Příběh - Archibald Arryn

Goto down

Příběh - Archibald Arryn

Příspěvek pro Admin za Wed Sep 12, 2018 8:11 pm



avatar
Admin
Admin

Poèet pøíspìvkù : 153
Join date : 07. 07. 18

Zobrazit informace o autorovi http://gameofthrones-rpg.forumotion.eu

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Archibald Arryn

Příspěvek pro Archibald Arryn za Sun Sep 16, 2018 4:35 pm

Toho rána se Arch probudil s neobyčejně dobrou náladou. Nešlo o pěkný sen. Ani o to, že pohled z okna mu mohl udělat radost. Inu byl to jen dobrý den. Otázkou bylo, zda byl dobrý sám o sobě, zda očekával, že bude dobrý, anebo šlo opravdu o de, jako stvořený k tomu aby dobrý byl. Inu pravda byla taková, že v dnešním dni hrála velkou roli Archibaldova škodolibost. Ten úsměv od ucha k uchu, který se objevil pokaždé, jakmile se řešila jeho milovaná sestřička a vdavky. Nikomu nejspíš stále nedocházelo, že Ree se vdávat nechce. Nebyla na to stavěná. Navíc byla moc krásná, než aby si jí zasloužil kdejaký ubohý šupák. Myslel si, že bude jeho povinností dohlédnout na to, aby se k Ree nachomýtnul muž důstojný a hodný. Věřil, že bude muset vytvořit geniální plán, kdy z Orlího hnízda vyžene každého, kdo sestry není hoden. Jenže sám byl mile překvapen. Nemusel se snažit. To vše zvládla Ree úplně sama. Nejspíš by sám sebe poplácal po ramínku, jak dobře jí vychoval. Aneb kurz přežití od Archibalda Arryna. To co nestihli rodiče, to musel zachránit on sám.

Radostně se vydal ze svého pokoje. Krok měl lehký stejně jako hlavu, ve které se nenacházel ani náznak starosti. S ničím si nemusel lámat hlavu. Místo toho mohl zaplout do hlavního sálu a poslouchat, jak sestra odmítne dalšího chudáka. Všichni budou zuřit, potencionální manžílek vztekle nafoukne tvářičky a za hlasitého dupání opustí hnízdo. Arch mu pak bude smět jen z okýnka mávat kapesníčkem, jak ho mrzí, že vážil tak dlouhou cestu nadarmo. A že taky po dobu co tam byl, dýchal jejich vzduch a žral jejich zásoby. Nadutci! Téměř by poskočil, zahvízdal, ale nenacházel tu správnou melodii. A právě když míjel zrcadlo, zastavil se. Vrátil se o několik kroků zpátky a zadíval se na toho nejzajímavějšího muže, jaký vůbec v Údolí byl. „Och, kdopak to je?“ pronesl povzbudivě a hravě zamrkal, než si položil ruku na srdce v hraném šoku. „Ale ne! To jsem já.“ Zaculil se o něco víc, než se opravdu začal smát. Ach ano, kolik lidí chtělo být jím. A měli pravdu. Protože kdyby byl Archibald jimi, nepřál by si nic jiného než být Archibaldem Arrynem. Měl všechno, téměř všechno. Ale co zatím mohlo působit jako nevzhledná kaňka na jinak bělostné stránce, to byla jen chybička, která se časem spraví. Nebo se zařídí, aby bylo vše napravené. Přeci jen bylo Údolí škoda pro takovou těžkotonážní babu, kterou byla jeho tetička.

Když se ale nacházel na schodišti, které ho mělo dovést do hlavního sálu, rozmyslel se. Místo toho pokračoval níž. Schody bral po dvou a tváři se u toho nanejvýš spokojeně. Ne, nebude vítat manželka v sále se sestrou jako jindy. On si ho tentokrát proškolí dopředu. Pak sestře řekne, co za zjev jí vlastně čeká. Nepostavil se u hlavních dveří, nestál v pozoru, ani dokonale upravený. Místo toho se zastavil na vyvýšeném podstavci. Posadil se na jeho kraj, kdy jednu nohu nechal viset dolu a druhou pokrčil. Zaujal nanejvýš pohodlné posazení a pravou rukou bubnoval prsty do pokrčeného kolene. Tvář měl zamyšlenou. Motalo se v ní mnoho věcí a krátil tak chvilku, než se ctěný nápadníček objeví.
avatar
Archibald Arryn

Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 16. 09. 18
Location : Orlí hnízdo

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Archibald Arryn

Příspěvek pro Gillanoir Thorne za Sat Sep 22, 2018 2:36 pm

Ke svému patnáctému dni jména dostal darem luxusní jízdenku na Orlí hnízdo, kde se měl setkat s jednou nádhernou křepelkou, kterou by mohl nazývat svou drahou manželkou. Takovou, která mu neuvaří, nenačechrá polštářek, zato bude neustále mlít pusinkou, jaktože jí nekoupil drahý šperk, jaktože pro ní nemá dostatek rychlých spermijek a proč z vedlejší místnosti, do které si pozval několik fešných kotletek, vychází jakýsi tarzaní řev. Ano, když to do někoho pere, musí u toho zaručeně řvát jako pavián, aby z toho každý měl trauma ještě na půl roku. Gill vždy myslel na blaho své i svého šourku. Ti zbylí, no, ti měli holt smůlu. Však taky své rodiče vinil za vše špatné, co se mu v životě odehrálo. Za puchýře, špatně prokrvené dlaně, ledové jako ledovec nebo jméno! Gillanoir Thorne! Než ho vyslovil, asi desetkrát se mu zamotal jazyk z toho třikrát se jím málem zalkl. Proč jeho sestra měla tak krátké a lehké jméno a on takovou složitou zhýralost? Zřejmě očekávali inteligentní dítko plné důvtipu, které bude umět vyslovit své jméno řádně i pořádně. Ale to se šeredně spletli! On inteligenci i důvtipu vždy mával, když to zrovna prolétalo kolem. On měl svůj šarm! A ten zahladil veškeré neduhy! Navíc si již dávno vybral své vyvolené jméno a to jest Horác McKoziáš! Akorát mu tak nikdo nechtěl říkat a proto si jej musel uschovat na horší potřebnější časy. Vrylo se mu do paměti tak silně, že se téměř vypařilo to pravé hnusně dlouhé a zkomolené. A dosti ke jménům!
Gill se řádně načančal. Vlastně ne, oni ho načančali! Když ještě spal, opatrně jej zvedli a mrskli s ním do vařící koupele. Z toho se div zesral, když se vynořil celý rudý s křikem novorozence. Nikdo ho nešetřil. Vydrhli ho mýdlem i na místech, kam si mýdlem nikdy nezajížděl. Potom, co ho vysušili a navoněli, kopli ho do další místnosti, kde mu pořádně učísali jeho krásné kudrlinky a co udělali příšerného? Stáhli je do ohonu? Do téměř palmičky! Cítil, že vypadá jako blbeček! Pleskl jednu ženštinu přes prstíky, když mu chtěla stáhnout křížek z krku. Se slovy "Na R´hllora nešahat nebo tě kousnu!" se stáhla a další jej navlíkla do velice nekomfortního oděvu. Byl velice slušivě oděn a samozřejmě muselo jít znát, odkud pochází, tudíž měl vyšívku se znakem jejich rodu.S řemdihem. Jak originální! 
Do brašny dostal nějaké drobné a především dar pro ctihodnou lady Victo ... Victy ... Victocosi. I jí zřejmě rodiče nesnášeli. A co bylo tím darem jiného než převelice nádherné ozdobné zrcadlo, které rozsedl hned při první příležitosti. Vlastně okamžitě potom, co vyjeli a on si říkal, že ten kůň má tvrdou prdel a chtělo by to pod ní něco měkčího. A tak zrcadlo skončilo na maděru, též jako v jeho zadnici. Zatímco Gillovi jeho věhlasná družina vytahovala střepy ze zadnice, rozjímal, co by té fešandě dal jiného. Improvizace byla na místě. A tak se rozhodl pro starou dobrou klasiku. S bolavou prdelkou, se kterou házel jakoby se jí chtěl zbavit natrhal jakési fialové cosi. Zvysoka prděl na to, že mu říkali, že je to plevel. Ženy přeci nejsou chytré. Ani to nepozná. Hlavně, že je to pěkné. 
Na koně nenasedl, jen se přes něj nechal převalit jako pytel brambor a během cesty tak trochu decentně usnul. Než ho vzbudil velitel stráží a pověděl mu, že musejí na muly. Na což mu on pověděl, že na žádnou nulu nepůjde, že chce jiný dopravní prostředek. A na to dostal odezvu, že je tu ještě jídelní koš, ale ten ho zřejmě neunese. Ale to Gilla vyloženě nezajímalo a narval se do koše plného zeleniny a ovoce. Aspoň po cestě, kdy nahoře tahali o sto šet, div že jim končetiny neulétly, mohl něco schramstnout. Z toho všeho se zaměřil pouze na víno. Sice stále nebylo skvašené, ale potom, co si na něj sedl, bylo alespoň v kapalném stádiu. Kap, kap. 
Nahoru dojel ošlehán větrem, tudíž potom, co zahodil gumičku, byl rozježený na všechny strany, hubu měl fialovou, prdel měl fialovou a i oblečený bylo jaksi pomuchlané a profoukané. Ale on si stále připadal krásný a neodolatelný. Pár věcí z koše vyházel, aby viděl, jak to padá. Což se mu asi po páté věci udělalo zle, tudíž se nahoře mírně ... ublinkl. Otřel se do rukávu, hodil si do pusy další víno, aby mu z ní příliš  netáhlo, vytáhl z koše koště ... teda, krásný plevel ... teda, květinu a razil si to ke dveřím. Nehodlal na pomalou družinu čekat, určitě se ještě někde rozbili o šutřiska a on by čekal zbytečně. Rozrazil dveře a vpadl dovnitř.
"Hej hou, jsem zde! Ženich dorazil!" zahlaholil zvesela ušpiněný, rozježený a mírně smrdutý. Rozhlédl se po hale a poté si všiml nějakého kluka, který si tam vesele lebedil na schodech. Rozešel se k němu, urval si plášť z ramen, zatočil s ním a hodil ho po něm.
"Na, ukliď ho slouho a zavolej mi lady Victoní. Mám tu s ní předmanželskou schůzku," protřásl si kudrliny, z kterých cosi vypadlo. To okamžitě zašlápl botou a zatvářil se urozeně. Což znamená zvednout bradu, vysunout čelist, narovnat záda, vypnout hruď a vyšpulit zadek. Nebo stáhnout? Kdoví, on si to zaručeně nepamatoval.
avatar
Gillanoir Thorne

Poèet pøíspìvkù : 8
Join date : 12. 08. 18
Location : Černý hrad

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Archibald Arryn

Příspěvek pro Archibald Arryn za Sun Sep 30, 2018 3:10 pm

„Jestli ty jsi manžel, tak to je učiněné neštěstí,“ ušklíbl se Archibald nad zjevem, který se objevil ve dveřích. Arch by se ho téměř ani nedotkl, kdyby nebyl zvyklý na horší pijavice, jako je například jeho krásná a milovaná tetička Lysa. On sám na svůj vzhled dbal možná příliš. Dokonale upravené vlasy, zastřižené nehtíky a čisto čisté oblečení, kterým dělal parádu a navíc mu dokonale sedlo. Archibald Arryn, jistě sen mnoha dívek. Stejně jako jeho sen, byl získat těch mnoho dívek, aniž by musel navrhovat smlouvu či závazek trvalejšího ražení. Nikomu nevěnoval více jak týden. Tak výjimečná ženština neexistovala. I ta nejzajímavější, nejchytřejší, nejkrásnější či nejexotičtější se nakonec ukázala jako nudná a fádní. Není žena ta, co by neztratila své kouzlo. A jakmile ho ztratí, pak je jen předmětem k odložení. Stále nechápal ten humbuk kolem jeho činů. Mnoho dívek zasvětil do krásy manželství a ukázal jim to, na co se jejich manžel možná jednou ani nezmůže. Myslel to dobře a stejně to bylo údajně špatně.

Zpět ale k pochybnému cosi. Možná by byl i hezký, kdyby si ho vzal Arch do parády a udělal z něj muže k světu. Tohle ale nebyl lord. Pochybný chlapík, kterého museli vytáhnout z kanálu a věnovat mu titul lorda z Nemanic. Jak něco takového mohli vůbec poslat jeho krásné drahé sestřičce? Copak nikdo neměl soudnost a nevěděl, že on se svou sestrou rozhodně nemíří nízko? Naopak velmi vysoko. Nejraději by jí viděl po boku muže, jehož jméno je známé a zvučné. Takový Tywin Lannister. To je jméno hodné jejich zájmu. Z toho ale nikdy nebude nic. Zato jeho syn… Jaime, to už byla bližší meta k ulovení. Tedy, kdyby nešlo o muže, který se vykafral na majetek a raději se stal bílým pláštěm. Tuhle potřebu Arch nechápal. Nikdy by peníze a majetek nevyměnil za možnost sloužit králi. Ale lidé jsou různí. Pak tedy Tyrion? Ne, ani on ne. Ree byla tak dvakrát… třikrát vyšší jak on. Byli by jak kráska a zvíře. Jistě by dali vzniknout velké spoustě pohádek a romantických příběhů. Mohl jen zkroušeně odtáhnout zrak od blyštivé Casterlyovi skály a zaměřit se na něco… reálnějšího. Byl si jistý, že tohle indivindy pošle domu. K sestře ho ani nepustí. A místo toho se Arch sám vydá do Roviny, kde usmlouvá skvostného Garlana Tyrella. Ano, to byl ženich pro jeho Ree. Tomu by ji i možná dal. Minimálně by o tom přemýšlel. A Vysoká zahrada k tomu byl příjemný bonus.

Postavil se na nožky a chytil plášť, který letěl jeho směrem. Seskočil ze schodů a narovnal se. „Vypadám snad jako slouha?“ povytáhl obočí a bez přemýšlení nechal plášť spadnout na zem. Udělal přes něj velký krok a vydal se o několik krůčků blíž k neznámému nápadníkovi. „Měl bys vědět jméno ženy, kterou jdeš žádat o ruku,“ vysvětlil a jedním rychlým pohybem mu sebral sbírku bodláků z rukou. „A plevel není dobrý svatební dar. Bodláky ještě horší. Ne že by sestra poznala jinou květinu než-li růži. Ale víme. Musíme se tvářit, že ta snaha je.“ Pousmál se a bodláky zahodil někam za sebe. „Vlastně ne,“ přimhouřil oči. Nakrčil obočí, jak usilovně přemýšlel a ruce dal v bok. „Kopretinu! Jo, tu by poznala. Nebo sedmikrásku,“ Zasmál se nakonec a luskl u toho prsty. Sám sebe obdivoval za to, jak rychle na to přišel.

„Ale ty těžko víš, o čem mluvím, že?“
poplácal ho po rameni, než se zarazil a nelibě se podíval na svou ruku, kterou rychle z jeho ramene zvedl. „No, nebudu sketa. Za Ree tě vezmu, ale chci detaily… detaily!“ Trochu zvýšil hlas, jak dával na ta slova důraz. „Jméno, hodnost, postavení?“ Povytáhl obočí. „Stav konta, plány do budoucnosti a majetek? Rozšiřovat nebo zužovat?“ Spojil ruce za záda a pomalu se vydal chodbou k hlavní síni. Očekával, že ho mužík bude následovat. „Víš, je to moje slabost.“ Otočil se na něho, zakřenil se a chvilku šel pozadu. „Já hrozně rád tyhle věci řeším. Je to stejně zábavné jako řešit vztahy. Třeba, když jsou dva přátelé a nakonec se bojí, že pokud budou chtít být více než jen přátelé, nakazí se ta sladká rovnováha mezi nimi.“
avatar
Archibald Arryn

Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 16. 09. 18
Location : Orlí hnízdo

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Archibald Arryn

Příspěvek pro Gillanoir Thorne za Fri Oct 05, 2018 12:16 am

Široký úsměv mu nepohasl ani když ho ten lazebník nepěkně urazil. Copak se s ním může poslíček takhle vybavovat? A ještě se tu válet jako pytel hovňousů? To jsou ale způsoby! Až to tu převezme, tak to celý překope! Otroci se nebudou válet po zemi jinak než s houbičkou a čímkoliv čím by utřeli nějakou tu špínu, která se tu nashromáždí, když si sem každý chodí sem a tam jako na den otevřených dveří. Pak u každých dveří bude něco, na co si bude moci pověsit kabát. Mohl by to pojmenovat velice skromně. Třeba gillšák. Měl tendence z malých věcí dělat velké věci. Sic to vždy napadlo toho malého ... kdo ví, jak se jmenuje, on to vždy sestavil a kochal se tím než se to rozbořilo či roztrhlo a nebo to nevydrželo úder matčinou fackou. Nu, pokud nebude zručný manuálně, musí být zručný v hlavě. Mít nějaký plán do budoucna, třeba si vzít Victaree z Údolí, nahodit do ní nějaké to mimino a pak přetvářet tuto nuznou barabiznu na pořádný bordel věnovaný Pánu Světla. 
Na plášť nijak nehleděl, zato ze slouhy se stalo něco jiného, neidetifikovatelného. Přivřel oči a přes žmurky se snažil uhádnout o co se jedná. Byl upravený, přespříliš upravený jako nějaká fiflena, která se vydala do vesnice sbalit hordu vesnických hochů s nadmutými poklopci. Na pár vteřin rozšířil oči, když si představil, že by ho ten holomek lákal do pokoje na svou sbírku motýlu. Což byl mimochodem jeho zcela ojedinělý trik. Která žena by odolala mrtvým motýlům napíchnutým na kus papíru, který visel na stěně. Romantika jak žnec! 
"Tak jsi ... otec? Či strýc? Nebo snad obojí?" pobaveně se zasmál a když udělal muž krok kupředu, on ho zase udělal dozadu. K němu se zaručeně nebude nikdo příliš přibližovat! Jenže to už mu ohava sebral květinu.
"Co si to dovoluješ?! Tu kytku jsem nasbíral s láskou a péčí! Pečlivě jsem volil jednotlivá kvítka, aby vystihovala krásu a půvab mladé Victoní! Teď mi dlužíš můj čas, snahu i mastičku na podrábané ruce. Mám pocit, že mezi tím je i kopřiva," začal se zuřivě drbat na rudé ruce. To mu k jeho vzhledu nepřidávalo, ale ani neubíralo. Už tak vypadal jak rákosník. Ale aspoň ne jako ulízané hovádko, které si musí schovávat své mindráky za pozlátko a tunu pudrátek. Asi jako jeho drahá matinka. Sic byla o dvacet let mladší než otec, už tak jí všude rašily vrásky a musela si je zuřivě pudrovat, aby jí nevyrašily až k očím jiných lidí. Bylo to komické sledovat, jak bojuje s předem prohraným bojem. A jeho sestru to čeká taky. Zatímco on bude navždy fešný a nádherný. Ach, ta úloha mužů. Zatímco oni zrajou, ženy hnijou.
Obrátil na něj zrak a odpustil si otevřenou pusu. Nehodlal působit jako dement. Zato hodlal působit jako vhodný nápadníček. Vypnul hruď a s vypnutou hrudí se začal trousit dopředu.
"Horác McKoziáš! Čert s hodností vraníka!" hruď mu splaskla, když okolo nich prošla služebná. Laškovně na ní zamrkal, ale kupodivu se odvrátila a zrychlila krok. Udiveně se vrátil pohledem dopředu. R´hllor ho poslal do pekla. 
"Vůbec netuším o čem to meleš, ale rozhodně jsem pro rozšiřování! Když má ženská pořádný boky, tak je za ní aspoň můžu chytit, když ..." nastavil ruce do výše svého břicha a krouživě začal pohybovat boky, přičemž je rychle vyrazil kupředu jakoby přirážel při jisté vehementné činnosti. Když skončil, opět se podíval na toho, jehož jméno neznal.
"A kdo jsi vlastně ty, synu? Víš, pokud by jsi měl nečisté svědomí plné nenávisti či touhy, mohu ti od toho pomoci. Jsem totiž kněz Pána Světla. K tomu, že jsem i budoucím lordem, mladým samcem a nositelem ceny za největšího milovníka," opět vypnul hruď a pyšně se plahočil kupředu. ..."A Pán Světla ..." rychle jí splaskl, zarazil se a začal živě gestikulovat rukama. ..."odpouští všem svým věrným a loajálním soudruhům. Jelikož v Nirváně je pro každého dost místa, pokud se kaje a ví, jak se R´hllorovi zalíbit. Neboť noc je temná a plná hrůz!" sáhl si pod košili, vytáhl křížek, líbnul ho a nechal volně dopadnout na oděv. A s radostným pískáním se rozešel za tou podivnou existencí, jež ho měla dovést k Victoní.
avatar
Gillanoir Thorne

Poèet pøíspìvkù : 8
Join date : 12. 08. 18
Location : Černý hrad

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Archibald Arryn

Příspěvek pro Archibald Arryn za Fri Oct 12, 2018 9:38 pm

„Ha, otec či strýc, či snad obojí? Milý brachu, tady nejsme v Západních krajinách. Jsme na úplně druhé straně. Upřímně? Nic takového tu neděláme.“ Starý Lannister byl fajn, ale jeho děti se mu nepovedly. Pářit se takhle mezi sebou. Upřímně by si ublinkl, kdyby zjistil, že je Lysa ve skutečnosti i jeho matkou. Možná by sám sobě prokázal čest a ukončil to. Tak krutou pravdu by neunesl. Navíc, on s ní neměl nic společného! Rozhodně ne. Vzala mu všechno, co kdy chtěl. Tedy, nikdy nechtěl svého strýce Jona. Zato chtěl Údolí, příjemné křeslo, věrnost lordů a jméno Arryn jen a jen pro sebe. Jenže on to dostane. Možná ne dnes, ne zítra, ale jednou! Sám sobě přísahal a to byla jediná přísaha, kterou nikdy nehodlal porušit. Vše ostatní se dalo zamést pod kobereček, zaonačit. Jenže tohle ne!

„Ach ano,“ pokýval hlavou. „Kopřiva, bodlák, bodlák… list pampelišky,“ zadíval se ještě jednou na původní kytici. „Nic nevystihne krásu ženy víc, že?“ projel si mimoděk prsty ve vlasech, aby se ujistil, že jsou pořád tak načechrané a hedvábně hebké, jaké byly ráno. „Raději řekni, že jsi zapomněl. Tohle bych ti nacpal do krku i já.“ Nešlo o lásku, ani o péči. Vzal první co ho napadlo, a to Archovi rozhodně nikdo nevymluví. Mohl si jen povzdechnout nad omezeností onoho muže. To on se ženám dvořil rád. Nosil jim klidně květiny i bonbony. Říkal jim sladká slůvka, a když se on sám dostal k tomu nejsladšímu z každé ženy… inu pak utíkal zase dál. Byla to jistá zábava, koníček, dobývat srdce žen. „Víš, možná bych ti i zkusil věřit,“ přiznal a založil si ruce na hrudi. „Ale prve bys musel umět vyslovit její jméno. Víš, nejraději bych ti dál pláštíka, kytičku a poslal tě, odkud jsi přišel. Jenže,“ povzdechl si, pokrčil rameny a očima zakoulel doprava. „Jaksi nemám tu pravomoc.“ Ne že by si jí neuměl zařídit. Jenže na manžílka se čekalo, a kdyby Lysa zjistila, že on dalšího poslal domu, inu byl by zbytečný humbuk. Ona by křičela, on neposlouchal, ale i tak by mu zalehly uši.

„Horác McKoziáš? A pomstili se ti rodiče schválně? Protože jestli to jméno kdokoliv mysl ívážně, tak o to je to horší,“ zasmál se nahlas a docela upřímně. Najednou jméno Archibald Arryn neznělo tak strašně, jak si vždycky myslel. „Dobře a teď pravé jméno,“ trval na svém. Jen doufal, že nepřijde s tím, že se jmenuje třeba Gunter Koláč, Pracant UmyRuka či něco dalšího pochybného, co zrovna uvidí nebo přečte. Tedy, pokud umí číst. Jak prošla kolem služka, Arch se na ní jen samolibě usmál. Navíc mu náladu zvedlo i to, že onomu rákosníkovi nevěnovala ani kratičký pohled. „Kdepak, kamaráde. Nula mrdů dáno,“ pozvedl jednu ruku a ukazováček s palcem spojil tak, aby opravdu vytvořil pomyslnou nulu. Nad jeho dalším gestem ale protočil oči. Téměř by se i pleskl do čela, ale to vynechal. Nemyslel tohle rozšiřování. Mluvil o majetku. Čím více, tím lépe pro Aršíka. Dobře věděl, že z peněz sestry by správně neměl vidět ani vindru, jenže on penízky rád a penízky rády jeho. Bylo to vzájemné.

„Kdepak,“ téměř ihned to odmítl. „Nevěřím v nic víc, v nic míň než v sebe a své schopnosti. Nepotřebuji boha k tomu, abych znal svou dokonalost. Navíc…“ pozvedl oči k nebi. „Oni stejně nejsou po vůli.“ Lysa měla všechno a on byl až druhý. Někdo tam nahoře si na něj zasedl a jeho prdel byla řádně posraná, jinak si svůj život vysvětlit nedovedl. Největší ironií však bylo, že se měl lépe jak většina lidí v Západozemí. „Ale abych nebyl nevychovaný,“ rozmluvil se, zatímco pokračoval cestou k hlavnímu sálu. „Máš tu čest nacházet se v přítomnosti skvělého, krásného a udatného, vlastně i dost chytrého, okouzlujícího k tomu i šarmantního, muže, jehož jméno zní Archibald Arryn. Možná ho dnes neznáš, ale zítra… dobře jednou se o mě budou pět písně a bude mě znát i to nejmenší dítě. Ano, skromnost nemůže být mé druhé jméno, ale jednou na tom zapracuji. Možná… zřejmě, spíš.“ Pokrčil rameny. Nehodlal se zabývat tím, že by měl utrácet méně, stejně jako o sobě přehánět.

Lordíka, či cosi pochybného, si přeměřil ještě jednou pohledem. „A nemáš pocit, že knězem může být v dnešní době kdokoliv? Protože jestli jím jsi ty,“ promnul si bradu. „Měl bych založit vlastní náboženství. Sám sobě budu otcem představeným,“ Usmyslel si a rozhodl se to napsat do deníčku jako velmi důležitou poznámku. „Na co fanatici utáhli tebe?“
avatar
Archibald Arryn

Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 16. 09. 18
Location : Orlí hnízdo

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Archibald Arryn

Příspěvek pro Gillanoir Thorne za Sat Oct 20, 2018 1:11 pm

Přelétl očima z jedné strany na druhou, tam a zase zpět. Nedokázal přesně pochopit, co tím ten chuj myslel. Jako v Západních krajinách? Jaké moudro se ukrývalo za těmi hlubokými slovy, jejiž hloubka sahala až do samotného oceánu. Po pár minutkách, kdy si zpod košile vytáhl křížek, jež začal mírně okusovat, mu to docvaklo.
"Aaaah," zdvihl volnou ruku do výše a tvář se mu rozzářila. ..."Máš oboje orgány, aby ses mohl rozmnožovat sám se sebou? Jelikož pochybuju, že by na tebe nějaká soudná žena vlezla dobrovolně bez toho, aniž by jsi jí musel chytit, svázat a rozevírat nohy, aby ses vůbec dovnitř vetřel," zachichotal se s křížkem stále v puse, načež ho vyndal, aby ho náhodou nespolkl. Opět. Nechápal, jak se mu to daří, ale občas, když ho žužlal a smál se, tak ho nějakým podivným způsobem vdechl a musel ho za řetízek tahat z krku. Což nebyla vskutku jeho oblíbená kratochvíle. A rozhodně nemínil tento skvělý trik předvádět před tímhle pakem, který se tvářil jako nejvyšší hrouda na hroudě. 
Zatvářil se naoko šokovaně, přičemž se chytl za srdce, jak moc ho to urazilo. A dotklo. A zahanbilo!
"Zapomenout? Já?! Nikdy!" s dramatickým hlasem zapíral čistou pravdu. Tohle by nikdy nemohl přiznat. Nejenže by ho otec zabil, ale celé Západozemí by si o něm šuškalo. Byl by to skandál! Syn slavného Ulmera Thornea zapomněl přinést dar pro svou budoucí ženu! Jak moc by ho to štvalo, kdyby mu to nebylo buřt. Jeho otec byl jen výprdkem z mnoha baratheonských vazalů. Kdopak ho asi znal kromě těch baratheoňáků? Hmm, možná tak kniha rodů, každý jiný by nakrčil čelíčko a pověděl by "Kdo?" Jako když se jich matka neustále ptá na nějakého "Rega". To je co? Nějaké dornské jídlo? Fň.
"Tohle jsou květiny z naší domoviny! To, co jiní považují za plevel, my považujeme za nádherné okvětní lístky ... některé bez květu. Voní nezvykle, ale o tolik víc vystihují výjimečnost lady ... Ree!" svráštil obočí, když se pokoušel vzpomenout, jaký strašný jméno to má. Cokoliv dlouhého bylo hrozný! Proč se nemohl jmenovat "Ej" nebo "Ou". To je snadno zapamatovatelný! Ne něco jako Gillanoir, kdy mu skončí oběd než to vůbec dořekne. 
"Oh, ty nemáš pravomoc. Takže jsi přeci jen podřadný slouha nebo aspoň podřadný příbuzný lady Arryn. Chach!" nahlas se mu vysmál, přičemž se mu na tváři objevil velice škodolibý úsměv. Upravil si svoje pomačkané oblečení, načechral si rozčepýřené vrásky a hned se cítil o dost lépe. Ne že by se kdy cítil špatně. Stud byl jen pro bohaté lidi. Sice nejspíš bohatý byl, ale nikdy to nijak zvlášť nepotřeboval. V kuchyni sežral, co mohl, což bylo stejné jako kdyby to ukradl. Oblečení po něm bylo házeno jako po nějakém chudinovi. A ženy? Ženy si jednoduše nekupoval. Samy po něm skákaly, jen co jim padl do zorného pole. Mlsně si olízly jazýčky a šly na věc. 
Napýřil se nad svým smyšleným jménem, div že se mu nožičky nezamotaly a nezradily ho. Naštěstí byl zvyklý zakopávat, tudíž se rychle vyrovnal i tím, že se odpálil od ramena toho příbuzného. Jestli se ho ostýchal dotknout, tak nyní si bude ramínko prášit až z něj vypráší blechu, která tam byla dlouhou dobu, ale on se bude tvářit jako kdyby jí chytil od něj. Mýdlomilný snob!
Nepatrně se zamračil, když se dívka tvářila jako by byl nic. Vzduch. Nula! Nadechl se a odmávl to prackou.
"Chudinka slepá holčička. Ale je hezké, že tu chováte i takové lidi," zatvářil se naoko pyšně. Jako kdyby byl hrdý otec, jehož děti dělají něco úžasného. Ale rychle ho to přešlo. Však i u něj se najde někdo slepý. ..."My máme na hradě jednoho kluka, který je úplně němý. Jmenuje se Crack a my se k němu chováme jako k vlastnímu," nyní se zatvářil pyšně sám nad sebou. Však ho rodiče brali i k jídlenímu stolu. Tomuhle on říkal samaritánství! 
"To nějací ti vaši smyšlení jako Sedm nebo ty stromy. Kdo by si taky myslel, že mu strom odpoví, pcha! Já se modlím k věčnému ohni a jeho pánu a on je mi vždy po vůli. Vždy mi do postele přižene nějakou vnadnou kněžku s poprsím větším než si dokážeš představit. Tomuhle já říkám náboženství!" v očičkách mu zajiskřilo, když si vzpomněl na tu poslední, kterou viděl před odjezdem. Vyprávěla mu cosi o stromu a o konci, zatímco on jí svlékal a kousal do krku. Ale oni mu věčně, cosi říkali o konci a o tom, že ho cesta povede na sever a poté na východ. Ale moc tomu nerozuměl a tak radši vypínal. 
Když se začal ten chytrolín představovat, nastavil pracku a začal prsty pohybovat v dokonalém gestu "bla bla bla". Často to používal na sestru a ta ho poté vždy začala nahánět s kartáčem po místnosti. ..."Skvělý jméno, Archmunde. Určitě ho zapomenu asi tak ... teď!" luskl prsty a opět se zašklebil. Úsměv byl jeho zbraní i lákadlem na panny zkušené i nezkušené. Sic zkušené panny nejspíš neexistovaly, ale třeba si o tom početly v nějaké knize a cítily se zkušeně.
"Ty jsi hrozný neznaboh. Jsi pouhý lidský potěr, nemůžeš zakládat náboženství, ty existovali a budou existovat i potom, co se rozpadneš v úhledný prach. Navíc, já prošel zkouškou. Obtáhl jsem nespočet kněžek, naučil jsem se ty řeči a přijal svůj osud ... ať je jakýkoliv, ale vím, že na konci se tomu určitě hodně nasměje. Něco jako ... budeš trpět, ale skvěle si to užiješ," podrbal se na rozškrábaném místečku, přičemž navíc sevřel půlky a začal si je tou druhou otírat. Jaksi ho začalo svědět celé tělo. Ale na koupel bylo brzy. Stále ještě neuběhl týden, aby ho do té kádě narvali. Vlastně ho tam narvali než sem dorazil, tudíž týdenní koupel má za sebou. Nyní se bude jen otírat o ženská těla, aby chytil jejich pot.
avatar
Gillanoir Thorne

Poèet pøíspìvkù : 8
Join date : 12. 08. 18
Location : Černý hrad

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Archibald Arryn

Příspěvek pro Archibald Arryn za Fri Nov 09, 2018 10:17 pm

„Ha!“ od srdce se zasmál. „Divil by ses, jak to nejedna žena ocení. Dvojnásobné potěšení, a když na to přijde… vše si uděláš v pohodlí vlastního domova a ani se nemusíš lopotit za nějakou flundrou od které ještě něco chytneš, i když,“ přeměřil si ho pohledem. „Pro tebe je zjevně na breberky už pozdě. Skoro bych přísahal, že se některé bojí, aby nechytily tebe a ne naopak,“ rozzářil se jako sluníčko. Kdo ví, co všechno muž jako on přenáší. Od breberek, přes opary až po nepříjemné svědění a pálení. Jo, všechny ty nemoci z pohlavního styku, o kterých mistr mluvil? Byl si jistý, že je samozvaný lord před ním dozajista má. Nebo je alespoň jednou okusil na vlastní kůži.

Zůstal stát na místě a jen Horáce pozoroval. Jeho slova, pohyby, gesta. To všechno. Setkal se tváří v tvář s dokonalým imbecilem. Tedy, ne že by jistá část jeho já neskrývala podobnou osobnost, jenže on to všechno hrál. O to horší bylo, že muž před ním bere všechno až příliš vážně. Nehrál to, on takový byl. Archovi se tak na rtech objevil uspokojivý úsměv. Důkaz pro to, že taková demence se nedá zahrát a on jí přesto hrál. Byl ve svých rolích srovnatelným idiotem, jenže jeden to myslel vážně a druhý ne. Rozzářeně se usmál a dál fascinovaně muže před sebou poslouchal a pozoroval. „Bože, nevěřil bych, že to kdy řeknu,“ zamumlal tiše. „Ale ty jsi vlastně ten pravý. Jsi... jsi dokonalý.“ Pronesl téměř obdivně. Byla to čistá pravda. Tohoto muže pro Ree vybral. Pokud v něm sestra uvidí to co v něm vidí on, bude to hračka. Svatba, jednou před ním roztáhne nožky a pak nebude žádný problém se takového vola zbavit. Nikdo z poddaných ho nebude brát vážně, ale Ree budou milovat. Jakmile se ho zbaví… pokud bude nosit jeho dítě, božíčku, jeho domovina jí padne k nohám a on bude mít hrádek pro své potřeby k dobru! Ano, musel to být on!

Když však zmínil, že je jen podřadný příbuzný lady Arryn, téměř se mu objevila na čele vráska. Rozhodně se netvářil nikterak radostně. Přimhouřil oči a úsměv byl ten tam. „No,“ poupravil si oblečení a mimoděk kontroloval to, zda vypadá dobře. Zlozvyk, který z prstíků jen tak nevyklepe. Jako někdo potřeboval brát věci, on si musel připadat neustále krásný a upravený. Nesnesl by vypadat jako ta ropucha, nebo ten poděs před ním. „Někdo by řekl podřadný, někdo by řekl v blízké budoucnosti důležitější než kdy celá lady Arryn byla,“ téměř to prskl, než se jen arogantně usmál. Svatá pravda. Jednou se té ohyzdné babizny zbaví a usadí svou krásnou prdelku na křesílko, ze kterého dá hned několik důležitých úkolů.

„Věř, ta slepá není. Jen se ti zjevně takhle nepožene moc žen do postele,“ schválně si ho přeměřil tak, aby to dobře viděl a přitom se zatvářil dosti pohrdavě. „Je to šok, co? Když tatínek nestrká zlaťáčky do kapsiček žen, aby poskytly jeho synáčkovi nějakou tu potěchu, protože ho matka vždy zanedbávala? Nebo to spíš vždycky bylo proto, že doufaly v něco víc? Myslíš, že by se taková soukromá kurva lorda měla mít lépe než ostatní?“ zamyslel se nad tím a promnul si bradu. Jo, proto měl své pravidlo jedné noci. Nikdy víc. Nikdy!

„Nejde o odpověď stromu. Jde o to, že lidi zoufale musí něčemu věřit. Jsou jako stádo hloupých ovcí. Kteří potřebují svého vlka, který sebere, co se dá,“ zatvářil se vychytrale. „Ale ne, přesně z těchto důvodů mohu založit náboženství, proč bych nemohl?“ protřel si rameno, v místech kde se ho Gill dotkl, jakoby tím setřásl pomyslnou špínu. „Jestli je k tomu potřeba jen taková chabá zkouška jako obtáhnout pár sept či kněžek? Ha! Tak to jsem splnil už dávno a každý můj následovník by to bral jen jako bonus, co říkáš? Však na tom není nic těžkého. Vezmeš takhle pár pravidel, které se musí dodržovat. Jako, požádáš manželku bližního svého, nebudeš mít jiného boha než mě, budeš lhát dnem i nocí. Až do smrti své věrné neopustíš, do jejich smrti... pochopitelně. Budeš se u toho ke všemu tvářit smrtelně vážně, na zem a zeď si nakreslíš třeba pentagram a oblékneš se třeba i do roucha. Teď záleží na teatrálnosti.. no a když se najde dost pitomečků, co bude s tebou souhlasit? Hej, vyhrál jsi a máš své náboženství!“ Shrnuto podtrženo, prostě na to přišel!
avatar
Archibald Arryn

Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 16. 09. 18
Location : Orlí hnízdo

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Archibald Arryn

Příspěvek pro Sponsored content


Sponsored content


Návrat nahoru Goto down

Návrat nahoru


 
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru