Stone Hedge (Sídlo Brackenů)

Goto down

Stone Hedge (Sídlo Brackenů)

Příspěvek pro Admin za Thu Nov 01, 2018 11:48 pm

avatar
Admin
Admin

Poèet pøíspìvkù : 153
Join date : 07. 07. 18

Zobrazit informace o autorovi http://gameofthrones-rpg.forumotion.eu

Návrat nahoru Goto down

Re: Stone Hedge (Sídlo Brackenů)

Příspěvek pro Serena Bracken za Sun Nov 04, 2018 5:37 pm

Vše šlo rychle. Ale ne tak jako před dvěmi lety, kdy se s nadšením vypravovala na cestu do svobodných měst. V dnešní den bylo vše hektické, nevyčkávalo se na ráno. Museli si sbalit to nejnutnější a vyjet. Nestačila se řádně rozloučit s otcem ani matkou. Nestačila si vzít vše, co dle ní bylo nezbytné. Pouze kousky oblečení, dětskou knížečku a notýsek. Každý měl jiné atributy podle toho, co je důležité. Ale pro ní byli důležití i ti dva lidé, jež tam zůstali. V hradě, který mohl být vypálen jako Darry. Na území, kterým otřásala válka. Již několik měsíců nesměli opustit hradby, do dnešního večera, kdy stráže zazřely doutnající plameny. Nikdo nevyčkával, nikdo se neptal, jen rozkazoval a strkal lidi správným směrem. Hradby byly posíleny, ačkoliv mnoho mužů vyjelo do války. Jediný důvod, proč se otec nalézal ve Stone Hedge, byl jeho strach o ně. Chtěl se ujistit, že jsou v pořádku. Nemohla se z něj radovat dlouho. Vrátil se a nyní to byla ona, kdo musel odjet. Spolu se svými sestrami. Po odjezdu Barbary se stala nejstarší sestrou, nejvyšší opatrovnicí. Musela uklidňovat malou Alys, aby vůbec pustila matčinu sukni. Obě plakaly, Ser musela být ta silná, která si udrží pevnou tvář. Které se v oku nezatřpytí ani kapka. Potřebovala, aby jí sestry věřily, že vše bude v pořádku. Že se jim nic nestane, že se rodičům nic nestane ani nikomu v jejich okolí. Pohádky. Ale pokud měla zůstat mysl klidná, muselo se jim věřit. Nebo v ně alespoň naivně doufat.
"Pojď Alys, musíme jít," jemně jí popostrčila k východu a vzala jí za ruku, hezky pevně, aby se jí nevykroutila a neběžela zpět za matkou, jež jim mávala se slzami v očích. Zhluboka se nadechla, aby jí nikdo nespatřil. Potřebovala se uklidnit, nesložit se. Obrnila se, aby se nezačala třást a pohled upřela kupředu. Z úst se jí stala tenká linka, vynechala svůj oblíbený zvyk mírně pootevřených úst. Učinila první krok, brala Alysanne sebou, neohlížela se zpět. Kdyby se ohlédla, nedokázala by se udržet. Pustila by sestru a rozeběhla by se za matkou, za otcem, vběhla by jim do náruče a již by je nemohla opustit. Musela vydržet. Kočár byl blízko. Bess byla v náručí Cat a Jayne pozorovala zem. Nepadlo mezi nimi žádné slovo. Sestry nastupovaly do kočáru.
"Ne! Já nechci odejít! Já chci zpět!" náhle zakřičela Alys, když na ní měla dojít řada. Prudce sebou trhla a pokusila se vyprostit ze sevření. Se Ser to pohnulo dopředu, měla, co dělat, aby ten vrtící se uzlík udržela. Přitáhla si jí blíže k sobě, klekla si a objala ji. Držela jí u sebe tak dlouho, dokud se neunavila a síla se nevyměnila za smutek a pláč.
"Já vím, že máš strach, ale musíš být statečná. Pro své sestřičky, pro matku i otce. A především pro mě," odtáhla jí od sebe, aby se mohla podívat do její uslzené tváře. ..."Snad nechceš, abych byla smutná, že ne?" šlápla na citlivou strunu, na níž Aly slyšela. Malá hnědovláska sklopila zrak a protřela si zarudlé oko.
"Ne, nechci," promluvila tiše.
"Jsem ti vděčná. Pojď, pojedeme za Barbarou. Už se na nás určitě moc těší. A pak, pak se vrátíme," poslední slova jí přes rty příliš nešla, ale musela se držet milostivé lži. Jediné, co dnes mohla dělat, bylo držet se. 
Kočár se naplnil a vyrazil na cestu. Kodrcavě s nimi houpal, kdyby nebyly na sobě dočista přilepené, nejspíše by se přesouvaly z jednoho místa na druhý. Stone Hedge mizelo v dáli. Serena k sobě tiskla Alys a svůj pohled urputně držela na Bessiných kolenou. V mysli si pobrukovala, ale ven nešla ani hláska. Snažila se za každou cenu zůstat klidná. To mladší sestry si mohly dovolit ronit slzy a tisknout se k sobě. Ona za ně nyní měla plnou zodpovědnost. A kdyby se zhroutila, zničila by jejich poslední naději. Nesměla být tak sobecká. Jakmile ... až se dostanou za Barbarou, bude si u ní moci ulevit. To se stane druhou sestrou a bude se u ní moct vyplakat. Dostat veškeré starosti ven, jelikož držet to vše v sobě, nebylo nejlepší pro zdraví. Brzy, brzy se jí uleví. Chtělo jen vyčkat.
Mohla tipovat, že byly tak hodinu na cestě, když se ozvala rána. A následovala další. Koně strachy řičely a ničeho nevyčkávaly. Prudce sebou trhly a rozeběhly se bez rozsmyslu vpřed. Kočár sebou cukl a dívky v něm se proházely. Nato se jejich prostředek nahnul na stranu a padl na dvířka. Hlína se dostala do vozu i do úst těch, jež dopadly k okýnku. A poté, poté zem zmizela. Ne, ne úplně. Jen se ocitla pod nimi. Hluboko pod nimi. A tam kočár padal. Přímo do toho nic, co pro ně bylo konečnou. Zavřela oči a vyčkala nárazu. Potom nastala tma.

***

Do nosu jí pronikl štiplavý zápach. Nakrčila nos a chtěla si jej podrbat, ale nemohla pohnout ani s jednou končetinou. Opatrně rozevřela víčka, aby jí do očí udeřil stejně štiplavý kouř. Zaslzely jí natolik, že je musela opět zavřít. Pomalé procitnutí se dostavovalo. S nohami mohla volně hýbat, ale ruce měla zaklíněné. Otočila hlavu napravo a oči pomaličku otevřela. Pár centimetrů před ní se objevila Catina pihovatá tvář. Oči měla zavřené, ústa zavřená. Hrudník se jí pomalu nadzvedával. A Serenina ruka vězela pod ní. Opatrně jí zpod ní vyprostila. Poté mohla lehce nadzvednout hlavu a zhodnotit situaci. Hezky v klidu, bez paniky. Roztříštěný kočár se nalézal prakticky všude. Jenže kromě Cat neviděla žádnou ze sester. Jen doutnající táborák a káru, jež k ní byla otočena tak, aby neviděla její obsah. Mohli se v ní nalézat její sestry? Myšlenka to byla rychlá. Následovala další. Pod čím vězí její levá ruka. Podívala se daným směrem, kde se Serina dlaň ztrácela pod jednou z utržených částí kočáru. Nemohla identifikovat, co to je. Navíc to nyní nebylo důležité. Následovala další otázka. Někdo jim pomohl? Či se je hodlá unést. Nikdo se v blízkosti nenalézal. Měla vyčkat na možnou pomoc, též jako na možné nepřátele či zapracovat na tom, aby své sestry dostala pryč? Nechtěla riskovat. Nemohla očekávat nic dobrého, ne v těchto dobách. Podívala se na věc, jež jí věznila ruku. Pokusila se s ní pohnout, ale ta věc jí svírala pevně. Jediné čeho dosáhla, byla bolest. Pevně sevřela rty a oddechla si nosem. Hrudník se jí nadzvedl a opět klesl. Rozhlédla se po okolí, zda neuvidí něco, čím by to mohla nadzvednout. Ale i kdyby to našla, nenadzvedne to. Takovou sílu neměla. Musela probudit Catelyn.
"Cat, sestřičko," jemně s ní zatřásla. Na klidné tváři měla krev. Mohla být nepěkně potlučená. Jako zbytek. Ale nyní potřebovala její pomoc, aby pomohla zbytku. 
"Caty, vzbuď se," zašeptala úpěnlivě a nyní s ní zatřásla bez menšího citu. Zrzavá sestřička zasténala a pomalu otevřela oči. Nejdříve se zdálo, že jí nepoznává. Chtělo to chvilku, aby jí vše došlo. Prudce vstala a okamžitě se chytila za hlavu.
"Hlavně opatrně, v klidu. Můžeš mít vážná zranění," promlouvala k ní tichým hlasem ze země. Nepřátelé se mohli nalézat kdekoliv. Nemohla riskovat, že je uslyší a vrátí se.
"Kde ... kde to jsme? Kde jsou ostatní?" dostávala ze sebe ztěžka Catelyn, když se na ní podívala, načež se hned zhrozila. ..."Ser, tvoje ruka!"
"Já vím, potřebuji tvou pomoc. Musíš najít něco dlouhého a pevného, co bychom mohli zapřít pod tu věc a tím mi vyprostit dlaň. Pak najdeme ostatní a zmizíme," musela to ze sebe dostat rychle. Hrály s časem o závod. Byla to jen její domněnka, ale bylo příliš velké riziko se domnívat jinak. Naštěstí se Cat nevyptávala, nerozváděla konverzaci dál. Bez meškání jí poslechla a rozhlédla se kolem sebe. Nic jí nepověděla, jen se k něčemu pomalu doplazila a s tím se vrátila nazpět. Dlouhá kovová tyč. V kočáru jich muselo být hodně. Snad žádná z nich neproklála její sestřičku. Mohla doufat.
"Dobře, teď to spolu vložíme pod tu zábranu a budeš se muset vší silou opřít do tyče. Já jí hned vytáhnu, jakmile ucítím prostor, ano? Zvládneš to?" zeptala se jí nejistě, když sledovala tu pobledlou tvář. Oblečení mohlo skrývat mnohé, i další zranění. Musela na to brát ohled. Catelyn pouze kývla hlavou. Musela být vyčerpaná, zničená a zraněná. Přesto byla odhodlaná svou sestru vyprostit. Ser jí pomohla navést tyč na správné místo a poté to bylo jen na její sestřičce. Cat se prudce zapřela do tyče, ale to byl tuze špatný nápad. Náklad se zvedl, ale sestra to nevydržela a opět to dopadlo dolů. Na Sereninu ruku. Ta nemohla jinak než vykřiknout bolestí. Hned si strčila klouby do úst, aby se z ní nevydral další vyzrazující zvuk. Ruka pod částí káry jí bolestně pulzovala a ona si jen přála, aby jí odpadla nebo tam zůstala a ona mohla odejít bez ní. Z očí jí tekly slzy a smáčely jí část oděvu zakleštěné ruky.
"O ... omlouvám se, budu opatrnější," ledová dlaň jí pohladila po tváři. Cat následně na nic nevyčkávala a zapřela se podruhé. Tentokrát bylo poznat, že šlo o rozvážné a pomalé zapření. Náklad se o pár centimetrů zvedl, ale dost na to, aby mohla ruku rychle vytáhnout než dopadl nazpět. Ser jí přitiskla k hrudi, aniž by se na ní podívala. Nebyl čas, nebyl čas. S pomocí mátožné Cat vstala. Odlepila oční víčka a z očí jí stekl zbytek slz. Podívala se do sestřiny starostlivé tváře a pokusila se o milý úsměv.
"Děkuji, jsi skvělá," zdravou rukou jí pohladila po paži a společnými silami se dostaly na nohy. Kára byla nedaleko. Stačilo ujít několik kroků a věděly by, kde jsou jejich sestry.
"Ne!" zatáhla jí Cat nazpět. Až poté došlo i jí, že to není dobrý nápad. Z křoví se začaly ozývat zvuky. Někdo přicházel. Serena se kolem sebe podívala, doufala, že něco nalezne. Kdyby vběhly mezi stromy, našly by je. Neuběhly by takový kus, aby se stačily někam schovat. Musely se schovat tady.
"Pojď, pod ten kus dřeva," zašeptala a popostrčila Catelyn k díře po kočáru. Obě do ní vklouzly břichem dolů, společnými silami přitáhli kus dřeva pod nímž snad zůstanou nespatřeny. Mohly pouze doufat. 
Neuběhlo ani pár vteřin a již se na mýtině zjevili vojáci. A ne ty jejich, ani Starkovi. Na pár vteřin přivřela oči. Proč jen musely mít takovou smůlu? Opět je otevřela, aby mohla sledovat, jak se muži rozhlížejí po místě, na němž ještě před chvílí ležely.
"Děláte si ze mě prdel?! Kde jsou?! Okamžitě je najděte!" rozeřval se na celé kolo muž v černé zbroji s oranžovým pruhem na kyrysu. Vypadal dost naštván, již když přišel. Natož nyní. Tři z pěti mužů se vydalo do lesů, jeden prošel těsně kolem nich.
"To snad není možné! Nejdřív mi uprchnou ty dvě nádhery a teď další! Někdo mi skutečně nepřeje!" dál se vztekal muž, přičemž si projel rukou v mastných vlasech. ..."A ještě ta obří bestie! Jen tak tak jsem se odtamtud dostal!"
Věděla, že nyní nesmí ani pípnout. Nebylo by moudré padnout tomuto muži pod ruku. Voják se kolem sebe rozhlédl a poté se podíval do káry. 
"Odvez je na Harrenhall. Třeba k něčemu budou. A hlavně rychle než ta jedna chcípne!" přikázal druhému vojákovi něco, co se jí dozajista nelíbilo. Musely v té káře být její sestry a jedna z nich byla vážně zraněná. Dvě z nich byly ještě hodně malé. A oni je od ní chtěli odvézt pryč. Hruď se jí svírala a ona netušila, co dělat. Na záda jí dopadla sestřina dlaň. Držela jí dole. I ona věděla, že by bylo tuze špatné vyběhnout a snažit se ty dva porazit. Skončily by na káře nebo hůř. Nemohla ohrozit Cat. Musela jí nejdřív dostat do bezpečí a poté vymyslet, co dál. Musela na to jít racionálně, ačkoliv její srdce křičelo a domáhalo se slyšení. 
Položila tvář do hlíny a snažila se uklidnit. Cat jí krouživými pohyby hladila po zádech. Bylo to uklidňující, přestože v ní vše vřelo a vzpíralo se. Oddechla si a odlepila se od země, jejíž částečky ulpěly na její začmouzené tváři. 
"Musíme jít," dvě slova, dvě pouhá slova a když je vyřkla, připadala si, jako by své sestry zrazovala. Opouštěla je pro vlastní bezpečí. Nesměla takhle myslet. Nesměla myslet jako hlupák. Zemřely by všechny.
"Ano," pokývla hlavou a společně se vyškrábaly ze země. Byly unavené, potlučené a Cat nejspíše raněná. Seri nadále svou ruku tiskla k tělu, alespoň tak tlumila bolest stláčením jí k hrudi. Poslední pohled věnovaly stopám po káře než se vydaly směrem, jímž nešly snad žádní vojáci. Snad. 
Opíraly se o sebe, vzájemně si byly oporou. Kroky byly těžké, pomalé, kdyby zrovinka narazily na nějakého vojáka, nestačily by se ukrýt. Přeci jen jim možná Sedm přálo. Aniž by věděly kam jdou, kroky je zavedly na známá místa. Na místo, které bylo stále bezpečné. Nedokázala si vybavit jméno místa ani lorda, ale věděla, že tam bude Cat v bezpečí.
"Běž, zvládneš to, musíš jít sama," pustila jí a nechala jí učinit několik kroků než se na ní sestřička obrátila. 
"Kam chceš jít?" bledá tvář neznačila nic dobrého, ale mohlo jí to ujistit, že se s ní nebude přít dlouho.
"Musím něco vymyslet, zjistit, kam je odvezly. Neboj," naposled k ní přikročila a chytila jí za ruku. Jemně jí pohladila palcem po hřbetu dlaně. ..."Nebudu se do ničeho míchat. Zjistím, kde jsou. Mohly změnit plány. A pak se vrátím, ano?" ubezpečila jí o svém možném prvním plánu. Cat neměla sil na odpor. Krátce pokývla hlavou a lehce jí objala. Nesmělo to trvat dlouho, jinak by se od sebe nikdy neodprostily. Catelyn pomalu odcházela, z posledních sil se vláčela k síly a Ser doufala, že nečiní úplnou hloupost. Jakmile sestřičku přijali mezi sebe, mohla zapadnout zpět do lesů. Padnout na kolena a rozbrečet se.
avatar
Serena Bracken

Poèet pøíspìvkù : 2
Join date : 03. 11. 18
Location : Kdesi v Říčních krajinách

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Návrat nahoru


 
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru