Quest: Příliš daleko od domova

Goto down

Quest: Příliš daleko od domova

Příspěvek pro Admin za Sat Oct 13, 2018 8:31 pm

avatar
Admin
Admin

Poèet pøíspìvkù : 158
Join date : 07. 07. 18

Zobrazit informace o autorovi http://gameofthrones-rpg.forumotion.eu

Návrat nahoru Goto down

Re: Quest: Příliš daleko od domova

Příspěvek pro Admin za Sat Oct 13, 2018 8:50 pm

Co víme o strachu? Strach patří k zimě, kdy napadne sníh přes tisíc stop hluboký a mrazivý vítr opustí hranice severu. Strach patří k Dlouhé noci, kdy se Slunce skryje na dlouhé roky a přichází čas, kdy se malé děti rodí a žijí v temnotě. Kdy zlovlci dorůstají nezměrné velikosti a prahnou po masu, a kdy se Bílý chodci prochází po lesích…

Byli příliš daleko na Severu. Tak daleko, kde by již nikdo další neměl být, pokud ho rozum neopustil. Zima přituhovala. Mohli vidět, jak se jim od rtů zvedají chomáčky páry a každým nádechem do plic vtahovali ledový vítr. Mráz štípal do tváří a teplota rychle klesala. Kdosi se blížil. Od severu přicházela vánice. Chuchvalce sněhu poletovaly sem ta tam. Jenže nebyl to krásný pohled, byl děsivý. Přes chumelení nebylo vidět na krok. Byla v dáli snad postava? Mohli vidět siluetu, či je vlastní zrak klamal? Byli sami? Bylo jich víc?

Jako nezastavitelná zkáza se překlenuli přes tábor, který Ontario opustil. Hlasité foukání větru odnášelo křik a prosby na druhou stranu. Nezůstalo víc, než smrt. Trojice uprostřed lesa nemohla slyšet nic, nemohla se připravit, ne do doby, dokud nebylo příliš pozdě. A právě tehdy bylo možné mezi stromy zpozorovat první siluety podivně se pohybujících těl. Modré oči zářily v bílé chumelenici a stále se přibližovaly…


avatar
Admin
Admin

Poèet pøíspìvkù : 158
Join date : 07. 07. 18

Zobrazit informace o autorovi http://gameofthrones-rpg.forumotion.eu

Návrat nahoru Goto down

Re: Quest: Příliš daleko od domova

Příspěvek pro Dyrett Dur Kodavkiin za Sun Oct 14, 2018 3:08 pm

Zvieratá to cítili. Vždy to vycítia. Stromy to cítili. Vždy to vycítia. Ten vzduch, ten sneh. To, čo prichádza z neznáma a vedie do neznáma. Ten číry strach, ktorý človeku neprináša vôbec nič, len to nič. To veľké nekonečno. Nikdy nekončiacu ničotu. Pocítila to až v morku svojich kostí. Ona? Och, kde že… To oni. Cítila to v ňom. Striaslo ich. Sledovala toho muža, ktorého spoznávala podľa pachu. Ten pach však prichádzal z ďalekej minulosti. Bol takmer zabudnutí. Pripomínalo to niečo, čomu nerozumeli. Ona ani on. Obaja. Deliac sa o jedno telo, napriek tomu mali svoju vlastnú myseľ. Silnú, divokú a nebojácnu. Krehkú, čistú. Dívali sa na to telo, zabalené v medvedej kožušine. Nechápali. Nerozumeli slovám, ktoré prichádzali z úst človeka. Ale rozumeli tomu, čo prichádzalo z diaľky. Musia utekať. Musí ujsť. Zachrániť sa. Nie len ona, ale všetci. Nezálaží na nejakom ľudskom tele. Je to iba krehká schránka, ktorú rozbije život. Zničí ju, pochová v zemi a premení na prach. Vrhne do zabudnutia. Ľudia si nepamätajú telo. Nespomínajú krásu, ani svaly. Spomínajú osobu. To, čo dokáže pretrvať, nikdy nezomrieť. Skutočne nikdy? Nechcela to zistiť.
Naježila svoju srsť, vydala zo seba hlasný rev do smeru, odkiaľ pocítila prichádzajúcu hrozbu. Počula to skôr ako Ontario. Cítila to skôr ako on. Hlas ľudí, nehlučná zmes hmly a snehu. A tie zvuky v tom! Krok vzad. Váhavý? Nechceli opustiť svoj domov. Ale načo im bude domov, ak v ňom nebude mať kto žiť? Nechceli opustiť ochranu čarostromu. Nechceli opustiť kruh ochranných totemov. Čo však dáva záruku na ochranu? Prastaré kúzla, ktoré už možno nežijú? Skutočne by ich ochránili? Veď nikdy sa sem žiaden chodec, ba ani Iný, nebodaj Nočný kráľ nepriblížil. Vedela že žije ďaleko na severe. Možno príliš ďaleko, ale to žili aj ostatné divoké kmene. Ona však netušila, že už sú preč. Dávno preč. Opustili svoje domovy, presťahovali sa viac na juh. Odkiaľ to mala vedieť? Tušila, že raz, niekedy raz tento čas príde, ale tak skoro…? Pozdvihla svoju medvediu hlavu na Ontaria. Medvedie pudy ju ťahali preč. Čo by to bola za čarodejnicu, keby nechala toho človeka na pospas krutému osudu?
Zdviha svoje veľké telo na zadné tľapy. Vishet už odletel. Nerobil im spoločnosť. Vydal sa na cestu za bezpečím. Musia ísť. Blíži sa to. Rev. Mohutný, hlboký a silný. Rozhliehal sa po celom lese. Rev ryšavej medvedice, ktorá zvoláva každého živého. Varuje každého, komu ešte tečie v žilách teplá krv. Vyzýva ich na útek. Posledný hlas, ktorý vydala vo svojom domove. Je čas opustiť ho. Pristála na štyroch labách, otočila sa. Už nemala prečo ostávať. Nemala prečo pozerať vzad. Toto miesto pohltí minulosť. Upadne do zabudia. Osud Ontaria s takmer mŕtvym telom dievčata nechala osudu. Nemôže ho nútiť, aby si zachránil svoj život. Nemôže ho ťahať za sebou. Bude ho ochraňovať, starať sa oňho vrámci svojich možností, ale život je cennejší. Nebude môcť bojovať proti chodcom. Ani ako medveď, ani ako divoká čarodejnica na to nemám teraz dostatok síl.
Vyrazila vpred. I keď bola mohutná, bola rýchla. Ťažké telo dopadalo na ľabi, drtilo sneh pod sebou. Utekali. Míňali za sebou i okolo seba stromy, skaly. Boli rýchli, ale či aj človek bude tak rýchli, to netuší. Nemôže ho niesť na svojom chrbte. Urhea jej to nedovolí. A ona ho nútiť nebude. Nemôže donútiť svojho milovaného medveďa k tomu, čo on sám nechce. Už bez tak mu vďačí za to, že sa ochotne podelí o jedno telo. Lebo Dyrett si svoje zvieratá nikdy nebrala násilím.
avatar
Dyrett Dur Kodavkiin

Poèet pøíspìvkù : 4
Join date : 07. 09. 18
Location : krajina večnej zimy

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Quest: Příliš daleko od domova

Příspěvek pro Tormund Obrozhouba za Sun Oct 14, 2018 3:58 pm

Sněhové vločky dopadaly do jeho hustého zrzavého vousu i zrzavých vlasů. Hodně Divokých schovávalo své tupé hlavy pod huňatou kápí, ale on toho měl na hlavě dost, aby se zahřál i bez toho, co by mu mohlo znemožňovat vidění do stran. A zrovna on to potřeboval. Kdo by nechtěl pokořit všude znalého Tormunda Obrozhoubu? Musel se mít pořád na očích, kdyby se za ním plížil nějaký pidižvík, který si chce poleštit klacek nad tím, že ho dostane na kolena. Nebo snad vrána. Ano, tlustá, teplá vrána. Kdysi se s nimi roztrhl pytel, ale teď se jejich počet rapidně snížil. A on na tom měl svůj velký podíl. Každá vrána, která před něj strčila svůj čumák, se proměnila v mrtvou vránu. A její náklad se stal jeho nákladem. Jenže do míst, kam se blížil on, tam se ani vrána neodvážila. Možná blbá a zbloudila vrána nebo vrána, která si chtěla hrát na hrdinu. Stačilo mu, co viděl před pár dny. Když se snažil dostat sem. Jedna vesnice, která odmítla opustit svá obydlí, zmizela. Ve sněhu stále byly viditelné známky krve. Hlupáci. Neposlechli Mance a teď si to někde štrádují jako ty nejmrtvější mrtvoly. 
Nikdy by se sem nevracel, ale měl tu jistou povinnost. Jako otec se staral o všechna svá robata, i o ta, která si přisvojil. Aspoň si myslel, že si jí přisvojil. Občas mu byla vzhledem až příliš moc podobná na to, aby to byla nehoda. No, nehoda to určitě byla, ale krásná nehoda s krásnou medvědicí jménem Shella. Ach, jak ona to uměla roztočit. Ale musel se vrátit na zem. Jako správný otec musel najít své ztracené robě, které se před dávnou dobou oddělilo od smečky a odvést jí do bezpečí. A čím dřív tím líp. Život na nikoho nečeká, zato smrt, ta si počká ráda. A on jí hodlal nechat čekat ještě nějaký čas. 
Čím hlouběji šel, tím méně života kolem sebe viděl. A nemyslel tím lidi, každá živá bytost byla většinou dávno pryč. Zato zvěř, ta tu být měla. V menší míře, ale měla. Procházel lesem, těžké kroky se bořily do sněhu a on nic neslyšel. Žádné ptáky. Ani list na stromě se nepohnul. Nelíbilo se mu to. Měl špatné tušení. Dyrett si vybrala svobodně, kde se usídlí a kde nejspíš i zemře, ale on byl příliš tvrdohlavý mezek, aby jí aspoň nezkusil přesvědčit. 
Blížil se, rozpoznával totemy i ochranná znamení. Snad k něčemu budou. Jenže nebyl jediný, kdo se blížil. Chlad nebyl takový jako obvykle. Byl jako ostrý led, který se zarývá pod kůži. Otřásl se, v dlani drženou sekeru sevřel až mu zbělaly klouby. Nervózně se otočil po chladu, který ho udeřil do zad. Musel si pospíšit. Kroky se zrychlily. Běžel a zastavil se teprve až si všiml muže sklánějícího se nad jeho dcerou.
"Co tu pohledáváš?! Jdi od ní!" neurvale ho odstrčil, aby si k ní mohl kleknout a prohlédnout si jí. Vypadala jakoby si pro ní dávno přišla smrt. 
"Notak, dceruško. Musíš se vrátit sem," přitáhl si jí blíž k hrudi a jemně jí odhrhnul vlasy z tváře. Poté se rozhlédl po okolí. Její zvířata byly pryč. A mlha se blížila.
"A nebo taky ne, hezky zůstaň tam, kde jsi," podíval se na mrtvolnou tvář a přísně jí přikázal, jakoby sama Dyrett netušila, co dělat. Jenže tu stále byla jedna nepatrná maličkost a to, že on tu stále byl. A nechtěl opustit malé zrzavé tělíčko, i přestože její vlastník byl dávno pryč. Taková prekérní situace, har!
avatar
Tormund Obrozhouba

Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 13. 10. 18
Location : Pravý Sever

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Quest: Příliš daleko od domova

Příspěvek pro Anonymní za Sun Oct 14, 2018 5:32 pm

ontario zvieral malé telo človeka vo svojich rukách. pozeral sa na tvár, ktorá vyzerala ako tvár niekoho, kto sa už nikdy nevráti. ako tvár niekoho, kto už dávno prešiel na druhú stranu do rúk ľudí, ktorí sa o ňu postarajú. no on to takto určite nechcel. pozrel sa na medveďa, nemusel povedať ani len jedno jediné slovo. ani len jednu otázku, ktorá by znamenala, čo sa to tu v skutočnosti deje.
nechcel ju nechávať na tomto mieste ani žiadať od bohov pomoc. musel sa postarať o bezvládne telo sám. ontario cítil ako sa zima dostávala pod jeho kožu, ako si nachádzala miesto v jeho vnútri a on sa nezmohol na nič iné ako na malý moment zatvoriť oči. bolo to možno n sekundu, aj napriek tomu, že jedna sekunda rozhoduje o mnohých veciach on si potreboval dať všetky myšlienky do poriadku. mohol nechať telo napospas chladu a vydať sa hľadať bezpečné miesto, predsa len rev medveďa bol dostatočne silný na to aby pochopil, že sa niečo blíži. niečo, čo malo byť už dávno mrtve. niečo, čo by sa malo hovoriť len deťom v okamihoch, kedy nepočúvajú. nemalo by to byť nikdy skutočnosťou.
ked pocítil niekoho prítomnosť a dokonca aj to ako sa ho snažil niekto odsotiť, ontario venoval pohľad iba telu ležiacemu na zemi. otec? podľa jeho slov to bolo viac ako len jasné.
,, musíme odísť. a to okamžite.." povedal ontario hlasom v ktorom sa nenachádzala ani len jedna emócia. nechcel to urobiť, nechať na tomto mieste niekoho telo. nechcel si to neskôr prehrávať v hlave a hovoriť si, že by to mohol zmeniť. pozrel sa na muža, priamo do jeho očí pričom nebolo čas na to aby sa nejakým spôsobom predstavoval alebo prinajhoršom hovoril svoj životný príbeh. bola by to iba strata času, išlo o sekundy dokonca aj o stotiny. nevedel odkiaľ to príde, kedy to zaútočí. dokonca ontario ani len nevedel ktoré je to bezpečné miesto no vedel, že v okamihu, kedy sa na neho dostane tak bude vedieť, že to je to správne miesto.
podišiel k telu, ktoré si zobral do náručia. nebolo ťažké, bolo ako ľahké pierko, ktoré dopadá k zemi no on nemohol dovoliť aby upadla. to rozhodne nie. ,, každý si zaslúži šancu na život. postarám sa o ňu, verte mi.." ontario sa o to aspoň pokúsil. postavil sa na nohy s telom vo svojich rukách a pozrel sa smerom za seba. bol to smer, ktorým bežal medveď alebo nie? určite to nebol ten smer, ktorým prichádzal. nasledoval stopu, ktorá sa ešte nachádzala na zemi. jedna stopa, ktorá mu ukázala kadiaľ má ísť. mohol si vybrať on sám no vedel, že zviera to vie vycítiť skôr a lepšie ako človek.
telo držal pevne v rukách.  a posledný krát sa obzrel na muža, ktorý bol v jeho blízkosti. on bol tým človekom, kto držal v rukách telo jeho dcéry. tým človekom, ktorý nechcel o niekoho prísť pretože vedel, že by to bolo bolestivé. človekom, ktorý nevidel ľudské telo len ako schránku, ktorá bola tvorená mäsom a kosťami. rozbehol sa vpred, tak rýchlo ako mu len nohy stačili pričom vedel, že nie je čas pozerať sa za seba. ako správny muž, ako správny človek vedel, že sa musí pozerať pred seba. aj napriek tomu, že vedel, že v tejto chvíli stratil toho mnoho. nemohol zachrániť viac ako telo dievčaťa zvierajúce vo svojom náručí. nemohol rovnakým spôsobom zachrániť ľudí, ktorí svoje životy vkladali do jeho rúk. no v tejto chvíli nedovolil aby minulosť alebo spomienky sa dostávali do jeho mysle. nemohol, pretože vedel, že v momente ak by na to začal myslieť jeho nohy by sa zastavili. práve telo nachádzajúce sa v jeho rukách mu dávali tú silu pokračovať v behu vpred ďalej a ďalej.

Anonymní
Anonymní


Návrat nahoru Goto down

Re: Quest: Příliš daleko od domova

Příspěvek pro Night King za Sun Oct 14, 2018 11:02 pm

Trpělivě vyčkával. Roky, desetiletí, staletí, tisíc let. Měl spoustu času na to přemýšlet a konat. Jenže všechno postupně bledlo. Každá vzpomínka, touha... Ze začátku se cítil jako člověk. Srdce mu sevřela ledová pěst, ale pořád pořád vnímal. Čas mu ale všechno vzal. Vzpomínky se rozsypaly, spadly k zemi jako sněhové vločky. Splynuly se sněhem a pohřbily jeho podstatu hluboko pod nikdy netajícím sněhem. Odešly i touhy, zůstala jen jedna jediná. Neopouštěla jeho myšlenku, proměnila se v neutichající nutkání. To, co mu propůjčilo sílu a nový život se zároveň stalo jeho zhoubou. Nebylo to jen tělo, co se proměnilo na led. Na všechno živé zanevřel. Kdekoliv bilo srdce a proudila krev, přišel on. Postaral se o to, aby věci dostaly svůj přirozený řád. To, co bylo správné. Ale jeho sever mu přestával stačit. Krajina kolem něj byla pokrytá věčným ledem a sněhem, obývaly jí jen bytosti z toho samého. Ztuhlá těla ze zmrzlého masa a kostí. Všichni až za hrob oddaní tomu, který je vyrval ze spárů smrti. Ledoví bratři mu věrně stáli po boku, připraveni vyplnit vše, co si jejich král bude přát.
A on si přál. Jeho tužba ho táhla na jih. Tisíce mil, kde panovaly panoval nemilosrdný vítr a nebe bylo temně zatažené, tam všude sahaly jeho síly. Bylo zapotřebí rozšířit své území, přinést zimu tam, kde ještě stále rostla zelená tráva. Tam, kde se rodily děti a lidé se smáli. Důvody byly různé a bylo jich nepřeberné množství. Jeho bratři mu dali zapravdu. Vychoval je od malých odložených dětí, dal jim domov a nechal je okusit moc ledu. Jejich zářivě modré oči se na něj upíraly a čekaly na rozkaz. Stačilo nepatrné přikývnutí a doba temna se zase o něco víc přiblížila. Plížila se neslyšně a nepozorovaně, bez jediného varování. Šířila se jako nevyléčitelná nemoc, choroba, která zemřelým nechala vdechnout život. Jenom vyvolení věděli, že přichází. Byli jí obeznámeni mnohem dřív než ostatní, ale ani ta hrstka nic nezmohla. Král zimy byl nezastavitelný.
Opravdová zima přicházela a nesla s sebou smrt. Stejně tak dobře, jako dokázal dávat životní sílu, dokázal jí i brát. Vycítil teplo na míle daleko, nechal se jím přitahovat jako noční motýl světlem. Země, na kterou vkročil, se proměnila v nehostinný kus ledu, jaký už v sobě nedokázal hostit další život. Stačil jediný dotek, tak tenká hranice života a smrti byla. Jedno jediné dotknutí a všechno mu podlehlo. Lidé, zvířata, rostliny. Veškerá existence se poklonila svému pánovi, bez přemýšlení plnila to, co nakázal. Nebylo to jenom teplo, co dokázalo zaujmout jeho pozornost. Dokázal vycítit i strach. Vždycky naplnil vzduch jako mráz, spaloval lidské bytosti stejnou měrou. Kdysi to snad chápal, proč se bojí. Zima byla krutá, brala končetiny, brala děti, brala poslední dech. Usídlila se na hrudi, než se jako jedovatý plaz vsunula dovnitř. Jenže po všem utrpení nastalo příjemné teplo. Člověk nemusel nad ničím přemýšlet, nic ho netížilo.
Nepřinášel tedy jen smrt a zkázu. Budoval si své vlastní království, pevnou říši bez utrpení. Nedělal to z dobroty srdce, žádné neměl. Před dávným časem mu bilo mezi žebry jedno zdravé a plné pocitů. Nyní mu žilami protékal led. Sám, bez potřeby bušícího orgánu zaplněného hořkostí a žalem. Stále se v něm nacházel kus dračího skla, který do něj vrazily Děti lesa. Občas ho cítil, připomínal mu, kým je. Nechal ho zapomenout na to, jaké to je být člověkem, jenom mu nedovolil myslet na nic jiného, než na to, aby celou krajinu posvětil sněhem a ledem. Jedině chlad dokázal vyhubit všechno nebezpečné. Ukončit rozbroje, semnout každou bytost do jedné velké podstaty. Musel svůj úkol vyplnit, potřeboval splnit to, k čemu byl stvořený. Pomalu, kdy byla jediným jeho náznakem pomalu se snižující teplota.
Hordy nemrtvých mířily v čele se svým králem do jižnějších krajů, když je jejich pán zastavil. Každá oživlá duše, ledový bratr i zvíře se na povel nehnuly ani o píď. Jako by přimrzly a staly se z nich ledové sochy. Musel to udělat. Jeho pozornost upoutaly tři lidské bytosti, které si dovolily přijít až do jeho království. Neměly tu co pohledávat a přesto se tu nacházely. Jeho kůň si odfrkl, ale jeho studený dech o sobě nedal znát. Spojil se s vločkami, rozvířil je, ale nic víc. Modré oči se upřely na muže, ale tvář zůstala neměnná. Noční král nedělal rozdíly mezi tím, zda do jeho řad vstoupí žena, muž, či dítě. Všechny považoval za své. Museli projít proměnou, aby se mohli k jeho říši připojit, ale pro každého byly brány otevřené. Stačilo se jen vzdát barevného života a přijmout nový, plný chladných nekončících nocí. Před stoletími se k jeho uším dostala určitá slova. Zima se blíží. Jiné vzpomínky mráz zničil, nejdřív je nechal prasknout a nakonec z nich nezbylo nic, než jen střípky. Ale tak tomu bylo. Zima se blížila a šla si i pro ně.
avatar
Night King

Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 18. 08. 18
Location : The coldest part of the North

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Quest: Příliš daleko od domova

Příspěvek pro Dyrett Dur Kodavkiin za Mon Oct 22, 2018 9:32 am

Teplý dych sa zrážal pred papulou a do uší bil ten ťažký zvuk. Vzdialenosť sa predlžovala, ale nebola zárukou bezpečia. Už ani nevládali brat vzduch nosom. Brali ho skrz tlamu, funeli. Aj keď Urhea mala veľmi dobrú výdrž, stále ju ťažila osoba, s ktorou zdieľa jedno telo. Duch, myseľ hoc nemá žiadnu váhu, predsa má medveď pocit, akoby mal na chrbte ďalšieho medveďa, nebodaj dvoch ľudí. Ľudia! Zarazene zastavil svoje kroky. Nie na svoj vlastný podnet. Zvieracie inštinkty ho hnali vpred. No tá ľudská sa ju snažila presvedčiť. Boj v hlave i v tele. Nič príjemné. Pootočil hlavou, pozrel za seba, len aby jej vyhovel. Nikto. Stromy, hlboký les a sneh. To všetko ich obklopovalo, to všetko sa strácalo v diaľke. Zablúdený vietor zježil už i tak dosť zježenú srsť a priniesol so sebou pachy. Ostré ľadové pachy, v ktorých sa schovávalo čosi zlovestné. Urhea otočila telo vpred, aby mohli pokračovať. Nie! Znova sa otočil do smeru, odkiaľ prišli. Spravil krok vpred, následne spravil päť vzad. Chcel utekať, ale netušil kam. Dopredu, či dozadu? Neistota, ten vnútorný boj s krehkou bytosťou na ktorej mu záležalo nútilo telo pobehovať.
Zastavili sa. Vishet už dávno preletel krajom. Ach… aká to škoda, že sa neprevtelila práve doňho! Už by bola dávno preč. Preletela by Múr a dostala do krajín, o ktorých nemala odvahu ani len snívať. Dostala by sa do tepla, kam by za ňou Nočný Kráľ nemohol. Naozaj? Mŕtvy boli prebudený a noc prichádzala. Aká bola istota, že očarovaný Múr obstojí? Aká bola istota, že Nočná hliadka vykoná svoju povinnosť? Všetko živé uteká pred mŕtvym, lebo chce osteš ešte živé. Tak ako ona, tak ako vrany. A pritom obaja prisahali, že budú chrániť svet v ktorom žijú, ľudí ktorým v žilách prúdi teplá krv. Dobrý či zlý… Na tom nezáleží. Nemajú právo súdiť ich, len ochraňovať. A ten čas nastal. A čo robí ona? Porušuje svoju prísahu. To trpké uvedomenie si ju priviedlo do pocitu hlbokej hanby. “Odpusť…” Šepla v duchu. Či si pýtala odpustenie od Urhei, od seba, od svojich blízkych ktorý tam neboli s ňou, od ľudí ktorých miluje a už dávno hodujú v sieni slávy so svojimi predkami… Nabrala silu, nabrala odhodlanie.
Počula ho. Počula ich. Tie hlasy. Ľudské a teplé. Plné života, ktoré môže kedykoľvek vyhasnúť. Počula dvoch mužov. Bolo to tak známe… počula i Urheu, ako ju volá späť, ako sľubuje že ju zachráni. Ako ju odvedia. Ale volali ju aj oni. Príliš mnoho hlasov vo svete, ktorý poznala. Na ktorý sa pozerala mnohými očami. Ťahalo ju to sem i tam. Ťahalo ju to všade, kde cítila život. Do toho sveta, ktorý vnímala iba ona, sa pomaly vkrádal chlad. Niečo je zle… Niečo je nedobre. Predtým to tu predsa necítila! Každý nádych ju ostro bodal do pľúc, aj keď v skutočnosti nedýchala. Nad vrcholmi stromov uvidela mrak. Nebol to ani mrak ako mrak. Skôr hustý sneh v hmle, valiaci sa cez všetko čo mu stálo v ceste. Biela vlna, pohlcujúca všetko, čo jej stojí v ceste. Stromy, lesy, dokonca aj oblohu… Ostré snehové vločky, prichádzajúce odtiaľ ju nepríjemne ďobali do tváre. Počula to veľké nič. To hlboké, nekonečné nič. Žiaden zvuk. Ani vietor neskučal, ani stromy nepraskali. Len sa tá vlna valila.
Vydýchla obláčik teplej pary. Pocítila hladkanie chladného vzduchu na svojich bledých lícach. Silná náruč zovierajúce jej krehké telíčko. Hlasy dvoch mužov, ktorý sa zbytočne hádali.
- Prichádzajú - vydýchla zo seba, pri čom tým dvom ľuďom venovala svoj pohľad. Zelené oči jej v tom šere zablyšťali, akoby už patrila do sveta Nočného Kráľa.
avatar
Dyrett Dur Kodavkiin

Poèet pøíspìvkù : 4
Join date : 07. 09. 18
Location : krajina večnej zimy

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Quest: Příliš daleko od domova

Příspěvek pro Tormund Obrozhouba za Mon Oct 22, 2018 10:06 pm

Držel svou dceru v náručí nebo spíš její bezvládné tělo, jehož duše kdesi létala nebo snad běhala a snad hodně a hodně daleko odtud. On už se postará o zbytek. Nechtěl, aby jí zima pozřela, to raději ať se navždy uchová v medvědovi. Aspoň by na ní byla matka hrdá. Za vránu moc ne, ale za chlupatého medvěda ano. Hodlal s ní vstát, nést jí před nebezpečím, ale jednou mrkl a dcera byla pryč. Nevěřil svým očím. Snad i pootevřel ústa jako nějaký debil než mu došlo, co se stalo. Krve by se v něm nedořezalo. Teď se i jeho barva vlasů hodila k tváři, která nabrala rudou barvu. Zavrčel, vyškrábal se na nohy a rozeběhl se za dotyčnou osobou, která mu sprostě sebrala jeho huňatou dceru z náruče. Ne aby společně utíkali před nebezpečím, ale aby ho dostihl a ukázal mu, že Tormundovi Obrozhoubovi nikdo nebude krást děti! Navíc ho tím dokonale ponížil. Myslel si snad, že nedokáže běžet s vlastním děckem?! Navíc když viděl jak kreténsky běží, nechápal, že se dávno nepřizabil. Kdo kdy běžel s někým v náruči? Jestli jí vyklopí, tak mu rozkope hlavu!
Jakmile se dostal do bližší vzdálenosti, sejmul ho ramenem do strany, aby ho dostal k zemi. Sice tím srazil i svou dceru, ale té to v téhle chvíli bylo jedno. Byla hlavně jinde, takže mu nemohla nic vyčítat. 
"Zkus to ještě jednou a zima bude tvůj nejmenší problém!" s hromovým hlasem a jiskrami zlosti v očích na něj ukázal prstem a poté vyhrabal Dyrett ze sněhu, kam zapadla jako kus šutru.
"Promiň holčičko, ale stejně o tom nebudeš vědět. Takže vše odpuštěno," promluvil k ní a hned si jí přehodil přes rameno, aby ho ovál nepříjemný pocit, že je někdo sleduje. Ohlédl se za sebe, ale stále nikoho neviděl. Nikoho, zato něco. A to něco byla mlha. Plížila se mezi stromy jako divoký číhající na vránu. Jenže tentokrát byli lovenou zvěří oni.
Z očí mu zmizel hněv a dostavil se do nich strach. Nejistě polkl a šlápl krok dozadu. Najednou dostal jakési podivné nutkání shodit Dyrett z ramene a přehodit si jí do náruče. Byla lehká, tudíž ta činnost nestála příliš námahy. Podíval se na svou dcerušku, jak otevírá oči a cosi šeptá. Chápavě kývl hlavou a zase si jí hodil přes rameno, aby se mu lépe nesla.
"Mizíme," oznámil do větru, možná k tomu halamovi, kterému dlužil víc než jen žďuchnutí do sněhu. Udělal další krok dozadu než se rozeběhl směrem, kterým mělo být bezpečí. Dočasné, ale stále bezpečí. Měl na jazyku výtku k Dyrett. Neměla se vracet. Ale hubovat jí může za odměnu, pokud přežijou.
avatar
Tormund Obrozhouba

Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 13. 10. 18
Location : Pravý Sever

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Quest: Příliš daleko od domova

Příspěvek pro Night King za Mon Oct 29, 2018 10:32 pm

Nebe nad hlavami všech nemrtvých o něco víc potemnilo. Prozatím se na zem snášely jen nadýchané sněhové vločky, malé zmrzlé hvězdy výjimečných tvarů a velikostí. Ale čím blíž se těla bez duše nacházela, tím víc se počasí horšilo. Mezi stromy začal foukat bodavý ledový vítr, který zpíval tajemnou varovnou melodii. V minulých dobách by už dávno horda tlejících lidí narazila na své stále dýchající druhy. Dřív se Divocí zdržovali i tam, kde téměř nic jiného nepřežilo. Jen divoká zvěř a lité šelmy. Ale postupně pochopili, že bude moudřejší stáhnout se na jih. Noc si přicházela pro každého, vyhýbala se jenom těm se stejně ledovým srdcem. Někteří nechávali svému Králi obětní dary. Zbavovali se nechtěných, aby ukojili jeho touhu po tom spasit zemi. Všech dětí se ujal, vychoval z nich své studenokrevné bratry. Stačil jediný dotek a byli mu zaslíbeni. Aniž by řekli jediné slovo, složili mu slib věrnosti, poslušnosti a poddanosti. Připravili se na nový svět, takový, jaký měl být v budoucnosti. Se sněhovou přikrývkou, bez zbytečných válek a krveprolití. Přesně tak, jak si to Děti lesa před staletími přály.
Ale všechno jako by míjelo postavy pod ním. Hleděl na muže a na bezvládnou dívku, vnímal jejich napětí a strach. Spaloval je víc než ostrý mráz. Zima brala končetiny, strach životy. Kůň přešlápl, pohnul se o několik kroků dopředu, ale stále si držel odstup od kraje skalního převisu, přes který horda nemrtvých postupovala. Prozatím byly tři bijící srdce s horkou protékající krví v bezpečí. Od smrti je dělilo několik desítek stop. Věděli, že přichází, ale stále jí nedokázali pohlédnout do tváře. Obklopovala je svou neviditelnou přítomností, svírala jejich duše ve své ocelové pěsti a přitom je stále nesvazovala od dechu. Beznaděj měla srdce Nočního krále zaplnit, jeho pohled se však dál prázdně upíral na snažení chatrných lidských bytostí. Naivně si mysleli, že se dokáží dostat do krajů tepla, kde na ně nebude dýchat pach posledních sil. Jenže jejich snaha přicházela vniveč, stejně jako by se pokoušeli chytat vzduch do otevřených dlaní.
Na okamžik se snad zastavil čas, dokonce i vítr se utišil. Jen vločky se dál neslyšně snášely z temných mračen. Na tu dobu celou krajinou postoupil zvláštní klid. Neutěšoval od bolesti, naopak. Přinášel do duší tíseň a bezradnost. To byla aura, kterou kolem sebe Pán ledu šířil. Kamkoliv se vydal, jeho přítomnost ochromila vše, co ještě nebylo pod jeho mocí. Nepotřeboval k tomu ani své bratry, ani tisíce nemrtvých, které jako bezvládné loutky čekaly na to, co jim přikáže. K nohám mu tichým krokem, který prozradil jen křupající sníh, přistoupil bílý zlovlk. Jeho srst splývala se zemí, modré zářící oči se zadívaly na stejné místo, kam se díval jeho pán. Zhluboka nasál studený vzduch a zaklonil hlavu, aby mohl zavýt. Jeho hlas se nesl okolím, sněhová pokrývka se na několika místech sesunula a spadla z převisu dolů. Poslední varování, že se blíží něco zlého a nepochopeného.
Ke svému druhovi se přidala celá smečka obyčejných šedých vlků, všichni spojeni modrým bezcitným pohledem. Hlásali, že se čas na útěk vypršel. Nyní byl na cestě nový král, aby spasil duše těch, kteří zaváhali a neodešli. Jeho cesta začala třemi zbloudilými divokými lidmi, nalézajícími se příliš daleko od skutečného domova. Byla to jejich volba, ale Pán noci učinil konečné rozhodnutí. Zatáhnul za otěže a pobídnul koně k pohybu. Společně s ním se vydali kupředu všichni, kteří mu stáli po boku. Někteří tiše, bezduší tvorové s nelidským chroptěním. Koně byli rychlí, ale Bílí chodci nikam nespěchali. Za to vlci v čele se zlovlkem vyrazili kupředu jako poslové zkázy. Sníh jim létal od tlap, jak se do něj zapírali těžkou vahou. Nenacházeli se blízko svému cíli, ale ani od něj nebyli příliš daleko. Ledový vichr jim laskal rozježenou srst, opíral se do nich, ale nijak je nezpomaloval. Nebylo nic, co by je vyděsilo nebo odradilo. Nechali se vést teplem, jaké by živý tvor nemohl nikdy postřehnout. Drželi se zvuku tepajícího života a mířili za ním.
Teprve v tu chvíli přicházela noc. Ta pravá, která děsila jen myšlenkou a odpírala plícím vzduch, když zamrazila v zádech. Tasila drápy a zatínala je do všeho živého, co se připletlo Nočnímu králi do cesty. Divocí uctívali jenom sami sebe, ale každá taková vlastnost musela být potrestána. Nebylo většího pána než chladu a ledu. Přesně to, co čekalo tři lidské bytosti stojící jen kousek od vlastní zkázy.
avatar
Night King

Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 18. 08. 18
Location : The coldest part of the North

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Quest: Příliš daleko od domova

Příspěvek pro Admin za Sat Nov 03, 2018 8:57 pm

Přestože si divocí postupně vypěstovali jistou formu otupělosti proti chladu a mrazu, to co se k nim blížilo, nemohl ustát nikdo z nich. Každý zdravý jedinec by měl vzít nohy na ramena a utíkat tak daleko, co ho jen nohy ponesou. Kdo jen mohl, musel utíkat až do roztrhání těla, tak dlouho dokud ho plíce nebudou pálit a nebude se zdát rozumnější si je z těla vyrvat, než pálivou bolest snášet. Mrazivý vzduch se dostával do těla, ať už smrtelníci chtěli nebo ne. Našel si i tu nejmenší škvírku, aby zaútočil a zahryzl se do odhalené kůže. Bledá pokožka lidí červenala, právě tento mráz by byl schopný i popálit. Zastavit se vzdát? Nepřipadalo v úvahu. Ať už by smrt přišla rukou chodců, nemrtvých či mrazu, nebyla to volba, kterou by si kdokoliv z trojice vybral.

Přestože měli svůj náskok s rychlostí nemrtvých zlovlků se nemohli měřit. Jejich silné a rychlé tlapy se vtiskávaly do sněhu, který pod nimi chroupal. Náskok se rychlostí blesku zmenšoval a vyceněné tesáky začaly hledat svou první oběť. Ledově modré oči si prohlížely trojici v lese. Vybírali toho, kdo první stojí za napadení. Přestože by mnozí pochybovali o takové inteligenci zvířat, oni si velmi pečlivě vybírali protivníka, byť jejich srdce dávno netlouklo a mysl patřila Nočnímu králi. Výběr byl nakonec prostý. Hromotluka s bezvládným tělem v rukou nechali běžet. Na toho zaútočí o něco později. Dají mu ještě náskok, než rozehrají hru kočky a myši.

Tlapy se ještě zrychlily a následně stačily tři hbité odrazy, aby se překonala vzdálenost mezi vlky a divokým. Bílý zlovlk se odrazil od zadních tlap a skočil po vysokém muži s dlouhými vlasy. Srazil Ontaria na zem, ale prozatím se nezakousl. Nechal muže padnout tvrdě do sněhu. Udělal jen pár kroků, než se otočil a pohlédl smrtelníkovi do očí. Vycenil ostré zuby a hrozivě zavrčel. On ale nekousal. Nebyl ten, kdo napadne jako první. Ontario mohl chvíli doufat v to, že mu zvíře neublíží, že pokud se nebude hýbat, nezaútočí, ale to se šeredně pletl. Místo zlovlka zaútočili vlci. Začali kousat a trhat. Oblečení se oddělilo od kůže, kůže od masa a maso od kosti. Trhali usilovně a hladově, přestože pro ně Ontario nebyl potravou. Rudá tekutina zbarvovala sníh a zoufalý křik naplňoval místní lesy. Pronikavé výkřiky se nesly tichým místem a o to děsivější byly. Snad poslouží jako bič do zad Tormunda, aby ještě zrychlil a neohlížel se. Druha zachránit nemohl, musel zachránit sebe.
avatar
Admin
Admin

Poèet pøíspìvkù : 158
Join date : 07. 07. 18

Zobrazit informace o autorovi http://gameofthrones-rpg.forumotion.eu

Návrat nahoru Goto down

Re: Quest: Příliš daleko od domova

Příspěvek pro Tormund Obrozhouba za Sat Nov 17, 2018 8:30 pm

Utíkal s větrem o závod, jak jen to nejrychleji šlo. Jak jen nejrychleji mohl v hlubokém sněhu a se zátěží přes rameno. Samozřejmě, každý správný přežívač by myslel na to, že se nebude tahat s tělem, jehož duch může vězet v někom jiném. Řekl by si, že ta osoba klidně může žít v nějakém ptákovi nebo kobyle, klidně i daleko za severem. S tímhle by mohla v klidu zmizet na jih a nikdy se o podobné honičky a hrůzy nestarat. Což byla kupodivu dobrá otázka, proč se tu vůbec Dyrett stále zdržovala. Mohla skočit do jakékoliv opeřené havěti a odletět do bezpečí, ale ona to neudělala. Pokud to společně vydýchají, tak se jí na to bude muset zeptat. Určitě se na to zeptá!
Brodil se sněhem, bylo mu ukradené, zda za ním ten otrapa běží taky nebo ne. Záleželo mu jen na sobě a Dyrett a oba zmíněné měl hezky u sebe. Občas byl sníh nízko, takže po něm mohl běžet lehce, ale pak se začal navyšovat a jeho kroky se zadrhávaly o každý kus tvrdého sněhu. K rychlosti mu pomohl zvuk tlap. Měl nepříjemné tušení, že to nebude dceřin medvěď. To jej donutilo přepínat své svaly a uhánět jako zajíc. Nezastavil se ani když za sebou slyšel křik. Nebude zahazovat svůj život pro nějakého idiota, který se vypravil na špatnou část téhle proklaté země. Může za něj držet minutku ticha nebo být vděčný, že se na něj vrhli jako na prvního. Musel něco vymyslet, jelikož nebudou hodovat věčně. 
Zatínal čelisti a snažil se najít nějaký záchytný bod. Jenže na strom rozhodně nevyleze. Teda, ne se svým hrbem. V dáli zahlédl jakousi spásu. Kořeny stromů, pod něž by mohl zalézt a doufat, že mu nikdo neprokouše hnátu. 
"Ještě ... kousek," sípal do větru než se jako učiněný tučňák sklouzl po sněhu a zajel pod kořeny i se svým hrbem na zádech. Pořádně se usídlil a přemístil si Dyrett do náruče. Jemně jí přejel prstem po tváři.
"Teď jsme v bezpečí, dítě. Doufám," oddechl si, když měl plíce v jednom ohni. Nyní mohl jen čekat. Jestli zemře nebo se to přes ně převalí a oni se v klidu odvalí. Musel jen čekat.
avatar
Tormund Obrozhouba

Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 13. 10. 18
Location : Pravý Sever

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Quest: Příliš daleko od domova

Příspěvek pro Night King za Sat Nov 24, 2018 9:49 pm

Celé Západozemí mělo rozlehlé krajiny, všech Sedm království se mohlo pyšnit svou velikostí. Stejně tak jako Sever. Ne ten jižanský, kde přebývali lidé snažící se žít své obyčejné životy, ale ten pravý, kde dnem i nocí vládnul krutý mráz, led a sníh. Jen ostrý vichr vyčerpával, vyháněl z lidských bytostí teplo a chuť k přežití. Měkké tlapy bestií se nořily do sněhové pokrývky, zatímco se jejich těla pokorně držela svých zmrzlých pánů. Průvod nemrtvých dál kráčel svou cestou, odhodlaně, neúnavně, jako by již neurazil několik líg ale sotva pár. Nebylo to poprvé a rozhodně ne ani naposledy, kdy se Král noci přesouval. Ne všichni měli tenkrát to štěstí, aby uprchli. Věděli, že přichází něco zlého a přesto neunikli. Někteří záměrně, odmítali opustit svůj domov, svou rodinu a raději tak promarnili celý svůj život, než aby zůstali na světě sami. Živí. Jiní se snažili bojovat v malicherné představě, že můžou nad chladem zvítězit. Jen několika šťastlivcům se podařilo dostat dál na jih a najít tak útočiště u jiných ohňů poskytujících uklidňující teplo zmrzačeným duším. Všichni ostatní se stali součástí věčně zmrzlé říše, ze které už nebyl odchod možný. A přesto se nyní vraceli domů, aby přivítali své horkokrevné bratry a sestry. Aby byli opět jednou velkou rodinou a už je nikdy nic nerozdělilo.
Ale dříve, než se objevily první ohně, připletly se zimě do cesty tři zbloudilé lidské bytosti. Noční král mezi nimi rozdíly nedělal, každý si zasloužit tu poctu mu sloužit. V jedné z nich ledové oči viděly něco víc. Zaujala ho dívka, přítomná tělem, nikoliv vědomím. Dokázal to vycítit. Už od počátku, kdy jeho srdce vydalo poslední úder, věděl, že se někde na jihu najde někdo, kdo mu bude bližší než studení bratři. Modrý pohled se na okamžik zvedl vzhůru k obloze. Z temných mraků se k zemi dál snášely vločky, ale nic víc. Žádné zvíře, které by se snažilo přelstít lezavý mráz ochormující tělo a později i mysl. Jenže ani tak nemohl riskovat. Ze zmrzlých rtů nevyšel žádný hlas, ale jeho věrné bestie se o všechno postaraly. Jako duchové dávných dob se rozběhly za svou kořistí. Byl to nevyrovnaný souboj s předem danými vítězi. Smrt si nevybírala, ale mohla určovat pořadí. Brzy vzduch naplnily výkřiky bolesti. Srdceryvné naříkání, prosby o milost. Ale on k tomu zůstal hluchý. Stačilo málo a další z divokých mohl doplnit řady zmrzlých vojáků.
Bílý sníh se zbarvil doruda, když člověk vydechl naposledy. Ale čím víc se Noční král blížil, tím víc se v něm probouzela další sila. Jiná než ta, kterou v sobě má čerstvá krev. Když se oči divokého znovu otevřely, zaplály ledovou modří. Nyní byl již v moci Jiných. Milosrdná zima ho vzala do své ochranné náruče, aby ho nevydala dalším útrapám a smutku. Stále však nebyl jediným, kdo si to zasloužil. Lítá zvířata zavrčela a vydala se po stopě přeživších. Ani jedno se nedrželo pachu, celá smečka se držela tepla, které se pomalu vytrácelo. Oba lidé jim zmizeli z dohledu, ale ve vzduchu po nich zbyl pach života, jaký se tak snadno setřást nemohl.
Doběhli ke stromům, přestože jejich tlapy nevydaly žádný hluk. Bořily se do studené běloby, která tlumila jejich kroky. Ti, co se před nimi ukrývali, nemohli mít ani tušení o jejich přítomnosti, zatímco smečka věděla o nich. Už byli blízko. Stačilo jen najít tu správnou skulinu. Zlovlk zvedl hlavu a všichni jedním hlasem zavyli. Mrazivá svírající smrt si přišla pro zbytek nepočetné skupiny divokých, která se zatoulala až příliš daleko od domova. Bílý nakrčený čumák zlovlka se znenadání objevil v místě jen kousek od nohy divokého muže. Z hrdla se mu dralo nemilosrdné vrčení vyzývající k posledním slovům. Ale najednou se všude nastolil klid, bestie se stáhla a kolem nebylo slyšet nic, než jen tichý zvuk větru narážejícího do zasněžených větví. Mrtvý průvod se nezastavil, ale jeho pán ano. Znovu pohlédl na tmavé nebe, než se jeho ledové oči upřely do dálky. Nyní nechá dvě duše dál trýznit bolestným životem. Svého nepřítele bude muset hledat dál na jihu, nikoliv tady. Pro tyhle divoké si zima přijde později.
avatar
Night King

Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 18. 08. 18
Location : The coldest part of the North

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Quest: Příliš daleko od domova

Příspěvek pro Admin za Sat Dec 01, 2018 7:44 am

- Quest ukončen -


avatar
Admin
Admin

Poèet pøíspìvkù : 158
Join date : 07. 07. 18

Zobrazit informace o autorovi http://gameofthrones-rpg.forumotion.eu

Návrat nahoru Goto down

Re: Quest: Příliš daleko od domova

Příspěvek pro Sponsored content


Sponsored content


Návrat nahoru Goto down

Návrat nahoru


 
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru