Příběh - Jaime Lannister

Goto down

Příběh - Jaime Lannister

Příspěvek pro Admin za Wed Aug 08, 2018 6:36 pm





Naposledy upravil Admin dne Sat Nov 10, 2018 7:06 pm, celkově upraveno 1 krát
avatar
Admin
Admin

Poèet pøíspìvkù : 153
Join date : 07. 07. 18

Zobrazit informace o autorovi http://gameofthrones-rpg.forumotion.eu

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Jaime Lannister

Příspěvek pro Jaime Lannister za Sun Sep 30, 2018 2:29 pm

Ser Jaime Lannister, nejstarší syn Tywina Lannistera, nejmladší rytíř, který kdy byl pasován do pozice člena královské gardy. Úspěch rodil jen další úspěch. Nebylo proto divu, že se mladý Lannister nosil po chodbách Rudé bašty, jakoby nad něj nebylo. Bílý plášť mu dodával sebevědomí, kterého měl i tak na rozdávání. Samolibý úsměv, jedna ruka u těla, zatímco druhá byla laxně položena na rukojeti meče. Procházel se kolem komnat princezny Elii, která byla nyní zaměstnaná příliš svým novorozeným chlapcem. Sbírala sílu po náročném porodu a co zbylo, to musela věnovat chlapci, ve kterém se princ viděl až příliš. Za jiných okolností by se princezna i se svými dětmi nacházela na Dračím kameni. Jejich sídlo, které jednou zdědí Aegon a bude mu vládnout tak dlouho, než se místo na trůnu uvolní. Jenže král trval na tom, že princezna porodí v hlavním městě. Jen aby následně mohl ukázat zbytku Západozemí, jak hrdý je na to, že má nejstarší syn dědice. Vše byla jen přetvářka a Jaime to dobře věděl. Král byl žárlivou bestií, která nedarovala nikomu nic. Svého nejstaršího syna neměl rád, s jeho manželkou nesouhlasil a jeho prvorozenou dceru nazýval špínou. Naopak si ale velmi zamiloval svého druhorozeného syna, Viseryse. Nedivil by se, kdyby nakonec učinil nástupcem jeho než právě Rhaegara. Na to měl lid ale Rhaegara příliš v lásce. Jaime si mohl pouze oddechnout, že nikdy nebude potřeba, aby řešil podobnou situaci. Veškeré zodpovědnosti v tomto ohledu se vzdal v den, kdy vstoupil do královské gardy. Žádný titul, žena, potomci ani dědictví. Bude od toho oproštěn.

Uslyšel za sebou tiché krůčky. Zastavil se, aby utišil svou chůzi, která byla díky brnění dosti hlučná, a zvuk si řádně uvědomil. Musely to být malé nožičky, které ho pronásledovaly. Otočil se, ale nikde nikdo nebyl. Postupně prozkoumal celou chodbu, ale když nikoho neviděl, pokračoval ve své bezduché cestě sem a opět zpět. Jak se ale dal do pohybu, opět slyšel ono tiché cupitání. Zvolil tedy jiný přístup. „Jdeš navštívit matku?“ pronesl, aniž by se otočil. Dobře tušil, že půjde o maličkou princeznu Rhaenys.
avatar
Jaime Lannister

Poèet pøíspìvkù : 10
Join date : 30. 09. 18
Location : Ve vlastních sračkách, v zajetí Robba Starka

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Jaime Lannister

Příspěvek pro Addezen za Sun Sep 30, 2018 5:26 pm

Od doby, kdy mamince ptáček přinesl bratříčka, trávila čas jen s ním. Nevycházela z pokoje a tatínek jí říkal, že je maminka unavená a potřebuje čas, aby se zotavila. Netušila z čeho by se měla zotavovat. Cožpak ptáčka, který nesl bratříčka, naháněla? Nebo jí ho hodil do rukou a bratříček byl příliš těžký a ona si přitom ublížila? Proč potom nechytal tatínek? Jeho ručičky byly silnější než maminčiny slabé a jemné pahýlky. Svět dospělých stále nechápala. A podle Barryho divných slov měla občas pocit, že jí některé věci říkají jinak, než ve skutečnosti jsou. A to se jí nelíbilo. Nebyla hloupá. Byla chytrá a pochopila by to, jak to ve skutečnosti je. Třeba bratříčka přinesl drak, ale nechtěl ho pustit a tak se s ním maminka prala a on jí ublížil. A poté odletěl. A vše se muselo odehrát velice rychle, protože nic neviděla. V ten den musela být ve svém pokoji s otravnou septou a učit se, aby se maminka mohla soustředit na chytání bratříčka. Jenže potom, co ho chytila, jí viděla jednou. Byla bledá jako papír a to, co mělo být Aegonem bylo ošklivé, svráštělé a prťavé. Nelíbilo se jí to. Navíc to začalo vydávat divné zvuky a když tatínkovi pověděla, že by to měli vrátit a chtít jiné, tak se jí to pokoušel jemně vymluvit. Jenže ona si nedala říct a tak se musela vrátit za septou, aby měla maminka a ošklivec čas jen pro sebe. Doufala, že za tu dobu, co ho nevidí, aspoň zkrásní. Jinak by si ho do praciček musela vzít ona. Přitáhla by ho za Barrym a donutila by ho, aby s ním něco udělal. Alespoň natáhl kůži, nějak vymodeloval hezčí rysy a naučil ho mluvit jako normálního člověka. Dítě tatínka a maminky přeci nemůže jen křičet a vypadat jako ošklivý svráštělý lusk. Maminka a tatínek byli hezcí, ona byla hezká, on by jim to jen kazil. Takže pokud nebude hezký a nebude mluvit, tak ho bude muset jít vyměnit sama. Najde toho ošklivého draka a donutí ho, aby jí dal pravého bratříčka. Hezkého a mluvícího. 
Ale to byly plány do budoucna. Teď už konečně chtěla spatřit maminku! Už dlouho jí nehladila po vláskách a nezpívala jí. Chtěla se k ní proplížit, jenže před jejími dveřmi stála stráž. Nebo spíš jeden strážný. Zamračila se a tiše se přesunula za stolek. Když se zastavil, zastavila se taky. Jakmile se rozešel, rozešla se taky. Když jí odhalil, čelíčko se jí svráštělo ještě víc.
"Potom ti nic není, ohavo!" obořila se na něj. Každý člen královské gardy pro ní byl strýčkem, až na jednoho. Jaimeho Lannistera. Nelíbil se jí. Byl ošklivý a neměla ho ráda. Chtěla ho vyměnit, třeba za tatínkova kamaráda Jona Conningtona. Jenže takhle to prý nefungovalo a tenhle musel zůstat. 
"Proč tu hlídáš? Proč tu není někdo ze strýčků? Nemáš, co pohledávat u mé maminky a toho scvrklíka. Nemám tě ráda a nelíbíš se mi," svá slova mu nehodlala povídat do zad, tudíž ho obešla, aby na něj viděla. Samozřejmě se postavila tak, aby si nevykroutila krk. On byl i neslušně vysoký! Všechno dělal neslušně a špatně! Byl celý špatný a ona ho tu nechtěla!
avatar
Addezen

Poèet pøíspìvkù : 15
Join date : 12. 08. 18
Location : Astora

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Jaime Lannister

Příspěvek pro Jaime Lannister za Thu Oct 04, 2018 9:17 pm

„Já jsem ohava, princezno?“ zastavil se a ruku přesunul na hrušku svého meče. Hlavu natočil mírně do strany a světlé blonďaté vlasy se jemně pohnuly. Zajisté patřil k těm rytířům, o kterých mohly dívky snít, jenže marně a zcela zbytečně. Jeho slib královské gardě ho naštěstí od takových věcí chránil. „Smím vědět, co tě k takovým slovům vede?“ Na jeho tváři se objevil pobavený úsměv. Možná ani ne tak úsměv, jako pobavený škleb. Něco v něm neslo jistou dávku provokace. Bavil se tím, co byla schopná malá princeznička vypustit z úst. Nezapadala do podob princezen, jaké obvykle lidé mají. O malé Rhaenys platilo jedno prosté pravidlo. Co na srdci to na jazyku. Jaime si toho stihl všimnout velmi brzy poté, co přicházel s holčičkou do kontaktu. Jen nebyl schopný říct, zda to podědila ze strany svého dědečka či na to má vliv její původ z Dorne. Konec konců její strýc Oberyn, se kterým měl Jaime již tu čest, nebyl o moc jiný. Též o něm mohl pronést to samé. Tito lidé nesli jisté prokletí. Neuměli tak docela skrývat své pocity. Pokud si na tom nedávali zvlášť záležet. Jenže to tak jako tak horkokrevní lidé neumí. Ano, jasně mohl v malé princezně číst horkokrevnost, to bylo to správné slovo. Jenže nyní se to všechno snoubilo ještě s dávkou čisté dětské upřímnosti. Škoda že s dospíváním si čím dál více uvědomujeme, co smíme a nesmíme říct.

„Jsem tu na příkaz krále,“ odpověděl jí prostě a pokrčil rameny. „Až mě bude chtít král jinde, tak tam také půjdu.“ Bylo to docela jednoduché. Složil přísahu a tak musel respektovat královy rozkazy. Nepřejal tu podivnou vlastnost zbývajících členů Královské gardy. Se všemi se až příliš přátelil králův syn, Rhaegar. Nebyla to garda, která ho má chránit jako budoucího krále. Byla to skupinka přátel, která by za něho dala život. Tuto povinnost necítil Jaime ani k jednomu z nich. Rhaegar byl příliš dokonalý, až moc a nebyl k tomu jediný důvod. Tušil, že uvnitř bude stejně prohnilý jako jeho otec. A Aerys? O tom by se možná ani neměl zmiňovat. Brzy poznal jeho pohnutky a intriky. Mohla to být čest. Obrovská čest, že byl tak mladý rytíř jmenován do Královské gardy. Byla i čest to, že mohl stát vedle mužů, kterými byl Arthur Dayne i Barristan Selmy. Jenže král to nikdy nemínil jako čest. Byl to trest. Další nůž do zad jeho otci. Aerys se rozhodl Tywina pokořit jak to jen půjde. Proto byl Jaime člen královské gardy. Složil přísahu, která mu zakazovala mít majetek i ženu. Jednou se tak veškerého odkazu jeho otce ujme Tyrion. Tolika nenáviděný syn. Jenže ke smůle jeho otce, Jaimemu to nevadilo.

„Myslíš si, že je scvrklík?“ povytáhl obočí a zamyslel se nad tím. „Je pravda, že mimina nejsou nijak zvlášť hezká. Nikdy jsem nepochopil, jak se mohou všichni naklánět nad kolébkou a říkat, komu je to dítě podobné. Přitom pár měsíců po porodu nevypadá dítě jinak než obyčejná brambora.“ Musel se nad tím zasmát. Byla to pravda. Všichni se rodili jako nevzhledné brambory a svou pravou podobu dostávali až s věkem. „Věř, že mám dobrý důvod tu být,“ dodal nakonec a zvážněl. „Jsem totiž právě teď jediný, kdo stojí mezi tvým bratrem, tvou matkou a lidmi, kteří by mohli chtít udělat moc nehezké věci. To by sis přála? Abych tu nehlídal a tvé rodině se něco stalo?“
avatar
Jaime Lannister

Poèet pøíspìvkù : 10
Join date : 30. 09. 18
Location : Ve vlastních sračkách, v zajetí Robba Starka

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Jaime Lannister

Příspěvek pro Addezen za Sat Oct 06, 2018 9:56 pm

Přivřela oči, když jí položil dvě otázky za sebou. Maminka o něm říkala, že je to krásný chlapec, kterého je přílišná škoda pro královkou gardu, jelikož by jej chtěla každá lady. No, ona věděla, že by ho nechtěla. Byl ošklivý! Měl ošklivý úsměv a vše na něm bylo špatné!
"Nesmíš!" odsekla mu, aby mu nemusela vyjmenovávat vše, co je na něm špatného. To by se nelíbilo ani mamince, ani tatínkovi. Podle nich se nikdo neměl posuzovat podle vzhledu, ale podle činů a chování. Jenže on byl i v chování ošklivý. Neviděla ho nikdy dělat nic ošklivého, ale určitě to dělal tak, aby ho nikdo neviděl. Stačilo se na něj jen podívat a chytrý človíček věděl, že je to ošklivá osoba. Měl takový divný úsměv a vždy si vykračoval po chodbách jako páv a ne jako někdo, kdo je má chránit. Kdyby mohl, tak vzlétne. A ona by byla nejradši, kdyby vzlétl a vylétl z okna. A z okna by taky dopadl tvrdě na zem. Nechtěla být vůči lidem ošklivá a přát jim zlé věci, ale tenhle pán se jí nelíbil a nechtěla ho blízko své maminky a bratříčka. A také tu byla ta věc, že poslouchal převážně krále. Strýčkové se přátelili s tatínkem, ale tenhle oškliva se kamarádil s dědou. A dědou byl děsivý a neměl jí rád. Odmítal s ní i jíst u jednoho stolu. Za takovou drzost by ho s radostí nakopla, ale měla z něho skutečně velký strach. Byla raději, když od něj byla, co nejdál. Stejně jako od Barryho tatínka. Nebyl jako Barry. Byl víc jako děda. Děsivý a ošklivý.
"Král se toho taky napřikazuje," povzdechla si a zhoupla se na stále krátkých nožkách. Ustoupila o krok dozadu, aby mohla o něco snížit hlavu. ..."To ho musíš pořád poslouchat?" naklonila hlavičku na stranu a čekala, co z něj vypadne za naučenou pohádku. Jelikož on byl celkově naučená pohádka. Pořád jen opakoval, co má v přísaze, koho má chránit, koho poslouchat. Že ho to bavilo. Ale on byl takový poslouchací. Teda, poslouchal dědu, ne svého tatínka.
"Neměl by jsi radši poslouchat tatínka? On určitě nechtěl, aby jsi byl tady. Takže shoď ten plášť, nasedni na koště a odleť na tu svojí skálu," chytře vyřešila problém toho druhého ošklivého pána, který měl stejně ošklivého syna a spokojeně si složila ruce na hrudi. Samozřejmě musela přihodit i dostatečně spokojený výraz ve tváři. Nebyla hloupá holčička, byla hodně chytrá holčička.
"Obyčejná brambora?!" spokojenost byla tatam, když ošklivec urazil jejího bratříčka. Spustila ruce podél těla a zatla pěstičky. S mírně nafouklými tvářemi se podívala do té ošklivé tváře. ..."Můj bratříček nevypadá jako brambora! Tohle kdyby slyšel tatínek, tak ti nechá hlavičku ... odrubat!" lepší slovo jí nenapadlo. V záchvatu vzteku nedokázala myslet. Což jí občas někdo pověděl, že nemyslí vůbec. A za to dostal pořádnou pěstičku do ramínka. Ona myslí, dost a často a je to namáhavá práce!
"Já si je pohlídám sama, ty můžeš jít pryč," obešla ho, aby se opřela o dveře a nepustila k nim nikoho, převážně jeho. ..."Tak huš!" odmávla ho ručkama, aby se konečně vypařil. Ona taky umí stát před dveřmi a tvářit se jakože hlídá. Není na tom nic těžkého. A když přijde zlý člověk, tak se s ním bude rvát!
avatar
Addezen

Poèet pøíspìvkù : 15
Join date : 12. 08. 18
Location : Astora

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Jaime Lannister

Příspěvek pro Jaime Lannister za Wed Oct 10, 2018 9:49 pm

„Pochopitelně král přikazuje, je to jedna z činností, kterou od něho každý očekává. Kdybys jednou byla královna, dělala bys to také. Vlastně tě jednou něco podobného čeká, ale jen jako lady nějakého pěkného hradu. Budeš přikazovat svým poddaným a oni tě budou muset chtě nechtě poslouchat. Většina holčiček to má nakonec moc v oblibě a nemyslím si,“ přejel jí pohledem až k patě. „Nemyslím si, že bys byla o moc jiná.“ Viděl to na vlastní sestře. Cersei milovala moc a chtěla jí co nejvíc. Měla ráda, když jí lidé museli poslouchat, když to byla ona, kdo má vždy pravdu a ostatní se její pravdě musí podřídit. Nerada snášela prohru a ještě méně, když by jí měl někdo zastínit. Inu, asi většina žen, které mají štěstí, že se narodí jako lady, mají tu potřebu si podřizovat muže. Však i on svou sestru poslouchal možná víc, než měl. Kdyby nebylo jí, nikdy by tu nestál. Nebyl by člen královské gardy. Místo toho by teď byl doma a chystal se na svatbu s ženou, kterou by mu otec vybral jako nejlepší volbu.

„Měl bych ho poslouchat,“ dal jí za pravdu. „Složil jsem přísahu, že krále poslechnu. Nebyl by zrovna rád, kdybych činil opak. Nebo si myslíš něco jiného, princezničko? Rád se nechám poučit tak sečtělou a moudrou dívkou, jakou dozajista jsi.“ Z posledních vět sarkasmus přímo odkapával. Ovšem silně pochyboval o tom, že by to malá holka jako je ona byla schopná rozeznat. Sladké dětství a hloupost s tím spojená.

Natočil hlavu na stranu a tiše se zasmál. Mírně přitom zaklonil hlavu a koutky rtů doširoka roztáhl. Byl to poměrně upřímný smích. „Můj otec může chtít jedno, ale král chce druhé. Sotva bych mohl opustit Královskou gardu. Je to závazek na celý život.“ Nakonec se k ní trochu naklonil, aby sprostě snížil výšku mezi nimi. „Krom toho, koště používají jen čarodějnice. To bys ho musela nabídnout někomu trochu jinému.“ Pomlčel již o tom, že by sama mohla na koště sednout a odletět. Jenže ona by mu s největší pravděpodobností pověděla, že ona na to bude mít jednou draka.

„A jak tvůj bratr vypadá? Jako princ?“ povytáhl obočí. „Jak takový princ tedy vypadá? Nebo ti připomíná matku… otce, tebe? Je to dítě a děti nějaký čas nepřipomínají vůbec nic,“ pokrčil rameny a ruce dal podél těla. Oči mu naopak sjely na její pěstičky. „Hodláš se prát?“ natočil hlavu tentokrát na druhou stranu a stiskl k sobě pevněji rty. „Předám ti důležitou moudrost. Nebude ti jako dívce k velkému užitku, ale přeci jen… važ toho, jaké protivníky si vybíráš.“ Jaime si uměl protivníka vybrat. Možná proto nikdy neprohrál a v budoucnu ani nehodlal činit opak. „A myslíš si, že by mi tvůj hodný otec ublížil kvůli tomuto?“

Nechal jí, aby ho obešla. Pouze se k ní otočil čelem, aby měla jeho pozornost a on dobře viděl, co dělá. „Víš, co si myslím?“ Nadhodil řečnickou otázku. „Myslím, že se spíš chceš podívat na matku a svého bratra. Jenže to uděláš jen tak, že opustíš tyto dveře a půjdeš dovnitř. Jenže kdo pak bude hlídat, když ty budeš uvnitř a mě bys chtěla poslat pryč?“ Otočil se a rozhlédl se kolem sebe. Ruce pak obrátil vzhůru a jen jimi v gestu naznačil, že tu jiná možnost není. „Nevím jak ty, ale jsme tu jen ty a já. Takže, běž za maminkou jako poslušná malá princezna a já budu dál hlídat dveře, ano?“
avatar
Jaime Lannister

Poèet pøíspìvkù : 10
Join date : 30. 09. 18
Location : Ve vlastních sračkách, v zajetí Robba Starka

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Jaime Lannister

Příspěvek pro Addezen za Fri Oct 12, 2018 8:02 pm

"Jsi pitomec, já nebudu žádná lady. Jsem princezna a princeznou zůstanu," uraženě nafoukla tvářičky než je zase vyfoukla, aby mohla pokračovat. ..."Navíc, tatínek nikdy neříkal nic o tom, že by mi dal pěkný hrad. Neříkal nic o tom, že by mi dal nějaký hrad. Já ani žádný nechci. Já chci zůstat tady. S tatínkem, maminkou, babičkou a bratříčkem. A ty jsi špatný poddaný, protože mě neposloucháš," zavrtěla nad ním hlavou. Říkala mu, aby odešel a on tu stále stál. Možná byl nahluchlý. Měla by zvýšit hlas, aby se to nahoru dostalo. Ošklivý a hluchý k tomu, nedivila se, že musel do královské stráže. Takového ohavu hluchého by žádná hezká lady nechtěla. 
Nakrabatila čelíčko, jelikož jeho poslední věta zněla dost divně. Jenže nedokázala přijít na to proč. Zase se tak divně šklebil jako ošklivá žába na prameni. Jen kdyby ještě zezelenal a nafoukl se mu lalok. Takového žabáka by nepolíbila. Spíš by ho hodila do studny, kam patří!
"Ono tě baví pořád někoho poslouchat? Kdyby ti řekl, aby jsi skočil z okna, tak to uděláš?" při poslední větě jí v očích zajiskřila jiskra naděje. Sice by těžko dědu přesvědčila, aby mu něco takového přikázal, zvlášť když se ona sama k němu nesměla přiblížit. Zase by ohrnul ten špičatý nos a díval se na ní jako na odpad. A říkal, že je špína. Ale ona se myla jako správná princezna. Vždycky hezky voněla. Jen když se s někým rvala, tak se maličko zašpinila a maličko potrhala, ale to z ní nedělalo špínu. On byl děsivý a měl dlouhé nehty! A dlouhé vlasy i vousy a určitě v nich měl vši! Sám byl špína!
Přivřela oči, když se zasmál. Brala to jako jasný útok. Neřekla mu nic vtipného, čemu by se oba zasmáli. Takže se smál jí! 
"Existují i klučičí čarodějnice, takže čarodějnice být můžeš ... nebo čaroděj! Ošklivý a zlý jsi na to dost!" dupla si na důraz svých slov a dál ho pozorovala jako největšího padoucha. Ten se nikdy nesměl spustit z očí, jinak mohl provést něco ohavného. A ona mu tu příležitost nedá! 
"Vypadá jako princ! Není to žádná brambora a jednou bude určitě vypadat jako tatínek! A bude hezčejší, jak ty!" prskala na něj jako nakopnutá kočka a když zmínil její pěstičky, zavrtěla hlavou.
"Nechci tvoje moudrosti. Na to mám Barryho. A praní mi k užitku bude, protože se stanu bojovnicí a jednou tě porazím!" hrdě se napřímila a jen ta představa jí dost potěšila. Usekne mu obě ruce a pak mu s nimi naplácá.
"Tatínek mě poslechne," odmítla s ním souhlasit. I když věděla, že tatínek tohodle ohavu zabít nenechá. Jaká škoda! 
"Nikam nejdu! Já je budu hlídat! Podívám se na něj až přijde nějaký ze strýčků a ty budeš pryč," umínila se přimknula ke dveřím a nemínila se hnout. Bude tvrdá jako skála!
avatar
Addezen

Poèet pøíspìvkù : 15
Join date : 12. 08. 18
Location : Astora

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Jaime Lannister

Příspěvek pro Jaime Lannister za Mon Oct 15, 2018 9:23 pm

„To jsou dost ostrá slova na princeznu. Myslel jsem, že vychované a urozené dívky by si měly dávat pozor na to, co jejich ústa opustí,“ mávl nad tím rukou. Děti se mnohdy neuměly bránit jinak, než nepřiměřeně. Spousta slov, kterým ne docela rozuměly, případně se snažily využít všechno, co by dotyčného urazilo. Mohl se jen bavit nad tím, jak se sama chytá do vlastních slov. Musel jí prominout. Byla dítě. Ovšem v jednu chvíli kázala jedno a ve druhé zazněl opak. „Jsem špatný, protože tebe neposlouchám a zároveň jsem špatný, protože pořád někoho poslouchám?“ neodpustil si to a pokusil se jí chytit na vlastních slovech. Nečekal, že uzná chybu, ale udělat to musel. Princeznička mu nebyla rovna. Nemělo cenu pouštět se do vážných debat ani závažných argumentů. Nemohla mu rozumově stačit a nebyla řádný protivník. Mohl se nechat urážet. Držet si svůj úsměv a v hlavě bloudit po docela jiných myšlenkách. Myšlenkách natolik vzdálených současnosti, až byla hanba. Princeznička měla svůj dětský svět a on měl svůj svět dospělých.

„Pochopitelně bych z okna neskočil, kdyby to král nařídil. To neudělá nikdo, kdo má všech pět pohromadě. Nebo bys snad skákala, kdyby tě o to maminka či tatínek poprosili?“ Ani netušil, proč se ptá. Bylo jasné, že mu princeznička vysvětlí, že nic takového se nikdy konat nebude. Ani jeden z rodičů by to po ní nikdy nechtěl a i kdyby, ona by to nikdy za nic na světě neudělala. Všichni máme rádi svůj život a víme, že z otevřeného okna se zkrátka neskáče. Líbilo se mu však, jak v něm poměrně obstojně četla. Přestože nemohla plně pochopit jeho sarkasmus, něco tušila. Mohl jí tedy již nyní považovat za bystré dítě. Třeba podědila část Rhaegarova talentu. Byl to až překvapivě moudrý muž. Schopný a učenlivý. Pokud půjde dcera a následně i jeho syn ve stejných šlépějích, třeba konečně svítá na lepší časy. Jenže i Aerys se původně tvářil jako dobrý král a kde byl nyní? Byla otázka času, kdy se mince dalšího člena královské rodiny otočí. To že byla princezna bystrá nyní, neznamenalo, že jí to vydrží.

„Čaroděj jako je třeba Rossart?“ nadhodil velmi rychle. Věděl, že je alchymistou, nikoliv čarodějem, ale tomu muži nevěřil. Měl zlý pohled. Temný jako myšlenky, které se dozajista ukrývaly v jeho hlavě. Nedokázal mu věřit, ani postávat v jeho přítomnosti příliš dlouho. Smůla jen, že si s králem tolik notoval a rozuměl. Zjevně se v jejich hlavě nacházela stejná míra šílenství. Jenže to byla věta, kterou pokud by řekl nahlas, znamenala by přímou jízdu na špalek a k popravčímu. „Říká se, že umí čarovat a není to zrovna nic pěkného. Věříš tomu?“ položil otázku s potutelným úsměvem. Viděl princeznu, jak se bratříčkuje s Rossartovým synem. Vychovávala si snad vedle sebe dalšího dvorního čaroděje?

Princezna ho prozatím jedinou větou neurazila. Nehleděl na to, že se jí nelíbí. Že automaticky bratrovi připisuje lepší vzhled, než kdy bude mít on. Že ho nazývá škaredým a ohavou k tomu. Mohl slyšet daleko horší věci a nepochyboval, že za zády toho koluje mnoho, ale k jeho uším se vše nedostalo. „Musím ocenit tvou odvahu, princezno. Hrdinně prohlásit, že jednou porazíš člena královské gardy, inu tomu říkám cíl. Jenže na to musíš trénovat. Proměnit tělo ve svaly. Ty tvoje polívčičky by sotva někomu ublížily. Ani meč bys neudržela.“ Nakonec se opřel o protější zeď. Ruce založil na hrudi a jednu nohu položil před druhou. „Zdá se, že se tedy nehne ani jeden z nás. Inu, buď můžeš jít dál a pozdravit se s matkou. Či snad vytrvat. Určitě mě někdo přijde vystřídat, ale kdy to bude?“ Pokrčil rameny. „Aby tvá matka nakonec nebyla moc unavená, než aby ses s ní mohla vidět.“
avatar
Jaime Lannister

Poèet pøíspìvkù : 10
Join date : 30. 09. 18
Location : Ve vlastních sračkách, v zajetí Robba Starka

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Jaime Lannister

Příspěvek pro Addezen za Sun Oct 21, 2018 2:22 am

Zamračila se a div jí z očí nelétaly jiskry. Neměla ráda, když jí kdokoliv poučoval. Tatínka i maminku musela poslouchat, septu neposlouchat a Barryho bušit pěstičkami do ramene. Ale co mohla u takového ošklivy jakým byl Jaime Lannister? Také by ho mohla praštit, ale mohl by to říct tatínkovi a tatínek by nebyl nadšený. I když ona by namítala, že ... že ... jí neposlouchal, ano! A když někdo neposlouchá, tak si zaslouží pohlavek. Ona ho sice nikdy nedostala, ale to bylo tím, že byla princezna a princezny se nemlátí. Ne, ty musí být hezké, aby dělali tatínkovi a mamince radost. I když ne vždy čisté. 
"Já si můžu říkat, co se mi zachce. Jsem svobodná holčička!" sice plně nechápala význam slova "svobodná", ale mínila ho použít proti tomuhle hnidapichovi, ať to slůvko znamenalo cokoliv. Určitě píchal do hnid, ale ona hnidy neměla. Na to měla moc čisté a hezké vlásky. Tak v tom případě to slovo nechápala už vůbec. 
"Ale ... ty ..." zarazila se, když jí chytil na holičkách. I když ona na žádných holičkách nestála. Co to ti lidé říkali za ošklivá slůvka! ..."Jsi špatný ... protože ... jsi špatný!" jelikož netušila, co říct, musela říct aspoň něco, jinak by před ním vypadala jako hloupá holka a to se nesmělo stát! Před ním nikdy! Před ohavou načepýřeným. Jak něco takového mohl děda ošklivá přijmout do služeb? Asi se k sobě hodili. Jako vrána k vráně. Nejspíš oba černí a děsivý. A ani jeden z nich nechtěl odletět z hnízda. Neměla dobrý pocit ani z jednoho. Nechtěla je tu, jenže děda byl král a tatínek bude po něm, tudíž tu museli zůstat, i když maminka jim vyprávěla o svém domově a ona ho chtěla tak moc vidět.
"Maminka ani tatínek by nic takového po mě nechtěli, ale děda má divné nápady. Říkal, že by chtěl, abych vlezla do koše s uhlíky, aby zjistil, jestli jsem opravdu Targaryen," svráštila čelíčko při vzpomínce, kdy se toulala a slyšela, jak tohle ošklivý děda povídá Barryho tatínkovi. Nebylo to hezké. Však by se tam popálila! Ale jemu na tom nezáleželo, neměl jí rád a nechtěl jí tu. A ona zase neměla ráda jeho a nechtěla ho tu. Tak ať si do toho koše příště vleze sám! A je to!
Na pár vteřin se zadívala do země, když zmínil Rossarta. Barryho tatínek byl neskutečně děsivý pán. Asi proto se kamarádil s dědou. Možná se děsili navzájem nebo jim dělalo dobře, když děsili jiné lidi. A prý je bavilo pálit věci. Ona netušila, co na tom ohni vidí. Když se člověk spálil, tak to bolelo. Sice jinak hezky hřál, ale nechtěla se jím zabývat celý den.
"On není čaroděj, on je pekelník," zamumlala si do země, přičemž začala nožičkou hrabat do země, jakoby mohla něco vyrýt. Nebo se někam prohrabat. Někam daleko od strašidelných lidí, kteří by pak nemohli za maminkou a bratříčkem.
"On neumí čarovat, jen míchá nějaké vodičky," zavrtěla hlavou s pohledem stále upřeným do země. Nikdy neslyšela o tom, že by uměl čarovat. Ani Barry to nikdy neřekl. On vlastně o tatínkovi nikdy nic neřekl. Přitom ona o tom svém dokázala mluvit hodiny. Jenže ten její nebyl strašidelný. A nemíchal vodičky.
"Jsem ještě malá!" vykřikla, když pohled zvedla od země, přičemž se odpíchla od dveří a s pěstičkama sevřenýma na něj metala hromy blesky. ..."Až vyrostu, tak tě porazím! Pak budeš prosit, abych tě nechala naživu," dala si sevřené pěsti v bok a dál na něj hleděla a snad i doufala, že pod jejím pohledem ucukne nebo se schoulí. Zapojila do toho pohledu veškerou intenzitu, ať to slovo znamenalo cokoliv. Když už o tom Barry mluvil, mohl jí to překládat. Zato by ho měla asi praštit. Neřáda jednoho!
"Maminka může klidně spinkat. Já se nehnu, dokud nebudeš pryč a nepřijde nějaký ze strýčků, ať to bude trvat jakkoliv dlouho," dál si umanutě stála za svým. Ohava ošklivá se zatím opřela o vedlejší zeď a bavila se na její účet. Ale jeho smích přejde až ho jednou porazí! Pak ho pošle zpátky za tatínkem zbitého jako psa a obsadí sebe sama na jeho místo, aby chránila tatínka a potom bratříčka. Nikdo je nemůže ochránit lépe než rodina.
avatar
Addezen

Poèet pøíspìvkù : 15
Join date : 12. 08. 18
Location : Astora

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Příběh - Jaime Lannister

Příspěvek pro Sponsored content


Sponsored content


Návrat nahoru Goto down

Návrat nahoru


 
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru