Příběh - Stellan Baratheon

Goto down

Příběh - Stellan Baratheon

Příspěvek pro Admin za Sun Dec 16, 2018 10:28 pm

 
 
avatar
Admin
Admin

Poèet pøíspìvkù : 170
Join date : 07. 07. 18

Zobrazit informace o autorovi http://gameofthrones-rpg.forumotion.eu

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Stellan Baratheon

Příspěvek pro Stellan Baratheon za Wed Dec 19, 2018 8:27 pm

Narodil se na Zimohradu během posledních let jara. Ženě, která ho odmítla, když zjistila jeho vadu a muži, který se snažil získat svůj trůn, jež mu byl sebrán těsně před nosem. Jedina osoba, která se o něj poctivě starala, byla jeho sestra. Nepojilo je pouze sourozenecké pouto, ale i společná zdravotní vada. Akorát zatjmě mu neušlaímco jeho sestra se narodila zdravá a lupus získala "díky" jednomu dobrotinci z Essosu, on se narodil již bez kostí. Nikdo mu je nervyrval z těla ani se nijak nezapříčinil o to, aby mu nedorostli. Prostě se tak stalo. Jako dítě jej to nepřirozeně trápilo. Matka se na něj sotva podívala, otec neměl na své děti čas a samozřejmě si o něm každý v Západozemí šeptal. Každý si šeptal o nepodařeném kriplovi, který se narodil smolaři Stannisu Baratheonovi. Samozřejmě se nestal pouze terčem posměchu a pomluv, ale získal i vlastní přízvisko - Stellan Bezkostý. Ano, v mládí jej to velmi trápilo. Nebýt Shireen, nedokázal by se se svým hendicepem jakkoliv smířit. Ale ona jej držela nad vodou. Přesto nemohla zabránit tomu, co se z něj stávalo. Neměl v oblibě nikoho mimo ní. Rodiči pohrdal a zbytek lidských existencí pro něj bylo pouhým broučím potěrem, který se dá lehce rozdrtit pěstí. Nemohl chodit, běhat ani se postavit. Ale to jej neodradilo od toho, aby se v sedě učil s mečem, sekerou a s lukem. S lukem to bylo poměrně lehké. Stačilo mít dobře uzpůsobené sedlo a mohl směle ovládat svého koně. A že to byl oř. Černý a nepodajný jako samo nebe bez hvězd. Měl jistého oblíbence z Dorne a na jeho počest pojmenoval koně Temnohvězda. Prakticky i zvířata mu byla milejší než bezvýznamné lidské existence. Víc si vážil churavějícího ptáka než pocestného pod vozem, který potřeboval pomoc. On sám samozřejmě nijak nápomocen být nemohl, ale jistá jeho družina ano. Ale té družině nedal jasný pokyn. Pouze pokračovali vpřed. 
Po nejasném skonu strýce Renlyho, obýval Bouřlivý konec. Otec pokorně zůstal na Dračím kameni, kde mohl dožít svou brzkou smrt. Aneb mírně churavěl a již jen vyčkával toho konce. Sám Stellan mínil Dračí kámen, jakožto nový lord, darovat Shireen. Dávno již neplatilo, že žena nic nedědila. Dávno již neplatilo, že žena nemohla vládnout. A jeho sestra si za ta léta, kdy se o něj starala a kdy mu přenechala Bouřlivý konec, zasloužila uznání i odměnu. Akoráte jí mínil tuto skutečnost podat jako překvapení. Pokud nebude příliš zanedbaná truchlením po otci ignorantovi. Ale on ji z toho smutku dostane. Oba byli nepodařeným vtipem bohů. Rozbité hračky, se kterými si nikdo nechtěl hrát a tak si museli vystačit sami. Postupem času mu to přestalo vadit. Spíše za to byl rád. Přesto vůči své sestře byl mírně majetnický. Nebyl rád, když se kolem ní někdo pokoušel ochomýtat, ačkoliv to byli nápadníci, kteří jen toužili po dobrém jméně a hradě, do kterého nezatéká. Každá osoba v její blízkosti, byla potencionální hrozba a on se nebál se jí zbavit. Takový dobrý bratr to byl. Oplácel jí její ochranu, dokud se sám nemohl chránit, její štědrost, lásku i rozumy.
V nynější době seděl ve svém venkovním křesle naproti terči. V levé ruce držel vrhací sekeru. Ve tváři hluboké zamyšlení. V terči již byly dvě zaseklé, bohužel ne ve středu. Napřáhl se, vynaložil veškeré úsilí a sekyru vrhl. Zbraň se v letu otáčela až se zasekla kus nad první sekerou. Dál od cíle.
"Chce to něco víc," zamumlal si pod strniště a s podmračnou tváří. Tou tváří, kterou zdědil po otci. Akorát narozdíl od něj se dokázal smát i usmívat. Jen v mírně podivnějším slova smyslu.
avatar
Stellan Baratheon

Poèet pøíspìvkù : 6
Join date : 19. 12. 18
Location : Budoucí Západozemí

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Stellan Baratheon

Příspěvek pro Shireen Baratheon za Thu Dec 20, 2018 11:35 pm

Zatímco postávala u ohně, přemýšlela o tom, co bylo a co teprve bude. V očích se jí odrážely oranžové plameny, ale její pohled byl jinak zastřený. Bylo tak snadné vracet se k tomu, co už dávno pohltila minulost. Nedaleko od ní si odfrknul kůň, zjevně dával najevo nespokojenost po dlouhé cestě. Měl na to plné právo, ze Severu do Bouřlivých krajin se cestovalo velice dlouho. Jenže Shireen se tam vracela ráda. Na Zimohrad měla špatné vzpomínky, ale ty lehce zastínily jiné, lepší. Měla důvod, proč se tam vracela a nebylo to jen kvůli několika známým tvářím. Vždycky tam panoval daleko větší klid než ve zbytku Západozemí. Lady Baratheon se tak mohla soustředit na příjemnější věci a mimo jiné si pokaždé rozšířila své vědomosti. Zimohradská knihovna byla daleko obsáhlejší než ta, která jí dělala společnost na Dračím kameni. Láska ke knihám jí neopustila ani po letech. V srdci snad pořád byla tou smutnou dívkou, pro kterou knihy znamenaly všechno. Bohužel Sever nebyl jediným místem, kde chtěla být. Bouřlivé krajiny byly jejím domovem, přestože se nejednalo jenom o Dračí kámen.
Stellana navštěvovala stejně tak ráda. Bratr jí vždy přivítal s otevřenou náručí. Ale jeho tvář znamenala vzpomínky. Nemusela ho ani vidět, stačilo vědomí, že se brzy setkají. Jako právě teď. Čekala, až jí dají na vědomí, že se postarají o jejího koně a o muže, kteří jí dělali doprovod. Potřebovali si odpočinout, přestože ona sama se necítila nijak unavená. Jenže nemusela zůstávat dnem i nocí ve střehu, aby se jí něco nestalo. To byla jejich povinnost a ona byla naopak povinná jim zařídit pohodlnou postel a něco dobrého k jídlu. Přesto jí myšlenky ubíhaly jiným směrem. Těšila se, až bratra uvidí. Ani to jí neopustilo od doby, co byla dítětem. Na rozdíl od matky, Shireen v něm neviděla nic pokaženého. Byl kouzelný, o tom byla přesvědčená od první chvíle, co ho spatřila. Zvědavě si jí prohlížel, ale neplakal. Selyse s ním odmítala trávit svůj čas, ale malá lady často u Stellana sedávala a četla mu. Nebo mu tiše zpívala, na tom nezáleželo. Chlapeček vypadal spokojeně. Obvykle si začal cumlat palec a brzy usnul. Když byl starší, Shireen s ním ochotně zkoušela číst a psát. Aniž by si to uvědomovala, plnila tím Selysinu úlohu. Jenže dívce to nevadilo, byla ráda, že u sebe má milou společnost. Stellan byl jediným člověkem, ke kterému si vybudovala bezmeznou důvěru, protože se k ní nikdy neotočil zády a nikdy jí neublížil. Nijak jí neomezoval a nic po ní nechtěl.
Právě proto Shireen dávala přednost cestování. Už dávno se měla vdát a zůstat na jednom místě, jenže v tomhle ohledu jí nikdo nesvazoval. Otec si prosazoval politické zájmy jinde, bratr se staral o své. Sama se do svazku nehrnula, nikoho nevyhledávala. A kdykoliv se někdo našel, vždy se mu v očích odrážel odpor. A Shireen odmítala prožívat to samé, co mezi sebou měli Stannis a Selyse. Pojila je jen povinnost, ani jeden nebyl šťastný. To nechtěla, protože na vlastní kůži pocítila, jak bolestivé něco takového umí být. Raději se smířila se skutečností, že zemře sama, než aby podstoupila to samé. Měla Stellana a své knihy. Nikdo další jí do života vstoupit nemusel.
„Má lady, vše je tak, jak jste si přála. Pokud si přejete vidět svého bratra, následujte mě.“ Z přemítání jí vytrhl mužský hlas. Odtrhla pohled od plamene a zadívala se na jeho původce. Muž ve středních letech se na ni usmál a pokýval hlavou, než se zlehka uklonil a otočil se k odchodu. Shireen si tiše povzdechla a vykročila za ním. Nechala se od něj dovést téměř až ke Stellanovi, opustil ji několik kroků od něj. Bratr k ní seděl zády, ale ona na sebe nijak neupozornila. Bezhlučně k němu došla, než mu položila ruku na rameno.
„A co by sis představoval?“ zeptala se ho, protože jí neuniklo jeho zamumlání. Dala by přednost pozdravu, ale v tu chvíli si to nemohla odpustit. Dlaní mu sjela po paži, jak kolem něj prošla, aby se s ním mohla přivítat. Na zdravé polovině obličeje se jí objevil milý úsměv, než se sklonila, aby ho mohla obejmout. To bylo jen jednou z dalších věcí, které si na bratrovi oblíbila. Na rozdíl od otce se při lidských projevech netvářil, jako by mu právě vytrhaly všechny zuby.
„Jsem ráda, že tě konečně vidím.“ Odtáhla se od něj a její úsměv se o něco rozšířil. „Tvoje nabručená samomluva mi začala chybět.“ Tiše se zasmála a natočila se, aby viděla, jakou zábavou si Stellan krátil čas před jejím příchodem. Nepřekvapilo ji, že zvolil zrovna takovou činnost. Bylo toho spousta, co její bratr dělat nemohl. Ale bohatě si to vynahrazoval tam, kde svůj um uplatnit dokázal. V tom se od sestry lišil, ale Shireen ho v tom podporovala. Měl stejnou cenu jako kdokoliv jiný, bez ohledu na to, co svedl a co ne.
avatar
Shireen Baratheon

Poèet pøíspìvkù : 20
Join date : 18. 08. 18

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Stellan Baratheon

Příspěvek pro Stellan Baratheon za Tue Dec 25, 2018 11:45 pm

Nikoho neočekával. Mínil dnešního dne pouze vrhat sekery a vyčkával té převelice smutné zprávy o otcově skonu. Bohužel ho vrh sekerou více rozčiloval než aby samým nadšením nadskakoval na židli. Nejspíše kdyby byla místo terče něčí hlava, hned by se mu vrhalo lépe. Ale poté, co odpravil dva služebné a jednoho těžce zranil, se nikdo neodvážil postavit se proti jeho schopnostem. A proč je tam postavil? Ne jen protože chtěl větší výzvu. Ne, on je tam postavil, protože zaslechl jejich špitání. Špitání o jeho neexistujících kostech v končetinách. O jeho kriplovství. Smáli se mu v hloučku, představovali si, jak by vypadal směšně v boji. Kde by ho každý první skopal nebo by se smíchy propadl, když by ho spatřil. Prakticky jim předvedl, jak by vypadal ve skutečnosti na bojišti. Nechal je tam postavit a vrhl sekerou. Prvního zasáhl přímo mezi oči, druhý to schytal do hrudi. Ještě pár minut sebou trhal, zatímco třetí vzlykal, třásl se a navíc si pošpinil oblečení. Tomu sekera "pouze" odsekla část paže. Rychlost a síla, dobře nabroušené ostří. Smrtelná kombinace. Též jako jiný druh zkriplení. Takový, který získal po letech, plně si ho vysloužil. Odměna za léta oddané práce.
Pokusil se představit hlavu sloužícího, ale ani to nepomohlo přesné střele. Chtělo to válku. Nebo alespoň malou bitvu. Potřeboval na sobě mít krev a nevypadat jako psychopat. Dva tu již byli a oba skončili špatně. Oba na sebe upoutali přílišnou pozornost a to byl konec všeho dobrého. On musel být více důkladný, když si chtěl procvičovat schopnosti a uspokojovat potřeby. Dnes mínil uspokojit tu maličkost s ranním stáním. A nemínil se zabavit se svou rukou. Měl pár oblíbenkyň, které se mu v posteli rády proháněly. A on nebyl tak neschopný, jak si mnozí šuškali. Vskutku byl rád podceňován a poté rád dokazoval, že vše ohledně něj jsou pouhé klamy. I to, že si nezvládne olíznout loket. Jako malý si vyvrátil ruku z kloubu a loket si se slzami bolesti v očích olízl než omdlel. Dalo by se říci, že Všehoschopný by ho též vystihovalo. 
Nelekl se. To ne, přesto sebou škubl, když mu na rameno dopadla čísi ruka. Existovala jediná osoba, jež na něj mohla pokládat dlaň, aniž by se jí nestalo cosi nepěkného. Na tváři se mu zjevil úsměv dříve než svou drahou sestru spatřil. Věděl, že je to ona. Stále voněla stejně. Ruce se zvedly z opěrek, aby se mohly obepnout kolem jediného těla, které mu bylo drahé. Krátce jí políbil do vlasů a opět jí pustil, ačkoliv jako dítě jí častokrát odmítal pustit. Držel se jí jako klíště a prosil, aby tak ještě chvíli zůstali. Potřeboval cítit, že ho někdo miluje. Zvlášť když viděl matčin odvrhující pohled a otcův praktický nezájem. Ano, občas za ním zašel, ptal se ho, jak se má, ale poté zase odešel. Připravil pro něj speciální sedlo, nechal mu Bouřlivý konec. Snažil se, aby to vypadalo, že tu pro něj je, ale on tu pro něj nikdy nebyl. Nevěděl jaký je, nevěděl jakými schopnostmi oplývá ani jaký typ žen se mu líbí. Nezajímalo jej, zda se podobá jemu či nějakému jinému z jeho bratří. Či ani jednomu. Nehrál si s ním. Nečetl mu. Nikdy ho neobjal. Zřejmě protože byl chlapcem, nepotřeboval podobné radosti života. A tak mu vše musela vynahrazovat sestra. Jen a jen ona.
"Skutečně? A já myslel, že jsem ti chyběl celkově," rozpřáhl ruce, aby ukázal svou velkolepost. Na tváři mu hrál radostný úsměv. Takový, který si šetřil jen pro ni. ..."Čemu vděčím za takovou návštěvu? Zastesklo se ti?" natáhl se po její ruce a stiskl ji. Byla starší, přesto měla dlaň drobnější, jako každá dívka. Starší nikdy nenaznačovalo, že dotyčná osoba bude mohutnější, větší ani širší. Silnější nebo bystřejší. Záviselo na jednotlivci. Vždy bylo vše o individualitě.
avatar
Stellan Baratheon

Poèet pøíspìvkù : 6
Join date : 19. 12. 18
Location : Budoucí Západozemí

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Stellan Baratheon

Příspěvek pro Shireen Baratheon za Wed Dec 26, 2018 12:40 pm

Nechtěla ho polekat, ale něco jí říkalo, že i kdyby tomu tak bylo, bratr by jí odpustil. Nikdy se na ní nedokázal zlobit. Jako dítě ho občas poškádlila a on s ní potom nepromluvil, ale nikdy mu to nevydrželo moc dlouho. Jenže ty dny už byly nenávratně pryč a před Shireen seděl dospělý muž, který se na svět díval dospělýma očima. Přesto jí obdaroval úsměvem a vlídným přivítáním. Už jen tím jí dal víc, než by si mohla přát. Kdyby zavítala na Dračí kámen, nic takového by čekat nemohla.
„To je vlastně pravda,“ připustila s nepatrným zavrtěním hlavy. Úsměv jí z tváře nezmizel. Kdyby jen Stellan tušil, jak moc jí chyběl. Přestože je od sebe dělilo několik let a jako chlapec s dívkou měli poněkud jiné zájmy, bratr se k ní neotočil zády, ať už si potřebovala promluvit o čemkoliv. Vždy jí ochotně naslouchal, aby jí následně poradil nebo utěšil. A Shireen tu pro něj byla zrovna tak. Jako malému mu nemohla pofoukat odřená kolena, protože to kvůli jeho chybějícím kostem ani nešlo. Ale nalezly se i jiné věci, jaké ho trápily. S věkem se lady otevřely nové možnosti, ale nic nedokázalo nahradit Stellana a jeho osobitý přístup.
„Potřebovala jsem tě vidět. Musela jsem tě přijet zkontrolovat, abych se ujistila, že můj malý bratr nevyvádí žádné hlouposti.“ Podívala se mu káravě do očí, jako by ho právě přistihla při krádeži medových koláčků. Zdravý koutek úst jí přitom ale zacukal a ona pohled sklopila. Zlehka mu opětovala stisk, všimla si, že jeho prsty jsou na rozdíl od těch jejích teplé. Nijak jí to nepřekvapilo, bylo to jen jedním z rozdílů, které mezi nimi panovaly. Když Stellan vyrostl, ničeho se nebál a do všeho se vrhal po hlavě. Shireen o něm často smýšlela tak, že si představovala, jak mu v žilách proudí oheň. Snad to bylo i tím, kde se narodil. Stačilo málo a Shireen by nikdy neviděla víc než jen Dračí kámen. Zatímco on poznal cizí svět ještě dříve, než svět stačil poznat jeho.
„Stýskalo se mi po tobě. Chtěla jsem se přijet podívat, jak se ti daří.“ Její tón nabral na vážnosti, zatímco úsměv opustil její rty. Při cestování musela počítat s dlouhými chvílemi, ale ty krátila četbou. Jen Stellanovo místo nemohl nikdo zastoupit. Kromě toho se za něj Shireen cítila stále zodpovědná. Nikdy nic takového nemělo nastat, takové břímě by měli na bedrech nosit matka s otcem. Od malého nezdravého dítěte se však drželi dál a tak tu pro něj musela být sestra. Snažila se ho naučit všechno, co sama uměla a co jí přišlo vhodné k tomu, aby se to chlapci hodilo do života. Přirozeně si na některé věci musel přijít sám, ale to neubíralo na váze tomu, že to byla převážně Shireen, kdo na něj dohlížel a vybudoval si k němu velice pevný vztah. Bez ohledu na to, čím vším si museli oba projít.
„Navíc jsem ti přivezla dárek.“ Otočila se, aby se podívala na muže, který jí za Stellanem přivedl. Odpovědí jí bylo krátké pokývnutí. Odešel a během okamžiku se vrátil zpátky s větší podlouhlou truhlou. Shireen si jí od něj vzala, nebyla nijak těžká. Donesla ji bratrovi, podržela ji tak, aby jí mohl pohodlně otevřít. „Moc se v takových věcech nevyznám, ale znám lidi, kteří ano. Když jsem se k tomu dostala, věděla jsem, že by ti to mohlo udělat radost. Nikdy jsem nepoznala nikoho, kdo by uměl s lukem zacházet tak jako ty.“ Vnitřek truhly ukrýval luk a toulec plný šípů. To, co Stellanovi říkala, nebyly pouze lichotky, jakými by ho chtěla povzbudit. Myslela to vážně. Luk vyrobili na Zimohradu a Shireen se zamlouval. Už předtím přemýšlela o něčem, co by ze severu mohla bratrovi přivést a tohle se ukázalo jako velice vhodné. Tamní zbrojmistr lady potvrdil, že takový dar by Stellan nemusel odmítnout. A kdyby mu přeci jen nepřišel vhod, nezlobila by se. Pouze zkusila udělat bratrovi radost.
„Jen nevím, jestli jsem s tím nepřišla moc pozdě.“ Výmluvně se zadívala na zaseknuté sekery. Podle jejího názoru z nich čpěla přílišná brutalita, ale pokud to tak Stellanovi vyhovovalo, nemohla mu nic nakazovat ani zakazovat. Jak nad tím tak zapřemýšlela, napadlo ji i něco jiného. Když se k němu vrátila pohledem, mírně povytáhla obočí.
„Co vlastně děláš tady venku? Myslela jsem, že až přijedu, představíš mi svou nastávající.“ Její hlas zněl škádlivě, ale jen zpola. Netušila, jaka moc by se její bratr hnal do svazku, ale mohla se najít taková dívka, pro kterou by jeho srdce zaplálo. Od jejich minulého setkání uběhlo víc než jen pár dní a Shireen tak nevěděla, jestli se nebude muset o bratra začít dělit. Snad by jí to sdělil po havranovi, ale také by si to mohl nechat pro sebe. Proto se zeptala ona. Sám by jí nezačal vyprávět, co všechno se stalo nového.
avatar
Shireen Baratheon

Poèet pøíspìvkù : 20
Join date : 18. 08. 18

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Stellan Baratheon

Příspěvek pro Stellan Baratheon za Fri Dec 28, 2018 7:53 pm

"Já? Nikdy," zatvářil se jako neviňátko. Něco, co dokázal již jako malý chlapec. Zamrkat řasami a nahodit tvářičku malého pejska, které něco vyvedlo, přesto se tváří, jakoby tomu nebylo.
"Jako vždy, drahá sestřičko, jako vždy. Mezi čtyřmi stěnami se nudím, ale je to stále lepší než se dívat na ty zkvašené držky místních lordů nebo i lordů za hranicemi," přál by si válku. Dlouhou a krutou válku. Ale on se naneštěstí musel narodit během ní a dospívat až po ní. Cožpak nemohli těch dvanáct let vydržet? Stačilo by i deset. Již od sedmi si vypěstičkoval, aby se mohl učit s mečem, sekyrou a střílet z luku. Samozřejmě, že mu to zpočátku vůbec nešlo. Musel najít ten vhodný gryf, aby i mrzák bez kostí mohl být sám sobě v boji užitečný více než jako štít pro někoho jiného. Měl to vymyšlené i v boji. Pokud by zrovna nejel na koni, mohli by ho nosit na štítu. Měl několik dosti silných mužů, kteří byli s mečem naprosto tupí, zato v pěstních soubojích jim to šlo jedna báseň. Stačilo, aby ho nesli a nenechali se zabít. To by byla jejich jediná práce. On by již dokonal zbytek.
"Dárek? Ale já pro tebe nic nemám. Žádnou zaprášenou knihu, kterou tvé očko ještě nespatřilo. Pro příště se napravím," pokývl hlavou a sledoval muže, který se vracel s jeho darem. Byl zvědav, copak mu jeho dobrá sestřička z dalekých končin mohla přivést. I když netušil ani z jakých krajin.
Převzal si od ní celou truhlu. Nebyl zase tak neschopný, aby jí sám neudržel. Když ji již měl na svých kolenou, otevřel ji a koutek úst mu vyjel výš.
"Ani nevíš, jak se mi nový luk hodí. Z toho posledního jsem nadělal dřevo do kamen," poděkoval jí svým způsobem. Luk potěžkal v ruce a zamířil s ním do dáli. Jedno oko přivřel a poté jej zase otevřel. 
"Kdepak jsi sehnala takovýto kousek?" zajímal se. Jelikož polovinu Západozemí zcela nesnášel, její odpověd měla přinést osud luku. Ačkoliv to byl dar od jeho milované sestry. A prakticky nesnášel celé Západozemí a už jen z toho důvodu, že panoval mír a oni mu žádnou válečnou vřavu nedopřávali. A kdyby se jako hlupák pokusil o něco sám, tak by byl zcela jistě dokonalý hlupák.
"Nastávající? Já si musím ženy platit nebo si je něčím zasloužit, aby se mnou vůbec vlezli do postele. Nepotřebuji vedle sebe nějakou nánu, která se bude šklebit pokaždé, co se budu plazit po zemi," stačil by jí jediný škleb, jelikož on by jí výraz ještě víc rozšklebil sekerou. Pak by musel nahodit dokonalou výmluvu, co se s ní stalo a kam mu utekla. Ale, nebylo by to tak obtížné.
avatar
Stellan Baratheon

Poèet pøíspìvkù : 6
Join date : 19. 12. 18
Location : Budoucí Západozemí

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Stellan Baratheon

Příspěvek pro Shireen Baratheon za Sat Dec 29, 2018 2:57 pm

Nad jeho popíráním viny jenom povytáhla obočí. Troufla si tvrdit, že ho zná lépe, než kdokoliv jiný, přesto jí občas trápilo, že mu nevidí do hlavy. K ní se choval pořád hezky, nikdy jí neuhodil, nikdy na ní nezvýšil hlas, alespoň co si lady sama pamatovala. Snad to bylo tím, že si to ke starší sestře nedovolil. Nebo jí měl příliš rád na to, aby jí ukázal, čeho je schopný. Ale všímala si jiných věcí, ve kterých se odrážela jeho hořkost. A pokaždé by se zatvářil stejně. Na povrchu prostý provinění, ale uvnitř...
„Neměl bys o nich takhle mluvit. Oba víme, že se jenom přetvařují. Každý si dovolí neohroženě mluvit, ale ve skutečnosti se tě všichni bojí.“ Stačilo jen, aby ho poznali pořádně z blízka. Shireen si na urážky zvykla, slýchala je často i od vlastní matky. Od Stellana se Selyse odvracela, byl to sice kripl, ale pořád se jí narodil živý chlapec. Ale v tomhle ohledu byl rozdíl mezi sourozenci propastný. Co zmohla lady jako dívka? Ani neměla povahu na to, aby někoho okřikla. Proto se na její tváři kromě šedého lupu tak často nacházel i smutný úsměv, který se jen málokdy změnil ve šťastný. Nedokázala se proti tomu ohradit tak silně jako Stellan. Všechno vždycky jednoduše přetrpěla.
„Nic od tebe nepotřebuji. A vlastně bych nic ani nechtěla. Plně mi postačí, když mi tu dovolíš pár dní zůstat.“ Samozřejmě jí znal dokonale. Ale jak by také ne? Kolikrát mu jen předčítala z knih, které si vypůjčila od mistra Cressena? Nenutila mu nesmysly, kde se vyzdvihovali na výsluní chrabří rytíři. Ona měla svůj svět a jemu dala na výběr. Proč by ho trápila tím, co dokázali jiní, když se od nich lišil. Viděl to každý, ale pro Shireen nebyl rozbitou věcí, která si nezasloužila ani jeden vlídný úsměv. Ráda mu četla o dracích a vyprávěla mu příběhy, kde byl on jejich pánem a na jejich hřbětě vyhrál každou bitvu. S chutí ho potom polechtala a zasmála se s ním. To byly šťastné okamžiky. Jenže čas k nim byl neúprosný. Dnes musela vymyslet něco jiného, aby dokázala bratra rozesmát.
„Nevyhovoval ti?“ Zeptala se, ale pochybovala, že by položila správnou otázku. Stát se mohlo cokoliv, od malé nehody po úmyslné zničení, kdy Stellana popadl záchvat vzteku. Nikdy to neřekla nahlas, ale v několika vzácných okamžicích, kdy zpoza rohu viděla bratra zuřit, přemýšlela, jaká krev doopravdy koluje v jeho žilách. Selyse ani Stannis netrpěli návaly zuřivosti, po nich to tedy zdědit nemohl. Přirozeně, léta, kdy se mu posmívaly za zády za jeho nepoužitelné nohy, se na něm mohla podepsat, ale nezdálo se, že to bylo všechno. Shireen zkrátka nevěřila, že by byl její bratr zlý.
„Přivezla jsem ho ze severu. Podle všeho tam mají pro zbraně to nejlepší dřevo.“ Zaskočilo ji, že se zeptal zrovna na tohle. Měla předpokládat, že se bude zajímat, ale tón, jaký použil se jí příliš nezamlouval. Nicméně už byl luk jen v jeho rukách. Lady svůj dar předala a kdyby se Stellan rozhodl pohodit ho do kouta, ona neměl nárok na to, aby vůči tomu cokoliv namítla. Chtěla ho jen potěšit, i kdyby jí to měl oplatit pouhým úsměvem.
„Tohle neříkej.“ Vyčítavě se na něj podívala. „Nemáš menší cenu než ostatní a rozhodně se nepotřebuješ nikoho doprošovat. Ani žen.“ Najednou jí zamrzelo, že o tom začala. Byla si vědoma toho, že se Stellan nedá brát jako normální muž, ale o víc se nestarala. Nezatěžovala svojí mysl tím, čím si bratr krátí čas a zda má stejné potřeby jako jiní, popřípadě jakým způsobem je řeší. Byla jeho sestra a tohle byla jen jeho věc. „Nechtěla jsem tě urazit. Jen si myslím, že kdybys našel tu pravou, tak bys byl šťastnější, privedla by tě na jiné myšlenky a...“ povzdechla si a nechala větu vyznít do ztracena. Myslela to s ním dobře, ale nebyla tou pravou osobou, aby mu mohla kázat, jak skvělou budoucnost by se správnou manželkou mohl mít. Lady byla neustále sama, přestože by se pravděpodobně měla již dávno starat o alespoň jedno malé dítě. Na rodu Baratheonů však v tomhle ohledu ulpělo příliš smůly a neštěstí.
„Odpusť mi to.“ Odtáhla se od něj. Složila ruce do klína a sklopila pohled. Viděli se po dlouhé době, měli se spolu radovat. Nechtěla uhodit na citlivou strunu a tím ho rozzlobit. Jenže tomu se někdy vyhnout nedalo. Měli k sobě blízko, ale každý z nich měl svou hlavu a své názory. Shireen jen došla k tomu, že by mu žena prospěla. Zbavil by se trpkosti a soustředil by se na něco jiného. Znovu si tiše povzdechla a upravila si pocuchané vlasy. Pár pramínku si smetla do tváře, aby alespoň částečně zakryly obličej zohavený šedým lupem. Dělala to pokaždé, když se necítila ve své kůži. Přemýšlela, co by mohla říct, aby navrátila uvolněnější atmosféru, ale plány jí zhatil kručící žaludek. Očividně cestovala příliš dlouho.
avatar
Shireen Baratheon

Poèet pøíspìvkù : 20
Join date : 18. 08. 18

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Stellan Baratheon

Příspěvek pro Stellan Baratheon za Wed Jan 02, 2019 8:55 pm

"Bojí? Skutečně? No, lepší, když se bojí než kdyby si chtěli přilepšit o post lorda Bouřlivého konce a ochránce Bouřlivých krajin. Přeci jen někteří jsou dostatečně hrabivý na to, aby si na to pomýšleli," pevně sevřel okraje svého křesla, přestože se na svou sestru usmíval. Ten úsměv, který dobře znala, přestože se v něm nalézelo i něco jiného, temnějšího. Křeslo pustil a začal napodobovat hlas náhodného lorda hrabivce. ..."Oh, náš pán zemřel a zbyl po něm jen kripl syn. Rod Baratheonů už je pouhým stínem svého tehdejší síly. Učiníme jen nejlépe, když toho smrada sesadíme a sami usadíme své tlusté zadničky na jeho místo," přestal se pitvořit a nahlas se zasmál, ač to vtipné příliš nebylo. Ale jemu to k pobavení stačilo. Jen ať se bojí, přesto by nebyl proti, kdyby proti němu po otcově smrti vyrazili. Přeci jen toužil po krvi a ta se nejlépe dala získat na bitevním poli. Tam by se dokázal prezentovat, jaký skutečně je. 
"Můj dům, tvůj hrad. Vyber si ložnici a nařídím, aby tě hezky zabydleli. Jaká byla tvoje poslední cesta? Objevila jsi něco nového?" musel se jí dál vyptávat. Jelikož sám netušil, jaké to je stát, ani jej nenapadlo jí nabídnout křeslo, které by musel někdo donést. Nějaký okounějící lenoch, jež si užívá toho, že pán zrovna nic nepotřebuje. Co by také od těch hlupáků chtěl. Neschopní budižkničemové, jež nic nedokážou.
"Vyzkoušel jsem ho, posoudil ho, ale naprosto nevyhověl," omluvně se pousmál, jako kdyby rozbil hračku, kterou dostal od ní. Ale zajisté nesměl rozbít tuhle hračku. Dárků od Shireen si vážil, přestože nebyl vždy spokojen s tím, odkud pocházejí. Rád by se někdy podíval do teplých krajin essoských. Mohl, ale stále se k tomu neměl. Trpělivě čekal až Stannis zemře. Jenže poté dostane mnoho a mnoho povinností ke konání a jeho sen se navždy rozplyne. Nebo alespoň určitá část snu.
"Rozhodně to nejtvrdší. Sami jsou tvrdí jako kus ledu," ušklíbl se, ale luk si dál potěžkával. ..."Máš vůči severu jakousi oblibu, či se mýlím, drahá sestřičko?" upřel na ní svůj průzračný zrak a bedlivě ji sledoval. Zajímalo ho, zda si tam nějaké lorďátko neusmyslelo, že se vsadí a nezneužijí nebohou, naivní dívku. Navíc měl před očima historku, kterou mu kdysi vyprávěla. O zlovlkovi, který jí napadl. Sám z toho měl špatné sny. Viděl sám sebe jako malé děťátko v hubě té potvory, nehybné nožičky mu visely z tlamy. Zdálo se mu to, jen když byl malý chlapec. Jako staršímu ty noční můry zmizely. Již se nebál. Byl od nich daleko a kdyby, nebylo by zajímavé porvat se s tak velkou bestií?
S povytaženým obočím koukal na to, co mu povídá. On se rozhodně nepovažoval za někoho s menší cenou. To si jen někteří mysleli. Ale nemínil jí dráždit. Místo toho se zaměřil na její žaludek.
"Máš hlad? Můžeme se podívat v kuchyni, co tam ty kuchařky zase plácají," sesedl ze svého sedátka a sklouzl na zem. Luk zůstal opřený na křesle. Nadzdvihl se na silných pažích, což byla jediná pořádně silná část těla, kterou měl. Nikdy netahal břicho po zemi. Nebyl žádný had. Zapřel se do dlaní a svižnými tahy se začal sunout směrem ke kuchyni.
avatar
Stellan Baratheon

Poèet pøíspìvkù : 6
Join date : 19. 12. 18
Location : Budoucí Západozemí

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Stellan Baratheon

Příspěvek pro Shireen Baratheon za Wed Jan 02, 2019 10:43 pm

Dívala se mu přímo do očí, pohledem ani na okamžik neucukla. Přesto jí po zádech přejel mráz. Každý otec si přál, aby byl syn po něm, ale co se odráželo ve Stellanových očích? Ty Stannisovy byly obvykle prázdné, někdy naplněné tužbou po splnění povinnosti. Jenže její bratr něco skrýval. Shireen se tak radostný výraz změnil ve starostlivý, aniž by nad tím vůbec uvažovala. Zdravý koutek úst se jí stáhl dolů a mezi obočím se jí objevila malá vráska.
„Stellane...“ chtěla namítnout, že by toho měl doopravdy nechat. Dokonce jí jedna ruka vystřelila vzhůru, jak ho chtěla popadnout za rameno a stisknout, aby mu připomněla, že nemá být tak bláhový. Ano, měl být v bezpečí domova, ale... Kdokoliv ho mohl zaslechnout a kdokoliv jiný by si to mohl vzít příliš osobně. Čím byla starší, tím víc si uvědomovala, jak to doopravdy chodí. Kdysi navštívila Rudou baštu, ale vůči tehdejším šeptancům zůstávala díky své dětské nevinnosti hluchá. Teď už měla daleko větší přehled o tom, co je k mocenským hrám zapotřebí. A o nic pěkného se nejednalo.
„Opravdu tě zajímá, jakou jsem měla cestu?“ povytáhla pravé obočí Ruku stáhla a zavrtěla nad tím hlavou. „Vždycky jsem tě považovala spíš za bojovníka než cestovatele. Tolik ses snažil, aby ti dovolili s něčím bojovat. Kde potom skončily mapy a knihy o cizích zemích.“ Jen on mohl vědět, co je jeho opravdovým snem. Shireen nečekala, že se na to zeptá, ale neviděla důvod, proč by ho měla zatěžovat všemožnými detaily. K čemu by mu bylo vědět, jak proměnlivé je na severu počasí nebo jak nádherně voní louky v Řekotočí. Krása delších cest pro něj mohla znamenat přesně tolik jako pro Stannise. Vůbec nic.
„Možná bys mohl zkusit vzít do ruky něco jiného než zrovna zbraně. Kniha je na ukrácení času stejně tak dobrá jako hraní si s něčím nebezpečným.“ Víceméně si to zamumlala pro sebe, než aby promlouvala bratrovi do duše. Pohled se jí opět zatoulal k zabodnutým sekerám. Znovu se musela sama sebe ptát, jak se mohlo stát, že vyrostli v něco naprosto odlišného. Jako malé děti k sobě měli až nepřirozeně blízko. Lady si byla jistá, že pokud by se znovu strhla válka a oni se měli pro něco rozhodnout, ke společnému rozhodnutí by tak snadno nedošli. Ona volila způsob diplomata, za to Stellan se nebál prolít krev. Už jen pro to Shireen tiše doufala, že si Západozemí zapamatuje odpornost válčení.
„Tobě se sever nezamlouvá?“ Nehodlala ho nijak popichovat, její otázka byla spíše konstatováním. Proč by si ho měl její bratr oblíbit? Neměl s ním takové vazby jako jeho sestra. Poznal ho jen velice krátce a navíc ve věku, kdy se spíš staral o nabízený prs než o to, co se nachází kolem něj. Lehce se ošila, když si všimla jeho pohledu, nebyl jí vůbec příjemný. Přesto znovu promluvila. „Je to jediné místo, na které nemám jen hrozné vzpomínky. Pořád tam žije několik lidí, které mám ráda. Navíc ses tam narodil ty.“ Natáhla k němu ruku, aby mu mohla stisknout dlaň a pohladit jí palcem po hřbetu. Její tvář rozjasnil úsměv, ačkoliv něm byla zřetelná i jistá bolest. Na některé vzpomínky zapomenout nešlo. Selyse tam Stellana sice přivedla na svět, ale to, jak se k němu zachovala, když zjistila, že není úplně zdravý, Shireen neustále pronásledovalo. Nechápala, jak se nemohla radovat. Narodil se živý chlapec a ona se k němu otočila zády. V tu chvíli lady přepadl silný pocit, že musí bratrovi ukázat, že ho má stále stejně ráda. Položila mu ruce na hlavu, aby si ho přitáhla a letmo ho líbla na týl. Než ho pustila, pohladila ho po tvářích.
„Nejsi spokojený s tím, co jíš? Měl bys zkusit medové koláčky. Dřív jsem je jedla s Garrethem... a vlastně jsem je dlouho neměla.“ Oddechla si, když viděla, že se na ni bratr nezlobí. Nikdy by proti němu úmyslně neřekla nic zlého. Ať už si myslela cokoliv, pořád to byl její jediný sourozenec, který přežil porod a dětství. Co kdy měla Shireen cennějšího? Na otce ani matku se spoléhat nemohla, zbýval jí jenom Stellan. „Jen doufám, že už jsi dost velký na to, abych ti nemusela po každém soustu utírat špinavou pusu...“ utrousila dost nahlas, aby jí slyšel. Koutek jí zacukal, ale jinak se snažila udržet vážný výraz. Přehodila si vlasy na záda, než se vydala za bratrem. Pohled na něj s ní nic nedělal. Zvykla si na způsob, jakým se pohyboval, jenom s ním srovnala krok. Nechala se od něj vést a v duchu děkovala bohům, že svou cestu přežila bez úhony.
avatar
Shireen Baratheon

Poèet pøíspìvkù : 20
Join date : 18. 08. 18

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Stellan Baratheon

Příspěvek pro Stellan Baratheon za Sun Jan 06, 2019 2:35 pm

Věděl, že svou sestru občas vyvádí z míry a ne zrovinka tím dobrým způsobem. Musel se krotit, přeci jen nechtěl, aby si o něm myslela něco špatného, ba aby jí někdo prozrazil, co udělal s drzým služebnictvem. Jak moc by pak v jejích očích klesl. Ona byla citlivé, dobrosrdečné děvče, které v každém chtěla vidět jen to dobré. Snad i v muži, který jí zbil, snad i v chlapci, který na ní poslal svého zlovlka, snad i v královně, která za ní toho muže poslala. Jeho starší sestřička byla naivní tvor, přesto proč jí ty iluze kazit. Již tak byla dost smutná a když si přála vidět v každém trochu toho dobra, nemínil jí to brát. Třeba alespoň to jí dopřávalo klidného spánku. Vědomí, že zlo zvítězí nad dobrem ... tedy, obráceně. On se tedy rozhodně nepovažoval za zlého. Pouze za realistu s mírně krutými tresty pro neposlušné slouhy. A který chlapec nikdy nechtěl okusit bitvu? Byl již dost starý na to, aby se do nějaké zapojil, ale když byla válka v dobách jeho vzkvétání ukončena, již nenastal žádný vážnější spor. Zem se vzpamatovávala, přesto věřil, že nic není zažehnáno. Ne každý byl spokojen s Targaryenem na trůnu. Ne každý v tom viděl dobro. Šílenství bylo dědičné, ať bylo vykráceno mnohokrát, stále tam bylo a čekalo až se bude moci probudit. Přeci jen i v něm dřímala část targaryenské krve. Babička jeho otce byla Targaryen. A on sám měl občas své zkraty, které se daly rovnat aktu šílenství. Kdoví, kde to končilo.
"Ale mne to zajímá. Kde jsi byla, jak jsi se měla, co vše jsi spatřila. Zajímáš mne ty, ne ty krajiny, které jsem neviděl," osvětlil jí svou situaci a jak přesněji to myslel. Nebyl jako otec, který si odbyl své a matka, která se ani nesnažila. On byl rád za ty historky, kterými ho Shir obdarovala. On ano.
"Mám házet s knihou?" potutelně se pousmál a zkoušel, co mu na to poví. Kniha pro něj byla ztrátou času. Co se v ní měl dočíst? Něco, co je dávno pryč? Žárlit na ty války, které se odehrály a jemu po nich zbyl jen klid a mír? Který by musel jedině on sám zničit, aby se něco začalo dít? Tywin Lannister byl u všech čertů, jeho děti měli milost a nezbyl žádný jiný podrazák, který by mohl hodit sekeru mezi diplomaty. Jaká to škoda.
"Moc velká zima. A každý tam je jako studený čumák. Navíc ... ale na tom nezáleží," chtěl dodat, že je to místo, kde jej matka odvrhla, ale nemínil být pesimistický. Nejraději by ji v ten čas kousl do nosu, ale zuby neměl, natož aby skákal. Navíc se ho ta děvka potom ani nedotkla. Nikdy. Žádná škoda. Na to jak byli jejich rodiče šerední, oni ušli. Zřejmě pochytily geny z toho lepšího vrhu.
Ruku jí nechal, ale na její slova nijak nereagoval. Taky byla to jediné světlo, které ho v té temnotě ozařovalo. Ale v minulosti se příliš nerýpal. Jen na ní čas od času se vztekem zavzpomínal.
"S Garrethem?" povytáhl obočí. Kdo byl kurva Garreth? ..."Kdo to je? Nějaký tvůj ... přítel?" nedíval se na ní, však se šátral po zemi, vykloubil by si krk, kdyby se na ní chtěl podívat. Naštěstí brzy dorazili do kuchyně a on se vyhoupl na lavici. 
"Když nebudeš vyprávět nějaké ohromně veselé historky, tak se nepobryndám," poznamenal vesele a přitáhl si k sobě košík s koláčky, který tu zbyl ze svačinky. Který měl být pro něj, ale on jaksi na jídlo neměl ani pomyšlení. Alespoň do příjezdu Shirshee. Jak jí s oblibou říkal již od mala.
avatar
Stellan Baratheon

Poèet pøíspìvkù : 6
Join date : 19. 12. 18
Location : Budoucí Západozemí

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Stellan Baratheon

Příspěvek pro Shireen Baratheon za Sun Jan 06, 2019 10:30 pm

Aniž by chtěla, jeden koutek úst jí vyjel nahoru. Snad by se doopravdy usmála, kdyby neměla půlku tváře bezhybnou. Rty by se jí vytvarovaly do úsměvu, ačkoliv by v sobě neměl nic veselého. Byl by zcela prázdný. Neměla by na to myslet, ale kdykoliv pobývala po Stellanově boku, musela přitom myslet i na matku s otcem. Jejich vlastní syn byl jejich naprostým opakem. A přesto se na ní dívaly právě Stannisovy oči, takové které důvěrně znala a přesto byly zcela odlišné. Zavrtěla nad tím nepatrně hlavou, než promluvila.
„Zajímá tě, kde jsem byla, ale už tě nezajímá nic o těch krajinách?“ povytáhla nad tím obočí. Bylo to jenom slovíčkaření, přesto si to neodpustila. Ve skrytu duše ale byla Stellanovi za jeho zájem vděčná. Obvykle se o ní a její život nikdo nezajímal. I kdyby na cestách potkala draky, pravděpodobně by si to musela nechat jenom pro sebe. „Dobrá tedy,“ propletla si prsty, ke kterým sklopila pohled, než se znovu podívala na bratra. „Zjevně při mně stálo všech Sedm, protože mě po cestě nepotkaly žádné větší nesnáze. Tedy až na jednu noc. Přišla silná bouře a blesk uhodil do stromu nedaleko místo, kde jsme nocovali. Začalo hořet a zvířata se zbláznila. Několik splašených koní uteklo. Pro mé štěstí jsem si k doprovodu vybrala dobré muže, kteří si poradili. Nic podobného jsem nikdy nezažila, ale jak vidíš, v pořádku jsme to zvládli až sem. Výjimečně bez žádné újmy. Jinak asi není o čem moc vyprávět.“ Povzdechla si a pohled odvrátila. Nechtěla s tím začínat, protože šlo jen o malou komplikaci, která jí nijak nepoznamenala. Jedním dechem by mohla dodat, že ji zřejmě už jako dítě někdo proklel, aby nebyla nikde šťastná. Nejspíš byla pravda to, na co nejednou pomyslela. Kamkoliv odcestovala, tam ji potkalo něco zlého. Jen bratr byl zárukou toho, že se všemu nepříjemnému vyhne. V jeho blízkosti se jí nikdy nepřihodilo nic špatného. Alespoň prozatím.
„S knihami se nehází,“ odvětila okamžitě. Neplánovala po něm nic vyštěknout, ale za celý svůj život si ke knihám vypěstovala velice osobitý vztah. Znamenaly pro ni hodně, doprovázely ji na cestách a dělaly jí společnost, když se cítila sama. Proto promluvila tak útočně. Ale co to u ní znamenalo? Ani hlas nezvýšila. Jenom zněla dotčeně. Potom se ale tiše uchechtla. „Neměl bys házet vůbec s ničím. Je pěkné si na chvíli odpočinout od všeho kolem a užít si v jiném světě. Nebo jsi zapomněl na to, kdo krotil draky a nechával tát pod neuhasitelným plamenem celé hrady?“ Zadívala se na něj stejně, jako by se proměnil v toho malého chlapce, který se s chutí ptal na všechno a leckdy tím Shireen připravil dost horkou chvilku. Přečetla toho spoustu, měla velice rozvinutou fantazii, ale na každou otázku, jakou jí bratr položil, odpovědět nedokázala. A tak si vymýšlela vlastní příběhy, kterými odvedla jeho pozornost jinam. Většinou to zabralo, teď si byla jistá tím, že by Stellan moc spokojený nebyl. Dětství bylo nenávratně pryč.
„Ne každý seveřan se chová chladně. Jen musíš mít štěstí na lidi, stejně jako kdekoliv jinde. Vlastně bych řekla, že jen na severu se nemusíš bát toho, že se někdo přetvařuje. Když se někomu nelíbíš, dá ti to najevo.“ Nejspíš by se našly výjimky, ale na takové lady nenarazila. Pamatovala si, jak na ni všichni koukali a jak se většina držela dál. Na Zimohrad tehdy zavítali jižané a její obličej hyzdil šedý lupus. Ale dobře si pamatovala i na to, jak k ní byli jiní obyvatelé severu milí. A ty si uchovávala v paměti. Během uplynulých let si zažila tolik bolesti, jakou by žádná urozená dívka zažít nikdy neměla. Nebylo to však jen o tom špatném. Naučilo ji to vážit si všeho dobrého a hezkého. Proto nemyslela na to, jak se zachovala Selyse a jak těžké byly měsíce po Stellanově narození. Vzpomínala na okamžik, kdy se dozvěděla, že má žijícího bratra a na to, jak získala několik věrných přátel. Ničím hrozným se trápit nemusela, už to bylo pryč.
„Garreth je zimohradský podkoní.“ Tiše se zasmála. Ani nečekala, že by se o něj Stellan zajímal. Pro něj to nebyl nikdo významný. Ale Pro Shireen znamenal hodně. „Otec mi kdysi v Králově přístavišti slíbil, že mě naučí jezdit na koni. Chvíli předtím, než ses narodil a on odjel ze Zimohradu, aby si zlepšil podmínky v nadcházející válce, mi věnoval koně. Garreth byl tehdy jediný, komu nevadilo, že mám na tváři stopy lupu a neváhal mě na něm naučit. Přesně, jak otec slíbil. Teď je jedním z důvodů, proč se na Zimohrad vracím.“ Úsměv jí na rtech chvíli setrval. Potom si povzdechla a sklopila hlavu. Už teď jí věčně veselý muž chyběl. Ať už byla Shireen dítětem nebo dospělou ženou, s ním se nikdy netrápila. Myslela jen na příjemné věci a zapomínala na to, co jí jinak způsobovalo bolest.
„Bohužel tě zklamu. Pokud bys ovšem nechtěl slyšet, jak moc mi šlo první ježdění. Hned napoprvé jsem spadla a nebýt Garretha, nejspíš bych si i něco zlomila.“ O některé příběhy se Shireen s bratrem nepodělila. Nepřišlo jí to vhodné, ať už kvůli tomu, že by to Stellana nezajímalo nebo proto, že si některé vzpomínky chtěla nechat jenom pro sebe. Třeba úplně první nevinnou pusu v bezpečí stáje.
Rozhlédla se, aby zjistila, co by si mohla dát, aby zaplnila prázdný žaludek, ale pohled jí nakonec přece jenom spočinul na bratrových rtech. Natáhla ruku, aby mu z koutku palcem smetla několik malých drobečků. Ani teď se nezbavila navyklé péče, udělala to prakticky sama od sebe.
„Ani nepotřebuješ, aby ses smál. Pobryndáš se tak jako tak,“ napomenula ho se zasmáním. Po delší době byla v dobrém rozpoložení. Dostala se do bezpečí a nic jí nesoužilo. Dostala víc, než by si mohla přát.
avatar
Shireen Baratheon

Poèet pøíspìvkù : 20
Join date : 18. 08. 18

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Stellan Baratheon

Příspěvek pro Stellan Baratheon za Sun Jan 20, 2019 9:10 pm

"Zajímáš mě ty," pokrčil lehce rameny a dál se usmíval jako veselý druh. Bylo málo věcí, které by jej zajímali a ještě méně osob. Vlastně jediná osoba. A když jej zajímala ona, zajímalo jej vše, co se okolo ní děje. Dobré i špatné. A to špatné vždy mínil za každou cenu eliminovat. Každý jej měl za chudáka, co se plazí po zemi. Ale kdo vidí plazícího se chudáka s dýkou v ústech, jak vám prořezává Achilovu šlachu? Dokázal svou sestřičku ochránit i pomstít. Stačilo, aby věděl, jak dotyčný vypadá, kde je a poté jej poslal na onen svět. A ještě lépe na onen svět do Východních zemí, kde ho prodal jako levnou šlapku, které mohli do řitě strkat, co se jim zachtělo. A tak jej viděli naposledy.
"Silná bouře říkáš? Na ty bychom měli být zvyklí, když jsme se narodili v bouřlivých krajinách, ale popravdě venku bych jí zažít nechtěl a už vůbec ne pod stromy. Štěstí, že jsi v pořádku, sestřičko," mile se na ní pousmál, ačkoliv ona koukala zcela jinam. Tenhle pohled byl upřímný. Přestože věděl, že by těžko ublížil hromu i blesku. Mohl proklínat pouze bohy, že jeho sestřičku ohrozili. Jenže ty podle otce neexistovali a matka uctívala nějakého plameňáka. To první se mu zamlouvalo více. Alespoň jej někdo nesledoval při jeho kratochvílích. Ještě by jej zeshora sežehl Cizinec svým pekelným okem.
"Promiň, sestřičko. Jen tě škádlím, nikdy v životě jsem žádnou nehodil, protože vím, jak jsou ti drahé," usmál se jako malé dítě, které věří, že činí něco dobře. Něco, za co by jej sestřička mohla pochválit, ač jej maličko udivila její reakce. Už se v ní dmýchal plamen. Zřejmě kdyby chtěl, aby se bránila, stačilo by, aby útočník mrskl s knihou a ona by po něm skočila. Jako dravá šelma. 
"Ehm, to dítě, kterým jsem kdysi byl. Teď bych draky nekrotil. Poslouchají jen dračí flundry a mě by ještě sežehl jejich plamen," podíval se na ruku, jakoby se mu již škvařila kůže. Bublala a praskala. Oční bulvy prasknou, když jsou vystaveny ohromnému žáru. Jen zuby to vydrží. Měl si vyrobit zbroj ze zubů. Zuby přežijí vše. Nebyla to špatná idea. Mohl by ji vyzkoušet v praxi. 
Jak tak uvažoval, zapomněl poslouchat sestru ohledně Severu. Ale vnímání se mu okamžitě připomnělo, když Shireen zmínila jistého Garretha. Připomnělo se mu natolik, že mu na krku zamrazilo. Úsměv odplul a on se zahleděl na Shir, jakoby pověděla něco tuze špatného. Přišlo mu ... že se usmívá podivně, že má v očích veselou jiskru. Pevně semknul rty a začal nehty škrábat do dřeva. Zrovinka nemohl mluvit, protože by jí zahrnul nevhodnými otázkami a tak si raději stčil do pusy polovinu koláče po čemž se důkladně ušpinil a Shir ho musela utírat jako malé fakáně. Nahlas si odkašlal a pusu si dotřel.
"A ... a ... jak dlouho ho znáš," plácl s nakřáplým hlasem otázku, na kterou znal odpověd. ..."Teda ... jak moc se s ním znáš?" opravil se a pokusil se na tváři vykouzlit úsměv, což spíše připomínalo bolestnou křeč, která se cukala a vypadala spíše jako by jej něco velice moc bolelo. Což byla prakticky i pravda, jen jej nebolo tělo, ale duše. A duše byla víc než ty zpropadené končetiny. Na jeho sestřičku nikdo šahat nebude!
avatar
Stellan Baratheon

Poèet pøíspìvkù : 6
Join date : 19. 12. 18
Location : Budoucí Západozemí

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Stellan Baratheon

Příspěvek pro Sponsored content


Sponsored content


Návrat nahoru Goto down

Návrat nahoru


 
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru