Brk, namočený v kalamáři, se rozjel po prázdném listě.


Vážená lady Arryn,


píši Vám tento dopis v dobré víře a modlím se k bohům, aby dorazil v pořádku. Nastaly časy, v niž je důležité, aby se i rozdělené celky pokoušely nalézt řešení, jak se s touto situací vyrovnat. Ačkoliv jsem vazalem Baratheonů, nijak je tímto psaním nezrazuji. Zůstávám loajalním, především tím, že jsem si vědom vašeho neutrálního stavu. V minulosti naše území ani rody k sobě neměly daleko. Váš zesnulý muž Jon Arryn, čest jeho památce, bral dřívějšího krále Roberta Baratheona téměř za svého syna. Ačkoliv jsem z pouze malého rodu i tak bych vám chtěl nabídnout do vašich služeb mého mladšího syna Reginalda. Věřím, že jaké dobré výuky se dostalo Robertovi, dostane se jej i mému synovi, přestože je Jon Arryn již mrtev. Mohlo by to být dobrým krokem pro vzájemné stmelení rodů ve válečných časech.


Doufám, že vás tento dopis zastihne ve zdraví,


lord Ulmer Thorne

Písmo na dopise uschlo a papír byl poté srolován do ruličky. Vršek byl pokapán voskem, na nějž dopadla pečeť Thornů. Zbývalo již odeslat a vyčkat, zda odpověď přijde. V druhém případě by svého syna vyslal s jiným dopisem. Odmítnutí či ignorace nebylo zajisté nic s čím by se smířil.
avatar
Admin
Admin

Poèet pøíspìvkù : 153
Join date : 07. 07. 18

Zobrazit informace o autorovi http://gameofthrones-rpg.forumotion.eu

Návrat nahoru Goto down

Re: Orlí hnízdo

Příspěvek pro Archibald Arryn za Sun Oct 07, 2018 2:20 pm

Říct Archibaldovi, že něco nesmí… to bylo jako pozvánka k tomu, aby danou věc udělal. Pochopitelně to neplatilo v dětství. Tak hloupý nebyl. Takže když mu někdo řekl „Neoblékej si to oblečení.“ „Ne že si uklidíš pokoj sám!“ Inu, pak se Arch nikdy neoblékl a ani pokoj neuklidil. Ovšem věta jako „Ne, že to všechno sežereš sám!“ To už si Arch rovnou vázal bryndáček kolem krku a připravil si příbor. Teta Lysa mu dávala mnoho zákazů. Nesměl šikanovat Robínka, neměl na něho pouštět svoje sokolíky. Nesměl úřadovat jejím jménem za jejími zády, otevírat její poštu, rozkazovat lordům z Údolí ani vynášet rozsudky. Jenže co Arch dělal? To všechno a ještě víc. Lysy pošta byla jeho pošta. Křeslo ze kterého úřadovala bylo moc příjemné a lordi z Údolí ho stejně poslouchali raději.

Nebylo tomu ani nyní jinak. Do ručiček se mu dostal dopis adresován přímo lady Arryn. Musel mistra chvilku přemlouvat, aby mu ho svěřil. Sliboval, že ho tetičce ukáže a neudělá nic, co by na Údolí vrhlo špatné světlo. Po chvilce smlouvání se zadařilo a on cizí dopis svíral pevně v ruce. Jak slíbil, to i udělá. Ukáže ho Lyse. Pěkně rychle a v letu. A taky neudělá nic, co by vrhlo špatné světlo na Údolí. To přeci Lysa. Drze si došel do její pracovny. Zadek usadil na dřevěné křeslo a nožky vyhodil na stůl. Rozlomil pečeť a škodolibě se usmíval, zatímco četl.

Při četbě slov si položil ruku na srdce a několikrát zamrkal. Jak dojemné to jen bylo. Nikdo se nemodlil k bohům, pokud šlo o Lysu. Leda pokud to mělo být k Cizinci a byla jí přána smrt. Jenže ty rituály prostě nefungovali a obětovat jí veřejně bylo moc. Na druhou stranu, musel souhlasit, že je třeba dávat dohromady rozdělené celky. Třeba Údolí a každého, kdo se bude hodit. Nad poznámkou o neutrálním stavu se zasmál. Nebude totiž trvat dlouho… teoreticky. Už chtěl usoudit, že jde o nudné psaní s kupou omáčky okolo, ale pak se dočetl něco, co jej zajímá. Chlapeček do jeho služeb. Promnul si zamyšleně bradu, než si sám pro sebe přikývl. Páže by se mu hodilo, o tom žádná. Vlastně moment… Proč si dávno nějaké nepořídil? Měl snad všechno dělat sám?! Ne, už nikdy víc! Ihned se chopil prázdného pergamenu, brka i kalamáře a začal psát.

Vážený lorde Thorne,

je mi ctí, že jste si ze všech míst Západozemí, vybral zrovna naše skromné Údolí. Vašeho syna mile ráda přijmu. Archibald stejně potřebuje někoho, koho může buzerovat. Dělá toho tolik, že je mou povinností, zajistit mu soukromého sluhu…


Inu, když o tom tak přemýšlel, tohle by Lysa nenapsala. Ne tak hezky. Pravděpodobně by připsala i něco o tom, že pokud nebude s Reginaldem spokojená, nechá ho, aby se proletěl. Šílená žena. Dopis zmuchlal, hodil do krbu a pustil se do psaní na novo. Tentokrát stejným škrabopisem jakým psala Lysa.

Vážený lorde Thorne,

z Vašeho dopisu jsem skutečně potěšena. Zcela souhlasím, že je třeba spojovat rozdělené části Západozemí. Váš dopis nemůže být považován za zradu ani v nejmenším. Naopak je třeba ocenit, že sám přispíváte k ucelení království. Vašeho syna mile ráda přijmu do svých služeb. Ráda bych mu nabídla pozici pážete pro mého milovaného synovce Archibalda. Je to chytrý mladý muž a jsem si jistá, že od něho by mohl váš syn jedině získat. Dostane se mu tak nejen vzdělání, ale i cenných zkušeností. Jakmile budete mít příležitost, vyšlete jej. Žádám Vás, aby se rovnou hlásil u mého synovce. Do té doby bude s celou situací obeznámen a nad Reginaldem roztáhne ochranná křídla. Jsem si jistá, že tato úmluva přinese své ovoce.

Přeji Vám mnoho zdraví a pevně věřím naší nové úmluvě,

bývalá  a nepotřebná lady Lysa Arryn


Více se ani snažit nemusel. Lysa psala i mluvila jako kopyto. Zahnal nutkání dopis vylepšit vlastními myšlenkami a raději odeslal.
avatar
Archibald Arryn

Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 16. 09. 18
Location : Orlí hnízdo

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Orlí hnízdo

Příspěvek pro Archibald Arryn za Wed Oct 17, 2018 9:47 pm

Ten nápad sídlil v jeho hlavě již roky. Dlouhé roky, kdy se všechny myšlenky stáčeli k jednomu jedinému okamžiku, k jedinému bodu, který měl rozhodnout naprosto o všem. Někdy kvůli tomu nemohl spát, přestože jindy spal jako mimino. Měl to být vrchol veškerého snažení. Vrchol toho, co všechno musel obětovat a ještě obětovat bude muset. Ztráta zlomku lidství, která ho možná v mnoha ohledech dokázala držet zpátky. Nevěděl, zda v něm zůstanou výčitky, či to chladně přejde. Možná se i toho zjištění bál, protože do teď ty výčitky necítil, přestože se nadělal strašlivé věci a horší ho ještě čekali. Byl zodpovědný za posledních dvanáct let v Údolí. Od prvního okamžiku, kdy si uvědomil, že sám může být hráčem.

Ležel na posteli a tupě civěl do stropu. V jeho očích se míhalo tisíce myšlenek. Zhluboka se nadechl a do reality jej přivedl vánek. Ledový horský vítr se přehnal po jeho těle a zaútočil na odhalenou kůži. Mírně se zatřásl, jakoby do teď chlad necítil. Pomalu se na posteli posadil, nohy pokrčil a o kolena si zapřel ruce. Kousl se do spodního rtu a vnímal to ticho. Měsíc na noční obloze mu poskytoval dostatek světla. Nepotřeboval by ani svíci, která nyní slabě plápolala na dřevěném stolku vedle postele. Posunul se až na kraj postele a nohy schoval do bot. Kamenná podlaha dokázala být v takových nocí velmi nepříjemnou, přestože by možná potřeboval zůstat tichý jako myška. Hruď uschoval do bělostné košile, jejíž okraje zastrkal do kalhot. Jen zběžně jí poupravil a vrátil se k nočnímu stolku, kde sebral svíci. Nechal postel rozházenou a okno otevřené. Místo toho se otočil na patě a zamířil ven ze dveří. Našlapoval tiše, neslyšně a pohyboval se téměř jako duch. Sám sobě by dokázal v myšlenkách nahnat hrůzu.

Jeho cíl byl prostý. Pokoj tety Lysy. I to bylo zahrnuté v jeho přípravách. Roky si jí učil na ten jeden jediný signál. Zastavil se u jejího pokoje, pootevřel dveře za nepříjemného skřípání a pomocí svíce vytvořil iluzi, jakoby se za dveřmi vznášelo světlo. Duch? Démon? Zásah vyšší moci? Tetička si mohla myslet cokoliv, prakticky mu na tom nezáleželo. Dveře nechal pootevřené a zamířil na konec chodby. Naučil si postupně Lysu na to, aby se vydala za světlem. Aby ho pronásledovala a on měl dost času si vše připravit. Původně kvůli tomu budila sluhy. Jindy celé Orlí hnízdo. Svého času byla schopná přísahat, že v pevnosti straší a není bezpečná pro ni ani pro jejího Robina. Kéž by věděla, kde se skrývá pravda. Nebylo fér, že Archibald využíval jejího nalomeného duševního zdraví, ve skutečnosti to ale bylo největší eso v rukávu. Lysa se tak jako mnoho nocí před tím vydala sama za světlem. Někdy u toho nadávala, jindy se světla vyptávala, někdy mlčela. Světlo mizelo různě. Ale vše směřovalo k tomu, aby se nakonec Lysa objevila v hlavní síni u měsíčních dveří. I dnes si jí navedl na stejné místo.

Zavřel za sebou těžké dveře, došel k měsíčním dveřím a na okraj položil svíci. Chladný vzduch se opětovně vehnal do místnosti a podpořil tak děsivě mrazivou atmosféru místa. Měsíční dveře nechával otevřené a usadil se na kamenné obložení, které kolem nich bylo uzpůsobeno. Opět se stával tím Archibaldem, kterého znají všichni, a bude jím tak dlouho, dokud Lyse neprozradí pravou tvář. Tu část genia, kterou jindy tiší prořízlá pusa a slova prostáčka. Jedno nožku přehodil přes druhou, pohodlně se zapřel rukama a na hlavní dveře upřel sebevědomý úsměv.

Opravdu to netrvalo o moc déle. Lysa na sebe nenechala čekat. Dupot jí prozradil a následně i zaskřípání dveří. Stále z poloviny rozespalá, mžourala do přítmí místnosti. Musela překonat vzdálenost mezi ní a synovcem minimálně na polovinu, aby ho vůbec byla schopná poznat. „Co tu děláš?!“ Ihned se na něj obořila, jakmile byla schopná říci, kdo proti ní sedí. Nasadila svůj supí výraz a kdysi snad pěkná žena byla nyní šerednější než jindy. Arch skutečně zalitoval svého strýce, že byl kdy povinen sdílet jedno lože právě s Lysou. Vrásky, prořídlé vlasy, kostnatá postava… ne, nebylo na ní nic k obdivování. Nicméně si svou chvíli ticha dopřál. Zhluboka se nadechl, než jen mírně trhnul hlavou a doširoka se usmál. „Čekala jsi někoho jiného? Snad ne ducha. Kdopak tě straší po nocích, milá tetičko? Snad ne ti, které máš na svědomí…“ Myšlenku nechal vyznít do prázdna. Neměl jediný důkaz o tom, že by Lysa zabila jeho otce, nebo měla prsty ve smrti strýce. Ovšem byl tu vnitřní pocit, který doslova křičel, že tomu tak je.

„Nejsem hloupé děvče, Archibalde. Na duchy nevěřím,“ pronesla odmítavě s arogantním hlasem. Jasně mohl slyšet výčitku, ale odradit se nenechal. „Nevěříš,“ vydechl tiše a uchechtnul se. „Mohu mluvit o opaku,“ položil nožku na zem a přejel si dlaněmi po stehnech. Vyhoupl se na nohy a udělal dva kroky do strany, blíž k měsíčním dveřím. „Přišel jsi mě urážet? Na to nemám čas,“ otočila se k němu teta zády a byla na odchodu. „Dovedl jsem tě sem, abych slyšel pravdu,“ zvýšil hlas, aby ho dobře slyšela. Roznesl se melodicky místností a donutil Lysu skutečně zastavit. Pomalu se otočila a odtažitě si ho přeměřovala. „Pravdu?“ prskla, jakoby chtěla plivnout jed. „Ano, pravdu,“ pokrčil Arch rameny. „Pravdu o tom, jaká proradná pijavice vlastně jsi. Že jsi vždy byla zkáza našeho rodu. Postupně ses nás zbavovala, jak bylo třeba. Jen aby ti náhoda hrála do karet a ty jednou něco znamenala.“ Byla docílená provokace, na kterou sázel a nyní? Vyplatila se.

Ve tváři Lysy se cosi pohnulo. „Jak se opovažuješ?!“ pronesla hořce a vztekle vyrazila proti Archibaldovi. „Mluvíš tu o přiživování se, neštěstí, ale budeš to ty,“ zastavila se těsně před chlapcem a rozesmála se. „Och ano, ty Archibalde. Ty budeš zkázou rodu Arrynů, nikdo jiný. Kážeš vodu, ale piješ víno. Neříkej, že ti nikdy smrt strýce ani otce nepřišla vhod? Že ses nezbavil sestry a neprovdal jí pro vlastní sobecké účely? Vím, jak hledíš na Orlí hnízdo. Jako bys tu dávno byl pánem. Ale přísahám ti, při všech bozích, starých i nových, tobě Údolí nikdy nepadne k nohám! Jsem tu já a po mně? Usedne do čela Údolí Robin, on a jeho děti. Jaké je to, hrát druhé housle? Vědět, že všechno bylo zbytečné? Nikdy nebudeš první…“ její tvář se objevila sotva pár centimetrů od jeho. On se však ani nepohnul. Tedy ano, založil si ruce na hrudi a ve tváři ponechával dokonale neutrální výraz. Pronesla několik věcí, které zabolely. Drnkla o citlivé struny. Když zmínila otce, při jehož smrti si uvědomil vlastní smrtelnost. Když zmínila sestru, která od něho byla míle daleko, a on nemohl dělat víc, než jí věřit. Když zmínila druhé housle.

„Druhé housle? Věř, tetičko. Na všechny ty věci jsem měl tu nejlepší učitelku. Vždy jsem si myslel, že nás nepojí vůbec nic. Bylo to prakticky nemožné. Nyní však vidím pravdu,“ udělal ještě dva kroky stranou, poslední dva. „To ty jsi nechala v Údolí padat hlavy a tvářit se, že šlo pouze o životní tragédii. Ty jsi dokázala vycházet mezi lordy s přetvářkou, která byla takřka dokonalá ve své nedokonalosti. Byť to přiznávám velmi nerad, zjevně jsi mi ty sama byla největší inspirací. Možná proto jsem musel podvědomě převzít post druhých houslí. Tak jako jsi je převzala ty od vlastní sestry.“ Mluvil rázně, odhodlaně, ale hlas nezvyšoval. Díval se na Lysu, než s úsměvem zalétl pohledem do rohu. „Ach, krásná Catelyn Stark, měla všechno. Původně si měla brát mladého a silného lorda za Severu, a přestože zemřel, rychle pro ni našli náhradu, ještě mladšího lorda ze Zimohradu. A co jsi dostala ty? Starého lorda Arryna. To ale není to hlavní. Mám na mysli tvou největší slabost. Ach ano, Petyr Baelish. Muž, pro kterého by ses rozkrájela, ale musíš žít s myšlenkou, že miluje jinou.“ Všiml si ohně v jejích očích. Teď uhodil hřebíček na hlavičku on. Musel ještě trochu přiložit do toho žáru. „Jaké je to, být vždy až po Catelyn? Nemysli si, že jsem do těch dopisů nenahlédl. Nejsi ani z poloviny tak chytrá jak si myslíš. Petyr tebou manipuluje, ale přitom žije i dýchá pro lásku tvé sestry. Ubohá Lyso, nemilovaná a zoufale zahleděná do představy, která nikdy nebyla víc, než sebeklam.“

Korunu tomu všemu nasadil, když připojil velmi arogantní a vítězný úsměv. V ten moment žár v Lyse pukl a ona se s výkřikem ohnala po Archibaldovi, chtěla ho uhodit, zranit ho, ale na to Arch celý večer čekal. Rychle uhnul, natočil se tak, aby Lysa máchla do prázdna a nastavil nohu. Nechal jí zakopnout a padat přímo do měsíčních dveří. S křikem se řítila dolu. Mladý lord se pouze naklonil a sledoval, jak rychle mu mizí z dohledu. „Uvidíme se v Sedmi peklech.“ Šeptl zhnuseně.

Jakoby se následně probudil ze snu. Narovnal se, roztržitě se podíval po místnosti a prsty si promnul tvář. „Bohové,“ zašeptal tiše. Malátně zavrávoral tři kroky zpátky. Dostavila se slabost v nohou a on dopadl kus od měsíčních dveří na zadek. Ruce položil za sebe, aby se zapřel a s neuvěřením pozoroval měsíční dveře. „Co jsi to provedla?“ Pronesl rozechvěle. Nepochyboval, že hluk z hlavní síně někdo slyšel a objeví ho tu. Nyní musel on sehrát svou roli. „Tetičko!“ křikl úzkostně a zoufale. Přehoupl se na kolena a po čtyřech dolezl k měsíčním dveřím. „Bohové, to ne!“ Vykřikl bolestně a hleděl dolu, jakoby jí mohl zachránit či zastavit. Prsty se mu rozechvěly a oči zesklovatěly díky šoku.
avatar
Archibald Arryn

Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 16. 09. 18
Location : Orlí hnízdo

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Orlí hnízdo

Příspěvek pro Sponsored content


Sponsored content


Návrat nahoru Goto down

Návrat nahoru


 
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru