Hluboké lesy

Goto down

Hluboké lesy

Příspěvek pro Admin za Sun Oct 14, 2018 3:03 pm

avatar
Admin
Admin

Poèet pøíspìvkù : 153
Join date : 07. 07. 18

Zobrazit informace o autorovi http://gameofthrones-rpg.forumotion.eu

Návrat nahoru Goto down

Re: Hluboké lesy

Příspěvek pro Ramsay Snow za Sun Oct 28, 2018 10:20 pm

Zlatý chlapec musel být někde blízko, jinak by se jeho feny nechovaly tak roztouženě. Ani se nenamáhaly sklánět čumáky, aby si ověřily jeho stopu. Smečka jen hromadně nasála vzduch a už běžela po směru, kterým je pach vedl. Ramsayem prostupovalo vzrušení, ale rozhodně ne tolik, jako když pořádal lov na některou z dívek, které potkal. Králokat byl mizernou odměnou za náročnou práci. Sice by si vydobyl respekt, kdyby ho přivedl, protože byl sám a po boku měl jen několik psů, přesto nad tím jeho srdce ani zrychleně nebilo. Mohl svůj volný čas trávit daleko lépe, než aby se po tmě hnal lesem a riskoval přitom, že si srazí vaz. Za holkami se taky držel víceméně po zvuku. Pronásledoval těžké kroky, jak se jejich tlapy zapíraly o zem, a samozřejmě funění a vrčení. Psi se orientovali překvapivě dobře. Uši měl v pozoru stejně jako oni, nechtěl, aby mu unikl další dusot kopyt. To všechno jenom proto, že si Starkův neschopný syn nechal utéct jediný pořádný trumf, k jakému se dostal. Být na jeho místě, Ramsay by s ním naložil docela jinak. Přesně tak, jak by s tím potěšil i svého hrdého otce.
Feny běžely dál, pokračovaly po své cestě, dokud stromy kolem nich nezačaly řídnout. Bastard si v první chvíli pomyslel, že by to dávalo smysl. Lannister neznal Řekotočí tak dobře, aby se dokázal držet utajených cestiček vedoucích mezi houštinami. Jenže namísto svého cíle narazil poloviční Bolton na něco úplně jiného. Jeho holkám se se zachtělo něčeho úplně jiného než uprchlého vězně. Zběžně přelétl očima celý výjev, aby si o něm udělal názor. Plno cizích štěňat, jedna ušmudlaná holka a něco, co se dalo zhruba definovat jako pes. Smečku očividně přitáhla celá kombinace. Proč by se staraly o pach lva, když se kousek od nich nacházel úplně jiný poklad.
„Vypadám snad jako kopa hnoje, co se snaží uprchnout?“ Položil otázku, ale dostalo se mu naprosto rozdílné odpovědi, než jakou čekal. Ba co víc, ušmudlané děvče se vrhlo prozkoumávat jeho. Skoro mu cukla noha, ke které mu čichala. Stačilo málo a v jejím roztomilém malém nose by nehezky zapraskalo. Ramsay miloval zvuk lámajících se kostí, přestože obličej nepatřil mezi ty partie těla, jaké by vydávaly zrovna hlasité zvuky. Nakonec se s frustrovaným povzdechem udržel. I když mu to k ničemu nebylo, rozhodně se s větší chutí podíval na tu zamazanou zkrvavenou tvář, než aby musel hledět do očí Králokatovi.
„Nemám zájem o něco, co moji psi nepotřebují. O zuby se starají tím nejlepším masem, které si sami uloví.“ Holka se na něj šklebila, ale viděl na ní, že to není kvůli němu. Z obličeje jí dál prýskala krev a a podle lehce zastřeného pohledu jejích očí usuzoval, že jí to opravdu bolí. Ať už se na ní vyřádil kdokoliv, rozhodně si musel užít své. Bastard tvář ze svých hrátek obvykle vynechával, protože pro něj nebyla tak důležitá. Za to jeho feny... holky si na líčkách pochutnávaly s oblibou. Stačilo jim udělit jeden povel a měl jistotu, že se dobře najedly. Vždyť za dobře odvedenou práci měla vždycky následovat uspokojitelná odměna. Všichni z toho profitovali. Ale teď... Do Ramsayeho pole zájmu se vždycky dostaly jen krásné dívky. Tohle děvče bylo jiné. Moc hubená na to, aby z toho feny něco měly a moc tichá na to, aby z toho měl něco bastard. Přesto seskočil z koně a přešel k ní.
„Zeptám se tě ještě jednou. Dobře si rozmysli, co mi odpovíš. Viděla jsi tudy projíždět páchnoucího muže, který měl dost naspěch?“ Jeho hlas pozbyl milého tónu. Namísto něj se přikradla netrpělivost. Ramsay uměl být víc než trpělivý, ale jen ve výjimečných případech. Dokázal nehnout brvou, když došlo k rozporům s Ramonou a musel je řešit Roose. Nečinilo mu potíže tvářit se jako jeden z bohů, když muži mladého Vlka našli zbytky jeho zábavy. Teď však neměl k trpělivosti vůbec žádný důvod. Přiblížil se k dívce a naklonil se k ní. Prsty pravé ruky se dotkly její tváře, jen kousek od roztřepené rány. Kdyby s nimi jenom o trochu víc pohnul, zajel by s nimi dovnitř. Na okamžik ho popadla touha to udělat. Zjisti, jak moc hluboké to je a zda by se při troše snahy dostal až do jejích úst. Šikovně pohnul rukou a donutil tak děvče, aby naklonilo hlavu a ukázalo mu zranění o něco víc. Precizní práce. Na první pohled nic moc, ale rozhodně by to měl zkusit také.
„Nevypadá to vůbec dobře... Tak co kdybys mi odpověděla a játi ušetřím trápení? Co? Je to dobrý obchod, nemyslíš?“ Nevěděl, jak moc si dívka uvědomovala nebezpečí a dvojsmysl, kterým jí zamotal hlavu. Dlaň stáhl, ale špičky prstů se mu prosmýkly kolem rány tak těsně, že na nich ulpěla krev. Spustil paži podél těla, ale prsty si promnul. Miloval ten teplý vláčný pocit. Stejně tak jako jeho holky. Prozatím stály v pozoru a jen svého pána sledovaly, ale stačil jeden povel a vrhly by se jak na děvče, tak na jejího chabého obránce.
avatar
Ramsay Snow

Poèet pøíspìvkù : 4
Join date : 18. 08. 18
Location : Sever

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Hluboké lesy

Příspěvek pro Dark Sun Gwyndolin za Sun Nov 04, 2018 2:33 pm

Na tom chlapovi se jí něco nezdálo. Nebyl to takový typický lord či kdoví co, ale určitě něco urozeného. Nesl se jako hrabě, i když jeho slova tomu neodpovídala. A kdo by si dovolil to vše, co měl? Pěkný kabátec, dobře živeného koně a vražedně se tvářící psy, které má jistě z domácího chovu. Jenže typický lord by nad ní nejspíš ohrnul nos, zeptal se na otázku s kapesníčkem u rypáku, přičemž by se vytasil do takové výše, že by vypadal jako žirafa. A psy by vedl někdo jiný, protože jeho by neposlouchaly. Který lord tráví čas v psinci a snaží se, aby ho psi poslouchali? Rozhodně ne ti rozmazlení ofrflíci. Možná by byla radši za nějakého takového. Hodila by po něm lejnem a on by z koně spadl. Tenhle by nehnul ani brvou, teda hnul, potom, co by se trošku otřel a pak ... kdoví, vypadal docela nepředvídatelně. Poštval by na ní psy? Nebo by seskočil, vytáhl meč a prošpikoval jí jako jehněčí? Nebo by našel nějaký jiný, lepší způsob, jak jí hovénko oplatit? Bude lepší, když po něm nic vrhat nebude a co nejrychleji se ho zbaví. Měla z něho neskutečně špatný pocit. Veškerá chuť pro byznys jí přešla, ruka sklouzla zpět dolů a nožičky udělaly dva krůčky zpět ke kárce, kam hodila sáček. 
Povytáhla obočí nad jeho prohlášením. Tohle nemohla nechat vyznít do prázdna. Na to se málo ovládala.
"Co když chytí nějaké zvíře se vzteklinou? To už tak dobré maso není. Nebo si tví psi vybírají a jdou jen potom mladém a stálem statném, které se žvýká nejlépe?" nejspíš neměla pokládat podobné typy otázek, ale což, říkal si o to. Ona sama věděla, co je pro psy nejlepší a její žůvací kapsičky byly prostě to nejúčinnější pro zdravý chrup. Sama to žvýkala, když měla hlad. A skutečně si to uvařila dokonale!
Nedůvěřivě přimhouřila oči a ruku položila na kárku, kde se kousek od ní nalézalo kladívko. Jistota především. Akorát kdyby ho klepla, tak jí za okamžik roztrhají ty krásná stvoření. A Winston to schytá taky, ačkoliv se teď blaženě oblizoval a vypadal, že by si dal říct. Hodila nad ním oči v sloup a raději se zaměřila na děsivého chlápka, který se k ní přiblížil. A vypadal no ... jako strašák z jejích nejhorších nočních můr. Nejdřív kotletka, pak velký vlk a teď tohle. Dnešek je jedna velká noční můra!
Otevřela ústa, jenže on se dotkl její rány. Sykla bolestí a odtáhla se od něj. Tady překročil hranici! Na ní se nesahá!
"Netuším, jak by jsi mi mohl ušetřit trápení a nemám o to zájem!" zavrtěla rezolutně hlavou a opět dala krok vzad s rukou se přibližující ke kladívku. Nelíbilo se jí to. Ta jeho řeč. Ušetřit trápení? To se říkalo, když někdo pomalu umíral a ten druhý ho zabil rychle, aby netrpěl. ..."A ne, nikoho jsem tu neviděla. Pokud tudy projel, tak ve chvíli, kdy jsem se trmácela přes ten les," mávla volnou rukou ke stromům s mírným doufáním, že se otočí a ona ho kladivem přetáhne po hlavě. Počkat, to už si řekla, že by byl velice špatný nápad. Tak by vyskočila na koně a uháněla s povozem rychlostí šneka, přičemž on by jí stačil i chůzí předběhnout a ještě by se jí vysmál. Sakra, žádné z řešení jí nevycházelo tak, aby neskončila nesežvýkaná! Ač jí to v hlavince šrotovalo, spíš jí z ní vycházela párá než nápady. Mohla jen čekat a zjistit, co chlápek udělá nebo neudělá. A pak reagovat jakkoliv. Nejlépe dost hlučně a agresivně. Na čež se dočká stejně agresivní odezvy. Nu což, nedá mu svůj život lehce!
avatar
Dark Sun Gwyndolin

Poèet pøíspìvkù : 8
Join date : 23. 09. 18
Location : Řekotočí

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Hluboké lesy

Příspěvek pro Ramsay Snow za Sun Nov 04, 2018 9:35 pm

Koutky jeho úst se vytáhly do úsměvu, ve kterém odhalil zuby. Nebyla v něm ani stopa po vřelosti, přesto se zdál pobavený. Králokat byl zjevně to poslední, co špinavou dívku zajímalo.Z toho, co kolem ní viděl usoudil, že má zřejmě stejný cit pro smečku jako on. Jenže její psi se ani náznakem nemohli měřit s jeho fenami. Kdyby si to uvědomilo i děvče, nejspíš by své rudé rty pevně semklo k sobě a doufalo by, že Ramsay brzy odjede. Přesně tak se k němu chovali ti, kteří se o něm doslechli. V jejich pohledu vždy viděl zbožné přání, aby už byl pryč. Ale kde potom byla nějaká zábava? Bastard se ve strachu vyžíval. Byl pro něj daleko opojnější než to nejlepší víno a ženy dohromady. Nic se nevyrovnalo hrůze ve tváři stažené bolestí.
„To se nestane. Loví jenom to, na co ukážu já. A že poznám, které maso za to stojí.“ Samolibý výraz jeho obličej neopouštěl. Holky měly stejně vytříbený vkus, bylo na nich poznat, čí ruka je vede. Nikdy nepohrdly tím, co pronásledovaly. Vždy trpělivě vyčkávaly, dokud jim jejich pán nepovolí, aby ochutnaly, ale potom... Křik jeho obětí byl odměnou pro něj. Při každém lovu mu žilami protékalo vzrušení, ale pohledu na to, jak jeho feny mrzačí nebohá děvčata, se nic nevyrovnalo. Někdy je nechával schválně několik dní hladovět, aby byl jejich útok ještě brutálnější a bolestnější. Jednou Myrandu přirazil ke stromu a užil si s ní, zatímco holky odtrhávaly ještě stále živé maso od pohybujících se kostí. V životě se necítil tolik vzrušený jako tenkrát. Jenže teď mu otec výslovně zakázal, aby si s sebou dceru správce psince bral. Musel si vystačit jen se svými muži a s takovými příležitostmi, jaké jim Řekotočí dokázalo poskytnout. Bastard si ovšem uměl poradit i s tím málem, k jakému se dostal. Hon na Králokata najednou nevypadal tak nudně jako když opustil Starkův tábor.
„Ne? Chtěl jsem ti jenom pomoct. Ale jestli to odmítáš, nebudu se namáhat. Raději si počkám na někoho, kdo mou snahu ocení.“ Zněl velice zklamaně a ublíženě. Povzdechl si a zakroutil nad jejím nerozumem hlavou. Tvářil se, že ho ranila a že ho to upřímně zamrzelo. Tak to přece s odmítnutím dobrých úmyslů chodilo. Musel vypadat nešťastně. A přesto se od ní nehnul ani na krok. Dívka se od něj pokusila dostat, ale on se u ní držel v pořád stejné vzdálenosti.
„Dobrá, to mi stačí. Věděl jsem, že se nakonec rozumně domluvíme. Děkuju.“ Znovu povytáhl koutek úst a pokýval hlavou. Na jeho tváři se objevila spokojenost, přestože mu její odpověď byla k ničemu. Zbytečně s ní ztrácel čas, když tudy Lannister vůbec neprojel. Feny se nechaly svést z cesty kvůli něčemu zcela neužitečnému. Ale ještě nebyl všem dnům konec. V nejbližším okolí nebyl nikdo, kdo by kvůli Králokatovi ochotně strkal hlavu na špalek. To pro bastarda znamenalo jediné. Věnoval dívce pohled šelmy, než se otočil k odchodu. Odstoupil od ní, aby rázným krokem vykročil ke svému koni. Dopřál jí prchlivý pocit bezpečí, který plynul z jeho odchodu. Dočasná úleva a následný ještě větší strach všechno jenom zlepšovalo. Vždycky téměř slyšel, jak se jeho obětem zastavilo srdce. Ještě o kousek se od ní vzdálil, než se otočil a přichomýtl se zpátky k ní. Položil jí ruku na rameno a pevně jej stiskl.
„Vlastně jsem si to s tou pomocí rozmyslel. Co bych to byl za čestného muže, kdybych odmítl pomoct děvčeti v nesnázích.“ Nesouhlasně nad tím zamlaskal. Díval se jí do očí a neuhnul pohledem ani ve chvíli, kdy se prsty jeho druhé ruky obtočily kolem dívčina zápěstí. „Ať tě to ani nenapadne,“ varoval ji ledovým hlasem. Ať už sahala pro cokoliv, nedovolil jí, aby to vytáhla. Zaryl jí nehty do studené kůže, aby ji donutil to pustit. Dlaň se mu mezitím z jejího ramena přesunula k zátylku. Vjel jí do vlasů, chytil je a škubnul s nimi, aby jí odtrhnul od povozu. Chtě nechtě musela jít za ním. Její směšný hlídač se naježil a začal na Ramsayeho vrčet. Bastard hvízdnul a jedna z nejbližších fen k němu přiskočila a udělala to samé. Hrozivě se nad psem tyčila, z krku jí vycházelo tak hřmotné vrčení, až jí od tlamy létaly sliny. Kdyby se pokusil pes svou paní bránit, prokousla by mu hrdlo dřív, než by se stačil přiblížit. Ramsay odtáhl vzpírající se děvče ještě o kus dál, než se sklonil k jejímu uchu a zlověstně jí do něj zašeptal.
„Nevypadáš moc chytře, ale určitě víš, co se teď stane. Jindy bych ti dal náskok, ale kolem je moc lidí, kteří by nám mohli naši soukromou zábavu pokazit. Budeš se bez něj muset obejít.“ Tiše se uchechtl. Nepočítal s tím, že by se mu dobrovolně odevzdala. Vlastně mělo její chabé bránění se něco do sebe. Bastard z hloubi duše nesnášel snadné cíle. Jeho oběti zkoušely všechno, co jim přišlo na mysl. Výhružky, křik, ale některé se ho snažily uprosit. Ty nechal zohavit nejhůř. Ale tahle ještěrka se moc snadno nevzdávala. Ani to mu ovšem nezabránilo, aby jí odvlekl mezi stromy a smýknutím jí povalil na zem. S jejím oblečením se moc nezdržoval, jednoduše ho roztrhnul. Dával si na ní dobrý pozor, aby nevymyslela něco, čím by ho přechytračila. Ale ona se mu pořád vyvlékala a tak jí chytil za paži , postavil na nohy a donutil ji zadívat se směrem, kde se nacházel její ustrašený ochránce. Křikl na Saru povel a fena poslechla. Její ostré zuby se zanořily do nohy dívčina psa. Škubla s ním, odtáhla ho o něco dál, ale stále ho nechala dýchat. Ramsay využil chvíle, kdy se na něj děvče dívalo a zezadu si jí vzal. K tomu, aby byl vzrušený nepotřeboval nutně pohled na krev. Stačilo mu samo násilí a vědomí, jakou bolest jí svým bezohledným naléháním způsobí. Následoval jeden výpad za druhým, držel ji těsně u sebe, aby mu neutekla. A kdyby se mu náhodou vysmýkla, pořád za ní mohlo běžet dost fen na to, aby pochopila, jakou udělala chybu.
avatar
Ramsay Snow

Poèet pøíspìvkù : 4
Join date : 18. 08. 18
Location : Sever

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Hluboké lesy

Příspěvek pro Dark Sun Gwyndolin za Fri Nov 09, 2018 5:49 pm

Nevěřila mu ani nos mezi očima. Ten úsměv byl jako úsměv divoké šelmy, která vidí malé nebohé holátko. Ale to se maličko spletl! Ona není žádné holátko! Pokud se o něco, o cokoliv pokusí, natrhne mu díru! Rozdupe sanici a prokousne achillovku! Svou kůži nedá, natož něco jiného. Hlavou jí projíždělo mnoho statečných myšlenek, mnoho myšlenek hodno nebojácného bojovníka. Prala se s klukama, co byli vyšší než ona a dokázala vyhrát! Bydlela v Bleším zadku, nejnebezpečnější části Králova přístaviště, tenhle cácora jí nemůže nahnat strach. To bušení srdce ... za to určitě mohla dlouhá štreka a ten stažený hrudník je z hladu. Chuť utéct měla z toho, že se jí tu nelíbilo a chtěla už na chladný sever. 
"Jistě, pane znalec," odvětila se sarkasmem, ačkoliv by byla radši potichu a co nejdál od toho divného chlápka. Nemohl být ani skutečný. Nikdy z nikoho neměla strach. Bezstarostně si tu vyřvávala na lesy, projížděla s vozem a nic jí netrápilo, ani mnoho a mnoho vojáků, co jí mohli ublížit. Ona se stále držela toho, že na ní si nikdo sáhnout nedovolí. Byla dcerou Roberta Baratheona a musela mu dělat čest! Každého parchanta zmlátit a dostat se ke své kotletce! 
"Přesně tak, nenamáhej se s nevděčníkem, nasedni na koníka a frr, pryč," mávla mu na cestu, jen aby se co nejdřív ztratil a ona mohla být v klidu. Konečně i Winston vycítil nervozitu své paní, ačkoliv do té doby labužnicky slintal nad tolika fenami, jež ho mohli hravě rozcupovat na kousky. Cožpak jen na to nebyly cvičené?
"Máš za co," pokývla hlavou a s podivně sešklebeným úsměvem mu opět zamávala. Odfufla si, přestože stále nespouštěla ruku z kladívka na káře. Úsměv jí povadl, když se muž otočil na patě a vrátil se k ní. Byla připravena jej okamžitě šlehnout kladivem, ale on jí stačil ruku zarazit pevně do káry. Zavrčela a chtěla ho praštit druhou, ale jeho nehty se jí bolestivě zaryly do ramene.
"Winstone! Útok!" vykřikla na svého psího pomocníka, ale ten se již objevil pod jednou z fen. ..."Ty hajzle! Ty chcípáku! Rozkousnu ti hrdlo!" křičela na celé kolo. Mrskala sebou, snažila se ho kopnout i přes bolest, kterou jí činil. Trhala sebou, snažila se vyškubnout, ale on měl sílu. Ale to ona byla dcerou Roberta Baratheona! Ona měla mít sílu! Ne žádný jiný halama! Ona! 
"Pusť mě! Okamžitě! Zabiju tě! Zabiju!" výkřiky do prázdna. Nedoufala ani v to, že jí někdo uslyší. Ani na to nepomyslela. Vždy byla samostatná. Chtěla se z toho dostat sama. Vlastní pomocí, protože jejich je zuřivost! 
Její tělo spadlo na zem. I když z ní bylo ztrháváno oblečení, dál používala všech končetin, aby si vypomohla. Nevzdávala se! Nemínila se vzdát! Nikdy! Nehty se mu zaryla do krku a trhla s nimi. Flusla mu do tváře stále krvavé sliny. Cokoliv, co by jí mohlo pomoci. 
Když jí vytáhl na nohy, nepřestávala se škubat a nadávat. Oči se jí upřely na Winstona, když zaskučel bolestí. V tu ránu se jí zatmělo před očima a ona poděkovala muži pořádným šlápnutím na nohu. Ale jakoby to přes botu ani necítil. Zato ona to cítila až moc intenzivně. Bodavou, trhající bolest, když do ní vnikl. 
Zahryzla se do jazyka až jí do očí vyhrkly slzy. Ústa jí zaplnila krev a ona musela sklonit hlavu, aby to vyteklo ven. Rudé kapky padly na zelenou zem, ale nic nebylo tak bolestivé jako nastupující potupa. Znečistil jí, využil jako kdyby byla nic. Nic nebyla a nic neznamenala. Zklamala otce, Winstona i matku. Stala se hračkou v rukou jiných lidí. Slzy, které jí stekly z očí byly jen potvrzením, že už není tím čím byla. Silnou a hrdou dcerou své matky a otce. Ne, teď byla nic. Nic, co si přálo umřít.
avatar
Dark Sun Gwyndolin

Poèet pøíspìvkù : 8
Join date : 23. 09. 18
Location : Řekotočí

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Hluboké lesy

Příspěvek pro Ramsay Snow za Sun Nov 11, 2018 12:10 am

Seveřané a jižní krajiny podle všeho nikdy nešly příliš dohromady. Ramsayeho nikdo nezval ke stolu, aby společně s dalšími vazaly přemýšlel nad tím, jak dát sever dohromady, protože ho jižané začali cupovat na kousky. Ale měl tam být. Měl tam sedět po boku svého otce, protože přesně tam patřil. Ten moc dobře věděl, že jeho bastardský syn není hloupý. Jenže namísto jednání, jakého se mu mělo dostávat, ho lord Bolton poslal za Robbem Starkem jako prašivého psa. Snad doufal, že přesně kvůli tomu stáhne ocas mezi nohy a bude poslouchat na slovo. Konečně své zvrácené choutky využije k něčemu užitečnému, za což by si připsal zásluhy právě pán Hrůzova. Jenže bohové se spíš přikláněli na Ramsayeho stranu. Z nebezpečného pronásledování Jaimeho Lannistera se nakonec vyklubalo něco naprosto jiného. Nenarazil zrovna na důstojného protivníka, ale jako by objevil poklad. Sice ne na příliš dlouho, protože žádná z jeho hraček nevydržela déle než několik hodin, rozhodně to však bylo něco, co ho potěšilo. Málem se zatetelil blahem, přestože jeho tvář hyzdil zlý úsměv.
„Zkus to a nakonec to budeš ty, kdo bude škemrat o milosrdnou smrt.“ Hlas měl protkaný ledem a jedem. Ústa se mu nacházela těsně u jejího ucha, proto když ona křičela, on jen zlověstně šeptal. Musela ho slyšet, ačkoliv by si zřejmě nepřála nic jiného, než aby kolem znělo jen zurčení vody a ševelení lesa. Její výhružky s ním neudělaly vůbec nic. Jen úšklebek zmizel, nahradil ho pohled plný opovržení. Snažila se bránit, ale Ramsay měl své zkušenosti. Nebyla jeho první a rozhodně ne ani poslední. Nic se nevyrovnalo lovu na bezbranné dívky. Některé z toho dokázaly udělat víc, potěšení, jaké si užil on, Myranda a další z jeho věrných hochů. Ale děvče, které právě svíral, s ničím originálním nepřišlo. Bastard by už ani nespočítal, kolikrát se mu pokoušely vyškrábat oči nebo ho pokousat. Někdy se jim povedlo prolít jeho krev, ale pro něj to nikdy nebyla překážka. Tepavá bolest pro něj byla spíš opojná, směřovala do slabin a dělala jeho útok víc.. osobním. Přesně jako teď. Nepřekvapila ho, přesto se jí povedlo udělat mu drobnou ranku. Z hrdla se mu vydralo tiché a nebezpečné zavrčení. Probudila v něm zvíře, které bylo daleko horší, než když si bastard hrál na poslušného syna. Stala se pro něj pouhou věcí, nic, co by stálo za uchování. Kdyby jí rozbil na malé kousky, nikomu by se nezodpovídal a svědomí by ho netížilo ani v tom nejhorším snu. A tak se děvčátko v jeho náruči stalo nedobrovolně dospělou ženou, která právě okusila to nejhorší, co jí mohlo ve světě potkat.
Stále jí svíral dost pevně na to, aby musela vynaložit velké úsilí, pokud by chtěla utéct. Přesto ani jednou nevybočil z rytmu, který si sám určil. Její tělo na okamžik ochablo a on se jenom ušklíbl nad představou, že by omdlela. Zjevně si to nevychutnávala tak jako on, ale byla by nesmírná škoda, kdyby přišla o celý zážitek. Možná zavřela oči, ale bastard jí držel hlavu ve stejné pozici a nutil ji dívat se na zraněného psa. Vypadalo to jako jediný trumf, který jí donutil k alespoň trochu rozumnému smýšlení. Navíc utrpení, jaké zvíře zažívalo, muselo dokreslovat dojmy, jakých nabývala jeho paní. Nakonec to bastard ale nevydržel a dlaň posunul. Sjel s ní na krk, zatímco jeho prsty se dostaly ke stále ještě čerstvé ráně. Z úst mu vyklouznul spokojený povzdech, když se blížil k vrcholu. Takřka ve stejné chvíli se špičky jeho prstů dostaly dovnitř. Zanořily se do teplého vlhkého zranění na dívčině poskvrněné tváři a rozevřely ho. Cítil, jak se mu horká krev dostala až na zápěstí. Ramsayeho smysly byly vždycky zbystřené, ale teď si přál vědět, jak všechno musí vnímat děvče, které k sobě tak tisknul. Teplo na líci i mezi stehny. Kdyby kolem projížděla horda cizích vojáku a zahlédla je, až příliš snadno by si je spletli s dvojicí milenců. Pokud by přehlédli všechno kolem. Krev na dívčině obličeji, zraněného psa a smečku fen, které důvěrně hleděly ke křoví a vyhlížely svého majitele. Plánoval se k nim vrátit brzy, aby se přece jenom vydal za Králokatem. Jaime by ho stěží obdaroval takovým rozptýlením, ale pomalu nastával čas, aby nasadil výraz toho syna, kterého si Roose Bolton tolik přál.
„Pozorně si mě prohlédni, aby sis mě zapamatovala. Od téhle chvíle k tobě budu chodit každou noc a budu tvou nejhorší noční můrou. Už nikdy se mě nezbavíš. Vždycky tu budu, ať už uděláš a budeš chtít cokoliv. A jednou, až přijde čas, najdu si tě. Nikam se neschováš, protože přede mnou není žádného úkrytu. Potom ti udělám to samé. Zas a znovu.“ Čistou rukou jí trhnul s paží, aby jí k sobě otočil čelem. Jejich nosy se téměř dotýkaly, jak moc bastard stál. Otíral se o její holou kůži a připomínal jí tím, co se mezi nimi právě odehrálo. Díval se do jejích zastřených očí, v těch jeho se neodráželo nic víc, než čiré potěšení z potupy, jakou jí způsobil. Bez dalšího slova do ní strčil, aby jí od sebe dostal pryč. Zkusmo se upravil, aby na něm nebylo nic poznat a vykročil směrem ke své smečce. Po pár krocích se ale zarazil a ohlédl se přes rameno.
„Ještě mi něco prozraď. Jak moc je pro tebe ten pes důležitý?“ Povytáhl obočí. Kňučící chlupáč ležel jen o kousek dál. Sara se nad ním pořád skláněla, přestože to bylo zbytečné. Nedokázal se ani postavit, žádné nebezpečí od něj nehrozilo. Ale Ramsay se rozhodl být milosrdný. Jedna rána a nechal by jednu zmučenou zvířecí duši dojít pokoje. Záleželo jenom na zpola nahé a bezmocné dívce.
avatar
Ramsay Snow

Poèet pøíspìvkù : 4
Join date : 18. 08. 18
Location : Sever

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Swallow cock, you Westerosi shit!

Příspěvek pro Dark Sun Gwyndolin Yesterday at 12:27 am

Mohlo jí snad bolet ještě něco více? Tělo, duše, srdce? Hrdost, která byla roztrhaná a ztracená. Sebevědomí ztracené a poničené. Tělo pošramocené a s větší újmou než kterou duše dokázala unést. Ona trpěla, její pes trpěl a ten hajzl si to dokonale užíval. Slabost i podvolení střídalo něco jiného. Zlost, vztek. Chuť mu vyškrábat oči z důlků. Ukousnout ucho a donutit ho ho sníst. V jejích představách trpěl víc než si představovala, že trpí ona. I přestože její utrpení bylo reálné, to jeho pouze smyšlené. Cožpak mohla nyní něco učinit? Něco, co by ho zabolelo? Zvlášť když bolest pro něj byla spíš čirým potěšením. A ta její obzvlášť.
Rána jí byla otevřena, ale ona to již nedokázala vnímat. Byla uzavřená v sobě. Poprvé v životě. Hluboko ve své bolesti, jež kypěla. Bublala a rudla. Nemohla dopustit, aby se mu to povedlo. Nemohl odejít s pocitem vítězství. On nebyl vítěz, nebude. Ona to nedopustí. Jak on vyjebal s ní, ona vyjebe s ním!
Po slzách zbyla jen mokrá cesta mísící se s krví. Krev, jež se stala její nedozírnou součástí. Nevědomky natáhla ruku, aby se jí dotkla. Nepálilo to, nebolelo. Byla na to příliš otupělá, aby cokoliv vnímala. Ale ne prázdná. Ne, uvnitř to i nadále vřelo, ale zůstávalo to stále uvnitř. Vyčkávala, ano, ona vyčkávala. Přitom nejhorším se v ní dokázalo probrat něco, co dokázalo uvažovat logicky. Když již byla roztříštěná její nepřemožitelnost, muselo se probrat něco jiného. Něco, co jí mělo pomoci k tomu, co chtěla ze všeho nejvíc.
Svého psa viděla nebo spíše skrz něj. Byl pro ní důležitý, byl cenný. A musel žít. Jeho život byl v jejích rukách a nikomu nebude záležet na smrti, když zde nebude život.
Když jí k sobě obrátil, hleděla na něj prázdným pohledem. Slova vnímala, ale v uších se jí měnili na něco jiného. Na její vlastní. Prozatím uvnitř. Jako vše ostatní. Uvnitř, kde to obvykle u ní nezůstalo ani vteřinu. Mluvila dříve než myslela. Ne v tento moment. V tento moment musela být ona vítěz. Záleželo na tom vše. Její hrdost, kontrola i život.
Byli u sebe blízko, nestačil ani postřehnout, co mu vzala, byl příliš potěšený z újmy jakou jí způsobil. Jeho vlastní hrdost bude jeho pád. Zakymácela se jako strom, do něhož udeřila vichřice, ale vytrvala. Zůstala nohama pevně na zemi.
Zhluboka se nadechla a podívala se na Winstona. Kdyby nejspíše podlehla, nohy by se jí podlomily a ona by padla na zem. Ale zuřivost jí držela. Jejich zuřivost. Na krví a slzami zašpiněné tváři se objevil škleb. Pološílený úsměv, přesto dost příčetný.
"Pamatuju si tě a pamatovat si tě budu. Ale nepřijdeš ke mě každou noc, nepřijdeš ke mě žádnou noc. Nestaneš se mojí noční můrou a nikdy mě nenajdeš. A už nikdy mi neuděláš to samé. Jsi hovno!" dívala se na něj a zpod cárů šatů vytáhla to, co mu v nestřežené chvíli sebrala. Jeho vlastní dýku. Ještě jednou se podívala na svého chlupatého přítele, kterému věnovala tolik let péče. Snad se to vyplatilo, aby činil radost i zlost někomu jinému. S tím se obrátila na toho zasrana.
"Vyser si oko, ty lordí kurvo!" procedila skrz zuby dost nahlas, aby se to k jeho uším dostalo. Než vyhrála bitvu sama nad sebou, kdy zbytky jí zbytky její síly prohnaly dýku spodkem čelisti až do mozku. Poslední zlomyslná myšlenka patřila tomu, že pokud tu dýku bude chtít zpět, bude jí muset z její hlavy vypáčit. A pak ... pak konečně získala svou kotletku vítězství.

avatar
Dark Sun Gwyndolin

Poèet pøíspìvkù : 8
Join date : 23. 09. 18
Location : Řekotočí

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Hluboké lesy

Příspěvek pro Sponsored content


Sponsored content


Návrat nahoru Goto down

Návrat nahoru


 
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru