Astora (sídlo Eskelů)

Goto down

Astora (sídlo Eskelů)

Příspěvek pro Admin za Fri Aug 10, 2018 10:57 pm

avatar
Admin
Admin

Poèet pøíspìvkù : 153
Join date : 07. 07. 18

Zobrazit informace o autorovi http://gameofthrones-rpg.forumotion.eu

Návrat nahoru Goto down

Re: Astora (sídlo Eskelů)

Příspěvek pro Bartley Hill za Sat Aug 18, 2018 6:35 pm

Barry dokázal mluvit skutečně dlouho. Byly to hodiny a hodiny v naprostém tichu, aniž by mu to vadilo. Tedy, pokud se v takovém městě vůbec klidu a ticha dosáhnout dalo. Ovšem na tamější poměry to skutečně byl ráj. Někdo říká, že člověk by v naprostém tichu začal vyšilovat. Barry dost možná ne. Usadil by se a v klidu poslouchal vlastní myšlenky, které byly jeho nejlepším a nejvěrnějším společníkem. Jediným společníkem, kterého uvítal kdykoliv a kdekoliv. Ať už během dne, nebo během spánku, kdy mu nápady nedovolily usnout. Mnohokrát se musel postavit, zapálit svíčku dojít ke svému notýsku a vše pečlivě zapisovat. Kdo ví, proč se následujícího dne v poznámkách nevyznal? Nedokázal již určit, co tím chtěl toho večera říct, k čemu to navazovalo či zda to něco skutečně znamená. Ale proč se trápit? Důležité bylo, že to v notýsku je zapsané a jednou… jakmile k tomu dospěje čas, jakmile přijde vhodná doba, on jistě pochopí, co tím myslel. Stačilo si jen vzpomenout.

Astora byla jeho domovem téměř od nepaměti. Jenže na to všechno měl Barry až moc dobrou paměť, než aby jen lehko zapomenul. Usoudil, že je na jednom místě již příliš dlouho a bylo potřeba to změnit. Měl smělý plán. Více, než smělý. Měl totiž šílený plán, který se týkal jistého kamene. Dárek jeho kamarádky, který shodou okolností dostal on. Něco, co jí radost neučinilo, ale pro něj se stalo předmětem zkoumání. Jenže žádná kniha v Západních krajinách mu nemohla dát odpověď na to, co vlastně hledal. Jen maličkosti, slepé uličky a vodítka k ničemu, pokud se mu do ruky nedostane něco významnějšího. Co na tom, že se nechával najímat různými mistry? Ani oni nejevily zájem o vyšší poznání a to byl kámen úrazu Bartleyho snažení. Mohl si jen povzdechnout nad tou omezeností. Nad tou zoufale chladnou vlnou nezájmu o něco, co bylo za hranice chápání většiny. Oni si klepali na čelo kvůli tomu, co on říkal… on si klepal na čelo kvůli tomu, co oni nechtěli vidět.

Brašnu měl již nějaký čas sbalenou. Dávno věděl, že tu nic dalšího nezíská. Musel se vydat do Roviny, najít citadelu a přidat se k učení mistrů. Pouze tam mohl dosáhnout něčeho víc. Pouze tam mohl rozlousknout pravou podstatu kamene. Chtěl se tam vydat sám, možná proto, aby se skutečně přiučil i něčemu jinému. Něco, co ještě sám neobjevil. Jenže na to nyní nebude dost možná čas. Jeho plán vyrazit sám byl dokonale překažen. Budiž to ponaučení zejména pro něho. Pokud bude chtít příště něco udělat jednoduše, zcela jistě to nesmí říct Addy. Kdo ví, proč se k němu chtěla přidat. On se na to tak konkrétně nevyptával. Ovšem mohla v ten moment připomenout štěně, které se s odhodláním vydá za nohou páníčka kamkoliv. Jenže Addy není štěně. Dávno ne. Ona měla vždycky svou hlavu a víc než cokoliv, by Barry přísahal, že jen v Astoře nechtěla zůstávat sama. Komu by se také chtělo zůstávat s docela cizí rodinou? Barryho matka mohla být sebelepší ženou, jenže pravá matka je jedna. Jenže kdo ví? Barry se opravdu na skutečný důvod neptal a ptát se, ho ani nenapadlo.

Oblékl se do hnědých kalhot, nazul si vyšší boty a oblékl bílou košili. Přes košili přišla ještě modrá vestička a přes jedno rameno těžší brašna, kde měl doslova vše, co by mohl potřebovat. Po brašně si ještě jednou přejel prsty, jakoby to mu mohlo napovědět, co vynechal. Teprve pak vyšel ze svého pokoje a zastavil se u dveří, které patřili Addy. Zaklepal, aby jí nevyrušil a následně vstoupil. Oči pro jistotu nechával přišpendlené na zemi a pouze tichým hlasem, to aby nevzbudil zbytek domu, pronesl. „Brzy bude svítat. Myslím, že je nejvyšší čas, abychom vyrazili do Roviny. Tedy, pokud si to stále přeješ.“ Klidně se mohla rozmyslet a on se chtěl ujistit.
avatar
Bartley Hill

Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 12. 08. 18
Location : Západní krajiny

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Astora (sídlo Eskelů)

Příspěvek pro Addezen za Mon Aug 20, 2018 12:33 pm

Prožívala své lepší i horší dny. A ty se neřídili pouze podle jejího křehkého stavu, ale i podle toho, v jaké náladě zrovna byla. V jednu chvíli dokázala zářit jako slunce na obloze, zatímco v té druhé se objevily mraky a bouře se spustila v plném proudu. Nikdo neměl ještě tu plnou čest s nejhorším stádiem. Musela by být skutečně na pokraji sil, aby ze sebe dokázala dostat to nejhorší. A to i při malé vichřici létaly předměty vzduchem a tříštily se o stěnu. Nedokázala si pomoci, jakmile jí něco rozlítilo, dala to jednoznačně najevo. Zvlášť ve chvílích, kdy někdo vytáhl téma, jež pro ní bylo tabu. Zvláště to jedno. To poté bylo nejmoudřejší držet se v jiné místnosti a nechat jí se vybouřit. I když ona ve většině případů odešla sama. Pověděla něco nepěkného a práskla dveřmi jako nabroušené, rozmazlené dítě. Ale ona měla k rozmazlenosti již daleko. Neměl jí kdo rozmazlovat, ačkoliv se k ní Karsi chovala vřele, snažila se chovat jako její matka, přičemž jí i opakovala, že si vždy přála i holčičku, ona to samé necítila. Z celé rodiny se upínala převážně jen k Barrymu. Kdykoliv mínil odejít, žaludek se jí sevřel. Měla pocit jakoby jí poslední rodina opouštěla a nechávala samotnou mezi lidmi, s nimiž si vazby nedokázala vytvořit. Karsi i Jason to cítili jinak. A ona též. Nechtěla zůstat sama, mnohokrát se chtěla vydat i do Dorne, kde měla druhou část rodiny nebo se přeplout za moře, kde měla strýce a tetu, ale vždy jí to bylo vymluveno se slovy, že je to příliš riskantní. Ale co nebylo? Schovávat se Lannisterům přímo pod nosem? Chytré i nebezpečné zároveň. Navíc jí to vždy nepěkně svádělo k nekalostem. A jednu z nekalostí i provedla. 
Doslechla se o králově cestě na sever, slyšela i když se vracel. Váhala, snažila se napsat pro i proti, ale nedokázala najít spásné řešení. Nakonec si pověděla, že ho chce alespoň vidět. Beze slova odešla a vypravila se do Králova přístaviště. Ano, viděla ho. To, co z něj zbylo. Jen smutná troska, ne, to co jí kdysi zabilo otce. Život pro něj byl větším utrpením než smrt. Jenže to by se nesměli dostat do vzájemné konfrontace, která končila jeho slovy: "Vrať se a zabij mě nebo já zabiju tebe!" Proč by měla odpustit někomu, kdo sám nedokázal odpouštět? Zakoupila si několik psů na černém trhu, jež byli navyklí jen zabíjet. I taková zvěř se dala nalézt v Bleším zadku. Sám král netušil, co se mu ukrývá pod nosem, dokud ho to do nosu nekouslo. Doslova. V ten moment jí bylo špatně sama ze sebe. Chtělo se jí zvracet, chtělo se jí brečet nebo odejít někam hodně daleko, kde to bude moct skončit sama se sebou. Ale nebylo jí přáno. Vypustila psy daleko od města a utekla zpět domů. Pokud se to domovem dalo nazývat. To, co jí odvedlo od hrozných myšlenek, byla chvilka, kdy se jí o nohu otřel černý kocour. Kromě zlých vzpomínek a výčitek si sebou přinesla i svého Baleriona.
Vrátila se zpět a snažila se zapadnout do normálního chodu. Nic nikomu neřekla, přesto to věděli. Nebyli hloupí. Nakonec byla ráda, že se Barry chtěl dostat do Citadely. Nejspíš to mělo, co dočinění s tím kusem kamene, které dostala od neznámého dárce k patnáctým narozeninám. V jiných ohledech by ho zavalila otázkami, ale za prvé se jí v nynější chvíli nechtělo a za druhé na to bude mít dost času při přesunu. Jenže věděla moc dobře, že žena není v Citadele vítána a tak musela učinit menší radikální řešení. 
Věci měla přichystané, Bal se rozvaloval po její brašně, zatímco vlasy, které jí překážely, se válely po zemi. Ona sama se snažila stáhnout obvazem, aby vypadala jako dokonale plochý kluk a nemusela se vycpat, aby byla dokonale pašíkovský kluk. 
Vzhlédla, když vešel Barry s pohledem zabořeným do země. Zřejmě se poučil od chvil, kdy k ní vletěl zrovna v moment, kdy se oblékala. Nyní tomu nebylo zrovna jinak, ale uvítala by pomoc. 
"Pokud si to přeješ ty, tak já taky," odpověděla mu, zatímco dál vehementně tahala za obvaz. Stále si nepřipadala dostatečně ... chlapecky. S povzdechem se podívala na Barryho. ..."Nepomůžeš mi s tím?" byl to stejný typ otázky, jako by se jej ptala, zda jí nezašněruje šaty nebo jí je rovnou nenasadí. Ale musela si udělat nějak ... radost. Bez chlapeckého zjevu se ven vydat nemůže. A už vůbec ne do Citadely.
avatar
Addezen

Poèet pøíspìvkù : 15
Join date : 12. 08. 18
Location : Astora

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Astora (sídlo Eskelů)

Příspěvek pro Bartley Hill za Wed Aug 22, 2018 9:51 pm

Díval se do země, to aby nezahlédl něco špatného. Jemu by to nevadilo. Neměl potřebu si Addy prohlížet jinak. Ne jinak, než jak by pohlížel na kohokoliv jiného ve stejné situaci. Co na tom, že byla ženou, či snad dokonce dospělou ženou. Jiní muži by na ní mohlo oči nechat. Jiní by zrudli a zmizeli tak rychle, jak by to jen šlo. Barry ne. Jeho flegmatický pohled by se nezměnil. Jakoby se před ním převlékal jiný kluk. Addy znal až příliš dlouho, než aby před ní pociťoval něco jako stud, byť dívka to mohla cítit docela jinak. Tuhle emoci či takt, Barry zdá se postrádal. Chvilku počkal, až bude mít možnost, než pomalu pozvedl hlavu. Addy si prohlédl bez postraních myšlenek a sledoval, jak pevně utahuje obvaz.

Až poté si všiml, že na zemi jsou dlouhé prameny vlasů a její střih značně změnil délku. Chvilku o tom ani nevěděl. Jen tušil, že je něco jinak. Udělal několik dalších kroků do místnosti, až se zastavil u stolu. Třikrát na něj poklepal bříšky prstů, zatímco přemýšlel co vlastně říct. Bylo to její rozhodnutí se tolik ostříhat. Byl na její dlouhé vlasy zvyklý a věděl hlavně, že jeho matce se na Addy velmi líbily. Inu, pokud s nimi ona sama spokojená nebyla, nikdo jí nemohl nutit je tak nadále nosit. Ještě chvíli přemýšlel, zda se ohledně vlasů pouštět do jakéhokoliv tématu, než usoudil, že raději neřekne vůbec nic.

Místo toho raději přikývl a rozhodl se jí asistovat. „Jestli by sis je mohla nějak… no přitlačit více k tělu a já zatím budu utahovat obvaz.“ Napadlo ho první možné řešení. Když se ale chopil obvazu, na její prsa se zadíval. Ne snad, protože by je potřeboval vidět. Ne, on začal přemýšlet, zda nevymyslí jiný způsob, lepší jak její hruď utáhnout, aby vypadala chlapecky. Možná je stáhnout směrem dolu, nebo naopak nahoru? Ne, nahoru dozajista ne. Snad od stran anebo se je opravdu snažit přitisknout co nejvíce k hrudi a pak utahovat. No, zkusit to nakonec mohli více způsoby. Chopil se tedy obvazu a začal konat svou práci. „Kdyby to bylo snad moc, řekni. Já nemám odhad.“ Pronesl zcela jasnou věc. Člověk nikdy tak docela netuší, s jakou intenzitou pracuje, pokud jí sám nepociťuje.

Chvilku mu to trvalo, než si byl jist, že je vše dostatečně utažené a Addy by měla připomínat skutečně chlapce. Mladého, s jemnými rysi a velkýma očima. Ovšem i tací byli. „Můžeš se pohybovat? Víš, aby to při pohybu třeba nespadlo a neuvolnilo se. Je to sice utažené dost pevně, ale stále to obepíná pouze obvod hrudníku. Možná vytvořit něco, co by jistilo obvazy i přes ramena…“ Zamyslel se nad novým rychlým vynálezem. Jenže on neuměl šít a tak ho v mysli automaticky přesunul do šuplíčku, kde skrýval všechny své nápady na pozdější čas.

„Ale pokud si vezmeš volnější košili a nebudeš si na hruď nic přikládat tak, aby ti látka obepínala tělo, pak by to mělo vydržet a vypadat i obstojně.“ Uzavřel nakonec své domněnky, které vyhodnotil jako správné. Pokud se Addy nezapříčiní sama o zničení provizorní pojistky, pak jí vydrží. Sice bude potřeba průběžně obvaz utahovat a upravovat, ale to je zjevně věc, se kterou se počítá. „Čím déle se budeme zdržovat, tím také déle půjdeme a to není zrovna dobrý nápad. Denní světlo přitahuje daleko více očí a umožňuje snadnější setkání. Spíš na někoho narazíme. Do Roviny to je dlouhá cesta, nechci riskovat otevřený konflikt.“ Neměl se čeho bát. Jeho hlavu zdá se nikdo dávno nechtěl. Nikdo ho nehledal. Ovšem pořád mohla být cesta plná lapků a zlovolných rytířů, kteří si rádi vybijí zlost na někom nevinném. Ošklivá myšlenka, ale bylo tomu tak. Dobře slyšel o tom, co se dělo a stále děje v Řekotočí. Nechtěl dopadnout stejně. Život měl poměrně rád. Fascinoval ho.
avatar
Bartley Hill

Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 12. 08. 18
Location : Západní krajiny

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Astora (sídlo Eskelů)

Příspěvek pro Addezen za Sun Aug 26, 2018 2:57 pm

Jí samotné nikdy nevadilo, když Barry vešel zrovna v momentě, kdy se musela převléct. Ano, musela. Jí by nevadilo nosit jedno oblečení celé dny, spát v něm, prát se v něm nebo se v něm klidně válet po zemi až by vypadala jako čuňátko. Ona takovým čuňátkem občas byla. Jako dítě házela kotrmelce přes kaluže, skákala do nich šipky nebo z nich brala pořádné kusy bahna a házela je po Barrym, když si zrovna četl. Nebo se za ním připlížila zezadu a vymáchala mu tvář v rukách od bahna. Vypadala jako dokonalý tyran, ale ona si jen chtěla hrát, zatímco její kamarád si našel zcela jinou zábavu. Tichou, při které chtěl klid. A klid s Addy nešel v ruku v ruce. I když se dokázala zabavit s jinými dětmi, chtěla trávit čas s někým docela jiným. A ten někdo docela jiný nehnul ani obličejovým svalem, když před ním byla nahá. Pouze se z čiré slušnosti odvrátil. A to vůbec několikrát neudělala naschvál než si našel nový způsob, jak se tomu vyvarovat a to zcela nerušeně pozorovat zem. Její pokusy byly zcela marné. A maličko riskantní, jelikož k ní do pokoje nemusel přijít zrovna Barry. 
Již dávno si od jednoho cizího obchodníka z dálných krajin koupila skvělou novinku a to barvu na vlasy. Nejspíš neměla tak vyčnívat z davu, ale nedokázala už snést pohled na matčinu hnědou. Kvůli tomu si uvědomovala, že si nepamatuje, jak vypadala. Jen ta barva jí pár střípků doplňovala, ty další doplňovaly informace, ale zbytek zůstával v mlze. U otce to nebylo jiné, jediné, co zářilo byly oči a barva vlasů. Tvář zamlžená a i kdyby se jí odkryla, mohla by se jí zdát cizí. A tak zničila jednu z posledních vzpomínek, když si přebarvila vlasy na rudo. Vypadala jako nějaká essoská návštěva. Až na to, že to pořád byla jen ona.
Trhla hlavou, jak s ní chtěla zavrtět, ale ubránila se tomu. I když, Barry by si toho stejně nejspíš nevšiml. Nejspíš by měla vzdát jakékoliv další snahy v něm spatřit něco, cokoliv! Ale tomu se špatně odporovalo. Na tohle žádný lék nebyl. A tak učinila, co jí řekl. I kdyby to bylo moc, nejspíš by se snažila ani nepípnout. Však proč se nenechat mírně přiškrtit? Nepotřebuje dýchat. Chce vypadat jako pořádně mužný muž a ten musí něco vydržet. A tak zatnula zuby a čekala až z ní ten chlap bude. Třeba bude moci očumovat ženy a přijde na to, že je divná a zbaví se jedné obcese, aby jí vyměnila za jinou. Ano, to by byl zcela chytrý tah. 
Když bylo všeho utahování u konce, podívala se na to dílo. Z jejího hrudníku se stalo ploché pole. Docela se hrozila toho, jak to vypadá pod tím, jelikož nebyla zrovna nevyvinutá.
"Kdybych byla plochá po mamince, ani se stahovat nemusím," pronesla zčásti humorně, zčásti to znělo jako stížnost. Někdy by se menší hruď rozhodně hodila. K čemu jí vůbec měla? Muže na prsa rozhodně lákat nechtěla a ani umlátit se tím nikdo nedal. Zase tak velké nebyly. Tak k čemu?! Na ozdobu, zřejmě. Nebo aby jednou konala svou tradiční ženskou povinnost a měla děti. A jelikož byla odproštěna od nutnosti se vdát z povinnosti, nejspíše bylo konce i dětem. 
"Hmm," podívala se na Bala, který se rozvaloval na její brašně a upíral zelené oči na Barryho, jakoby ho skenoval a zkoumal, co jeho paničce chce. ..."Pokud pochopí on, že mi nemá lézt na hruď, tak si tam skutečně nic těžkého dávat nebudu," vesele na něj mrkla než si vzala z postele košili, přehodila si jí přes hlavu a zašněrovala. Na to si navlékla rudý kabátec, v kterém měla náhle dost místa. Bylo to divné a stále se nerozhodla, jestli je to dobře nebo špatně. 
"Tak bychom měli vyrazit," tleskla rukama a u postele vzala opřeného Zbíječe. Po pár procházkách s ním zjistila, že by bylo dobré, kdyby si pro něj vytvořila opasek. Jenže u pasu ho mít nemohla, bylo to větší a nesymetrické narozdíl od meče. Tudíž si vytvořila opasek kolem ramen a hrudi a mohla zbíječ nosit připevněný na zádech. Sice to vytvářela skoro dva týdny, ale se svým výrobkem byla spokojená. Brašnu přes rameno, kocoura do náruče. Bal nejevil jakýkoliv zájem o okolí a v poklidu si podřimoval. Měl konečně svou paní a mohl být spokojený. S úsměvem ho podrbala za uchem a poté vzhlédla k Barrymu. Byl to jeho cíl, jeho úkol, tak ho nechala, aby o všem rozhodoval. Alespoň do doby než jí napadne něco lepšího. Dle jejího mínění.
avatar
Addezen

Poèet pøíspìvkù : 15
Join date : 12. 08. 18
Location : Astora

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Astora (sídlo Eskelů)

Příspěvek pro Bartley Hill za Thu Aug 30, 2018 8:45 pm

Po její poznámce ještě jednou pohlédl na její hruď. Kdyby byla plochá po matce… napadlo ho, že by k tomu měl něco říct. Jenže co vlastně? Uvědomil si, že by se jen nadechl a opět sklapnul. Ať už by mu na jazyk přišlo cokoliv, automaticky to odsoudil jako naprosto nelogickou a nesprávnou věc. Mohl toho říct skutečně jen velmi málo. Snad jen to, že větší prsa nejsou na škodu. Jenže tak nějak podvědomě tušil, že by to Addy pochopila úplně jinak, než jak on to myslel. On měl na srdci vždy v první řadě ono praktické využití. Z hlediska jejího budoucího života matky měla tu správnou postavu. Větší prsa, úrodné širší boky i pozadí. Postava, která dle měřítek mnohých vypovídala o tom, že bude rodit silné a zdravé děti. Pravděpodobně i dost chlapců. Jenže dávno věděl, že takovou poznámku pronést, vyslouží si v tom nejlepším případě pohlavek. Addy o ničem takovém slyšet nechtěla. Zjevně nedokázala pochopit, že to Bartley vůbec nemyslí špatně. Proto raději všechny svoje odpovědi polkl a tvářil se, jakoby celou poznámku přeslechl.

Zadíval se na černého kocoura, který měl nejlepší roky za sebou. Pamatoval si, jak zděšen byl, když ho uviděl. Ani ne protože by se bál koček. To vůbec ne. Jemu zvířata nevadila. Bal byl jen utvrzující důkaz. Potvrdilo to ty nejhorší myšlenky, které chtěl i Bartley popřít. Jenže nemohl, když měl před očima všeříkající důkaz. Pokud měla Addy po letech u sebe opět Bala, znamenalo to jediné. A to, že musela být v Králově přístavišti. Vzhledem k tomu, jak se dostala domu… v jakém stavu. Ušmudlaná, unavená a od krve… bylo jen pár myšlenek, které v té chvíli Barry měl. Následná zpráva o tom, že byl král Robert Baratheon zabit, utvořila Barrymu na čele hned několik vrásek. Popravdě se na to Addy nikdy nezeptal. Možná z respektu, možná protože to raději vědět nechtě. Přesto si to myslel. Nebyl to Eddard Stark. Nic by z toho neměl a navíc byl dlouholetým přítelem. Ne, v Králově přístavišti se v té době seběhlo až moc věcí a on by přísahal, že v některé z nich má prsty Addy. Jen se zkrátka některým lidem později více hodilo to, aby za vraždu krále zaplatil někdo jiný, než holka, která téměř ihned poté zmizela. Ne, nejspíš se jí nikdy ani nezeptá. Nechtěl si potvrzovat ony černé myšlenky. Bylo to vůbec poprvé, co se rozhodl zvolit sladkou nevědomost. „Stačí mu to prostě vysvětlit,“ pokrčil nad tím rameny. Opět taktně odvrátil hlavu, když se začala převlékat, přestože již nebyl důvod. Dnes viděl více, než kdy měl nebo i potřeboval. Bylo to však něco jako společenské povinnost.

„Ano, je nejvyšší čas,“ přikývl, když se zadíval z okna. Nechal jí pobrat vše důležité, než v její společnosti opustil dům. Oba měli to nejdůležitější u sebe. Raději se ani nerozloučili s Barryho matkou ani z nevlastním otcem. Matka by je dozajista nepustila. Barry se jí snažil už nějaký čas připravit na to, že je jeho čas odejít. Ona o tom nikdy nechtěla ani slyšet. Proto se nyní rozhodl konat přesně tak, jak konal. Bez vědomí kohokoliv jiného. A co se týkalo jeho adoptivního otce? Ten by mu dost možná zatleskal. Vyprovodil by ho z radostí z hlavních dveří a požádal ho, aby se nikdy nevracel. Neměl ho rád, ne, nenáviděl ho. Barry nikdy nepochopil, čím si jeho nenávist zasloužil. Možná to bylo kvůli tomu, že ho matka jako dítě vždy o něco více upřednostňovala. Možná to bylo kvůli tomu, že on byl hloupý, zatímco Barry spoustě věcem rozuměl. Možná to bylo kvůli tomu, že Barry zkrátka nebyl tím synem, jakého otčím chtěl. Jenže Barry věděl, že s tím nic nenadělá. Vlastně ani nechtěl.

Zastavil se až v přiměřené vzdálenosti od domu. Už mezi ostatními domy viděl jen vlastní střechu, nic víc. Projel si prsty ve svých zrzavých vlasech a chvilku se zastavil. „Myslíš, že se jednou opravdu vrátíme?“ Dávno věděl, že je to spíše fráze. Příslib toho, že se někdo vrátí, i když to nebyla pravda a v plánu to ani neměl. Cesty všech lidí byly nevyzpytatelné. Kdo ví, kam je osud zavane. Třeba nedojdou ani do citadely.
avatar
Bartley Hill

Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 12. 08. 18
Location : Západní krajiny

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Astora (sídlo Eskelů)

Příspěvek pro Addezen za Fri Aug 31, 2018 4:24 pm

"Možná to nechám na tobě, pokud dokážeš kocourovi vysvětlit, že na mojí hrudi se neleží, tak tě možná budu i v určitých chvílích poslouchat," usmála se na něj než podrbala Bala za ušima. Ten lehce zavrněl, ale nijak jinak se nevzrušoval. Měl toho za sebou dost na to, aby projevoval reakci jinak než ležením a občasným zvednutím hlavy. A její nabídka byla vskutku výhodná, jelikož jakmile se Barry rozmluvil o jisté své zálibě jako třeba ... o nějakém pokusu, tak cítila, jak ve svých myšlenkách odplouvá k dálným břehům. Naučila se občas přikývnout, zamručet nebo pronést "Ach tak.", přičemž dál moudře kývala hlavou, zatímco si v duchu představovala, jak si chytne černého dornského koně a bude se na něm prohánět, dokud jí neshodí. No, s koňmi jí to moc nešlo, ale to neznamená, že jí ti dornští nebudou více po chuti. Přeci jen dornská krev pozná svého druha a ten kůň to vycítí. Též jako draci vycítili pravého Targaryena. I kdyby je vyklubal někdo jiný, oni by svého pravého pána našli. Ne nadarmo se do targaryenských kolébek dávala dračí vejce. Pouto již od narození. Kdyby draci stále existovali, taky by dostala toho svého do kolébky. Ale nemohla si stěžovat, že tam dostala kocoura. Zachránil jí přeci jen život a ona ho opustila. Ne že by měla na výběr. Celou cestu byla mimo vědomí na to, aby mohla odporovat. Navíc, kdo by poslouchal malou holku a vracel se nazpět do jámy lvové pro kocoura, který mohl být dávno mrtvý. Ale našla jej a to bylo hlavní. 
Podívala se po pokoji, zda jí nic nechybí. Sáhla si na krk, ale přívěsek s drakem tam stále nebyl. Nikdy neměnil pozici ani nemizel. Na něj dávala větší pozor, jak na svůj vlastní život. Když nenašla nic jiného, co by si sebou mohla vzít, tak se vydala za Barrym. 
Bylo jí jasné, že se nesmí jít s nikým loučit. Karsi byla na svého syna velice upnutá a nikam by je nepustila. Ba, byla schopná je hlídat, aby je nenapadlo utéct. Ale přeci to nebylo na zbytek života. Jen se projdou tam a zase zpět. Co jiného by s tím kusem šutru mohli dělat než jej důkladně prozkoumat, zjistit, že je to skutečně jen šutr a vrátit se nazpět? Nu, o jedné věci by věděla. Staré město bylo skutečně kousek od dornských hranic, i když bylo naivní doufat, že by jí někdo poznal, neoznačil za lhářku a ještě jí nehodil do jámy s hady. Měla snad nějaký důkaz? Kromě toho jak vypadá, nic. Nepamatovala si nic z toho, co jí maminka kdy vyprávěla o strýcích, ani jedinou maličkost, kterou věděli jen oni. Neměla u sebe nic, co by patřilo jí nebo co by jí její bratři dali a ona by to dostala od maminky. Vytasit se s dračím přívěskem? Kdoví, dostala jej skutečně krátce před odchodem. Prakticky nikdo nevěděl, že jej má. Nic to nedokazovalo. Mohla být jen další podvrh.
Bez starostí si to kráčela vpřed, dokud Barry nezastavil. Otočila se na něj s povytaženým obočím. Jeho slova jí dost zarazila. Netušila, že vidí návrat v tak ... neexistujícím měřítku. Což jí přinutilo se zamyslet nad tím, co by se stalo, kdyby se mu nevnutila na společnou výpravu. Opustil by jí? Už nikdy by ho nespatřila? Jediná rodina, která jí zůstala a on by beze slova odešel a nikdy se nevrátil. Zůstala zticha déle než chtěla, ale pochyby jí nahlodaly mysl. Pokusila se vrátit bezstarostný úsměv, i když to bylo stejně falešné jako lannisterská čest.
"Musíš se na to dívat optimisticky. Přeci jen nezůstaneme ve Starém městě věčně. Nebo snad hodláš zamířit ještě někam jinam?" překopala se na zvědavou vlnu, jelikož by jí skutečně zajímalo, co se mu honí hlavou. V určitých věcech nebyl zase tak sdílný. Bala přitiskla více ke své hrudi, i když jí bylo řečeno, že to dělat nemá. Ale ona u sebe chtěla někoho cítit. Nevyčkala, zda se k odchodu odhodlá Barry a sama vykročila kýženým směrem. S vědomím toho, že tuhle větu jen tak nezapomene.
avatar
Addezen

Poèet pøíspìvkù : 15
Join date : 12. 08. 18
Location : Astora

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Astora (sídlo Eskelů)

Příspěvek pro Bartley Hill za Sun Sep 02, 2018 4:31 pm

Barry se na Addy na chvíli zaměřil. Prohlížel si jí, než nakonec přimhouřil oči. Nemohl se zbavit pocit, že si z něho pouze dělá legraci a navíc si ho dobírá. Opravdu očekávala, že by se snažil kocourovi vysvětlit, ať si nelehá na hruď své paničky? Ovšem ke slovům se neměl. Neřekl na její poznámku jediné písmenko, jedinou hlásku. Pouze si nechával svůj podezřívavý výraz ve tvář, než nad tím jen zavrtěl hlavou a raději šel ven. Za ty roky s Addy pod jednou střechou už věděl, že ne vše od své kamarádky může brát vážně. Kolikrát mu něco řekla, on zcela jednoduše a logicky odpověděl, než se mu začala smát. Ten smích dříve nechápal, pak mu došlo nebo i bylo řečeno, že vše byla ironie či sarkasmus. No, Barry musel uznat, že on tak docela ironii nerozuměl. Proč by někdo druhého zesměšňoval, aniž by mu to dal jasně vědět? Přeci to byla ztráta času. Těmto jinotajům nedokázal porozumět, ale možná jednou přijde den, kdy to půjde už docela samo. Docela živě si pamatoval, když přišel s myšlenkou, že její dračí kamenné vejce prozkoumá. Addy si ho tenkrát začala dobírat. O to horší bylo, že si ho začal dobírat i jeho adoptivní otec. Dokonce našel kamínek ve tvaru malého vajíčka a začal mu tvrdit, že to je též mystický tvor, který čeká na to, až jej Barry vyklube. Hloupý a nejapný žert. Naopak u Jasona dávno věděl, že jemu nemůže věřit nic. Naopak by ho velmi překvapilo, kdyby z jeho úst slyšel uznání nebo podporu toho, co vlastně dělá.

Raději se podíval do brašny a ujistil se, že zkamenělé zelené vejce je na svém místě. Byla to nezbytná součást jejich výpravy. Však kvůli němu to všechno vzniklo. Dobrá, ještě možná proto, aby i Barry sáhla na další hranice poznání a dozvídal se nové věci. Ale kamenný dárek byl hlavním spouštěčem. Někdo nad jeho myšlenkou mohl kroutit hlavou. Možná šlo vskutku jen o náhodu, jen Barry v tom viděl osud. Přeci jen, když už se k dračí krvi dostane zkamenělina dračího vejce, musí v tom být více než jen symbolika a odkaz na její rod. Někdo si dal tu práci, aby kamenné vejce našel a následně našel Addy a poslal jí ho. Chtě nechtě cítil, že v tom je něco víc. Tajemství, která vyčkává na to, až bude odhaleno. A čím víc se mohl člověk zapsat do světa, než objevem? Tedy pokud chtěl přetrvat i roky. Na války se zapomínalo, stejně jako na krále a hrdiny. Jenže vědomosti tu budou vždy a právě v těch by mohl Barry přežívat dál. Sice nikdy nesnil o nesmrtelnosti a nehynoucí slávě, stejně jako každý muž i on trpěl jistou ješitností. Zkrátka tu potřeboval něco zanechat.

„Kdo ví, kam nás osud zavede?“ povytáhl obočí a zadíval se na Addy ještě jednou, než opět upíral pohled jen na město. „Ve Starém městě můžeme být dlouho a s tím, co se kolem nás děje… bude se ještě kam vrátit?“ Zamyslel se nad vlastními slovy, než jen sám pokrčil rameny a raději se otočil k Astoře zády. Srovnal krok s Addy a pomalu s ní vyrazil vstříc nové kapitole jeho života. Chtěl si o všem psát. Jeho deník měl mnoho nepopsaných listů, které bylo třeba zaplnit. A co lepšího může člověk mapovat, než cestu poznání? „Opravdu trváš na tom, aby šel Bal s námi?“ Zeptal se po chvíli. „Chci říct, je to kocour, ne pes. Pes ti běží u nohy, kočka má svou hlavu. A nosit ho pořád zjevně také nebudeš. Co s ním vlastně máš v plánu?“ Nepopíral to, že Bala vidí jako komplikaci. Byl si jist, že pokud se jim kočka zatoulá, Addy se nepohne dál, dokud jí nevypátrají a nepřivedou zpátky. To by je mohlo dost zdržovat a Barrymu se to ani trochu nelíbilo. Jenže dobře tušil, že návrh nechat kocoura doma by spustil tvrdou ránu pěstí do ramene.
avatar
Bartley Hill

Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 12. 08. 18
Location : Západní krajiny

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Astora (sídlo Eskelů)

Příspěvek pro Addezen za Tue Sep 11, 2018 4:51 pm

Mnohokrát za ta dlouhá léta měla chuť Barrymu vytvořit jistou příručku, aby věděl o jakých věcech je dobré mluvit, o jakých je lepší mlčet, na co se neodpovídá, na co se odpovídá menší lží, milosrdnou lží nebo jaká témata se nerozebírají do detailu. Kdyby to měla vzít postupně. V době krvavého měsíce není dobré vysvětlovat dané ženě, jak je to důležité k pročištění jejího těla, na jeho správný chod a následnou přípravu na početí dítěte. Celkově téma dítě není vhodné, když si ta nebohá žena vzpomene na ten fakt, že kdysi dávno mohla být prodána jako nějaká koza prvnímu lordovi, který by se namanul. Jelikož názor žen nikoho nezajímá. O ženské emancipaci raději mlčel, jelikož dotyčná žena do toho byla nebezpečně zapálená a možná přeci jen viděl jakési znamení, že toto téma je zdraví nebezpečné. Když chce pochválit, jaká je to hezká holka, chce to skutečně slyšet. A ne sledovat, jak se mu kouří z hlavy, jelikož její lehký povel pochápal, že jí musí říci něco neskutečně složitého a potřebuje na to hodiny přemýšlení. Někdy měla pocit, že se Barry vypnul, jakoby odletěl do jiných krajin a zatímco jeho tělo bylo stále u ní, mysl se kdesi toulala. Tam, kde ta jeho podivná věda a alchymie měli hlavní slovo. Kde ho nezpomalovala tupost jiných lidí. Což byla otázka, jež mu raději nepoložila, jelikož jeho krutá pravda někdy byla až moc krutá. Což si on neuvědomoval. To by též mohla sepsat do příručky "Jak mluvit s lidmi". Nu, stále je mu ku pomoci, ale když jí hlavou vrtá, zda by jí nechal na neznámém místě s cizinci, pomáhá se dané osobě dosti těžko. Zvlášť když mu v té chvíli chce spíše uštědřit pořádnou facku. 
"Barry? Už jsem ti někdy pověděla, že jsi hotová studna pozitivní nálady?" zavrtěla nad jeho dalšími slovy hlavou. Takže by jí dokonce nechal na místě, které může každou chvíli lehnout popelem. Ještěže trpěla skutečně ohromnou dávkou sebeovládání. Což byla skutečně ironická myšlenka. Jediný důvod, proč nenápadně Barryho nepraštila nebo do něj nešťouchla, byl Bal v její náruči. A to zvíře, které přítele chránilo, toho samého zvířete se chtěl velice nešikovně zbavit. 
Přivřela oči a otočila hlavu jeho směrem, zatímco dál kráčela vpřed.
"Mohla bych ti ho strčit do brašny. Když se tak nenápadně nabízíš, že by jsi ho nesl," sladce se na něj usmála než se vrátila k pozorování krajiny. Která byla vskutku ... nu, stejná. Strom, strom, strom, cesta. Jaká škoda, že se Tywin Lannister rozhodl zaběhnout do Králova přístaviště. Kdyby se vydal na procházku, sám, stejnou cestou, jakou kráčeli oni, hned by se jí zpříjemnil den. I když potom, co se stalo v Rudé baště ... neměla zrovna ... energii na další vykonání spravedlnosti.
"Doneslo se do tvé ulity, že lord Eskel zmizel jako pára nad hrncem? Ne že by o sobě za ta léta dal jakkoliv vědět, ale zřejmě i když se ztratí nesmiřitelný lord opilec, tak se to roznese jako ... jiné zajímavé zprávy," chtěla zmínit Baratheonovu vraždu, ale raději si to rozmyslela. Nebylo to zrovna vhodné téma a rozhodně nechtěla, aby se o to Barry jakkoliv zajímal. Když se jí na to nezeptal do dnešního dne, nemusel by nikdy. Alespoň na to bude moci dříve zapomenout. I když si nemohla lhát. Na tohle se zapomenout nedá.
avatar
Addezen

Poèet pøíspìvkù : 15
Join date : 12. 08. 18
Location : Astora

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Astora (sídlo Eskelů)

Příspěvek pro Bartley Hill za Tue Sep 18, 2018 8:18 pm

Jakmile pronesla jeho jméno, trhnutím se k ní natočil. Povytáhl obočí a chvilku jí pozoroval. Mohlo jí být jasné, že v jeho hlavě to opět nezdravě šrotuje. „Ehm, ne,“ vydechl nakonec. Studna pozitivní nálady? Ne to o něm pravděpodobně skutečně nikdy nepronesla. Jenže v moment, kdy si toto uvědomil, se do jeho hlavinky vnutilo rozuzlení. Ironie! Opět s ním mluvila v ironii. Jen se raději zadíval před sebe a přidal do kroku. Poupravil si mimoděk svojí brašnu přes rameno, jakoby mu měl popruh sklouzávat dolu, přestože se nepohnul ani o píď. „Jsem jen realista, nic víc,“ vysvětlil. „Chci říct, dějí se špatné věci. Možná se nezdá, že bych se o něco takového zajímal, ale slyším.“ Přestože by to nahlas nepřiznal, možná ze zdvořilosti, možná v tomto ohledu měl dostatek taktu. Ale měl takový pocit, že za dob Targaryenů bylo Západozemí lépe. Byly to stovky let, kdy nikdo neodporoval. Snad kromě jedné rebelie, která však byla potlačena. Ať už lidé byli spokojení více či méně, Targaryeni měli něco, co je na trůnu udrželo. Nyní? Ano, Robert Baratheon je sesadil a byli nenávratně pryč. Pryč? Právě při té myšlence se musel podívat mimoděk na Addy. Kdepak, jeden Targaryen tu pořád byl. Tak jako tak, to co Baratheon udržel silou, nyní neudrží nikdo. Měl smělou teorii. Přestože měl Barry do politikaření daleko a neviděl do hry mocných, měl své názory a představy. Baratheonovi jistě hrálo do karet i to, že byla země zdevastována válkou. Lidé toužili po míru a klidu. Přestože docházelo k popichování a šarvátkám, nikdo si nechtěl zopakovat tu krvavou řež, která by tak vznikla. Jenže ta doba minula. Robert byl mrtvý. Polovina království jeho syna neuznávala jako vhodného dědice, druhou si znepřátelil. Spíše menšinu si držel díky dobrým vztahům nebo výborným rádcům. Ten stav byl neuvěřitelný, o čemž nasvědčovalo i to, že se každým dnem objevoval nový a nový král. Dnes mohl být králem každý a to rozdělovalo říši více a více. Však… i Addy by mohla samu sebe prohlásit královnou. Sice by to byl bláhový krok, ale měla nárok větší, než většina těch samozvanců. Jenže nedalo se říct, že by jí v tom Barry podpořil. Spíše naopak. Ne nyní a ne tady.

Podíval se na svou brašnu, jakmile zmínila, že tam by se mohla usídlit ta černá koule chlupů. „Nevím, jestli to je dobrý nápad,“ zavrtěl nad tím hlavou a automaticky si brašnu přesunul na druhé rameno, dál od Bala. „Byla by pro něho malá a moc těsná. Určitě by nevydržel,“ zavrtěl hlavou, zatímco si představil svojí brašničku ještě těžší. Navíc tentokrát by z ní vykukovala černá hlava s oušky a pozorovala svět, dokud by se nespokojeně nesnažila dostat ven. Jenže už teď brašna vážila docela dost a mohl za to jeden příhodně tvarovaný kámen. Měl tendence opět odběhnout myšlenkami úplně jinam. Barry měl totiž jednu zvláštní schopnost, mnohdy dokázal poslouchat, ignorovat a zároveň v tu samou chvíli zapomenout, co dotyčný řekl. Jenže u Addy si to málokdy dovolil. Jakmile jeho tmavovlasá přítelkyně zjistila, že je duchem nepřítomný, většinu času to byla záminka pro ránu do ramene. Zjevně další neférový postřeh. Ona ho ignorovat mohla, on ji ne.

„Třeba se upil,“
pokrčil rameny nad osudem lorda Eskela. „Kdo ví, kde mu je konec. Nezdálo se, že by mu leželo blaho jeho poddaných na srdci.“ Poznamenal, než se zamyslel nad tím, jak její slova vyzněla. Jiné zajímavé zprávy… jiné zajímavé zprávy. Ta věta se mu v hlavě několikrát zopakovala, než se nadechl k otázce. Natočil hlavu k Addy, přesto nezastavil. Jakmile se na ní zadíval, jak ochotně šlape s kocourem v náruči, opět pusu zavřel. Chvíli ji studoval, než mu to nedalo. „Myslíš zprávy jako je podivná smrt krále? Zabit vlastním nejlepším přítelem? Podivné, že?“ přimhouřil na moment oči a skutečně vyčkával, jak se k tomu Addy postaví. Zda to zamluví, nebo se hrdě rozhodne mluvit.
avatar
Bartley Hill

Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 12. 08. 18
Location : Západní krajiny

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Astora (sídlo Eskelů)

Příspěvek pro Addezen za Sat Sep 22, 2018 11:12 pm

Ujelo jí tiché uchechtnutí, když jí opět Barry vzal za slovo. Občas si říkala, že by nakonec věty vždy dodala, jak přesně to myslela, ale možná v ní byla jistá škodolibost, která jí od toho odrazovala. Nejspíš chtěla vidět, jak se v tom její dobrý kamarád topí zcela nevědomky. Ale zatímco ona si z něj mohla dělat srandu a tahat jej za nos, nikdo jiný takhle opovážlivý být nesměl. Kdokoliv se mu pokusil posmívat, že je zrzavý, nezajímavý nebo věčně někde zalezlý, dostal pořádný kopanec do holeně a když se svalil, ještě si na něj dřepla a řádně ho profackovala. A fackovala by ho dál, kdyby se vždy neobjevil někdo, kdo jí odtáhl. Jinak by tomu opovážlivci vyfackovala díru do hlavy, do které by mohla nacpat trochu toho rozumu. 
Nadhodila si kdysi kotě, nyní kocoura, aby ho mohla nést na jedné ruce a druhou se mohla ujistit, že její poslední dar je stále na místě. Stále kolem krku. Tiše si oddechla a nechala jej padnout zpět na hruď. Kdyby ho ztratila, propátrala by každý centimentr, aby jej našla. Existují věci, které nikdy ztratit nesmí a tohle mělo hlavní prioritu. 
"Slyšíš, ale nevidíš," ujelo jí. Teď to chtělo říci něco, co by odvedlo Barryho pozornost jinam. I když je možné, že si toho ani nevšiml. Ale jistota je vždy jistota. ..."Raději se budu držet toho, že se bude kam vracet. I když ..." zamyslela se a nenápadně nadhodila jistou věc. ..."Budeme blízko Dorne. Mohli bychom se tam podívat. Třeba tam můžeš zkoumat, jakou má písek teplotu ve stínu a bez stínu," pousmála se a podívala se na Barryho. Jistě po tomhle nebude přemýšlet nad tím, jak myslela předchozí větu. Mírné šťouchnutí do jeho zálib jej jistě zavede na jeho oblíbenou alchymii. Nebude rozjíždět kolečky nad tím, co nevidí. A co ani nikdy neuvidí, jelikož by mu ta jasná informace musela doběhnout vstříc. Nebylo to pro něj natolik důležité, aby bádal. To zjišťování, proč je měsíc v určité noci oranžový, to bylo zajímavější, jak ten fakt, že ... že ho nejspíš jednou sama kopne do holeně. Začínala si říkat, že nejspíš raději zůstane navždy starou pannou než svěřit svůj osud a důvěru nějakou neznámému muži. Viděla spousty zbitých žen, týraných žen, které nebyly pro své muže ničím jiným než-li ozdobou a možností k rozmnožení. Deprimovala jí ta myšlenka, že mohla skončit stejně. Otec by se jí jistě pokusil vybrat dost dobrou volbu, ale jak mohl vědět, co se z jejího pozdějšího muže stane? Co jí udělá? Jak se k ní bude chovat a jak jí omezí svobodu? Ona se vždy chtěla učit šermovat, neoblékat si pouze šaty, bavit se s každým koho zrovna potkala a chovat se dle své povahy. Ale on by jí to mohl zakázat, zavřít jí v jejím pokoji a držet jí tam tak dlouho, dokud by se dle něj neumoudřila. Byla by jeho majetkem a on by s ní mohl nakládat po svém. Ukojit své chutě, kdykoliv by chtěl. Jen při těch myšlenkách jí naskočila husí kůže. Oklepala se a byla vděčná tomu, že měla dlouhý rukáv. Musela myslet na něco mnohem pozitivnějšího. Třeba na to, že by se mohla dostat do Dorne a poznat svou druhou rodinu. Bylo to více pravděpodobné než to, že jí Barry pustí na loď, aby vyrazila za strýčkem Viserysem a tetou Daenerys. Viseryse si pamatovala zběžně, neměla ho ráda, byl podobný dědovi, ale u Daenerys mohla mít stále naději, že jí připomene otce. U koho jiného by mohla spatřit ty stříbrné vlasy a vřelé, fialové oči? 
"Kdo by nevydržel? Bal, batoh nebo tvé rameno?" snažila se zadržet smích, když ona by si šla jen se svou lehkou brašnou a Zbíječem, zatímco Barry by se prohýbal pod tíhou šutru a jejího černého kocourka, který taky zrovna nebyl lehký jako pírko. Když si ho připomněla, začala cítit, jak jí znehybňují ruce. Nejspíš si brzy bude muset šlapat po svých, ale no ... Bal nebyl pes. Buď půjde nebo si lehne. Zamyšleně zakoulela očima než se mírně zkroutila. I ten obvaz jí začal znenadání vadit. Možná, když na to nebude myslet, tak se naučí nedýchat. Mělce vydechla a statečně šlapala dál. I když ... možná by bylo lepší se stáhnout před Starým městem. Sic takhle bude bezpečnější i cesta. Hezký kluk nikoho neláká, zato hezká holka ... no, lepší neriskovat.
"Před nějakými deseti lety takový nebyl. O své poddané se staral, byl dokonce svým způsobem milý na to, že je vazalem Lannisterů. Ale pak se něco stalo a on se zavřel před světem i před svými povinnostmi," opět se zakroutila a přehodila si Bala více na pravou ruku. Na silnější pravačku. Bylo jí devět nebo deset a nijak zvlášť se o to nezajímala. I když jí jednou dal hrušku. Tedy, když ještě chodil ven. Buď to byl dobrý herec nebo se skutečně narodil na špatné území.
Myslela si, že předešla další špatné odbočce, ale bohužel jí štěstěna nepřála. Ztěžka si oddechla a doufala, že srdce, jež se jí hlučně rozbušilo, nepůjde slyšet jako jejich kroky. A nebo ještě víc. Pokud jí obvazy svíraly, nyní jí k tomu stačila pouhá hruď. Už několikrát se snažila přijít na tu správnou odpověď, kdyby se k tomu tématu Barry dostal, ale vždy z toho vyšla s prázdnou. Neměla slov. Věděla, že to ví, ale pokud by mu to potvrdila, bylo by to oficiální. Mohl by jí začít nenávidět, říct jí, že není ničím víc než pouhým vrahem. Stvůrou, která vzala dětem otce a ženě manžela. Říši krále, kterou tím také přivedla na válečné území. Spousta rodin přišla o své milované, další byli sužováni hladem a nájezdy vojáků. Na každé straně byla krev a za to vše mohla ona. 
Myšlenky se jí vířily hlavou rychlostí blesku, že ani nic neodpověděla. Zato se nahrnuly další a další stejně jako vzpomínky. Záblesky na krvavé čumáky a roztrhané tělo Roberta Baratheona. Co vše tím jen způsobila. 
Krajina zmatněla a začala se rozdvojovat. Pokusila se získat částečnou kontrolu nad svýma končetinama a stihla povolit kolena než by se povolila celá. Prudce na ně dopadla, ruce rychle položila před sebe na zem, aby se nemusela sbírat celá. Netušila, jak dopadl Bal, ale kočka přeci jen umí padat na všechny čtyři. Jako nyní ona. Potřebovala se nadechnout, ale nechtěla se hýbat. Celý svět se točil a ona s ním. Zavřela oči a doufala, že to není konec.
avatar
Addezen

Poèet pøíspìvkù : 15
Join date : 12. 08. 18
Location : Astora

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Astora (sídlo Eskelů)

Příspěvek pro Bartley Hill za Sun Sep 23, 2018 6:55 pm

„Nevidím?“ povytáhl obočí a krátce se na ní zadíval. Co neviděl? Naopak byl toho názoru, že mnohokrát viděl víc, než většina lidí. Všímal si detailů, které by normální osoba nepostřehla, nebo mu nevěnovala pozornost. Ono i z malých na první pohled nezajímavých detailů, se dalo vyčíst mnoho. Právě badatel se musel umět dívat kolem sebe. Byl to základní předpoklad pro zkoumání a objevování světa. Když pak ale zmínila Dorne, opět se vrátil nohama i myšlenkami na zem. „Hm, Dorne, co v Dorne?“ zeptal se ještě dřív, než stihla dokončit svou větu. Její myšlenka ho ale zaujala. A to tak, že velmi. „Vlastně,“ tiše se zasmál. „Je to docela zajímavý úkaz. Většina lidí má poušť spojenou s obrovským a téměř nikdy nekončícím vedrem. Moc velké horko, než aby ho živočichové či rostliny snesly. Proto se zdá být dokonale pustá. Pravda je ale taková, že písek tak docela nedokáže udržet teplotu. Četl jsem to v jedné z knih a myslím, mohlo by to být zajímavým předmětem zkoumání, no ne?“ ještě jednou se na ní krátce podíval, zda ho poslouchá, než opět pohled upředl před sebe. Poměrně se rozvášnil a spolu s tím se přidávalo i ukazování a rozhazování rukama. Prakticky je nedokázal udržet v klidu a u těla. Pomáhal si jistou gestikulací. „Víš, četl jsem, že přes den tam jsou skutečná vedra, mimo snesitelnost většiny živočichů. Ale v noci… v noci nastává prudké ochlazení. Prý by tam mohla být větší kosa jak na Severu.“ Rozzářeně se usmál, jakoby šlo o něco naprosto geniálního. Jenže ono to geniální bylo. Barry obdivoval cokoliv, co bylo ve své logice geniální a krásné. Dokázal by hodiny a hodiny obdivovat některé úkazy přírody a ani na vteřinu by se tím neunavil.

„Možná bych to nakonec nevydržel já,“ odmávl to rukou. Bal by mu utekl, batoh praskl a rameno bolelo ještě pěknou řádku dnů, či snad týdnů. Ne, on se ohledně přepravy jejího kocoura zatím nehodlal angažovat. Možná časem vymyslí něco jako klícku. Kočka by se tam šoupla, vše by se zavřelo a vesele by se dalo vykračovat. Či snad měli koupit košík a nést Bala v košíku? Nechal by se vůbec nést jako něco, co by se mohlo stát večeří? Barry se zaposlouchal do jejích slov a přemýšlel nad lordem Eskelem. „Takže každý, kdo je vazalem Lannisterů by neměl být milý?“ Chytal jí za slovíčka a věděl, že to nemá ráda. Ale bylo to jako tvrdit, že vazalové Targaryenů by měli být šílení nebo alespoň trošku vyšinutí. „Zjevně ho život přestal bavit. Možná to byla velká životní tragédie. Pokud se ho nezeptáme, asi to nezjistíme,“ zavrtěl nad tím hlavou. Být tu jeho matka, řekla by nějaké moudro. Něco jako – za vším hledej ženu. Nebo jaký pán takový kmán. Kupodivu v tomto ohledu měla vždy odpověď.

Pokračoval by dál, kdyby neslyšel jak za ním cosi dopadlo. Otočil se, ale když viděl Addy na zemi, zděsil se. „Addy?“ pronesl v první chvíli, než k ní několika dlouhými a rychlejšími kroky došel. „Jsi v pořádku?“ Kousl se do spodního rtu a pokusil se jí podepřít. Rozhlédl se kolem sebe. Náhle jakoby netušil co dělat, byť by jindy věděl dokonale co dělat. Nakonec se přeci jen rozhodl. Bez otázek si jí nemotorně zvedl ze země, aby jí postavil na nohy. Mohl jí zkusit vzít do náruče, ale kdo ví, zda by jí udržel a nepřitížil. „Pojď. Sedneš si,“ ukázal na strom, kde jí chtěl usadit a nechat vydechnout. „Hlavně dýchej a … a kdyby se ti dělalo fakt špatně, křič.“ Sám byl zmaten a dělal hlouposti. Nevěděl, zda se jí udělalo zle z obvazu, či se má připravit na něco daleko horšího.
avatar
Bartley Hill

Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 12. 08. 18
Location : Západní krajiny

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Astora (sídlo Eskelů)

Příspěvek pro Addezen za Sat Sep 29, 2018 2:23 pm

Srdce jí vynechalo jeden úder a hruď se jí sevřela. Jakoby jí již neměla dosti sevřenou. Ale opět si připomněla, že některé věci by měla nechávat ve své hlavě a nevypouštět je z úst. Jenže se to mnohokrát lépe pomyslelo než udělalo. Naštěstí si vše ostatní Barry nechal ve své hlavě. Jistě ho myšlenky nezavedou tam, kde by pochopil, co tím doopravdy myslela. Byl chytrý, ale v některých věcech trošičku pomalejší. Jenže i kdyby byl pomalejší, jednou by mu to došlo, což se nestane. Takže by spíše měla říci ... tupější? Měla by za to být ráda? Nad tím raději uvažovat nechtěla, zvláště když to vypadalo bezcílně. Musela se zaměřit na ... jiné věci. Na zjištění, že v kameni se skrývá omeleta. Na kterou by měla docela chuť místo sušeného masa a kdovíjakého nechutného svinstva, který se musí jíst při přepravě z místa na místo. Ale nechce po cestě zabíjet nevinné ušáčky, veverky ani jeleny. To se radši bude živit na kořínkách. A bobulích, které předtím okoukne Barry, jelikož aspoň některé věci v té hlavě má. 
Otevřela ústa, aby odpověděla na otázku, ale sklapla jí ve stejný moment, kdy se chytil písku. Písku, pustiny a všeho, co v Dorne je. Jenže všeho, co jí zrovinka nezajímá. Nechce do Dorne, proto aby se kochala prostředím, vyzkoušela ten rozdíl mezi nocí a dnem, ledovou zimou a pekelným vedrem. Ona by musela projít celou pouští, aby se dostala za objekty svého zájmu. Jenže co pak? Přistoupí k nim a poví, že je jejich neteř? A oni ji bez žádného náznaku nedůvěry uvěří a přijmou jí do rodiny, jen protože je více Dornem a nebude jim tolik připomínat, co se stalo? Byla by tuze naivní, kdyby to bylo takhle prosté. Musela by mít nějaký ... důkaz? Jenže co je důkazem? Dle všeho mají fialové oči i Daynové a Velaryonové. A podle některých námořníků, tento typ očí nebyl nijak výjimečný za mořem v Essosu. Své matce si nijak podobná není kromě dlouhých hnědých vlasů. No, nyní krátkých rudých, kde občas prosvítal její známý stříbrný pruh. Což jí na pár vteřin zarazilo a nandalo malý střípek naděje. Jenže to také nic nedokazovalo. Mohla si ho nabarvit. Navíc, kdo o tom pramínku věděl? Netušila, zda měla vlásky, když jí někdo z Dornů spatřil. Proč jen si musela pamatovat jen poslední rok?! No, Barry by jí to zajisté vysvětlil, jak pracuje ta dokonalá paměť.
Lehce sebou trhla, aby se vrátila do reality. A mezi to, co Barry celou dobu vyprávěl. Ehm, písek a pustina? Ano, na to existuje jediná dobrá odpověď. 
"Hmm, hmm," pokývala hlavou, jako by jej celou tu dobu poslouchala. Zajisté oba uvažovali o ... no, podobné věci, tudíž se nemusela cítit provinile, že ho mírně přeslechla vlastními myšlenkami. Ale šlo o jisté priority a přednosti a rodina byla na vyšší pozici než zima, teplo a písek. Ale pro jistotu ještě pokývala hlavou jednou, zvlášť když se její kamarád tvářil jako radostné štěně, jež básní o něčem naprosto úchvatném. Kdyby se takhle usmíval na ní, byla by spokojenější.
"Přeci se nemůžeš takhle podceňovat, navíc ..." zarazila se a zpytavě se na něj zahleděla. ..."Nechceš tím naznačit, že je Bal tlustý, že ne?" přimhouřila oči, což vždy bylo špatné znamení. Po tomto gestu musel člověk dosti přemýšlet, co poví dál. Mraky mohly zmizet a ona by zase dál bezpečně kráčela nebo ... no, nastala by ta daleko horší varianta. Naštěstí měla plné ruce, tudíž mohla odporovat pouze slovy, což bylo lepší než kdyby odporovala něčím jiným. I když jí došly slova, tak následovaly činy. Přičemž vypadala jako dítě, kterému došly argumenty a tak se brání silou.
"Copak jsi viděl jiného milého lannisterského vazala?!" obořila se na něj a dalších pár slov si zamumlala pro sebe. Poslední vazaly Lannisterů, které potkala, příliš milí nebyli. Ale nemínila vytahovat staré rány. Stačilo je vidět, když se svlékla a podívala se do zrcadla. Občas je i cítila, i po tolika letech stále svěděly.
"Mrtví již nic nepoví a no, pokud žije, tak nejspíš hodně daleko. Nedivím se mu, že utekl," poslední větu si opět zamumlala pro sebe. Ne vše trpké a depresivní muselo dolétnout k Barryho uším. To ať raději přemýšlí o tom, proč roste tráva a odkud se vzaly listy na stromech. Zabývat se něčí psychikou bylo jako skočit do temné vody, v níž není nic vidět.
Oči nechala zavřené. Netušila, zda na chvíli neomdlela. Musela uklidnit rozbouřené myšlenky, které jí tížily. Kvůli tomu neměla dost sil, aby zavolala na Barryho. Což nakonec nejspíš ani nemusela, pokud nešlo o přelud či skutečně neblouznila. Měla pocit, že ho slyší a že se její místo změnilo. Pomalu se nadechla a zase vydechla. Zopakovala tak několikrát než se odvážila otevřít oči. Pomaličku odlepila oční víčka a podívala se na starou známou krajinu. Byla celistvá, nic se nehýbalo, nic nebylo dvakrát. Opatrně zvedla pravačku a položila si jí na hruď. Srdce jí stále bolestivě tlouklo, ale už to nevypadalo, že jí vyrazí ven. 
Vyhnula se Barryho pohledu. Nechtěla před ním zkolabovat, cožpak se musela zhroutit z několika hloupých myšlenek? Jen ho zdržuje!
"Jsem ... jsem v pořádku," lehce si odkašlala do dlaně, aby její hlas nezněl tak napraskle. ..."Jen se mi trošku zatočila hlava, nic strašného," odmávla to, jako zcela běžnou záležitost. Na důkaz svých slov ho jemně odstrčila, aby se mohla postavit na své občas nefunknční končetiny.
avatar
Addezen

Poèet pøíspìvkù : 15
Join date : 12. 08. 18
Location : Astora

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Astora (sídlo Eskelů)

Příspěvek pro Bartley Hill za Sun Sep 30, 2018 6:43 pm

„Nemyslím si, že bych si to mohl dovolit,“ poznamenal, aby si byla jistá, že on rozhodně Bala nechtěl urazit. Nijak nezkoumal, zda je na kocoura tlustý nebo ne. I teď když ho přejel pohledem, měl pocit, že to nehrozí. Addy si někdy uměla věci vyložit trochu jinak, než on chtěl. Škoda. „Je to akorát nakrmená kočka?“ přimhouřil jedno oko, když to vyslovoval. Náhle si nebyl jist, jestli to přeci jen v jeho hlavě neznělo o něco lépe. Věčná záhada. Proč někdy věta v hlavě zní lépe, než jak vyzní ve skutečnosti, poté co opustí lidská ústa.

„Popravdě jsem se snažil celý život Lannisterům spíše vyhýbat,“ přiznal něco, co Addy věděla celý život. Mnohokrát si již pomyslel, že jeho matka by možná nikdy nebyla tak opatrná, kdyby šlo jen o něho. Tím, že měli s sebou ještě Nys… vlastně Addy, byla opatrnost na místě. Život téhle dívky znamenal daleko víc, než život všech vazalů dohromady. Mohla být nadějí, vzorem… pokud by se sama rozhodla. Nejednou padla myšlenka toho, že jí vzdělají a stane se královnou. Ta myšlenka byla však vždy včas zažehnána. Dost bylo krve na rukou. Tohle by nepřineslo nic dobrého. „Ale máš pravdu. Od mrtvého vazala se nedozdíme už nic,“ odmávl to rukou. Zaslechl něco, ale nebyl si jist, zda jen špatně neslyšel. Věděl, že Addy nechce do Dorne jen kvůli písku. Nikdy by tam nešla kvůli písku. On moc dobře věděl, že tam míří jen kvůli Martellům, jenže nevěděl jak bezpečné je to vymluvit. Byla to její rodina, jistá část, a on by jí to neměl mít za zlé. Jenže co by se stalo? Nevystavila by pouze samu sebe nebezpečí? Vše v jejím okolí vyhodnocoval jako nebezpečí. Mohl se zdát jako ignorant, ale bál se. Záleželo mu na ní více, než se na první či i druhý pohled mohlo zdát.

„Nevypadá to, že bys byla v pořádku,“ odporoval, když viděl něco jiného, než co ona tvrdila. Skutečně mu nahnala strach. Neušly ani tak dlouhou cestu a jí se udělalo zle. Špatný, velmi špatný nápad. Nechal se jemně odstrčit, ale nedával jí moc času na zpětnou reakci. Rozhodl se to risknout. Sundal jí zbíječ ze zad a podřepl si k ní. Chytil jí do náruče, jak to jen zrovna šlo a postavil se na nohy. Bylo to lehčí, než se zdálo. Barry nebyl silák. Nenesl by jí daleko, to by skutečně nedokázal, ale dojít s ní ke stromu nakonec nebyla taková tragédie. Usadil jí zády ke stromu, aby se opřela. „Měla by sis povolit obvazy na hrudi,“ poznamenal a jednou rukou poukázal na její plochý hrudník. Zvedl se pak znovu a vrátil se pro svou brašnu a její zbíječ. „Uděláme si chvilku pauzu,“ navrhnul, když se k ní vracel. Bal už dávno tlapkal za svou paní, které se usídlil na nohou.

Barry si klekl vedle Addy a nabízel jí čutoru s vodou. „Měla bys pít, chvilku odpočívat. Nehodlám si tu s ničím zahrávat. To doufám chápeš,“ vysvětlil a tiše si povzdechl. „Nechceš něco sníst? Občas mistři nabízí něco sladkého, pokud se člověk hodně motá. Tak…“ zadíval se do brašny, kterou začal zkoumat. Měl tam najednou až moc věcí. „Co ovoce? Jablko?“ vytáhl jedno krásné červené.
avatar
Bartley Hill

Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 12. 08. 18
Location : Západní krajiny

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Astora (sídlo Eskelů)

Příspěvek pro Addezen za Tue Oct 02, 2018 8:59 pm

Bedlivě ho sledovala, co se z něj nakonec vyvalí. Povětšinou mluvil tak, jak jej zrovna myšlenka napadla, ale nejspíš mu už tolikrát nafackovala nebo ho praštila, že ho občas cosi zavarovalo, že by měl být nyní opatrný. Jako kdyby jednal s býkem. Malým, zuřivým býkem. 
Po vyslovení jeho slov, přimhouřila oči ona.
"Nakrmená kočka? Nechtěl jsi říct vykrmená?" ovládla se natolik, aby to vyznělo jako zcela přátelská otázka, maličko okořeněná hromy a blesky. Bal byl tak akorát. Chudák musel celé roky lovit po Rudé baště krysy a kdejakou havěť, protože ho tam narozdíl od ní, nechali. Naštěstí jim osud přál a on si jí našel. Krátce předtím než se vydala za králem. A vydal se s ní nazpět i potom, co se odehrálo. Její malý, chlupatý ochránce. Podrbala ho za odseknutým ouškem a on mile zapředl. Přivřel oči a spal dál.
Od mrtvého vazala se již nic nedozví. Pokud skutečně umřel a jen neutekl pryč. Hodně daleko od veškeré zloby, manipulátorství a zlé krve. Docela mu záviděla. I když se jí část snu konečně splnil. Mohla opustit lannisterské území a vydat se blíž ke své pravé rodině. Tohle byl druhý důvod, proč se rozhodla jít s Barrym. I kdyby její společnost odmítl, nijak by jí tím nezastavil. Jednoduše by ho následovala i přes veškeré důvody, proč by měla zůstat. Žádný nebyl dostatečně dobrý, aby svolila. Staré město bylo skutečně kousek od Dorne a ona tam chtěla. Samozřejmě by musela překonat celou širou poušť, přičemž se tam ukrývalo nebezpečí na všech stranách a pod vším, co se ukrývalo na zemi, ale byla to země, kde se narodila a vyrůstala její matka. A země, kde byli její strýčkové a jejich rodina. Hodlala ten risk vzít. Musela. Neměla jiného snu než zase mít rodinu, i když si příliš nepamatovala, jaké to bylo, když jí skutečně měla. Ale musela doufat, že si zase vzpomene.
"Spousta věcí nevypadá tak, jak by měla," zamumlala ztěžka, když se chtěla postavit. Ale pevná zem opět zmizela, tentokrát úplně. Podívala se zpytavě na Barryho a chtěla protestovat než si uvědomila, že vůči braní do náruče by nejspíš protestovat neměla. A tak si pouze povzdechla, ale než by se o něj stačila opřít, už jí položil na zem u stromu. Spíš by musela protestovat proti tomuhle. Ale podvolila se. Aspoň částečně. Rozepla si kabátec, aby si mohla sáhnout pod košili, kterou předtím musela vytáhnout z kalhot. Zatáhla lehce za obvaz a zhluboka se nadechla. Cítila, jak obvaz povoluje a její dýchací obtíže byly zčásti pryč.
"Před chvílí jsme vyrazili a už si dáváme pauzu, takovouhle rychlostí tam nebudeme ani za rok," postěžovala si, jakoby nestavili kvůli ní, ale ze zcela jiného důvodu, který nebyl zajisté její vinou. A také že nebyl! Za to mohlo stupidní svědomí a ještě horší obvazování hrudníku. Bude muset nejspíš předstírat převelice tlustého chlapce, aby zakryla, co tam skutečně má. 
S povytaženým obočím se zadívala na červené jablko, přičemž si vzpomněla na jednu pohádku, kterou jí vyprávěla Karsi.
"Ne, děkuji," zavrtěla hlavou a podívala se kolem sebe. Poté si poplácala kolena, nafoukla tváře, vyfoukla a vrátila se pohledem k Barrymu. ..."To už byla chvilka, je čas jít," povzbudivě se pousmála a pokusila se vyskočit na nohy. Jenže když je člověk v klidu, nehrozí mu opět to, co mu hrozilo, když se hýbal. A při jejím prudkém pohybu směrem nahoru se dostavily další mdloby. V podřepu se stačila prudce narazit na strom, aby se nevrátila na zem. Té měla skutečně za dnešní den dost. Ani si neuvědomila, že Bal naštvaně vymňoukl, když jej prakticky odkopla ze svých nohou. Nejspíš se jí vědomí stále nevrátilo na tu správnou cestu.
avatar
Addezen

Poèet pøíspìvkù : 15
Join date : 12. 08. 18
Location : Astora

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Astora (sídlo Eskelů)

Příspěvek pro Bartley Hill za Mon Oct 08, 2018 12:29 pm

„Ehm, ne,“ zamručel tiše a rychle přemýšlel jak svoje slova upřesnit, aby mu Addy jednu nenatáhla. Protože se podvědomě obával, že se přesně tahle chvíle blíží. „Řekl jsem nakrmená a za tím si stojím,“ vysvětloval rychle. „Víš, vykrmená… to, to by znamenalo, že je tlustá. A Bal přeci tlustý není. Možná jsem měl říct dobře živená?“ Podrbal se za uchem a následně na zátylku. „Prostě je vidět, že se ta kočka u tebe má již dobře. Není ani podvyživená ani moc těžká. Zlatý střed a opravdu v tom více nehledej.“

„Tak tam dojdeme za roky dva, to je jedno,“ odmávl její slova. Nehodlal riskovat její křehké zdraví. Přinášelo jen více a více mrzutostí. On to nemohl podkopat tím, že sám bude přispívat k dalším problémům. Pokud Addy bude potřebovat zastavit, inu pak to udělá. Pochopitelně chtěl být v citadele co nejdříve, ale nic nechtěl hnát na sílu. Mohl jen litovat, že nemají koně. Jenže aby je měli, museli by je prve ukrást. A to bylo na Barryho příliš nemorální. Když pak odmítla jablko, jen ho opět schoval do brašny a pokrčil nad tím rameny, vnucovat jí ho nemohl. Věděl, jak takové věci dopadají. Pocítil jen a vlastní kůži, když někdo Addy nutil do toho, co si sama nepřála, nebo s tím nesouhlasila.

Jak se prudce zvedla, ani nestihl zasáhnout a už opět byla Addy na zemi. „Sama vidíš, že to chvilka nebyla,“ napomenul jí a projel si prsty v zrzavých vlasech. „Myslím, že nepůjdeme dál, dokud nebudu mít jistotu, že ti je dobře,“ rozhodl o nich bez jejího zapojení. Zkrátka to tak udělá a Addy to musí respektovat. Taky odešla do hlavního města bez něj. Neptala se, prostě zmizela. Barry to tak nechal a doufal, že tentokrát to tak nechá ona. Krátce se kolem sebe rozhlédl. Byli sami a ne na zrovna nejhorším místě. S večerem se budou muset přesunout jinam, ale prozatím to stačilo.

„Addy, chci abys nabrala sílu. Opravdu sis odpočala a pak budeme pokračovat v naší cestě, ano?“ věnoval jí dlouhý pohled, na který chtěl slyšet souhlas. Natáhl se následně po čutorce s vodou a vtiskl jí do jejích rukou. Chtěl, aby pila kdykoliv, kdy bude mít potřebu. Kdykoliv, kdy na ní půjdou další mdloby. „Co kdybych ti něco pověděl?“ Posadil se vedle ní, tak že se dotýkali rameny. „Není to pohádka před spaním. Jen způsob, jak se zabavit.“ Barry měl výhodu, že toho za celý život přečetl až moc. Zároveň si většinu dokonale pamatoval. Dávno věděl, že o Targaryenech ani rebélii se před Addy nemluví, ale všechno ostatní měl povolené.

Nakonec mu to ale nedalo, musel se zeptat na něco, co mu leželo delší dobu v hlavě. Neměl se k tomu vracet, neměl vytahovat její útěk do hlavního města, ale musel. „Jaké to tam bylo?“ Zeptal se a podíval se na nebe. „Myslím, v hlavním městě. Téměř si ho nepamatuji. A obávám se, že to co si pamatuji je stejně zkreslené pohledem dítěte.“ Tiše si povzdechl a omotal si stéblo trávy kolem prstu. Několik stébel tak vytrhnul a prsty je následně rozděloval na menší a menší části. „Vlastně ani nevím, zda bych ho chtěl vidět. Co si pamatuji, nebylo to dobré místo. Nikomu se tam nestalo nic pěkného. Někdy si říkám, zda bych se tam uměl projít, aniž by na mě padla tíha myšlenek a vzpomínek.“
avatar
Bartley Hill

Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 12. 08. 18
Location : Západní krajiny

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Astora (sídlo Eskelů)

Příspěvek pro Addezen za Fri Oct 12, 2018 6:17 pm

Snažila se i nadále tvářit vážně, ale Barry se do toho motal tak vtipně, že v jednu chvíli vyprskla smíchy. Hned nato se uklidnila a tiše si odfoukla. Měla skutečně dar znejistit i takového klidného člověka, jakým byl Bartley Rossart. Netušila, zda se skutečně obává toho, že by mu urazila rameno či se ona sama urazila a šli by zbytek cesty v tichosti, zatímco on by zdlouhavě uvažoval, čím jí vůbec urazil, ačkoliv by to bylo nadmíru jasné. Neměla by si z něj dělat takovou ošklivou srandu a rozhodně by ho neměla mlátit, když se jejich názory lišily. Ale tohle byla jednoduše mírně tvrdá láska. Kdyby si na to Barry nezvykl, jistě by našel způsob, jak si jí odstranit ze života. Ale zřejmě se mu ta představa nelíbila a tak tu stále byla. Alespoň to si namlouvala. 
"Dobrá, zlatý střed, beru," koutky jí cukaly, když se na něj letmo podívala. Měla by se mu omluvit, že ho takhle týrá, ale ... no, omluvy nebyly její nejsilnější stránkou. Též jako lítost a svědomí občas také pokulhávalo. Občas si říkala, že je možná maličko tyran a maličko sobec, ale skutečně jen maličko. Musí na sebe koukat jen v tom nejlepším světle. Aby na sebe byla hrdá a nechtěla se hodit z útesu.
"A pak že tě bude zdržovat kocour," neodpustila si poznámku, kterou se pokoušela zamumlat potichu, přestože to nebylo její silnou stránkou. Když z ní něco vyšlo, vždy to šlo slyšet. Ať se snažila sebevíc. Občas jí hrálo do karet, že dotyčná osoba byla dál, ale nyní byl Barry až nebezpečně blízko. 
Natáhla ruku smířlivě ke kocourovi, který se od ní držel v bezpečné vzdálenosti. Co kdyby ho opět chtěla nakopnout. Zelené, nedůvěřivé oči jí pozorovali a zůstali dál tam, kam tělíčko zapadlo. Otráveně si povzdechla a ruku opět stáhla k sobě. Musela zůstat na zemi a nehýbat se, jinak by na ní skončila i tak. Skvělé to premisy. 
"A jak to poznáš?" povytáhla obočí, když na něj hleděla. Měl snad vnitřní pocit, kdy bude vědět, že je na tom lépe, aby mohla ujít několik dalších mil než se opět skácí k zemi a bude Barryho přemlouvat, aby jí tam nechal a šel dál bez ní. Rozkřupnout vejce, které nakonec bude uvnitř dávno uvařené a vyline se z něj nelibá "vůně" pukavce. Šla s Barrym, přesto si nepřála spatřit jeho zklamání až z šutru bude skutečně jen kus kamene. Nato že žil v realitě, toto bylo jeho podivnou fantazií. 
Pouze otráveně pokrčila rameny a přijala čutoru, kterou držela v ruce. Kdyby umírala žízní, ale tvrdila, že žízeň nemá, nenapila by se, ani kdyby jí to zachránilo. Nehodlala se vzdávat, na to byla příliš tvrdohlavá. Tudíž i kdyby se jí udělalo lépe, bude na čutoru jen hledět a ani se k jejím rtům nepřiblíží. Nepřijme ten fakt, že jí není dobře. Je jí skvěle! Jen se maličko zamotala, nic kvůli čemu by se měli oba rmoutit.
Letmo se na něj podívala, když jí nabídl pohádku na dobrou noc. Dobrá, pohádku zřejmě ne, ale jistě to bude něco tomu podobného. Něco, co jí udrží na zemi, něco, přičemž zapomene na veškeré hlouposti, které by jí mohli napadnout. Jenže to by další část konverzace nesměla padnout na špatnou půdu. Pevně sevřela čelisti a nohy přitáhla blíže k tělu.
"Stejné," odvětila suše. Nemínila mu lhát, když věděl, že tam byla. Bylo by to zbytečné, navíc by mohla ztratit část jeho důvěry. A to bylo to poslední, co by si přála. Zatímco mluvil, přemýšlela. Do rozhovoru na toto téma se jí nechtělo, ale něco jí nelibě strkalo k tomu, aby to ze sebe dostala. Tiše si oddechla. Rukama objala kolena a hlavu natočila k němu.
"Myslíš ..." nejistě polkla a zamyslela se nad tím, co mu chce skutečně říct. Nemusela mít již obvaz, aby byla její hruď stažená, nyní se stahovala i bez toho. Srdce bolestivě tlouklo a ona si musela dodávat odvahu, aby ze sebe vůbec něco dostala. Odkašlala si, aby vrátila hlasu původní barvu. ..."Myslíš si, že jsem špatný člověk?" dostala ze sebe otázku, která jí tížila dlouhé dny i noci od té doby, co Robert Baratheon zavřel své oči. Nechtěla se na to zeptat, bála se toho, co by se dozvěděla. A nyní se bála toho, co se dozví. Potřebovala k tomu něco dodat. Nesměla být ticho. Musela mu to odůvodnit, aby to pochopil. Aby jí pochopil.
"Já ... já ho chtěla jen vidět, mluvit s ním. Nechtěla jsem ho zabít. Ale on se rozzuřil, když mě viděl. Křičel. Řekl, že přísahal, že zabije každého Targaryena, který stále dýchá a že pokud ho nezabiju já, tak si mě najde a dokončí, co Amory Lorch pokazil ..." mluvila rychle, téměř nebylo rozumět tomu, co se mu snaží sdělit. Dívala se přitom do země a když nevěděla, co říct dál, jen dál otvírala ústa než se od Barryho rychle odvrátila, aby neviděl, jak jí po tvářích stékají slzy. Zavřela oči, doufajíc, že jim tím zamezí přístup, ale nikterak to nepomáhalo. Nechtěla, aby to vyznělo takhle. Neměla to dělat. Byl starý, tlustý. Nepředstavoval pro ní žádné riziko. Nikdy by jí nenašel. Nikdo by mu nevěřil, že žije. Mysleli by si, že blouzní z alkoholu. Nechala se unést a nyní měla na rukách jeho krev. Silně se kousla do rtu, aby ze sebe nedostala žádný vzlyk. Nechtěla být slabá a pláč znamenal slabost. Ale špatně se proti tomu bojovalo, zato se dalo lehce podlehnout.
avatar
Addezen

Poèet pøíspìvkù : 15
Join date : 12. 08. 18
Location : Astora

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Astora (sídlo Eskelů)

Příspěvek pro Bartley Hill za Sun Oct 14, 2018 10:15 pm

„Nesměj se,“ zavrtěl hlavou, když viděl, jak se potutelně culí, díky jeho nejistotě. Zamotal se do toho, to byla pravda, ale nemyslel to špatně. To díky ní vyzníval jak pomatené nemehlo. Kdyby nepraktikovala svou tvrdou lásku, také by nehledal způsob jak vzít slova zpět a vymluvit jí, že je myslel jinak, než ona pochopila. Další tiché poznámky však raději přeslechl. Addy si ráda mumlala pro sebe tak, aby jí nikdo další neslyšel. Barry v sobě občas našel dostatek taktu, aby dělal, že skutečně neslyší. Poslední se však přeci jen chytil. „Světě div se, ale s největší pravděpodobností se tě zeptám,“ pronesl to, v čem spočívala veškerá věda. Nepochyboval o tom, že Addy mu od začátku bude tvrdit, že o nic nejde. Počká nějakou chvíli, kterou bude mít za potřebnou pro nabrání síly. Donutí jí něco vypít, snad i sníst a pak, když se bude cítit na další cestu, teprve vykročí. Nechtěl nic uspěchat, nic přehánět. Zdraví jeho kamarádky bylo přednější, než cokoliv jiného.

Snažil si představit hlavní město přesně tak, jak mu utkvělo v paměti. Možná by mu dnes nepřišlo ani tak velkolepé. Vnímal ho jako malý kluk, pro kterého bylo všechno obrovské a noblesní. Nemohl popřít fakt, že Targaryeni si potrpěli na okázalost. Aerys byl pompézní diva k tomu. Všechny ty dračí lebky, zdobení a znaky rodu. Byl si jist, že Robert Baratheon to všechno hodil na jednu hromadu a nechal jí zapálit. Určitě ve své přítomnosti nesnesl nic, co by draky připomínalo. Zajímalo by ho, o kolik by se Rudá bašta nyní zmenšila. On vyrostl, ale hrad zůstával stejný. Přesto touha po těchto informací nebyla tak velká, aby se musel jít přesvědčit na vlastní oči. Tak jako tak by se tam necítil příjemně. Dost možná ani bezpečně. Ve snech Rudou baštu několikrát navštívil. Působila tam jako starý a opuštěný dům. Občasné zaskřípání bylo volání o pozornost. Vždy šlo o velmi nepříjemný sen, který mu naháněl husí kůži a budil se s ledovýma rukama. Ovšem neměl již tu potřebu se o takové banalitě komukoliv zmínit.

Jakmile se však Addy ptala na to, zda je špatný člověk, skutečně ho dostala ze sebejistoty. Překvapeně k ní pohlédl a tiše polkl. Jak se k takové myšlence vůbec dostala, a proč by si to o ní měl myslet? Upřeně na ní hleděl a čekal něco víc. Dodatek, hlásku, cokoliv. Její výpověď byla stále zběsilejší. Začal mít problém se v ní orientovat, ale pro vlastní štěstí byl Barry člověk, který čte mezi řádky. Kterému dochází spojitosti, i když ne takové, které jsou třeba ve zcela běžném životě. Pochopil, že je na tom Addy velmi špatně. Chtěl jí pomoci. Nejen, protože to byla povinnost kamaráda. Ale protože jí nechtěl vidět takto rozrušenou. Byl zmaten. Podobné situace neuměl tak docela řešit. Nevěděl jaká slova použít, zda jí pohladit nebo raději nesahat. Chtěl jí pomoc, ale zároveň jí odmítal přitížit. Nakonec se rozhodl pro docela jednoduché a logické řešení. Krátce zavřel oči a představil si, co by na jeho místě pravděpodobně udělala jeho matka. A pak? Inu šlo to docela samo.

Přisunul se k Addy o něco blíž. Přestože si nebyl docela jistý svým konáním, zda to může udělat či je to nevhodné, to vše házel za hlavu. Potlačil vnitřní nejistotu z doteku, který se chystal udělat. Rty k sobě přitiskl tak, že nezbylo víc než úzká bílá linie. Zevnitř se kousl do tváře a na chvilku zadržel dech. Dal ruce kolem Addy tak, jak ho vždy objímala matka. Přitiskl si jí na sebe a natočil tak, aby se v jeho náruči schovala. Očividně to potřebovala. Opatrně jí prsty pravé ruky začal přejíždět po zádech a v duchu se modlil, že si počíná správně. „Addy, nejsi špatný člověk. Jak bys mohla být?“ Položil řečnickou otázku. Dívka se mu konečně přiznala k tomu, co tušil už dlouho. Věděl to. Byl si jist, že to byla Addy, kdo ve skutečnosti zabil Roberta Baratheona, jen k tomu neměl důkaz. Možná ho ani nechtěl mít. Netušil co přesně má říkat, ale ani nemínil zůstat ticho. „Nemysli na to,“ poradil jí. Všichni chybovali. Nemohl omluvit to, že zabila člověka. To nebylo správné. Ale na stranu druhou, ani vyčítat jí to nemohl. Oba se nacházeli ve špatné době, na špatném místě. Od malička na to měli talent. „Pokud jsi uklouzla na správné cestě, pak to nevadí. To se stává. Všichni občas uhneme stranou, sklouzneme dolu, jen abychom opět našli tu správnou cestu. Jeden špatný skutek nemůže ovlivnit vše, co v sobě člověk má. Pokud jsi chybovala, dobře, stalo se. Ale pomysli na to všechno dobré. Když se nad tím skutečně zamyslíš, pochopíš že ty bys nikdy špatný člověk být nedokázala. Nemáš to v krvi, ani v povaze.“
avatar
Bartley Hill

Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 12. 08. 18
Location : Západní krajiny

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Astora (sídlo Eskelů)

Příspěvek pro Addezen za Tue Oct 16, 2018 11:41 pm

"Promiň," omluvila se mu s mírnou výčitkou, i když jí oči rozvěrně jiskřily. Bylo to dobré, když jí takto hrály. Jakmile zhasly, dalo se čekat něco nepěkného. Málokdy to dávala najevo. Vždy se snažila vše špatné a smutné dělit od reality, aby to nemělo vliv na ostatní. Občas byla ráda, že si Barry mnohých věcí nevšímá či je ani nezaznamená. Takhle před ním bylo mnoho věcí skryto a ona si pouze myslela, že je to tak lepší. Žil ve svém světě, ve světě, kam nemusela zatahovat své problémy ani emoce. Chtěla, aby byl spokojený, aby nemusel tápat nad tím, co jí trápí ani se uchylovat k něčemu, co by mu bylo proti srsti, jen aby jí splnil přání. Nemohla by být šťastná, když by ho do něčeho vnutila a on by si myslel, že tak musí zůstat, aby jí neublížil. Zamlčování, přetvářka a lež byla nejvhodnějším nástrojem v tomto konfliktu. Musela u toho zůstat pro jeho dobro, ač jí to mohlo vnitřně sžírat. Ale svobodná volba bylo to jediné, co jí zbývalo. 
Povytáhla obočí, když to, co pronesl, nemělo příliš daleko k hořkému sarkasmu. Kdepak se to v něm sebralo? Zřejmě ho nakazila či i u něj se dokázaly roztrhnout svodidla, aby mohl být něčeho takového schopen. V jiném případě by ho na to upozornila, humorně či by mu to oplatila stejně, ale nyní pouze mlčela, zatímco v rukách převalovala čutoru s vodou. Říkalo se "mlčeti zlato". A nebylo příliš situací, kdy by se toho držela. Dnešek byl možná zcela prvním dnem, zcela výjimečným, kdy neměla chuť ani sílu nic říct. Nijak se ohradit. Skutečně s ní svědomí zamávalo natolik, že byla schopna mlčet, aby se opět nerozjelo v plné síle. Skutečně potřebovala klid, ale kde ho může nalézt, když se sama vlastnými myšlenkami trápí? Mohla by říct, že to byla jeho vina. On jí k tomu donutil. Vyhrožoval jí. Byl plný nenávisti a nechtěl jí odpustit. Ale poté se uklidnil. A mluvil s ní. Pověděl jí, jak to bylo. O své pýše, ne o lásce. O majetnické touze někoho vlastnit a jak vše bylo rozbořeno, když jeho budoucí majetek byl unesen. Cítil se pokořen a musel adekvátně jednat. A tak jednal. Pověděl jí to, ale neodpustil. Hněv převládl a on byl opět stejný jako na začátku. A poté utekla, aby se vrátila zpět. Aby ho zbavila nenávisti. Tou horší cestou. A s ním do pekla vzala i Neda Starka. A ti tam na ní již čekají společně s otcem.
Nedokázala mít oči zavřené moc dlouho, slzy se draly ven. Ruku složenou v pěst měla přitisknutou na ústech, aby ze sebe nevydala ani hlásku, ačkoliv se vzlyky dusila a třásla. Slaná voda jí dopadala mezi klouby. Levou rukou svírala záhyb své košile a drtila jí mezi prsty. Ale nic z toho jí nemohlo pomoct, nic z toho jí nemohlo donutit se zase usmívat a tvářit se jakoby se nic nestalo. Nechtěla se otočit, nemohla se podívat Barrymu do tváře. Bála se toho, co tam uvidí. Výčitky? Zlobu? Či nelibost vůči ní? Nemohla by se smířit s tím, že jí jediná osoba, na které jí záleží, nenávidí pro chvilkovou slabost, kdy nad sebou ztratila kontrolu a ukončila život jednoho člověka, zatímco druhého poslala do chladných kobek. 
Trhla sebou, když se jí dotknul. Jakoby čekala ránu místo vřelosti. Jenže to by na Barryho místě musel být někdo dočista jiný. Nevzpouzela se ani necítila provinění, že dává tak okatě najevo slabost. Schoulila se mu do náruče a nechala slzy svobodně téct. Trhaně oddechla, aby ze sebe dostala i to, co v sobě tak dlouho dusila. Pravou rukou sevřela v dlani část jeho oblečení, jakoby jej u sebe chtěla udržet, co nejdéle. Cítit jeho teplo, jeho konejšivý dotek, slyšet seshora slova, jež mu vycházela z úst. Nevyčítal jí, nezlobil se. 
Po delší chvilce se začala uklidňovat. Dech se stal opět pravidelným a po slzách zbyla jen mokrá cestička na jejích tvářích a Barryho oděvu, na místě, kde skryla tvář. Ticho bylo uklidňující, i přátelská náruč, ale ona nemohla mlčet. Potřebovala něco říct, dokud mohla.
"Co když ... co když se mi to stane znovu? Co když zabiju někoho z minulosti, aniž bych uvažovala nad následky?" lehce se od něj odtáhla, aby se mu mohla podívat do tváře. Dělilo je pár centimetrů. V jejích očích byla jistá naléhavost, jakoby si přála, aby jí pověděl, že příště jí zastaví. Jelikož ona toho nebude schopna.
avatar
Addezen

Poèet pøíspìvkù : 15
Join date : 12. 08. 18
Location : Astora

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Astora (sídlo Eskelů)

Příspěvek pro Bartley Hill za Sun Oct 21, 2018 6:18 pm

Nechával jí plakat a popadnout dech. Ne nadarmo jeho matka říkala, že je pláč mnohdy nejlepší lék. Upustit stavidla, srovnat hladinu, u které jinak hrozí, že se rozlije do širokého i dalekého okolí. Taková voda pak mohla nadělat velké škody, které půjdou jen velmi těžko napravit. Barry nechtěl, aby k tomu samému došlo i u Addy. Byla to lidská slabost, tvářit se silně, nezranitelně a uvnitř přitom krvácet, dokud vše nepraskne najednou. Pochopitelně to neuměl každý, snad jen ti lepší z nás. Ale právě ti lepší si na této vlastnosti lámali vaz. Vázali si kolem krku smyčku, kterou stačilo přehodit přes nejbližší větev a pak již jen skočit. Barry si jen ze zlomku svého já uvědomoval, že nejvíc moudrosti nemá od otce, ale právě od matky.

Snažil se tu situaci nijak nenarušovat. Ruka mu pouze klouzala pomalu po jejích zádech nahoru a dolu. Hladil jí, aby všechno přebolelo a ona měla čistou mysl. S čistou hlavou se lépe přemýšlí. Vytříbí se smysli a člověk pak vidí to, co by jinak neviděl. Přál si, aby Addy došla k jistému rozuzlení. Poznání sebe sama. Barry věděl, že chce život zasvětit vědě a bádání. Vědění bylo jeho hnacím motorem. Jenže věděla to Addy? Barry z ní měl pocit, že tápe ve tmě. Plně si neuvědomuje kým je a kým chce být. Nedokázala se odprostit od minulosti. Jenže s takovou si mohla minulost neustále přenášet do přítomnosti a nakonec i budoucnosti. Na jednu stranu to chápal. Prošla si hroznou věcí, od které není snadné se odtrhnout. Ale nakonec stejně přijde chvíle, kdy si bude muset volit mezi Addy a Nys. Barry měl pouze tu výhodu, že zůstával stále sám sebou. Hill nebo Rossart? Na tom nesešlo. Ale Rhaenys nebo Addy? To bylo o něčem docela jiném. Na první pohled dvě strany jedné mince. Na pohled druhý… ani jedna nebude volná, dokud jí druhá bude držet zpátky.

Zadíval se jí do očí a naslouchal jejím slovům. Vůbec poprvé se tak těsné blízkosti nebránil, přestože by se jindy dozajista naježil a pokusil se cuknout. Teď hleděl na Addy s odevzdaným klidem a pouze zavrtěl hlavou. Dal jí pramen červených vlasů za ucho a neuhýbal od té fialové tůně. „Inu, když se to stane znovu,“ pronesl opatrně a ruce opět položil na její záda. „Pak tu budu já. Budu nad tebou bdít a dávat pozor. Já nepochybuji o tom, že se ještě objeví postavy ze tvé minulosti. Nebude jich málo. Ale mohu ti slíbit, že pokud si to budeš přát, budu s tebou. Budu při tobě tak dlouho, dokud mě ty sama nepošleš pryč.“ Neměl ani tušení o tom, jak to mohlo znít, ale myslel to upřímně. Pokud ho Addy sama nepošle ke všem čertům, pak s ní zůstane a vytrvá. Bude dávat pozor, aby se nic zlého nestalo, přestože již nyní věděl, že ne všemu může zamezit, ne všechno může zastavit. Ale pokusí se. Bude jejím majáčkem ve tmě, pokud si to bude přát. Ne všichni snesou někoho, kdo jim mluví do života. Občas však potřebujeme všichni někoho, kdo nás v čas zarazí. „Addy, pokud bys raději šla do Dorne, než do Roviny, stačí říct,“ nadhodil myšlenku, která se v jeho hlavě neobjevila poprvé. Třeba by s rodinou byla konečně šťastná.
avatar
Bartley Hill

Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 12. 08. 18
Location : Západní krajiny

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Astora (sídlo Eskelů)

Příspěvek pro Addezen za Wed Oct 24, 2018 8:33 pm

Přestala být v takovém napětí. Uvolnila se a mohla opět volně dýchat. Neupírat se k představám, které jí po nocích strašili jako vzpomínky z dětství. Kdy se ocitne na rozcestí a zvolí si špatně. Sestoupí do temné hlubiny a nebude se z ní moct vynořit. A možná spolu sebou vezme i Barryho, jelikož se jí vždy snažil pomáhat. I přestože se mohl věnovat svým věcem, svým pokusům a alchymii. Zcela se jí poddat a nevnímat okolní svět. Jenže ona jej vždy tahala zpět, protože nikoho jiného neměla a nechtěla být sama. Nedokázala se ani trochu obětovat. 
Když jí opustila panika i smutek, uvědomila si, co činí. Sic nevědomky, ale mělo to stejnou váhu. Dívala se mu do očí, cítila jeho dotyk, když se pramen jejích vlasů ocitl za uchem. Nutila ho k něčemu, co nechtěl, co si nepřál. Dělal to pro ní. A co ona kdy udělala pro něj? Musela se trochu obětovat. Zadržet veškeré touhy i emoce, udusit je jako plamen, který se před lety vznítil. Nikdy na to nepomyslet. 
Odtrhla od něj pohled a přetrhla jejich spojení. Vzdálila se na tu danou vzdálenost, která byla dostačující, která pro něj byla tou nejpříjemnější. Vzala si do ruky čutoru, aby mohla případně odůvodnit své jednání, přestože věděla, že Barry se potom pídit nebude. Odklopila zátku, aby se mohla třesoucíma rukama napít. Krátce si lokla a opět ji zavřela. Nechala vodu pomalu stékat po hrdle. Potřebovala ho svlažit. Odvážila se krátce podívat na Barryho.
"Děkuji," vypustila ze svých úst jedno prosté slůvko, jež nebylo dostačující vůči jeho slovům. Jeho slibu. Ale slyšela, co potřebovala slyšet. Nechtěla to dál rozebírat. Musela se posunout dál. Nemohla ho zdržovat. Chtěl rozlousknout tajemství dračího vejce? Nebude mu stát v cestě. 
Jenže jeho další věta jí zarazila. Překvapeně se na Barryho podívala. Nikdy se nesvěřovala s tím, že by svou rodinu ráda poznala. Pouze jí občas pár nepatrných náznaků ujelo.
"Půjdeme do Roviny. Nikam jinam," zavrtěla rezolutně hlavou a vrátila se k pozorování čutory. Bal si od ní dál držel bezpečnou vzdálenost, místo k ní, si to přiťapkal k Barrymu a vlezl mu do klína. To jí aspoň částečně dokázalo zvednout náladu. I maličkostí si cenila. 
"Bude to znít hloupě, ale ... raději bych byla klukem," opět se chopila slova, aby nemusela mlčet a co hůře, myslet. Její myšlenky byly smrtící zbraní pro ní samotnou. ..."Máte možnost volby. Svým způsobem, v určitých věcech. Ty víš, co od života čekat. Máš svůj cíl, svůj sen. Skoro ti až závidím," zavrtěla hlavou nad špatným výběrem tématu. Tohle skutečně příliš pozitivní nebylo. Rozhlédla se okolo sebe. Připadala si to neskutečně ... na ráně. Raději by byla někde skrytá a daleko od možných chodců.
"Nemůžeme se přesunout jinam?" když už s ní nechtěl pokračovat dál, mohli jít alespoň do většího ústraní. Kde si tedy dle jeho libosti dostatečně odpočine. Snad i na chvilku zavře oči a nechá mysl odpočívat.
avatar
Addezen

Poèet pøíspìvkù : 15
Join date : 12. 08. 18
Location : Astora

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Astora (sídlo Eskelů)

Příspěvek pro Bartley Hill za Sun Nov 04, 2018 4:01 pm

Nechal jí se odtáhnout. Předpokládal, že uplynula dostatečně dlouhá doba pro utěšování, nebo to tak alespoň Addy cítila. On sám se od matky v dětství odtahoval téměř ihned, jakmile se cítil v bezpečí či klidný. Ani o vteřinu delší kontakt. Nejspíš to nyní Addy cítila stejně. Povšiml si, se jí uklidnil dech, přestože třas rukou zůstával. Neplakala, ale ledově klidná také nebyla. „Není zač,“ odvětil na její prosté slůvko. Dávno mu přeci Addy děkovat nemusela. Dělal spoustu věcí z přátelského popudu a nepotřeboval za ně slova vděku. Přesto jej vždy alespoň částečně zahřáli u srdce. Bylo mil é slyšet, že ještě spoustu věcí nebere jako jasnou věc.

„Opravdu?“ ujišťoval se. Všiml si prvotního překvapení. Barry si některých věcí všímal méně, jiných více. Občas viděl spojitost tam, kde by jí nikdo jiný nehledal. Slyšel těch několik poznámek, které kdy Addy utrousila ohledně Dorne. Na jednu stranu neměl pádný důkaz, na stranu druhou chápal, že chce poznat část rodiny. I on by zatoužil alespoň po polovině rodiny. Tedy, on dost možná ne. Vyrost by tam, kam by ho matka umístila. Ale chápal tu lidskou potřebu někam a k někomu patřit. Addy se rozbil ideál šťastné rodiny. Měla milující a laskavou matku, stejně tak otce, který by za ní ruku do ohně dal. Ale v osudný den se ukázalo, že všechno nemusí být tak, jak se zdá. Milující otec opustil rodinu a věrní se obrátili proti královské rodině. Addy v okamžiku přišla o všechno a ani jí nepustili do Dorne, kde se nacházela druhý polovina její rodiny. Zůstat s Barrym byla nejbezpečnější věc, jakou se ostatní rozhodli učinit. Přítel jí však nechtěl brzdit. On svou rodinu měl, netušil jaké je být bez ní. Addy si to zasloužila. „Tak dobrá, Rovina. Ale kdyby ses někdy rozmyslela. Z Roviny už to do Dorne tak daleko není.“ Pronesl tiše jako jinotaj. Bylo to však jen ujištění, že on by to pro ní udělal, kdyby změnila názor.

Všiml si Bala, který si našel cestu do jeho klína. Spokojeně se uvelebil a vyčkával, až ho zrzavý kluk bude hladit. Barry si ho chvilku jen prohlížel. Neměl rád, když měl věci samý chlup. Nejprve si Bala jen přísně přeměřil, než pokrčil rameny a začal ho hladit po hlavě a drbat za ouškem. „Není co závidět,“ pokrčil rameny. „Stačilo se rozhlédnout doma. Možná máme možnost volby, ale taky jsou na nás kladena různá očekávání. Musela jsi vidět, jak ze mě byl nevlastní otec zklamaný. Nebyl jsem kluk, jakého by si přál a myslím si, že pro většinu lidí na světě nejsem takový chlap, jak se očekává. Tebe by jako syna miloval. Vlastní nebo ne, byla bys pro něj perfektní,“ pronesl pouze s letmým úsměvem, zatímco se soustředil na kocoura. „Řekl bych, že obě pohlaví si nesou své klady i zápory. Musíš jen vědět, co z toho chceš vlastně vnímat.“ Vyhledal její oči a doufal, že alespoň z části řekl něco, co jí donutí smýšlet jinak. Nebylo mu co závidět.

„Můžeme,“
souhlasil nakonec. Postavil se a přitom si kocoura vzal tak, aby nemusel po svých. Natáhl se volnou rukou pro brašnu, kterou si dal přes rameno a opět obě ruce umístil tak, aby se číče leželo co nejlépe. „Ale kam?“ rozhlédl se kolem sebe. „Chtělo by to les, místo, kde mezi stromy nebudeme tak na ráně. Nebo alespoň se ukrýt za kopec. Protože tady,“ rozhlédl se. „Tady toho moc není.“
avatar
Bartley Hill

Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 12. 08. 18
Location : Západní krajiny

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Astora (sídlo Eskelů)

Příspěvek pro Addezen za Sun Nov 11, 2018 12:48 am

Otřela si i poslední zbytky slz, i přestože musela mít oči i nadále zarudlé. Cítila, jak jí pomalu začíná tepat v hlavě, ale s tím se nemínila chlubit. Barry by jistě ve svém ruksaku na to něco našel, ale ona nechtěla ukazovat víc slabosti než bylo nutno. Dnes se předvedla na několik dalších dní dopředu. Zase chtěla být sama sebou. Silnou a nezávislou ženou, kterou doufala, že je a pouze si to nenamlouvá. Nemohla být další možnou budoucí obětí osudu. Tentokrát byla řada na ní, aby osud platil za vše, co jí nachystal. Aby ona dostala na kolena ty, jež jí vše vzali. Jenže slova i myšlenky byly krásné, ale činy o dost horší. Stačila jí jedna vražda ... nepřímá vražda, aby věděla, že nedokáže tak snadno někoho připravit o život, ačkoliv si to dotyčná osoba zasloužila. Popravdě by se ani nesměla postavovat do pozice soudce, poroty a kata. Nesměla a přesto to tak dělala. Spoustu věcí by neměla činit, přesto její povaha činila ohromný opak. Neovládala se a končilo to špatně. Byla jako jiskra, která propukne v plamen, jež vše zničí. Jako její děda. Nikdy si nepřiznávala, že by se mu mohla podobat, že by se jím mohla stát. Neměla ráda oheň, bála se. Dobrý sluha, ale zlý pán. Pro ní nebyl dobrým sluhou. Raději si posloužila dekou než aby se k němu přiblížila a zahřála se. Což bylo učiněnou ironií, když se kamarádila s někým jako byl Barry. Když někoho takového ...
"Opravdu," potvrdila svá slova. Do Roviny a nikam jinam. Pro teď. Barry chtěl bádat, chtěl objevovat, chtěl si projít knihy v Citadele a především chtěl rozlousknout šutr. Tedy vejce. A když již ho odmítla opustit a šla s ním, nebude jeho plány měnit na ty své. Celá léta na ní dával pozor a plnil její přání, chtěla pro jednou splnit ty jeho. Klidně mu i pomoci. Sledovat ho při práci a být mu po ruce. Alespoň pro jednou by tu mohla být ona pro něj a ne on pro ni. Dlužila mu příliš a věděla, že to nikdy nestačí splatit. Nikdy netušila, zda mu má v něčem pomoci nebo ho podržet či usvědčit v tom, že dělá svou práci dobře. Jen ona musela být natolik nestabilní, aby vedle sebe neustále někoho potřebovala. On dokázal přežívat i žít bez cizí pomoci. Byl soběstačný. Nezávislý.
Nepatrně jí vyjel jeden koutek vzhůru, když bylo vidět, že Barry tápe nad tím, zda drbat či nedrbat. Odehnat či neodehnat. Ale nakonec si zvolil tu pro ní vhodnější verzi. Sic mohl dnes využít toho, že by za odehnání na něj neupřela svůj naštvaný pohled.
Koutek opět sjel dolů, když si vzpomněla na ty chvilky, kdy byl otec na Barryho vyloženě hnusný. Věděla, že jí má radši, protože byla přesně tou náturou, jakou on by si přál mít syna. A Barry se tomu vymykal, jak nejlépe mohl.
"Neměla bych tě tak ráda, kdyby jsi byl takový, jaký by jsi měl být podle otce a zbytku světa. Ani bych se s tebou necítila v takovém bezpečí jako nyní. Nejspíš budu jeden z mála, kdo by na tobě nic neměnil," podívala se na něj s lehkým úsměvem. Chtěla ho nepatrně povzbudit. Když ho již spousta lidí srážela k zemi. Ačkoliv i ona na něj někdy nebyla nejmilejší. Za což se styděla, ale prakticky se mu málokdy omluvila. Spíš druhého dne přilezla jako štěně ke svému majiteli a snažila se s ním být za dobře.
Vstala pomocí stromu za zády, poté, co si Barry vzal Bala k sobě. Ona nesla jen svůj ruksak a Zbíječ. Pití vrátila zpět dovnitř a podívala se okolo.
"Něco najdeme," ujistila se, že má opět ztracenou stabilitu a rozešla se pomalu mezi stromy. Šla v tichosti, pozornost upřená na jediný cíl. Až jí něco přišlo do zorného pole. Malé místo ukryté mezi stromy. Nikdo by si jich nemusel ani všimnout, když by padla noc.
"Co myslíš?" vyhledala ho a zbraní ukázala na to, co se jí zalíbilo. Když již musela odpočívat po těch pár krocích, tak alespoň když budou dobře skryti.
avatar
Addezen

Poèet pøíspìvkù : 15
Join date : 12. 08. 18
Location : Astora

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Astora (sídlo Eskelů)

Příspěvek pro Sponsored content


Sponsored content


Návrat nahoru Goto down

Návrat nahoru


 
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru